VIOLENCE - 2. kapitola

Pospíchám ztemnělými ulicemi starého sídliště a hlavou se mi dokola točí stále stejné myšlenky pořád dokola. Nedokážu myslet na nic jiného než na něj a přitom pozorně vnímat okolí a být co nejnenápadnější, aby mě hlavně nikdo neviděl. Vyběhnu zpoza rohu, když se zachytím okapu a strhnu své tělo poháněné setrvačností zpět do stínu. Po ulici přechází strážník. Touhle cestou chodím pokaždé a nikdy tady žádný hlídač nebyl.
Kousek ode mě je malý výklenek se skrytými dveřmi. Přitisknu se do něj, co nejvíc to jde, a snažím se uklidnit zrychlený dech. Nejspíš mě slyšel, probleskne mi hlavou a snažím se ještě více vmáčknout do ne moc hlubokého prostoru, ale překáží mi batoh plný věcí, jenž mám na zádech. Jestli mě chytí, můžu se se svým dosavadním životem rozloučit. Rodiče by mohli vyslýchat nebo je nakonec i odvést. To bych si nikdy neodpustila.
Zpoza rohu zaslechnu kroky. Zadržím dech a snažím se zklidnit bušící srdce. V tom tichu mám pocit, že musí být slyšet každý jeho úder stejně hlasitě, jako mi zní v uších. Na dlážděné ulici přede mnou se objeví dlouhý stín, jak můj nepřítel vstoupí do záře lampy kousek od mého úkrytu. Mám pocit, že mi za chvíli prasknou plíce. Za několik málo okamžiků se budu muset nadechnout a on mě objeví. Přitisknu si k ústům rukáv svetru a přitom nespouštím zrak ze stínu přede mnou, který několikrát projde sem a tam v ústí uličky. Do očí se mi hrnou slzy z napětí a bolesti způsobené nedostatkem kyslíku a v zorném poli mi začnou blikat malá světélka a přebíhat černé skvrny. Už to dlouho nevydržím, a tak začnu vysílat tiché prosby k nějaké nejspíše neexistující vyšší síle, ve kterou jsem nikdy nevěřila, i když jsem vždy na veřejnosti předstírala zájem o víru, která nám byla vnucována a sloužila jen k lepšímu ovládání lidí.
Je mi, jako bych měla každou chvíli omdlít. Slzy se pomalu vsakují do mého svetru a já cítím na ruce jejich chlad, když se mi dostanou až na kůži. Kroky se přibližují. V mé hlavě se zdá vše zpomalené a najednou vnímám svět se zvláštní intenzitou. Slyším jeho kroky na dlažebních kostkách i dech značící jisté napětí. Je u mne tak blízko, že kdybych chtěla, stačilo by vyhlédnout zpoza rohu a mohla bych se mu podívat zpříma do očí. Když se tmavé skvrny trochu ustoupí, zjistím, že za těch nekonečných chvílí toužebných proseb stín konečně zamíří směrem od mého úkrytu. S úlevou poslouchám zvuk hlídačových kroků, jak se vzdalují ve vedlejší ulici.
Zhluboka se nadechnu a čekám, až se mi přestane točit hlava. Tentokrát jsem měla opravdu štěstí, ale příště si budu muset dávat větší pozor. Přidřepnu si a začnu rozvazovat tkaničky u mých tenisek. I když se v nich dá chodit celkem tiše, raději nebudu nic riskovat a alespoň na konec ulice to dojdu v ponožkách.
Obezřetně se vykradu zpoza rohu výklenku a s neustálým ohlížením se rozběhnu po studené kamenné zemi. Oběhnout celý blok mi zabere mnohem více času než jít mou plánovanou cestou, a tak si za rohem rychle nasadím tenisky a rozběhnu se kolem domů. Po tomhle zážitku, kdy jsem si myslela, že už je opravdu konec a já skončím v tom neznámém místě, kam odvádí lidi, co se vzbouří, jsou moje reflexy natolik zbystřené, že vnímám i ten nejmenší zvuk co se kolem mě šustne. Po zbytek cesty se sice několikrát zbytečně vyděsím, když nějaké zvíře, nejspíš kočka nebo pták, zašustí křovím nebo vydá nějaký mnou nepředvídaný zvuk, ale jinak se mi naštěstí nic zvláštního nepřihodí a já bez újmy dorazím až na naše místo na vrcholu kopce u hranic města.
