Hledaný IV.

4.

 

 

              Zatím co kapitán Tomáš Kučera působil svým svalstvem a modrýma očima na Kamilu Beníškovou, kamarádku Libuše Königové, která se pod jeho pohledem rozplývala a odpovídala na každou jeho všetečnou otázku, tak kapitán Marián Holý čekal na recepci nakladatelství, které vydávalo knihy blondýnce Königové, do které se zakoukal.

 ,,Pan policista čeká na mě?“ přišel k němu mladý muž ve světle modrém obleku.

 ,,Som kapitán Holý. Vy ste zodpovedný za vydanie kníh Libuše Königové?“ zeptal se a postvil se, aby věděl s kým má tu čest.

 ,,Ano, jsem její redaktor Kryštof Papež,“ řekl a podal mu ruku. ,,V jaké věci ste tu?“

 ,,Vyšetrujem zmiznutie jej syna.“

 ,,Jo o tom jsem slyšel ve zprávách. To je strašný. Pojďte do mé kanceláře. Zřejmě si budete chtít se mnou o ní promluvit,“ řekl mladý, štíhlý muž a až směšně dlouhými kroky vedl kapitána do své kanceláře.

Byla to malá místnost, která obsahovala pracovní stůl s židlí, knihovnu a na druhém konci místnost dvě proutěná křesílka a malý stolek uprostřed. Marián se do jednoho úzkého křesílka posadil. Necítil se v něm však vůbec dobře, neboť bylo příliš těsné.

 ,, Koukám, že mluvíte slovensky. To u nás v Čechách došli policajti?“ zeptal se a zasmál se tomu. Myslel si, že to bylo k popukání vtipné.

 ,,Kedy ste naposledy viděl slečnu Königovou?“

 ,,To bylo před dvěma dny. Dnes je pátek? Tak v úterý. Byla tady, měli jsme jednat o právech na novou knihu, kterou chceme vydat. Byl by to obravský trhák, ale ona to odmítla.“

 ,,Detektívka?“

 ,,Ano, ale zbrusu nová. Dovolil jsem si poslat část té společnosti, která zfilmovala její první knihu Vnitřní potřeba. Oni po tom hned skočili a chtějí s námi uzavřít smlouvu. Jenže Libuš nechce.“

 ,,Prečo? Veď u vás vydávala všetky své knihy?“

 ,,Ano, ale všechny byly jen jako spoluvydání. Ona zaplatila náklady na vydání a my zajistili, aby šla kniha do obchodů. Takto pak vydávala všechny své knihy a naše nakladatelství tím ztratilo velká práva. Podařilo se nám s ní domluvit třicet procent z prodeje.“

 ,, To nie je málo,“ řekl Marián. Přes noc si totiž hledal na internetu podrobnosti a zjistil, že je to nejen v Čechách uznávaná spisovatelka. Když zavolal své sestře a jen se tak zeptal, jestli někdy něco od ní četla, tak mu řekla, že všechno. Její knihy byly velmi hojně prodávané.

 ,,To není, ale kdybychom jí knihu vydali zcela pod naší režií, tak by měla třicet procent ona.“

 ,,A miliony byste mali vy.“

 ,,Jste chytrý. To se u policajtů moc nevidí.“

 ,,Pán Papež, nie som tu preto, aby som počúval urážky na políciu. Hl´adám jej syna. Neviete o niekom, kto by jej to mohol urobiť schválne? Kto vie, že má treba veľa peňazí a schválne by jej bol schopný uniesť dieťa?“

 ,,Nejhorší had, který se kolem ní točí je ten její manažer. Určitě jste si taky všiml, že je Libuše moc hezká ženská, ale on je jí posedlý. Má ve své peněžence její fotku.“

 ,,To nič neznamená.“

 ,,No, ale třeba by mohlo.“

 ,,Nie je niekto, komu by sa jej knihy, povedzme nepáčili a cez vaše nakladateľstvo by jej posielal anonymní listy, emaily alebo podobne? "

 ,,Lidi jí milují.“

 ,,A vy?“

 ,,Já jí uznávám. Je to moc dobrá spisovatelka a hezky se na ní kouká. Navíc mě více méně i živí,“ řekl Kryštof a Marián se zadíval na jeho nohy, kterými nervozně podupával pod stolem.

 

 

          Libuše Königová se vydala do svého domu. Únosce se už dál neozýval a tak ji napadlo, jestli třeba nemá nějaký vzkaz doma. I když jí přišlo nepravděpodobný, že by se pachatel vracel na místo činu. Ale musela se nějak zaměstnat. Nezvládla jen sedět a čekat až ji někdo zavolá, nebo napíše email.

