VIOLENCE - 1. kapitola

Ať už to skončí. Každé pondělí dokola to samé. Většina normálních dětí nesnáší pondělí kvůli rannímu vstávání a začátku nového pracovního týdne, kdy budou muset chodit do školy. Ale u mě se přidává další aspekt. Přednáška o státu bez násilí a s nepřirozeně šťastnými lidmi. Jenom ta představa holčičky co počmárá stěnu svého pokoje vodovkami a maminka ji ještě pochválí za to, jak je šikovná, mě trochu děsí.
„Alain, můžeš nám prosím dnes říci hlavní pravidlo?“ Trhnu sebou, když mě profesorka osloví a po tom co si uvědomím, co po mě vlastně chce, vstanu a s přehnaně hraným úsměvem vyslovím slova, která nám všem vtloukají do hlavy už od malička: „Slušnost a ohleduplnost nadevše.“ Hodím po profesorce úsměvem, ze kterého přímo čiší, jak moc tohle neberu vážně.
Naše paní profesorka, jak jí musíme říkat, je stará paní s neuvěřitelnou schopností nudit lidi, až se stává, mimochodem velmi často, že při hodině moji spolužáci včetně mě leží na lavici a pomalu se jim zavírají oči při přívalu nových, pro školu jistě velmi zajímavých a důležitých pojmů, jmen a dat, jenž se nám snaží vtloukat do hlav již tři roky, a které si stačí přečíst v učebnici, jelikož všechno, co přednášejícím vyjde z úst, se nachází právě v těchto knihách. Nechápu, jak se někdo v dnešní době chce živit učením znuděných studentů, jejichž názorným příkladem je naše třída. Přesto se však najdou tací lidé, kteří jistě mají z našich otrávených výrazů jakousi zvrhlou radost a vesele pokračují dál v týrání našich myslí svými „vysoce poučnými a důležitými“ přednáškami.
Vím, že je vzdělání velmi důležité, ale pochybuji, že mi někdy bude k životu dobré vědět, jak se zamezuje rozšiřování násilí v cizích státech nebo co může vyústit z nadměrného projevování agresivního chování.
Konečně se školou rozezní drnčení zvonku a všichni spolužáci se vyhrnou ven ze třídy, jen aby se co nejdříve dostaly ven, kde sice nemají o moc větší svobodu, ale aspoň mají větší pocit volnosti, než v uzavřených učebnách naší školy. Rozběhnu se směrem k zastávce, ke které právě přijíždí autobus číslo 192, a nastoupím do něj spolu se svými kamarády i „náhodnými známými“. Jak postupně projíždíme zastávkami stále více vzdálenými od centra města, tím se vyprazdňuje více míst k sezení. Já si zaberu jedno až v zadní části autobusu a jen tak bezcílně sleduji ubíhající krajinu za oknem.
Dnes ho konečně zase uvidím. Je to jediná věc, na kterou se za celý týden mohu opravdu těšit, a také to jediné, co mi pomáhá nepodlehnout neustálému nátlaku okolí. Jen škoda, že se můžeme vídat jen jednou týdně. I když chodí do stejné školy, nesmíme k sobě projevovat žádnou náklonost před očima ostatních. Už takhle je podezřelé, že si jen tak každé pondělí asi v sedm hodin vyrazím někam ven, často s batohem plným věcí a vracím se až pozdě večer. I když se snažím, aby mě cestou nikdo nezahlédl, nejde se úplně vyhnout zkoumavým pohledům našich spoluobyvatel a sousedů, lačnících po jakýchkoli novinkách ohledně cizích životů, se kterými se poté rádi svěřují i svým kamarádům a kamarádkám.
„Konečná zastávka,“ ozve se prázdným autobusem a já se musím zvednout a jít ven zpět do světa, který tolik nenávidím. Jsem na samém okraji města, kde mám na dohled vysokou kovovou zeď „ozdobenou“ ostnatými dráty s bodlinami trčícími do stran. Vyběhnu malý kopec a přes dříve krásně udržovanou zahrádku vejdu do našeho malého starého domu. Vypadá to trochu, jako kdyby se tu zastavil čas asi tak před dvanácti lety. Od té doby, co moje máma prodělala potrat, se tu v podstatě nic nezměnilo. Na stěnách visí spousta fotek mých rodičů. Je tu zaznamenán v zásadě celý jejich život od svatby až do doby, kdy máma podruhé otěhotněla. Od té doby tu přibyla pouze moje fotka z prvního dne v nové škole a nápis pověšený nad vchodovými dveřmi, který musela mít doma každá rodina: „Slušnost a ohleduplnost nadevše.“
V rychlosti pozdravím rodiče v obýváku při jejich každodenním tichém mlčení na gauči. Vyběhnu po schodech do svého starobyle zařízeného pokoje, kde odhodím tašku a po rychlém napsání úkolů na zítra se začnu připravovat na dnešní večer. Do batohu hodím silný provaz, který jsem našla na půdě, a zvenku připevním kulaté dřevěné tyče, jenž se mi podařilo získat od jednoho dělníka na stavbě. Za chvíli už sbíhám na večeři, kterou si jako každý den připravuji sama. Rychle do sebe naházím kousek chleba se sýrem a jdu popřát rodičům dobrou noc, i když je teprve půl sedmé. Od té doby, co se máma před dvanácti lety vrátila z nemocnice, se o mě moc nezajímají. Věří, že si v pokoji dělám úkoly nebo si čtu a nechávají mě si dělat, co chci.
Rychle si obléknu černé legíny a šedý svetr co jsem dostala k Vánocům, přehodím si přes rameno batoh a opatrně se spustím po provaze, který jsem tady zavěsila už jako malá, když jsem si hrála na hasiče. Tehdy jsem ještě netušila, jak se mi to bude v budoucnu hodit. V duchu se zasměju vzpomínce, jak mi rodiče zakázali zkusit se znovu spustit po laně po tom, co jsem se asi metr nad zemí pustila, a táta mě musel chytat. Jen škoda, že teď místo toho aby mi pomáhal, objímá mámu kolem ramen a v hlavě se smiřuje s naší situací a režimem, který v našem státě vládne.
Násilím zapudím myšlenky na moje šťastné dětství a rozběhnu se dolů úzkou uličkou.