Je to dokonalé místo pro naše účely. Malá mýtinka uprostřed lesa, na jejímž okraji stojí pískovcové skály plné možných skrýší a chodeb vymletých vodou, která stvořila tyto velkolepé skalní útvary, nám dává skvělé útočiště. Hned pod kopcem vede plot tvořený ostnatými dráty a nabitý elektřinou, která je ve většině případů po dotknutí smrtící. Strážci hlídají pouze brány, které jsou jedinými cestami, jak se dostat ven nebo dovnitř, a můžou po nich jezdit jen členové vládnoucí strany a jejich přívrženci. Lidé sem nechodí hlavně ze strachu a neustále se vybavující připomínky života předtím a představě, jak to možná vypadá jinde v zemích se svobodou projevu a možností vyjádřit svůj názor bez odvlečení do budov vlády, které se nachází někde za městem.
Na stromě kousek ode mě visí červeno černý terč s dírami po mnoha zásazích nožů, jejž se do něj zabodávají už přes čtyři roky, a na větvi vysoko nad mojí hlavou je pevně připevněn tlustý provaz na šplhání. Rozhlédnu se kolem sebe a po chvilce hledání najdu to, co potřebuji: dva houževnaté stromy rostoucí asi čtyři metry od sebe a s větvemi začínajícími až v horní části kmenu. Vyndám z batohu provaz, uvolním tyče po straně batohu a poté co provaz ohnu v polovině a položím kolem kmenu jednoho z dubů, je začnu navazovat pevnými uzly dostatečně daleko od konců lana. Celé svoje dílo připevním pod větvemi vyhlídnutých stromů a několikrát je zajistím, aby se nemohly uvolnit a držely opravdu pevně. Pak se zavěsím na první příčku provazového žebříku, který tímto postupem vodorovně překlenul mezeru mezi oběma listnáči.
Jednou rukou se pustím příčky a švihem se se přehoupnu na další. Už jsem skoro v polovině, když za mnou zapraská křoví. Leknutím se pustím a tvrdě dopadnu na zem. Rychle se přikrčím, abych byla připravená k útoku, a čekám, co se v příštích vteřinách stane. Větve se rozhrnou a vystoupí z nich Ben. Pomalu se narovnám a zhluboka si oddechnu. Vždy, když ho vidím, musím znovu žasnout nad dokonalostí jeho vypracovaného těla a ostře řezaných rysů obličeje. Má krátké hnědé vlasy, šedé oči, vystouplé lícní kosti a rty zkřivené do úšklebku naznačující pobavení z mé reakce. Také je celkem vysoký, má široká ramena a velké ruce. Na rozdíl ode mě je opravdu hezký. Já jsem nikdy moc nevynikala krásou. Můj hranatý obličej s příliš velkým nosem se zrovna netěší velké oblibě.
„Doufám, že jsem tě moc nevyděsil,“ řekne na úvod a usmívá se na mě jeho osobitým způsobem vyzařující laskavost a trochu i posměšný úšklebek.
„Cestou jsem potkala hlídače.“ Bylo vidět, jak okamžitě zbystřil a v očích se mu přelétl stín strachu.
„Viděl tě?“
„Ne. Schovala jsem se ve dveřích jednoho domu, ale málem jsem mu vběhla přímo do cesty.“
„Hlavně, že jsi tady. To jsi udělala ty?“ zeptá se a posunkem ukáže směrem na lanový žebřík. Bez počkání na odpověď se vyhoupne na první příčku a s lehkostí přeručkuje až na druhý konec.
S Benem se známe už od dětství a v síle jsem se mu nikdy nemohla rovnat. Ale mám jiné přednosti. Jsem mnohem rychlejší a ohebnější, díky čemuž jsem nad ním v dětských hrách spojenými s těmito dovednostmi měla převahu.
Mezitím co přemýšlím, vyndá z batohu hozeného do trávy na pokraji lesa čtyři nože a dva mi beze slova podá. Na tohle jsem se opravdu těšila. Vždy jsme se předháněli, kdo je v čem lepší a to nám zůstalo až dodnes. Dojde až k prostředku mýtiny, kde je na zemi vyryta asi metr dlouhá čára, značící místo odkud se hází na terč. Pomalu k němu dojdu a v ruce si přehazuji s jedním z nožů.
Jsem na řadě jako první. Uchopím nůž za špičku a rychlým pohybem zápěstím ho roztočím a pošlu směrem na cíl. Za chvíli se jeho čepel zabodne asi tři centimetry od středu terče. Není to špatný výkon, ale někdy jsem už mířila lépe.
