Markův životní případ 3

   "No, do prdele," zaklel jsem potichu u dveří svého bytu, když jsem je uviděl otevřené dokořán. Opatrně jsem nakoukl dovnitř a pomalým krokem se vydal do bytu. Koukám za každý roh, když vejdu do kuchyně. Tam na mě zírá rozglábená lednička. Zůstalo v ní jedno pivo a pár plátků šunky. 

    "Dal jsem si něco k obědu, jestli to neva," ozvalo se mi za zády. Tak tenhle hlas poznám vždycky! "Vpohodě, brácha, vždycky si musel všechno sežrat," zasmál jsem se a otočil se na bratra. Ten seděl v křesle s úsměvem od ucha k uchu. "Co tady děláš?" zeptal jsem se, když jsme si padli do náruče. S bratrem Jerrym jsme si byli vždycky blízcí. Bohužel, kvůli jeho podnikání, jsme se už dva roky neviděli. Proto pro mě bylo překvapením, když jsem ho našel u sebe v obýváku. "Ále, musel jsem si tady poblíž něco zařídit, tak jsem si řekl, že se stavím." "A proč si mi u toho rozbil dveře?" "Chtěl jsem tě překvapit!" vyjekl. "Pořád stejný pošuk," zasmáli jsme se. "Vůbec si se nezměnil." "Zato ty si nás od sebe chtěl asi pořádně odlišit, co?" Prohlížel si mě od hlavy až k patě, koukal na má tetování. Ano, kdysi jsme bývali na chlup stejní - k nerozeznání. Jednovaječná dvojčata, která teď rozeznáte jen podle střihu vlasů a tetování.  "To si jako v nějakým gangu?" ptal se mě Jerry posměvačně. "To víš, každý teď máme svůj styl. Ty si slušňáček v kvádru a já kvůli tomu svému nemůžu najít žádnou práci." "Si si jistej, že je to kvůli vzhledu?" popichuje mě Jerry. "Hele, nezapomeň, kdo ti dal dneska nedobrovolně svůj oběd!" "Tak můj malý bráška se chce bránit?" uchechtl se. "Moc se nevytaj, jsem mladší jen o dvě minuty." Rozesmáli jsme se na celé kolo. Takhle jsme se popichovali, když jsme byli malí.

   Odpoledne jsem vzal Jerryho na menší obchůzku města a nakonec jsme skončili v místním klubu. Mě to tam sice moc nebavilo - dj hrál nějaký starý vykopávky a řekl bych, že jsme tam byli nejstarší - Jerry byl ale vždycky pařmen, takže není divu, že jsme se domů dostali až k ránu. Takhle opitýho jsem bratra ještě neviděl. Ten teda bude mít ráno! 

                                                    ***

   Rozhodl jsem se jít omrknout knihkupectví, dokud Jerry ještě spí. Projdu kolem regálů s dívčími romány a životopisy a mířím k oddělení science - fiction. Moc velký výběr tu teda nemají. Nakonec jsem ukořistil jednu detektivku od Chrise Cartera. Má to být něco drsnýho, ale myslím, že nic drsnějšího, než to, co jsem nedávno viděl na to děckém hřišti, snad ani není. Cestou domů jsem ještě skočil na nákup, ať máme dneska co jíst.

   Doma Jerry stále spal, tak jsem se zatím pustil do přípravy oběda. Při melodiích písní od Black Veil Brides jsem opět začal přemýšlet o tom, co jsem se včera dozvěděl na stanici. Kdo sakra mohl být ten druhý svědek? A proč mi šerif stále nevěří? Dobře, ta druhá otázka mě zas tolik netrápila. To spíš ta krásná dívka, co tam včera tak smutně seděla. Možná bych se o ní mohl dozvědět něco víc... Ale jak? Jasně, přistěhoval jsem se teprve nedávno, ale i za tu krátkou dobu jsem ji v tomto malém městečku neviděl. Možná nebude odsud. Asi bych to měl nechat být. Bylo by to jako hedat jehlu v kupce sena. Radši ji pustím z hlavy a budu si užívat Jerryho. Ten už je vzhůru a zase hledá, co by snědl. Marně. Po jeho včerejším obědě tady nic nezbylo. Ještě, že už mám hotový oběd.