Životní příběh prvorepublikového pražského detektiva

                                                           1. kapitola

                                                               Prolog

Je půl druhé ráno, pátek patnáctého února, rok po skončení druhé světové války. Sedím sám v křesle v obývacím pokoji a před sebou na stole mám rozsudek, který jsem dnes obdržel, jako výsledek soudního procesu vedeného na základě retribučního dekretu u Mimořádného lidového soudu v Praze. Skončil proces, při kterém veřejný žalobce navrhoval pro mne trest smrti oběšením.

Přemýšlím o tom, zda jsem měl štěstí, nebo to byl zásah někoho tam nahoře, když se přihlásili svědci, kteří svědčili v můj prospěch, a soud nakonec vynesl rozsudek, kterým mne odsoudil na pět let nepodmíněně, dále ke ztrátě hodnosti a vyznamenání, které jsem za první republiky získal a zákazu činnosti ve státní službě. Tímto rozsudkem jsem přišel o svoji práci i smysl svého života. Cítím se životem podveden, ale nejen životem, ale i lidmi a společenským systémem, ve kterém žiji.

Někdo by mohl namítnout, že se jedná o malý trest, ale já vnitřně cítím velikou křivdu. Kdo ale může spravedlivě posoudit to, co jsem prožíval a jaké byly moje úmysly během mé služby u policie? Začal jsem sloužit v roce 1925, sloužil jsem pak i za druhé světové války na stejné služebně a zde jsem sloužil vlastně až do dnešního dne.

Jsem celý rozechvělý a do očí se mi derou slzy. Do ruky beru již z půli vypitou láhev arménského koňaku a nalévám si pro povzbuzení. Je tma, kolem je ticho, slyším jen tikot nástěnných hodin v kuchyni. Zůstal jsem sám, všemi lidmi opuštěný.

Před očima se mi promítá film mého života.

 

                                                   2.kapitola

                                      Dětství a dospívání                              

                                                /čas velkých očekávání/

                                       Jak vše začalo?

 

Narodil jsem se v pondělí prvního ledna roku 1900 v osm hodin ráno jako třetí dítě, ale první syn v rodině Leopolda Nováka, profesora C. k. reálného a vyššího gymnasia v Kolíně.

Jako prvorozený syn jsem dostal jméno Leopold. Otec vyučoval latinu a přírodní vědy.

Maminka byla v domácnosti a moje starší sestry, dvojčata Klárka a Terezka si byly, tak velice podobné, že jsem měl problém rozeznat, která je která.

Otec byl zapálený český vlastenec, hrál ochotnické divadlo a u nás doma pořádal odpolední nedělní čaje, kde se scházeli místní čeští intelektuálové a umělci. Já jsem v tomto prostředí vyrůstal a myslel jsem si, že se jedná o nevinné návštěvy strýčků a tetiček a teprve s přibývajícím věkem jsem chápal odvahu a zanícení pro českou věc, kterou všichni museli v sobě mít, aby překonali strach z případných hrozících represí rakousko-uherského mocnářství.

Bydleli jsme v domě na náměstí, který patřil otcově rodině od nepaměti. Vzpomínám si, že jsem měl vlastní pokoj. Každý večer tatínek přicházel do mého pokoje a před spaním mi četl české pohádky a vyprávěl příběhy z české historie.

Do obecné školy jsem chodil v Kolíně, na toto období si moc nepamatuji, vzpomínám si jen, že nás ve třídě bylo kolem 80 chlapců a děvčata v našem městě chodila do vlastní obecné školy.

Po skončení čtvrté třídy jsem v Kolíně na gymnasiu, kde otec stále učil, dělal přijímací písemné zkoušky z českého jazyka a matematiky. Otec mne na tyto zkoušky připravoval. 

Zkoušky jsem zdárně absolvoval a po prázdninách jsem nastoupil do primy. Ve třídě nás bylo skoro 50 a byli tu stejně jako na obecné škole jen chlapci.

Během let postupem do vyšších tříd žáků ubývalo a v septimě nás zůstalo ve třídě jen 15. Učení totiž nebylo vůbec lehké. Učili jsme se češtinu, matematiku, latinu, řečtinu, němčinu, fyziku, chemii, biologii a tělocvik. V sextě nám přibyla ještě francouzština.