Přišla k domu, který byl její vlastní, ale působil opuštěně. Na dveřích byly policejní pečetní pásky. Libuše ale do domu nešla. Zajímala ji poštovní schránka. Byla tak plná, že dopisy i letáky vyčnívaly ze schránky ven. Otevřela ji a vypadlo na ní spousta dopisů a letáků. Některé dopadly i na zem, jak jich bylo hodně.

Ihned je začala třídit. Reklamní letáky dávala stranou, dopisi které ji běžně chodili a dopisi na kterých byl odesílatel dávala rovnou do kabelky. Ale to, co doufala, že tam bude i nebude tam bylo. Byla to obálka bez ničeho a bylo v ní něco víc, než jen dopis. Snažila se ale zachovat si chladnou hlau a obálku nedočkavě roztrhnout. Vyndala z kapsy mobil a vytočila číslo kapitána Holého.

 ,,Holý, prosím,“ uslyšela jeho hluboký hlas.

 ,,Tady Königová. Mám další dopis.“

 ,,Čo píší?“

 ,,Ještě jsem ho neotevřela. Mám z toho strach.“

 ,,Ste u svojho brata?“

 ,,Jsem před mým domem. Bylo to ve schránce.“

 ,,Jedu tam. Neotvárajte to. Počkajte na mňa,“ řekl Holý a ihned hovor položil. Libuše si sedla na schod a tupě zírala na onu obálku.

          Marián porušil snad všechny dopraní předpisy. Na tomto případu mu velmi záleželo. Nejen, že chtěl zachránit dětský život, ale ve vzduchu viselo i povýšení a hlavně cítil, jak mu byla Königová stále bližší a bližší a jemu na ní záleželo a líbila se mu.

 ,,Dobrý deň,“ pozdravil jí, když vystoupil z auta.

 ,,Dobrý den. Je správné, že jsem to neotevřela?“

 ,,Áno, urobila jste velmi dobre. To je ono?“ zeptal se a ukázal na obálku, která ležela vedle ní na schodě.

 ,,Ano.“

 ,,Dotkla ste sa toho?“ zeptal se a Libuše vyndala ruce z kapes. Měla na nich kožené rukavice. ,,Šikovná,“ řekl a vyndal mobil a obálku si vyfotil.

 ,,Není na ní nic napsané a uvnitř je něco navíc. Nějaký váleček.“

 ,,Tak hej, otvorím to,“ řekl a obálku otevřel pomocí kapesního nože tak, aby neponičil nic v obálce a oby nepřetrhl část, která se zalepuje. A často také olizuje.

Vyndal z ní složený list papíru. V jeho skladu bylo něco maličkého zabalené do potravinářské folie.

 ,,Pane bože,“ řekla Libuše a udělala tři rychlé troky k obrubníku a vyzvracela se za strom. Kapitán Holý zvedl telefon a svolal celý tým, včetně kapitána Kučery.

     ,,Už je lepšie?“ zeptal se a pohladil Libuši po zádech.

 ,,Proč to udělali?“ zeptala se a otočila se k němu.

 ,,Aby sme veděli, že to myslí vážne. Je to tu napísané. Pojďte do auta, sadnite si, lebo mi tu opeť odmliete,“ řekl, vzal jí jednou rukou kolem pasu, druhou rukou ji chytil za paži a posadil jí do svého auta na zadní sedadla.

 ,,Prečo ste sem prišla?“ zeptal se jí, když čekali na příjezd ostatních.

 ,,Nemohla jsem už více doma sedět a čekat. Napadlo mě, že by mohli nechat vzkaz jak jim mám předat peníze v mé schránce. Pak jsem si říkala, že je to ale blbost, aby se vrátil na místo činu. Ale pořád pro mě bylo lepší jít sem, než nic nedělat.“

 ,,Eště, že ste to urobila. Ako sa vám vedlo včera v bance?“ zeptal se a Libuše jen zavrtěla hlavou.

 ,,Mohou mi půjčit jen jeden milion korun.“

 ,,A ty další dva?“

 ,,Jeden mám na účtě, zbývá už jen jeden. A ten vůbec netuším, kde můžu sehnat. Pane kapitáne?“ zvedla k němu oči.

 ,,Áno?“

 ,,Co se v tom píše?“

 ,,Že je toto ako varovanie, aby sme vedeli, že to myslí vážne. Navyše tam zmieňuje aj mňa, takže už ma pozná a alebo vie, že to vyšetrujem ja.“

 ,,Pane kapitáne, můžu se vám s něčím svěřit?“

 ,,Hovorte,“ vyzval jí.

