Úhel pohledu - Ona, druhá kapitola

Její kroky toho dne směřovaly do muzea za městem. Měla umění ráda, ale nebyla žádný znalec. Prostě se ráda dívala na některé obrazy a ráda chodila na výstavy. Líbila se jí ta atmosféra, to zaujetí pozorovatelů.

Místní malé muzeum mělo dočasnou sbírku krajinkáře, který byl jejím velmi vzdáleným a velmi mrtvým příbuzným. Říkala jí to matka, a i když nevěděla, zda by měla zrovna jí cokoliv věřit, rozhodla se, že muzeum navštíví. Chystala se na to od začátku léta, ale stále se jí nedařilo najít vhodný termín. Na tréninku zjistili, že studovaný právník je na tom podobně a rozhodli se vzájemně podpořit. Záminka pro další rande byla na světě.

Venku bylo nechutné horko a dívka se po předchozí zkušenosti vybavila vzdušnými modrými šaty bez ramínek. V pase byly svázané bílou stuhou, což lichotilo její postavě. K tomu přidala kulaté bílé náušnice a vlasy vytáhla do vysokého drdolu, který zabránil tomu, aby měla zpocená celá záda.

Před muzeum dorazila jako první. Vždy měla takový nepříjemný zvyk chodit příliš brzo. Postávala před vchodem a rozhlížela se kolem. Byl prázdninový den a tak ruch značně zaostával za běžným cvrkotem. Na náměstí parkovala jen dvě auta. Černý osobák a bílá dodávka. Vzduch nad silnicí stál a dívka měla pocit, že se každou chvíli roztaví. Naštěstí její doprovod záhy dorazil. Přistoupil k ní a políbil ji na tvář: „Hrozně ti to sluší. Je fajn znovu tě vidět.“ „Děkuji, tobě to taky sluší,“ zapýřila se dívka a vešli společně do budovy. Přivítal je příjemný chládek. Právník zaplatil za oba vstupné u mladičké slečny s dlouhými vlnitými vlasy. Vstoupili do první místnosti plné obrazů. Velký zájem ale asi díla nevzbudila, protože v místnosti byli sami. Posadili se doprostřed na lavici a očima se vpili do obrazu proti nim. Krajinka. Nalevo od něj byla další krajinka. A další a další a další. Jedna druhé podobná. Dívka se podivila, že to vůbec někdo vystavuje. Muž po jejím boku s ní souhlasil. Do místnosti vstoupila drobná blondýnka. Mohlo jí být tak čtrnáct let. Měla s sebou malý blok a sadu kreslících potřeb. Na bloku byl natištěný obrázek velkého černého medvěda. Sedla si na zem bez známek rozpaků a začala překreslovat obraz na protější stěně. Krajinka, žluté pole, kousek potoka, kousek lesa v pozadí. Z vedlejší místnosti přišel starší muž, který velmi pečlivě prohlížel každý obraz. Všechno bylo pomalé a utahané. A tiché. Dívka začínala doufat, že brzy odejdou a půjdou si někam sednout na kávu nebo na zmrzlinu. Nechtěla ale jako první navrhnout odchod, aby svůj doprovod neurazila. Proto raději vstala a navrhla, že by se mohli podívat do části galerie se stálou expozicí. Právník souhlasil a také si stoupl. Do dalšího sálu už ale nedošli. Uslyšela vzrušené hlasy a přidušené výkřiky. Otočila se a uviděla, že se do jejich místnosti nahnalo hned několik lidí. Všichni měli na hlavě motorkářské helmy a vypadali, že jsou součástí nějakého šíleného gangu. Dívka se instinktivně schovala za svého průvodce. Děvčátko na zemi vykřiklo. K dívce přiskočil jeden z nich. Chytil ji pod paží a vytrhl ji ze sevření jejího nového přítele. Všimla se, že jiný muž táhne tu dětskou malířku, které už stihli zalepit ústa páskou. Sama se proto rozhodla raději mlčet. Ostatně, všechny zvuky přehlučilo hlasité houkání, když někdo spustil alarm. Muž v helmě ji táhl ven z budovy. Dívka se ještě otočila a spatřila holé místo na zdi, právě tam, kde byl obraz, který obkreslovala blonďatá holčička.

