VIOLENCE- 3. kapitola

Nemám se hádat.. Nemám se hádat… Dostala jsem školní trest jen proto, že jsem začala řvát na kluka, co mi vyrazil učebnice z ruky a nenapadlo ho, se na mě ani ohlédnout, natož se mi omluvit. Se zlostí odhodím křídu, až se kousek ulomí a já se vztekem vyjdu ze třídy.
Jael Hodges je asi ten největší parchant, jakého znám. A to jich znám hodně. Kdyby neměl tátu v politice, byl by jen ukňučené štěně schovávající se v pozadí spolu s mnoha jinými, jemu podobnými. Upřímně by mi tak byl milejší, i když takové lidi nesnáším.
Teď stačí jen doufat, že mě „nenapráská“ doma a bude mu stačit můj trest zadaný profesorkou, na který se samo „jeho veličenstvo“ přišlo podívat přímo k nám do třídy. Jestli je dost chytrý, nechá si to jako výhodu proti mně a když se k němu jen přiblížím, bude mi vyhrožovat tolika výhružkami, na kolik si v tu chvíli jeho chabý mozek dokáže vzpomenout. S jeho praxí ve vydírání lidí jich asi bude hodně.
Seběhnu ze schodů, a když zahýbám za roh směrem k východu, vyjde proti mně nikdo jiný než Jael. Ale no tak. Dneska mám fakt špatnej den, řeknu si sama pro sebe.
Někdo, jistě velmi inteligentní, kdo tuhle školu navrhoval, udělal tuhle chodbu natolik úzkou, že je setkání s ním nevyhnutelné. Vejdou se tu vedle sebe maximálně dva lidi a pro představu je prostor rozhodně dost úzký na to, abyste se tu museli každé ráno prodírat davem lidí a nejlépe kvůli tomu přijít pozdě na hodinu. Jedinou šancí na únik by bylo otočit se zpátky a odejít, ale to já udělat nehodlám, i když je mi jasné, že tohle nebude bez problémů.
Postupně se k sobě blížíme. Myslím, že mi stoupá hladina adrenalinu v krvi, jak by řekla naše biologikářka. Už jsem u něj.
Zastoupí mi cestu. Snažím se kolem něj projít, ale vždycky se posune spolu se mnou. Trochu mi to připomíná naši bývalou kočku, když honila myši. Při tom přirovnání se neudržím a zasměju se.
„Tak holčička se ještě směje,“ vypraví ze sebe Jael s úšklebkem ještě zošklivující jeho už tak dost protáhlý a odporný obličej a přitom si určitě myslí, jaký z něho jde strach. Ale to si jen myslí.
„Ty toho dneska ještě nemáš dost,“ řeknu jakoby znuděným hlasem. „Nestačí ti na mě zavolat učitelku kvůli úplný kravině, za kterou stejně můžeš ty, a pak se ještě dojít podívat na to, jak si „odpykávám,“ naznačím rukama uvozovky, „svůj trest.“ Chvíli na mě jen kouká a evidentně přemýšlí o nějaké odpovědi, která by mě měla co nejvíc vystrašit.
„Jestli si myslíš, že na mě budeš řvát a nic se ti nestane, tak se pleteš. Příště ti udělám něco horšího,“ chvilku se odmlčel, „ a mám pro tebe malou radu. Příště se líp rozhlídni kolem sebe, až někam půjdeš. To, že nikoho nevidíš ty, neznamená, že nikdo nevidí tebe… Ty malá kryso,“ dodal a zasmál se mi do obličeje nad svou výhrou. Jediné, na co jsem se zmohla, byl vražedný pohled, jejž jsem se mu snažila zavrtat co nejdál do mozku. Kdybych měla superschopnosti, určitě by mu teď vybuchla hlava. Pousměji se nad tou představou. Zasloužil by si to.
Otočí se a při odchodu se na mě ještě naposled ohlédne a zasyčí způsobem opravdu připomínajícím hada: „My dva jsme spolu ještě neskončili Carneyová. Na to nezapomeň.“