Asi po hodině nejrůznějších cvičení se postavíme proti sobě doprostřed mýtiny a připravíme se na souboj. Jde v podstatě o to porazit protivníka jakýmkoli způsobem bez použití nástrojů. Prostě taková rvačka, jak by určitě řekl někdo, kdo nás nezná. My v tom ovšem nacházíme hlubší smysl. Tady si doopravdy můžeme dokázat, kdo z nás je lepší a tím uspokojit naši vrozenou soutěživost. Navíc se nám tím zlepšuje fyzická zdatnost a to se nám může v budoucnu hodit.
Nikdo nechce začít, a tak jen nehybně stojíme naproti sobě. Benovi se najednou zalesknou oči a prudkým nárazem se mě pokusí srazit k zemi. Jen s velkým štěstím se mi podaří udržet na nohou a poté co získám rovnováhu, se vyprostím z jeho sevření. Je sice silnější než já, ale mrštností se mi nemůže rovnat.
Opět stojíme proti sobě tváří v tvář, ale tentokrát se rozhodnu zaútočit jako první. Rozběhnu se proti němu. Poté co se zakymácí, mu podrazím nohy a on padá na zem. Než se však jeho tělo dotkne studené zeminy, stačí se chytnout mojí ruky a stáhne mě s sebou dolů. Tvrdě dopadnu, a než se mi podaří rozptýlit mžitky před očima a vzpamatovat se z bolestivého nárazu, cítím, jak mě jeho silná paže otočí na záda a obě ruce mě pevně tlačí k zemi. Snažím se vyprostit z jeho sevření, ale stěží se dokážu pohnout.
V duchu napočítám do deseti a pak se moje napjaté svaly uvolní. Je jasné, že vyhrál. Vítězoslavně se usměje, uvolní sevření a nechá mě vstát. Promnu si zápěstí, za která mě držel a s úlevou se svezu na zem u paty vysokého dubu.
Sedne si vedle mě a zadívá se mi do očí. Jako bych mohla skrz ně vidět celou jeho duši. Pozorně si prohlížím barevné mapy na jeho duhovce a postupně se mi vybavují vzpomínky od chvíle, kdy jsme se poprvé poznali až do tohoto okamžiku.
Vzpomínám si na toho malého kluka sedícího na zábradlí před školou. Všichni už odešli, jen on tam zůstal. Jen tak sám. Podle jeho výrazu jsem usoudila, že by možná potřeboval trochu zlepšit náladu, a tak jsem se vyhoupla vedle něj a poskytla jsem mu tichou oporu. Po několika minutovém mlčení mi všechno vysvětlil. Nebyl to zrovna veselý příběh.
Na začátku to vypadalo dobře. Prostě jedna velká šťastná rodina: spokojení rodiče a dvě malé děti, starší kluk a mladší holčička. Pak se ale něco stalo a celá tahle představa se rozplynula v mlze. Hrozilo, že vypukne válka. Enemigo již rozpoutalo konflikt s většinou sousedních zemí. Civilisté odcházeli ze své rodné země kvůli zvyšujícím se daním padající na rozpočet armády a nejčastěji se uchylovali právě do našeho města s vhodnými podmínkami k žití.
Ekonomika Enemiga se hroutila a stát pomalu, ale jistě přicházel o moc. V jejich oblasti zbylo jen málo obyvatel, kteří neměli nic společného s armádou nebo zbrojním průmyslem. Státu nepřicházel dostatek financí z daní a své zaměstnance si musel téměř násilím udržovat. Země potřebovala své obyvatele zpět. Byla tu možnost nabídnout lidem něco, kvůli čemu by se vrátili, jako třeba práci a dobré zacházení, ale opět tu byl problém nedostatku peněz. Jediným způsobem jim tedy zbylo připojit další území včetně veškeré populace a tím obnovit krachující systém.
Všem však bylo jasné, že důvod odchodu obyvatel nemohou považovat za dostatečný k rozpoutání válečného konfliktu. Jedinou možností jim tedy zbylo najít si velmi dobrou záminku.
V tom se u nás objevila strana Za revoluci. Ta slibovala kromě poskytnutí pracovních míst pro nově příchozí také zajištění míru mezi oběma státy. Blížily se volby a s tím se rozjely velké předvolební kampaně, kde každá strana ukazovala voličům jen to nejlepší. Kvůli našemu režimu vládnoucí strany, kterou vede pouze předseda bez žádné jiné autority nad ním, bylo toto rozhodnutí velmi důležité.