Škola byla do začátku dosti náročná a s tatínkem jsme měli nepsané pravidlo, že před tím, než jsem odešel spát do svého pokoje, probírali jsme spolu v jeho pracovně vše, co jsme se učili.

Tatínek se ptal na můj názor na probíranou látku. Byly to moc krásné diskuse, na které jsem se těšil, protože již od mala mne tatínek v těchto diskusích měl za partnera a mohl jsem říci svobodně svůj názor na jakékoliv téma. Tatínek se nikdy nepohoršoval, ale vždy se mi celou věc snažil vysvětlit.

Jak léta přibývala, tak se čas diskusí prodlužoval a diskuse byly čím dál bouřlivější. Tatínek mluvil několika jazyky, ale doma vyžadoval, abychom mluvili jen česky. Při konzultaci školní němčiny jsme však postupně hovořili jen v němčině a totéž bylo i v latině. Díky tatínkovu přístupu jsem při studiu ve škole neměl žádné problémy a někdy jsem se do školy i těšil. To bylo zejména při tělesné výchově, kde pan profesor Brdička, který k nám i často chodil na nedělní diskusní čaje, rád běhal a hrál míčové hry. Dokonce zavedl při tělocviku čutanou, kterou jsem miloval. Hráli jsme čeští studenti proti německým a postupem času, jak jsme rostli, a politická situace se zhoršovala, se tato utkání stala spíše bojem o vítězství, které přerostlo hranice sportu, ale stalo se i naším výrazem české národní hrdosti a odboje proti mocnářství.

Rivalita mezi Čechy a Němci se stále stupňovala. Musím se přiznat, že už jako dítě jsem se často cítil dost divně, a to když jsme šli celá rodina na procházku, a rodiče se pozdravili německy s jinými lidmi, které jsme potkávali a německy s nimi také hovořili. Když jsem začal chodit do školy, tak se mi tatínek snažil vysvětlit, že takto mluvil s okresním hejtmanem, představiteli města a některými vlivnými obchodníky a že to byla společenská nutnost, aby si udržel svoji práci a společenské postavení.

Já jsem s ním v duchu nesouhlasil a říkal jsem si, že až vyrostu, tak se za to, že jsem Čech, nebudu stydět a nikdy německy mluvit nebudu. Jak jsem byl naivní a život mi později ukázal, že mluvit s druhými lidmi jejich rodným jazykem je ten nejmenší problém, který může člověka potkat.

Ve škole jsem měl díky tatínkovi trochu protekci u ostatních učitelů, ale spolužáci se mne spíše stranili. Byl jsem takový romantický vlk samotář s hlavou zvednutou k oblakům a reálné problémy kolem sebe jsem nevnímal.

V době studií jsem byl zahleděný do svých koníčků, zejména literatury a českého vlastenectví. Mnohdy jsem usínal s představou, že jsem členem nějakého spolku, který bojuje za českou myšlenku.

Představoval jsem si, že jako bojovník musím být v dobré fyzické kondici a začal jsem doma cvičit a posléze jsem našel zalíbení v běhu v přírodě. V okolí našeho města je spousta krásných koutů, které jsem při svých bězích mohl obdivovat. Zdálo se mi, že jsem součástí dokonale stvořené přírody a že moje poslání je být čím dál tím zdatnější a fyzicky vyspělejší.

 Tato fyzická vyspělost se mi častokrát hodila i ve škole, protože se často stávalo, že když, nějaký žák vyššího ročníku dostal od otce špatnou známku či poznámku, tak se úmyslně snažil se mnou vyvolat konflikt, aby se otci mohl takto pomstít. Je pravda, že zpočátku jsem dostával výprask, ale postupem času, jak jsem více a více běhal a cvičil, jsem začal v těchto soubojích vítězit.

Léta studia na gymnasiu rychle ubíhala a přiblížila se maturita. Život v oktávě byl zvláštní. Byli jsme nejstarší třída na škole. Náš počet se zvýšil o 4 spolužáky, kteří neudělali maturitní ani opravné zkoušky a jejich rodiče mohli platit i nadále školné, které v té době nebylo zrovna malé. Tenkrát se maturovalo z češtiny, latiny, matematiky a čtvrtý obor byl určen třídním učitelem, většinou se jednalo o obor, v němž žák měl nejslabší prospěch. Maturitní komise byla složena z předsedy, který byl pozván z jiné školy, třídního učitele a učitele daného předmětu.