Její únosce ji násilím dotáhnul k zaparkované bílé dodávce. Před sebou viděla blonďatou dívenku, kterou červená helma cpala do kufru od auta. Holčička hystericky plakala a skučela skrze zalepená ústa. Oči měla doširoka rozevřené a upřené na své únosce. Dívka se jí chtěla zastat a něco vykřiknout, ale zkoprněla hrůzou. Představa, že taky skončí v kufru auta, ji naplnila panickým strachem. Zoufale pohlédla na muže, který ji držel za paži. Mohl být stejně vysoký jako ona, ale helma na jeho hlavě způsobovala, že vypadal vyšší. Držel ji svojí pravou rukou a v levé držel zbraň. Dívka nikdy neviděla pistoli z takové blízkosti. Vlastně nikdy neviděla střelnou zbraň jinde než ve filmech. Věděla, že ji může zabít a moc dobře si uvědomovala nebezpečí. To jediné, co ji ale v dané chvíli děsilo, byl kufr dodávky. Uzavřený prostor, který byl zamčený zvenčí, pro ni znamenal hrůzu, kterou si nedokázala srovnat s ničím jiným. Raději by na místě zemřela. Ztuhla. Navzdory mnohem větší síle muže, který ji držel za paži, vyvolala takové napětí, že se pro něj najednou stala zátěží, se kterou nemohl pohnout. Nevěděla, jestli to v něm vzbudilo překvapení nebo zlost, protože skrze skleněné hledí přilby nebylo vidět. Viděla jen vlastní vyděšený odraz. Po tváři jí stékaly slzy, ale nebyla schopna vydat žádný zvuk. Muž v zelenobílé helmě s ní znovu trhl, ona zůstala stát na místě. Začal křičet. Helma tlumila jeho hlas, příkazy byly přesto velmi dobře slyšet. Dívka je však nevnímala. Nevěděla, co muž říká, i když jí bylo jasné, že jí rozkazuje, aby nastoupila do kufru. Blonďatá dívenka tam již ležela, schoulená do malého klubíčka, stále plačící. Všude bylo tolik hluku. Ostatní únosci také křičeli nějaké příkazy. Pláč holčičky. Ona to všechno slyšela, ale nevnímala jednotlivá slova ani jejich obsah. Cítila, jak jí bije srdce. Jakoby se rozhodlo protlouct skrze hruď a utéct daleko od paralyzovaného těla. Muž ji pustil a rukou, ve které držel zbraň, ji prudce uhodil do zad. Dívka se zlomila v pase a rukou se opřela o vůz. Nemohla se nadechnout. Klekla si na zem a v pozici popravovaného zůstala klečet snažíce se chytit dech. Muž si ztráty dechu asi vůbec nevšimnul a pokusil se ji za vlasy vláčet ke kufru auta. Nepohnula se. Podařilo se jí nadechnout. A spolu s kyslíkem se do ní vrátila i bojovná povaha pitt bulla. Rychle se otočila a zachytila prsty za pásek útočníka. Ten očividně takovou změnu pozice nečekal a o krok ustoupil, což stačilo k tomu, aby se dívka částečně postavila. Ihned vymrštila obě ruce a začala se sápat po helmě muže, který ji před chvíli udeřil. Znovu ustoupil vědom si nebezpečí odhalení, pokud by se jí podařilo helmu sundat. Změnil strategii. Namířil na ni pistoli: „Buď teď nasedneš sama do toho kufru. Nebo tě na místě odstřelím jako švába.“ Tentokrát rozuměla každému slovu. To, že zatím pořád neležela schoulená v kovové rakvi zaparkované dodávky, jí dodalo odvahy. Zastřelení je rychlá smrt, lepší než kdyby umírala bůhvíjak dlouho v zavřeném prostoru. Nepohnula se. Už neplakala. S velmi špatně hranou sebejistotou mu odpověděla: „Zastřel mě, ale do toho kufru nevlezu. Pojedu v autě. Na sedadle.“ I bez mimiky jeho obličeje bylo jasné, že ho tahle odpověď pořádně nadzvedla. Párkrát škubl vzteky rukou, která držela pistoli. Čekala, že ji zastřelí. Byla připravena na to, že zemře. Vzpomněla si na svoji sestru. Na toho kluka, co zůstal v galerii. Na tátu, dokonce i na matku. Zavřela oči. Muž zase cosi křičel, ale spoušť nezmáčknul. Ta chvíle se jí zdála jako věčnost. Tlukot jejího srdce opět zesílil a zdálo se jí, že jí krční tepna roztrhne svaly i kůži a roztříští se napětím do prostoru. Když znovu otevřela oči, viděla, že někdo muži podává lepicí pásku. Ta představa byla ještě horší, než kdyby do auta nasedla sama. Byla připravená bojovat. Pořád byla připravena i zemřít. Jediné, na co nebyla připravená, bylo uzavření v těsném prostoru.

Páska se jí stáhla kolem obličeje, nejdřív kolem úst, potom kolem očí. Rozběhne se klidně i slepá, pokud se ji pokusí svázat ruce a nohy. To se však nestalo. Otočili ji opačným směrem a ona cítila dveře dodávky, kterými ji protlačili. Surově ji strhli na zem. Cítila, jak nastupují a šlapou po ní. Nevěděla, jestli to bylo nezbytné, nebo si dupání po jejím těle užívají. Někdo ji kopnul do ledvin. Vykřikla bolestí, ale skrze pásku vydala jen velmi tichý zvuk podobný zakvičení.