 ,,Mě to přijde celé divné. Proč chce jen tři milony?“

 ,,Aj ja som o tom premýšlal. Keby chcel trimilióny euro, tak budiž.“

 ,,Musí to být někdo, kdo mě zná. Možná ho znám taky. Kdybych chtěla něco takového udělat já, udělala bych to jinak. Možná bych dítě unesla v parku, nebo v obchodě, když se matka otočí, nebo v nějakém návalu. Ale nešla bych do domu, kde nevím, co mě čeká. Nemohl přeci vůbec vědět, jestli tu nemám nějaké alarmy.“

 ,,Začínate rozmýšľať ako spisovateľka detektívok.“

 ,,Je to lepší než přemýšlet, co všechno může ten hajzl Adámkovi udělat. Když začnu logicky uvažovat, tak se mi musí podařit přjít na to, kdo to udělal. Přeci to nemohl být úplně cizí člověk.“

 ,,Veľmi veľa únosov páchajú ľudí, ktorí majú k poškodeným blízko,“ řekl Marián a zvedl hlavu a podíval se přes střechu svého šedého auta na muže, který k nim přicházel z protější strany. Měl na sobě domácí oblečení, takže to byl někdo ze sousedů.

 ,,Dobrý den, zdravím, paní Königová,“ pozdravil muž s řídkými blond vlasy Mariána i Libuši.

 ,,Dobrý den,“ pozdravila ho Libuše. ,,To je pan Rohlíček, bydlí naproti mně,“ vysvětlila Libuše Mariánovi.

 ,,Dobrý den. Jsem kapitán Holý.“

 ,,Víte, my bydlíme naproti a máme také malé děti. Když jsme zjistili, co se tady stalo, tak se žena začala bát o děti a donutila mě nainstalovat kameru ke dveřím. Dal jsem tam pro jistotu i jednu, která snímá auto a i část vaší branky. Dům ale už ne. Nevím jestli by vám ty záznamy pomohly.“

 ,,Natáčel jste i dnes?“ zeptal se Marián.

 ,,Jo, kamera jeden nonstop. Já to ale každý den vymažu.“

 ,,Kdy jste to smazal naposledy?“

 ,,Včera večer.“

 ,,Dobrá, pošlu k vám technika, který si od vás nahrávky vezme a prohlédne. Moc děkujeme.“

 ,,Rád pomůžu,“ řekl pan Rohlíček.,,Hlavně, aby se Adámek brzy našel,“ řekl a Libuše mu vděčně přikývla a on odešel.

 

          ,,O co jde?“ zeptal se Tomáš Kučera, když na místo přijel chvíli po technickém týmu, který byl zodpovědný za sběr stop.

 ,,Anonym. Bol v schránke. Keď som obálku otvoril, tak z nej vypadol maličký detský prst.“

 ,,Bože. Co na to Libuše?“ zeptal se a podíval se k autu svého kolegy, ve kterém zdrcená matka seděla.

 ,,Pozvracala se. Technici zbierajú odtlačky zo schránky, obiehajú susedov či si niečoho nevšimli. Sused Rohlíček nám dá záznamy z kamery, ktorá vraj zaberá časť tejto bránky.“

 ,,Tak snad se nám tam ten, kdo přinesl ten dopis ukázal. Kde je ten prst?“

 ,,Ten vezú k patológovi, aby nám povedal, či je z mŕtve alebo živé tkanivá.“

 ,,Cože? Jo tkáně, aha. No, nevím co bude pro matku horší, jestli když jí řekneme, že jejímu dítěti ucvakli prst za živa, nebo jestli bude lepší, když by bylo už po smrti.“

 ,,Ta prvá varianta.“

 ,,No, asi jo. Co máme v plánu?“

 ,,Pôjdeme k nám, pozrieme sa na tie záznamy a budeme dúfať, že prst odrezal za živa.“

 

           ,,Pijte, to vám udělá dobře,“ řekl kapitán Kučera Libuši Königové, když seděli v jeho a Mariánově kanceláři.

 ,,Děkuji,“ řekla Libuše a kolem hrnku s čajem položila dlaně.

 ,,Jak je vám?“ zeptal se a Libuše k němu zvedla rudé oči bez lesku. ,,Chápu, nemusíte nic říkat.“

 ,,Už som tu. Priniesol som vám čaj,“ řekl Marián, když vešel do kanceláře. ,,Ale ak sa tak pozerám, tak pozdě.“

 ,,Slečna Königová toho přes den určitě moc nevypila a tak zvládne oba hrnečky,“ řekl Tomáš.