Při maturitě se často stávalo, že profesoři žákům, u kterých se jim nelíbilo jejich chování, nebo byli dle jejich názorů drzí, maturity natolik znepříjemnili, že ji museli i několikrát opakovat. Jeden z nových spolužáků v oktávě takto dělal maturitu již tři roky po sobě a bylo mu skoro třiadvacet let, zatímco nám ostatním většinou kolem dvaceti. Jednalo se většinou o synky z měšťanských rodin.  Je ale pravdou, že místo školy je zajímal spíš kavárenský a nemravný život. Vzpomínám si, jak jsme v úžasu naslouchali jejich vyprávění o jejich setkáních s ženštinami volných mravů.

Moje školní léta jsou spojena i s mojí první láskou. Na náměstí měl cukrářství a pekařství pan Žížala. Za pultem mu občas pomáhala jeho dcera Verunka. Vzpomínám si, že jsem zrovna ve věku třinácti let v tercii prožíval těžké chvíle, kdy jsem se cítil sám a neměl žádné kamarády. Díky tomu, že jsem chodil do stejné školy, kde tatínek učil, tak se mnou nechtěl skoro nikdo kamarádit. Asi se všichni báli, abych pak na ně tatínkovi nedonášel. Je také ale pravda, že jsem se už v té době spíše zajímal o to, co se probíralo při nedělních setkáních v našem salonku, než o problémy, které řešili moji spolužáci.

Bolestně jsem toužil po tom, abych měl opravdového kamaráda, či kamarádku, se kterým bych mohl sdílet své sny a hrdinské plány na boj proti mocnářství.

Při této své osamělosti jsem se čím dál častěji chodíval dívat přes sklo na Verunku. Při této své osamělosti jsem se čím dál častěji chodíval dívat přes sklo na Verunku. Přemýšlel jsem o tom, jak jí oslovit. Moje kapesné v té době činilo dvacet korun týdně, což byl obnos poměrně značný.

Pamatuji si, že jsem konečně sebral jedno úterý v pozdní odpoledne odvahu a po dlouhém pozorování Verunky jsem vyčkal, až v krámě nebudou žádní zákazníci, Verunka bude sama a vstoupil jsem dovnitř. Přistoupil jsem k pultu a celý zpocený a červený v obličeji jsem jí řekl: ,,Ahoj, máte rakvičky se šlehačkou?“

Na tuto moji otázku jsem dostal odpověď: ,,Ahoj, stojíš přímo u tácu s rakvičkami.“ Cítil jsem se velice trapně a jen jsem na to odpověděl: ,,Vidíš, to jsem si vůbec nevšiml“, otočil jsem se a utíkal z krámu pryč.

Celý týden jsem sbíral odvahu, než jsem se odvážil opět vstoupit do krámu. Bylo to opět v úterý odpoledne, před zavírací dobou. Přistoupil jsem k pultu a ještě než jsem stačil cokoliv říci, tak mi řekla Verunka : ,,Nechtěl jsi minule nějaké rakvičky se šlehačkou? Můžeš je mít i dnes, máme stále čerstvé“ a usmála se na mne.

Já jsem se také usmál a odpověděl: ,,Rád si u vás dám dvě a mohu ti také nějakou koupit, že bychom si je snědli spolu?“

,,Ráda si s tebou jednu rakvičku dám, nikdo v krámě není, tak si sedni ke stolku a já ti je přinesu“, odpověděla.  

Verunka v té době chodila do obecné školy. Byla to vlastně moje první láska. Náš vztah nám vydržel až do doby, kdy po skončení obecné školy odjela do Prahy na studium Vyšší dívčí školy. Z Prahy se už nikdy natrvalo nevrátila.

Byla to krásná doba, chodili jsme spolu na procházky k Labi, poznávali krásná přírodní zákoutí a mluvili o všem, co nám přišlo na mysl. Já byl v té době hodně nesmělý a pamatuji se, že jsem jí vzal za ruku asi až po půl roce našeho setkávání a první nesmělý polibek jsme si dali vlastně o posledních prázdninách před jejím odjezdem do Prahy.

V té době mého dospívání procházela mými sny a představami. Někdy si říkám, že tato nenaplněná láska byla asi moje největší a nejkrásnější. Nepřinášela žádné problémy, byla hodně romantická a krásná. Ono to asi v životě tak, je, že to o čem sníme a nikdy nedojde naplnění, nás nemůže nikdy zklamat.

