Polární záře

Moskva, září 2014

Vasilij Sobolev za sebou zamkl kancelář ve druhém patře Katedry dálkového průzkumu Země na Lomonosově univerzitě. Bylo nádherné letní odpoledne, jaké se v Moskvě nevyskytuje často, a Sobolev měl pocit, že se štěstím vznáší metr nad zemí.

Včera, čirou náhodou, učinil největší objev v dějinách lidstva.

Jakmile veřejně oznámím, co jsem objevil, Trója a další archeologické senzace minulosti budou nadobro zapomenuty.   

Před půl rokem si ze svého grantu zakoupil pozorovací čas na indické družici Cartosat-2C provádějící podpovrchový průzkum Země. Omylem však zadal špatné souřadnice, a místo uralské oblasti obdržel data pro Severní ledový oceán. To bylo samozřejmě nemilé. Plný zklamání procházel půdní profily, až narazil na Novou Zemi, rozsáhlé arktické souostroví. A tam, v hloubce okolo šedesáti metrů, našel něco neuvěřitelného.

Ještě si vzpomínal na své ohromení. Doslova zůstal přimrazený k obrazovce počítače. A když se pak vzpamatoval, okamžitě telefonoval Jeleně Glazunovové, své kolegyni a spoluřešitelce projektu. Samozřejmě jí do telefonu neprozradil všechno. Ale Jelena i tak pochopila, o jak obrovský objev se jedná. Zítra se spolu setkají a domluví další postup.

Sobolev seběhl po schodech do vstupní haly, prošel točitými dveřmi ven a zamířil k parkovišti. Vůbec nevnímal okolní svět, studenty sedící na trávě v parku a děti běhající kolem kašny. V duchu se opájel palcovými titulky v novinách se svým jménem, a to nejen v ruském tisku, ale i v Evropě nebo dokonce v Americe.  

Určitě mě pozvou do televize...

Slavné univerzity mi nabídnou možnost přednášet...

Ve svých představách už si podával ruce se slavnými vědci a světovými politiky.

Nastartoval auto a vyrazil domů.

Asi po třech kilometrech se mu postavil do cesty policista v typické modrošedé uniformě a s červenou plácačkou v pravačce.

Sobolev zastavil v zálivu na okraji silnice, hned za policejním vozem.

Nic mu nemohlo pokazit dobrou náladu, ani pokuta ne.

Policista zaklepal na boční sklo vozu.

Sobolev okénko stáhl.

„Dobrý den, pane řidiči. Doklady od vozidla a řidičský průkaz,“ oznámil znuděným hlasem strážce zákona.

Sobolev uposlechl.

Policista si zběžně prohlédl dokumenty.

„Vasilij Sobolev? Katedra dálkového průzkumu Země?“

Sobolev přikývl. „Ano.“

„Vystupte si a pojďte se mnou,“ řekl policista.

Sobolev vystoupil. „Jel jsem příliš rychle?“

Policista jen zavrtěl hlavou a pokynul k bílému policejnímu vozu s modrým vodorovným pruhem a nápisem Milicija. „Vyřídíme to tam.“

Policista posadil Soboleva vedle sebe na zadní sedadlo. V autě seděli na předních sedadlech další dva policisté. Oba měli vysílačku v pravém uchu.

To Soboleva překvapilo. Policisté obvykle nenosili vysílačky v uchu.

Najednou si uvědomil, že v jeho dokladech nebylo nikde napsáno, kde pracuje.

Ale on to věděl...

Instinktivně hmátl po klice, když se ozvalo klapnutí automatického blokování dveří.

Zalomcoval dveřmi ve snaze je otevřít.

Marně.

Sobolev prudce vzhlédl.

Co to má sakra zname...

Myšlenku už nedokončil. Do krku se mu zapíchl studený hrot jehly a svět se rozplynul v nicotě.

O hodinu později vypadla z okna panelového domu při věšení prádla jistá Jelena Glazunovová. Podle policejních statistik se jednalo o nehodu, jaká se stává pouze jednou za deset let...

Pokračování příběhu, a celého románu, lze nalézt na webu Wattpad:

https://www.wattpad.com/story/86053059-pol%C3%A1rn%C3%AD-z%C3%A1%C5%99e