 ,,Děkuji,“ zvedla k němu Libuše oči.

 ,,Nie je za čo. Takže v anonymu sa píše: Chci tři miliony korun zítra v pět hodin ráno, jinak tvůj syn dopadne stejně jako dítě v posledním případu kapitána Holého. Peníze budou v černém igelitovém pytli a přesně v pět hodin je hodíš do popelnice na Zeleném náměstí a pak nasedneš na tramvaj číslo šest a pojedeš do stanice Jabloňová, kde bude i tvůj syn. Posílám ti důkaz, že to myslím všechno vážně.“

Tak zněl obsah anonymu, který kapitán Holý přečetl.

 ,,Ale já nestihnu do zítra sehnat tři miliony!“ řekla Libuše a otevřely se dveře, do kterých vstoupil major Kalaš.

 ,,Dobrý den. Jsem major Kalaš,“ řekl a podal Libuši ruku. ,,Jsem vedoucí vyšetřovací jednotky. Nesu zprávu z laboratoře,“ řekl a sedl si vedle Libuše. Ta na něj upřela své unavené oči.

 ,,Ten dětský prst se shoduje s DNA vašeho syna, slečno Königová,“ řekl a nechal ji minutu na vstřebání té informace. ,,A podle patologa jde o prst, který byl odňat z živé tkáně. Nikoli po smrti. Můžeme tedy říct, že váš syn je živý,“ řekl major a Marián postrčil blíž k Libuši krabici s papírovými kapesníky.

 ,,Jak jste na tom s těmi penězmi?“

 ,,Dokážu dát dohromady dva miliony korun. Bratr mi může dát dvě stě tisíc. Ale tím to všechno končí. Víc neseženu,“ řekla a utírala si slzy, které ji kanuly po tvářích.

 ,,Já vám můžu dát čtyřista tisíc,“ promluvil Marián do ticha.

 ,,Kapitáne Holý, na slovíčko,“ řekl major Kalaš a odcházel s ním z kanceláře na chodbu.

 

          ,,Co to mělo znamenat?“ zeptal se Mariána.

 ,,Máme pomáhať a chrániť. Keď sa nám nedarí chrániť, musím aspoň pomoc a ak to bude finančne tak to bude finančne. Sám ste hovoril, že na tom prípadu záleží a nemá dopadnúť ako prípad Keller.“

 ,,My se musíme snažit ho najít dříve, než na výkupné dojde!“

 ,,Robím čo viem a čo je v mojich silách.“

 ,,Kapitáne, pokud se do toho vložili nějaké osobní sympatie, z toho případu vás stáhnu.“

 ,,Tak stiahnite, ale potom bežte vy sám vysvetliť tej matke bez syna, prečo jej miesto ďalšieho prsta príde v obálke celé dieťa!“ dovolil si zvýšit na svého nadřízeného hlas a vrátil se zpět do kanceláře.

 

      ,,Podíváme se na ten záznam z té kamery. Třeba z toho budeme moudřejší a na výkupné nebude muset dojít,“ řekl Tomáš Kučera a spustil video na počítači.

Na pořízeném záznamu byla vidět spousta lidí, jak jde okolo. První, který se zastavil u schránky Libuše Königové byl mladý kluk roznášející letáky. Zastavil se, nacpal je do schránky a pak zase odešel. Nic podezřelého. Pár hodin po něm zastavilo před domem pošťácké auto, pošťačka naházela do schránky několik obálek, nastoupila do auta a odjela.

Libuše si povzdechla a napila se čaje, který jí přinesl Tomáš Kučera. Čaj byl hořký a ona se lehce zašklebila. Marián Holý si toho všiml a nenápaně ji stiskl dlaň. Nikdo u sledování videa ani nepromluvil. Tomáš Kučera video postupně přetáčel, aby se zbytečně nezabývali pasážemi, kde se nic neděje. Přetočil to až do doby, kdy se na chodníku objevil poměrně vysoký a štíhlý muž. Byl oblečený do sportovního kabátu černé barvy, který mu sahal až ke kolenům. Kapuce od kabátu mu sahala hluboko do očí a ze vzdálenosti, odkud kamera natáčela nebylo možné jeho obličej, nebo alespoň to, co z něj zbylo, vidět detailně. Muž došel ke schránce a opatrně se kolem sebe rozhlédl. Z kapsy vyndal bílou obálku, kterou pracně a opatrně zasouval do schránky, která byla plná reklamních letáků a jiné pošty. Po té si zastrčil ruce hluboko do kapes a dlouhými kroky odcházel.