Součástí mého dospívání bylo i cvičení v Sokole. Čím jsem byl starší, tak jsem cítil, že Sokol není jenom cvičení, ale i životní postoj týkající se českého vlastenectví reprezentovaný na veřejnosti. Vždy, když jsem si oblékl sokolský kroj, cítil jsem se součástí nějaké zvláštní organizace, která v sobě skrývá mnou vytoužený odboj proti státní moci a naději pro budoucnost české společnosti toužící po zbavení se porobení českého národa.

Otec mi vyprávěl, že Sokol byl založen 16. února 1862 v Praze. Největší zásluhu na jeho založení prý měl pan  profesor Dr. Miroslav Tyrš, který se narodil 17. září 1832 a tragicky zemřel v Alpách 8. srpna 1884.

Otec pana profesora Tyrše osobně znal a dostal od něj pozvánku na ,,Jubilejní slavnosti Sokola Pražského“ v roce 1882, který je považován za I. všesokolský slet. Konal se 18. června v Praze, na Střeleckém ostrově. Otec v té době teprve získával první informace o Sokole a rozhodl se, že se do Prahy pojede tajně podívat na vlastní oči. Vzpomínám si, že mi jednou večer otec vyprávěl, že do té doby ještě nikdy neviděl tolik Čechů pohromadě zpívajících české písně a oslavujících gymnastické cvičení. Před návštěvou 2 500 diváků prý cvičilo celkem 696 cvičenců. Pak následoval slavnostní krojovaný průvod 1 600 Sokolů Prahou. Otec po návratu domů z Prahy ještě do konce prázdnin založil s přáteli Kolínský Sokol.

Já jsem v něm cvičil již od svých pěti let. Moje první vzpomínka na cestu do Prahy je na V. slet, konaný v Praze od 28. června do 1. července 1907. Z Kolína do Prahy jela cvičit velká skupina cvičenců a dokonce prý s námi do Prahy na slet jela i kapela Františka Kmocha, který k tomuto sletu složil píseň s názvem ,,Vítězný pochod“. Slavnostního průvodu se prý zúčastnilo 13 000 sokolů, ale já se na to moc nepamatuji. Otec mi pak často se smíchem vyprávěl, že jsem se ho po celou dobu pochodu držel pevně za ruku a neustále ho prosil, abychom už jeli domů, že se bojím, že se prý ztratím a něco se mi stane. Já si na to nevzpomínám, ale asi to byla pravda. Byla to pro mne asi dosti napínavá cesta do neznáma a ve věku 7 let není nikdo hrdina.

Množství různých zážitků z mého mládí týkajících se cvičení v Sokole se mi jeví jako krásné zážitky, které však zcela převyšuje největší zážitek z VII. Všesokolského sletu konaného v roce 1920 opět v Praze. Slet se konal v červnu 1920, kdy ve volných dnech cvičily různé skupiny cvičenců. Hlavní dny sletové byly od neděle 27. do středy 30. června, kdy byl slet ukončen. Já jsem do Prahy přijel až na hlavní sletové dny v pátek 25. června.

Byl jsem mladík plný síly, krátce po maturitě a slet se konal ve zcela jiné situaci než předchozí slety. Už nebyl nutný žádný odboj a vzdor, žili jsme ve svobodné společnosti.

Slavnostního pochodu Prahou, který se konal v úterý 29. června se zúčastnilo přes 35 000 krojovaných mužů - sokolů a 13 000 krojovaných žen - sokolek. V čele průvodu jel pan president T. G. Masaryk na koni. Závěr průvodu tvořila jízda 512 sokolů na koni s 8 trubači.  Průvod sledovalo více jak milion nadšených diváků.

Průvod vyšel ráno v devět hodin ze Sokolovské třídy po vypálení střely z hmoždíře, pokračoval přes Palackého třídu, Královské Vinohrady kolem Vinohradského divadla, Jungmannovu třídu k Muzeu, dále na Václavské náměstí, Národní třídou k Národnímu divadlu, pak přes Masarykovo nábřeží na Staroměstské náměstí, kam došel po desáté hodině. Po slavnostních projevech vyšel na Letenskou pláň, kde byl po dvanácté hodině ukončen.