Po veřejném hlasování vyhrála s více než polovinou hlasů strana Za revoluci. Všichni byli spokojeni se svým výběrem, dokud nevyšel první zákon: „V zájmu bezpečnosti občanů se zakazuje veřejně obhajovat názor s použitím jakéhokoli násilí nebo donucovacích prostředků. Pokud bude tento zákon porušen, viník bude okamžitě předveden před nejvyšší soud a bude potrestán podle závažnosti svého provinění.“
To byl však jen začátek. Během jednoho měsíce jste nesměli na nikoho zvýšit hlas, byla zakázána většina sportů a na ulicích se objevovalo stále více hlídačů, kteří při jakémkoli náznaku ‚vzpoury‘ dotyčného odvedli. Nikdo neví co se vlastně děje za branou vedoucí k budovám vlády, kde končili všichni ‚vzbouřenci‘. Zajatci se vraceli po dlouhé době a jen málokdy byli schopní mluvit, a pokud už se někdo takový našel, jeho mysl byla natolik zmatená, že jeho věty nedávaly smysl, nebo pořád dokola opakoval to samé. Často se také stávalo, že se někdo vůbec nevrátil, nebo zemřel krátce poté.
Benovi rodiče se krátce po vydání prvních reforem začali bát o budoucnost svých dětí a malou šestiletou dcerku Leu dali k adopci do sousední země na východě. Chystali se to udělat i s jejím bráškou, ale nestihli to. Stát byl obehnán oplocením, aby, jak tomu říkala vláda, nemohli lidé získat negativní vliv od našich sousedů, a zbytečně k nám nepřenášeli vzpouru.
A tenkrát jsem Bena poznala. Bylo mu teprve deset a měli jsme spoustu společného. To, že jsme oba měli necelou rodinu, on bez sestry a já bez mého nenarozeného brášky a oba jsme právě prožívali rozpad našeho státu, nás sblížil. Začali jsme se vídat častěji, a to i když bylo zakázané večer vycházet. Nikdy jsme otevřeně nepřiznali, že jsme něco víc než jen kamarádi, ale oběma nám to bylo jasné. Rozumím si s ním víc než s kýmkoli jiným a někdy k tomu ani nejsou potřeba slova.
„Taky ti tak chybí?“ zeptám se ho po dlouhém mlčení a doufám, že pochopí. „Vždycky si říkám, jestli by to bylo jiné, kdyby se narodil. Máma by nemusela na psychiatrii a já bych měla někoho, kdo by mě potřeboval a mohla bych stát vždy při něm. Ale co kdybych kvůli němu tenkrát šla ze školy rovnou domů? Ty by si tam zůstal a možná se z toho tak snadno nedostal. A já bych teď seděla doma na posteli a poslouchala jen to ticho co u nás všichni tak neradi porušují. Nebo bychom se odstěhovali, jak to měli rodiče předtím v plánu, ale pak už to nešlo,“ odmlčím se a nechám své rozbouřené myšlenky naplnit moji mysl.
Otočí se ke mně a je tak blízko, že mohu na tváři cítit jeho horký dech. Nakloní se ještě blíž a zašeptá mi do ucha: „Taky tě někdy napadlo, jaké by to bylo žít někde jinde? Chtěl bych mít dům někde na pláži, z okna vidět oceán a moci se jen tak zaposlouchat do šumění vody,“ při těch slovech mi začne přejíždět rukou po krku a hrát si s mými hustými vlasy spadajícími mi přes ramena. Přejede mi mráz po zádech a nechám ho, ať si se mnou dělá, co chce. Vím, že ten okamžik nemůže trvat dlouho, a tak si ho snažím co nejvíc užít. Chci si ho zapamatovat. V téhle době je málo hezkých věcí a tak je dobré si uchovávat ty chvíle, kdy mohu na všechno zapomenout a nechat se unést z reality.
Po chvíli se ode mě pomalu odtrhne. „Budu muset jít,“ řekne se smutkem a něhou v hlase. Na rozdíl od mých rodičů se ti jeho o něj zajímají, a kdyby zjistili, že není doma, už bych ho tu asi nikdy neviděla.
Naposledy se dotkne mé tváře a něžně mě políbí na rty. Tělem mi proběhne vlna příjemného tepla vycházející z našeho doteku, ale jediné co spatřím, když otevřu oči, je jeho stín mizící v křoví.