Příběh mafiána - Úvod

Úvod




Jmenují se Jimmy Traversa, narodil jsem se na Sicílii v roce 1917. Ze své vlasti jsem odešel když mi byly tři roky společně s mými rodiči a s mojí starší sestrou Adrianou. Tudíž si nic nepamatuji, jen vím, že jednou otec prohlásil, že je potřeba odejít a začít nový život – v Americe. Ale ani tam ze začátku jsme to neměli moc lehké, žili jsme ve čtvrti plných Italů a bylo zapotřebí se naučit anglický. Proto já a Adriana jsme začali chodit do školy a společně se anglický vzdělávali. Jí to pálilo mnohem víc než mne, ale taky jsem si dál záležet. Ve škole jsem byl jako hlavním terčem šikany, nejvíc mne mlátili irské a ruské děti, takže moje obliba mezi spolužáky a samotnými učiteli byla opravdu minimální. Měli jsme ve třídě učitelku, která osobně nenáviděla Italy, proto mne hodně ignorovala a zakazovala mi, abych se hlásil, přitom měla mou sestru velmi v oblibě, možná je to díky její inteligence. Když už jsem vyrůstal, bylo to se mnou horší, stále jsem neměl žádné kamarády, pořád mne spolužáci mlátili, někdy dokonce až do úplné krve. Nikdo to vůbec neřešil, tedy až na mou sestru Adrianu, která vždy stála při mne. Tyto problémy několikrát hlásila učitelům až na samotné ředitelství. Nikoho to nezajímalo, byl jsem každýmu úplně ukraden. Proto jsem vzal spravedlnost do svých rukou a začal se bránit. Například jeden irský spolužák seděl za mnou a bouchal mne v hodině po hlavě inkoustovým perem. Neovládl jsem se a klidně jsem ho zmlátil, jak před ostatními, tak i před učitelkou. Samozřejmě měl jsem okamžitý problém a byl hned poslán na ředitelství. Přišla tam i moje sestra a jako vždy se mne zastala, protože jí bylo zvláštní, že když mne ostatní mlátili, tak je nikdo nepotrestal. Najednou to udělám já a skončím před očima ředitele školy. Rodiče o těchto věcech nikdy nevěděli, protože Adriana moje rány dokázala ošetřit tak dokonalé, že to nikdo nepoznal. Teprve až po této události se to dozvěděli. Naštěstí rodina stála za mnou a nedovolila, aby mi někdo ubližoval, ale k ničemu to stejně nevedlo a rvačky pokračovaly dál, až mi málem hrozilo vyloučení.
S rodinou to šlo čím dál víc ke dnů, máma onemocněla a neměli jsme peníze na léky. Otec už radši přestal pít a začal šetřit s penězma, abychom se mohli ještě uživit. Navíc přišla do Ameriky prohibice a kdyby otce nachytali s blbým pivem, měli bychom všichni problém. Máma o měsíc později zemřela a zůstali jsme s otcem. Když mi bylo šestnáct, začal jsem poctivě pracovat, bohužel za tu dobu jsem vystřídal několik zaměstnání, důvod? Od školy jsem občas horkokrevný a to jsem nikdy nebýval.
Když mi nadával šéf a ještě mi za tvrdou dřínu dál blbých pět babek, tak jsem mu jednu natáhl a přineslo to velký důsledky. Stalo se to v mé první práci v přístavu, kde pracoval nějakou dobu i můj táta. Další mé zaměstnání bylo na nádraží, kde jsem uklízel, tam mi to vydrželo jenom měsíc a pak jsem odešel. Protože plat jsem vůbec nedostal. Pak jsem byl ve stánku s novinama, kde to sice bylo lepší, ale pořád nic moc. Potom jsem pomáhal jednomu staršímu pánovi v knihovně, ale i tam jsem mohl hned skončit. Zatímco moje sestra si našla pohodovou práci v kanceláři, kde se jí úplně dařilo, tak já jsem míval naprostou smůlu.
Potom můj otec měl jaterní problémy a krátce na jejích selhání zemřel. Zůstal jsem už jenom já a Adriana. V Italské čtvrti, kde jsme spolu vyrůstali, se nám podařilo sehnat lepší byt, nebyla to už taková díra, jako když jsme bydleli na začátku. Byl mnohem čistší a prostornější, měli jsme každý svůj pokoj a skvělé sousedy. Začalo se mi víc štěstít i v práci, protože jeden sousedský kamarád mi nabídl práci ve skladišti Dona Francesca Tatianiho - největšího mafiánského bosse v New Yorku. Dva roky jsem tam pracoval, docela mne to bavilo, protože jsem byl v kolektivu a to v krásném, skladovali jsme nejčastěji zásilku beden kanadských whiskey. Největší sranda byla, že ta zásilka byla nelegální, ale s tím jsme si nelámali hlavu, protože policajti byli samotným Donem podplacení. Adrianě se moc nelíbilo, ohledně toho co dělám za práci, ale když jsem jí tyhle věci vysvětloval, byla mnohem klidnější. Ale přesto mi říkala, že si najdu něco lepšího. Jenže jsem jí neposlechl a rád jsem se tomu věnoval. Potom jsem několik let u Tatianiho rodiny pracoval a začal dělat kšeftíky. Momentálně mne jeho muži chcou zabít. V současné době jsem se ocitl v malém dřevěném domě na venkově přibližně 8 mil od New Yorku, kde se postupně dozvídáte celý můj příběh. Proto když dovolíte, začneme od začátku a ukážeme si život práce pro Tatianiho, tedy celá ta léta za který jsem makal.