Na Letné také probíhala cvičení. Já jsem cvičil v hlavním cvičebním bloků mužů. Po našem cvičení následovalo cvičení armádních cvičenců. Bylo to krátce před mým nástupem na prezenční vojenskou službu. Obdivoval jsem vyspělost armádních cvičenců, přesnost při náročných cvicích, při kterých diváci vzdychali obavou o zdraví a život cvičenců. V Praze jsem strávil celkem pět krásných dnů.

  Na sletu jsem prožil i svoji první milostnou zkušenost. Dívka se jmenovala Anička a byla z Jihlavy. Naše setkání bylo velice zvláštní.

Během slavnostního průvodu jsem si potřeboval odskočit. Nutkání bylo čím dál tím větší. Když jsme procházeli průvodem ve spodní části Václavského náměstí, uviděl jsem dvě budky s označením toaleta, před kterými stála již dlouhá řada krojovaných sokolů a sokolek, kteří trpělivě čekali, až na každého z nich dojde řada, aby si mohli ulevit. Byly zde dvě samostatné fronty. Postavil jsem se na konec jedné fronty a stále sledoval průvod.

Po nějaké chvíli jsem si všiml, že nestojím v té správné frontě. Stál jsem před budkou, která byla určená ženám. Přede mnou stály ženy, za mnou stály ženy a uprostřed nich stojím já. Bylo mi nejdříve divné, proč se všechny smějí a ukazují si na mne.

Začal jsem se prohlížet, zda nemám nějakou závadu na svém sokolském stejnokroji, ale nic jsem nenašel. Kroj se skládal z ohnivé červené košile, drábových jezdeckých kalhot, černých čižem, přes košili měl sokol přehozenou šňůru Kajdu, na hlavě kulatou černou čapku s kokardou a černým peřím. Kroj navrhl a namaloval Josef Mánes. Cítil jsem se takto oblečený, jako člověk, který má na sobě uniformu a je součástí velkého organizovaného celku.

Po chvíli se ke mně zezadu naklonila dívka v kroji a řekla mi: ,,Bratře, stojíš špatně. Vaše fronta je vlevo u té druhé budky. Ale jestli se chceš seznámit, tak jsi zvolil docela zajímavý způsob“.

Já jsem se otočil, a abych, si zachoval svoji důstojnost jsem dívce řekl: ,,Ahoj, samozřejmě máš pravdu, cítím se zde jako sirotek a hledám spřízněnou duši.“ Pak jsem se jí představil a domluvili jsme se, že si večer zajdeme zatancovat. Prožili jsme krásný krátký vztah. Vše bylo ale velice hektické a nějak jsme si před odjezdem domů ani neřekli své adresy. Byla to taková rychlá sletová láska, ale vzpomínám na ni jen v dobrém.

Po návratu domů jsem prožil velice smutné chvíle. Den před mým příjezdem z Prahy náhle zemřela maminka. Bylo jí 52 let, večer si šla lehnout a ráno se už neprobudila. Prý srdeční zástava. Otec byl také se Sokolem v Praze, ale každý jsme byli ubytovaný jinde a sešli jsme se až u zvláštního vlaku, který vezl cvičence z Prahy do jejich domovů. Ve vlaku byla radostná nálada, zpívali jsme národní písničky, povídali si zážitky a trochu i popíjeli. 

To co jsme pak zažili doma, byl šok.  Místo radostného přivítání slzy, smutek a beznaděj. Otec se od té doby uzavřel do sebe.

V té době jsem doma bydlel jen já s rodiči a naše služebná Anička. Obě sestry již byly provdané do Prahy a měly své rodiny. Já jsem při sletu bydlel jako host u Klárky na Hradčanech a otec u Terezky na Národní třídě. 

Po smrti maminky zůstal náš dům podivně opuštěný. Všude bylo zlověstné ticho, nebyly slyšet žádné hlasy. Sice jsme se snažili dodržovat chod domácnosti, jako kdyby maminka byla stále s námi, ale vůbec se to nedařilo. Nejbolestivější byly chvíle, kdy jsme se sešli v jídelně k obědu, či k večeři. U velkého hranatého stolu seděl v čele otec a naproti němu já. Ostatní místa byla prázdná. Služebná Anička nás mlčky obsluhovala. Bylo velice těžké najít společné téma rozhovorů. Většinou jsme seděli mlčky a hleděli do talířů. Nejednou mne popadla veliká lítost a smutek a měl jsem pláč na krajíčku. Viděl jsem, že i otec tyto chvíle velice těžko prožívá.

V té době mu už bylo 65 let a zvažoval, že ukončí svoji profesorskou kariéru. Ve škole vyučoval už jen na částečný úvazek. První srpnovou neděli roku 1920 po obědě mne otec požádal o rozhovor. Sedli jsme si v reprezentačním pokoji. Anežka přinesla kávu a bábovku a z pokoje odešla.

Otec si zapálil doutník a řekl: ,,Synu, moc jsem přemýšlel o tom, co se stalo a o naší budoucnosti. Cítím se už hodně stár a slabý. Ještě před odjezdem na ,,Slet“ jsem byl plný síly a radostného očekávání budoucnosti. Smrtí maminky, pro mne jako by skončil život. Už nemám sílu a chuť v aktivitách, které do té doby dávaly smysl mému životu pokračovat. Ve škole skončím s učením a budu se věnovat  jen činnosti v Sokole.

Přemýšlel jsem o tvé budoucnosti, jak bych ti mohl pomoci. Musím ti něco důležitého říci. Jsi ve věku, kdy máš nastoupit vojenskou službu. Já jsem celý život v jedné organizaci, o které se moc na veřejnosti nemluví, ale odkud mám mnoho vlivných přátel a celý život jsem byl hrdý na to, že se aktivně podílím na jejím rozvoji.

Jsou to svobodní zednáři. Možná jsi o nich slyšel. Členem je i náš pan president, kterého osobně znám a společně jsme plnili určité úkoly, které pomáhaly i při vzniku naší republiky. Zednářský řád je vlastně organizátor evropského vzdělání a propagátor humanitních ideálů a etiky v lidském životě. Nikdy jsem já, ani žádný jiný člen lože neudělal nic, co by poškodilo zájmy druhých lidí a bylo nečestné. Pan president byl přijat do zednářského lože v Německu na začátku století a díky kontaktům, které takto získal, měl otevřené dveře při jednání v Americe i Evropě a u různých státníků při jednání o osvobození českého národa. 

Členové zednářské lože jsou například Alfons Mucha, Ladislav Syllaby, Eduard Beneš, Rostislav Štefánik a další. Mocným spojencem byl i americký president Wilson, na kterého působila před rokem 1918 i Husova zednářská lože v USA. V roce 1917 se dokonce konal v Paříži tajný kongres zednářů ,,Čtyřdohody“, který se vyslovil pro samostatnost království českého.

Proč ti to říkám. Jednak chci, abys o tom věděl, kdyby se se mnou něco stalo, a dále jsem před 14 dny v Praze navštívil pana presidenta a společně jsme povečeřeli. Při tomto rozhovoru jsem se zmínil o tom, že máš nastoupit vojenskou službu. Jelikož se známe již mnoho let, on o tobě hodně věcí ví a sám navrhl, že bys mohl nastoupit vojenskou službu jako člen ,,Hradní setniny“, která má na starosti ochranu pana presidenta a Pražského hradu.

Já jsem mu řekl, že s tím určitě budeš souhlasit a on slíbil, že vše zařídí.

V pátek jsem dostal od něj dopis, kde uvádí, že 1. října letošního roku máš nastoupit k 28. Pěšímu pražskému pluku, jehož součástí je i ,,Hradní setnina“ a budeš zařazen do této jednotky. Povolávací rozkaz ti přijde do 10. září. Mám se tě zeptat, zda s tímto souhlasíš a chceš u pana presidenta sloužit. Co na to říkáš?“

Já jsem chvíli seděl jako zařezaný. Nikdy, ani ve snu by mne nenapadlo, že vlastně bude moci být splněn můj klukovský sen, moci se podílet na ochraně českého národa a to ještě presidenta republiky. Byl jsem nadšený.  

Vstal jsem, přistoupil jsem k otci a podal mu ruku a políbil ho a řekl jsem: ,,Moc ti tatínku děkuji, ani nevíš, co to pro mne znamená. Samozřejmě s radostí přijímám a napiš panu presidentovi, že mu moc a moc děkuji.“

 ,,Budeš mu to moci říci sám, navíc se ve službě setkáš s legionáři, kteří v této jednotce působí, a dozvíš se určitě mnoho zajímavého. Slyšel jsem, že přijímací zkoušky jsou sice velice fyzicky náročné, ale myslím si, že to pro tebe nebude žádný problém.“