Život po životě - kapitola I

                                                        Život po životě


Kapitola 1 - Šťastná rodinka


    Bylo pondělní ráno, venku slunečno a v domě panovala skvělá nálada. Den, o jakém si může leckdo nechat jen zdát. Uvnitř domu žila rodina. Ta se skládala z pěti členů - otec, matka a tři děti - Jenny, Agness, Jeremy.
   Jak to tak bývá, otec se musel vydat do práce a vydělávat. Matka zůstávala doma, protože byla ženou v domácnosti. A jejich děti chodily do školy. Jenny byla 13letá krásná dívenka, kterou měli lidé v oblibě. Ta chodila do sedmé třídy na ZŠ. Jen o tři roky starší sestra byla v 1. ročníku SŠ v oboru malířka. A syn Jeremy, ten byl z těch tří nejstarší. Bylo mu 17 let a chodil do 2. ročníku SŠ v oboru, ve kterém se učil hudebníkem. Tato rodina si žila šťastný život, který jim mohli někteří tiše závidět.
     Odpoledne, když již byli všichni doma, se spolu naobědvali a povídali si o tom, jaký měli den. „Dostala jsem jedničku z matematiky,“ pochlubila se Jenny. Rodiče ji pochválili. Byli na ni hrdí, však bylo na co. Blížil se konec roku a Jenny měla našlápnuto k vyznamenání. To Agness ukázala na fotografiích, co dnes malovali. „Skvostné!“ přidal se k pochvale od rodičů i Jeremy a usmál se. Agness se samou radostí začervenala a poděkovala. Jediný Jeremy neměl nic k oznámení. „Dnes se nic nedělo, jen jsme se domlouvali na nových písních.“
   Než tito tři sourozenci vypověděli, co se dělo, byla již polovina oběda snědená. Matka vyprávěla o nabídce na práci jako sekretářka, kterou našla. A otec toho taky něco napovídal.
   Zbytek dne se nesl v duchu klidu. Po večeři všichni vykonali osobní hygienu a poté zalehli.
  V noci je vzbudil hlasitý křik. První, kdo přiběhl do místnosti, odkud křik pocházel, totiž ložnice, byl Jeremy. „Co se děje?“ ptal se. „Já nevím! Vašemu otci se nějak přitížilo! Vypadalo to jako…!“ „Ne, neříkej to!“ dořekla nově příchozívší Agness. „Musím s ním do nemocnice.“ rozhodla matka. „Postarej se o sestry, Jeremy!“
   Rodiče odjeli a děti šly znovu na kutě. Cosi se však dělo. Všude byly slyšet sirény policie, sanit a i hasičských aut.

   Dojeli do nemocnice, ale zjistili, že je přeplněná. Museli čekat…hodinu…dvě…tři. Pak za nimi přišel doktor s tím, že ho odvezou na pokoj. Matka se celá rozklepaná musela vrátit domů až k ránu. Děti se ptaly,co se stalo. Nemohla jim odpovědět, protože to ani sama nevěděla. Jen kývla rameny.
  Úterní ráno nebylo tak krásné jako jitro předchozí. Děti i přesto do škol šly. Matka mezitím zajela do nemocnice za svým manželem, ale na svém pokoji již nebyl. Byla zde krev a…a…nic! Když se matka vracela z pokoje, všimla si, že chybí podezřele mnoho lidí. Zbylo zde jen pár jedinců, žádný doktor, žádná sestřička, prostě nikdo z personálu. A k tomu až přílišný klid.
  Okamžitě zavolala Jeremymu a ten jí odpověděl ne příliš povzbudivou zprávou: „Na chodbě jsou zvláštní lidi.“ Tedy alespoň tak vypadali, jejich chování vyznívalo, jako by ani neměli mozek. V jednom z nich Jeremy poznal učitele chemie. Chtěl se ho zeptat, co se děje, ale jakmile otevřel dveře, nebezpečně se po něm vrhl spolužák za dveřmi. Lekl se a zabouchl. Matka slíbila, že ho hned vyzvedne. Netrvalo dlouho a byla na místě. Jeremy se bál jít chodbou a raději zvolil okno. Ještě štěstí, že byl v přízemí. Naskočil do auta a jeli spolu pro jeho sestry. „Co se děje?“ ptal se. „Nevím! Zmizel i váš otec!“ 

  O pár minut později byli ve škole u Agness. Vyzvedli ji, zdálo se u ní být všechno v pořádku. Jenom učitelka se divila, ale když matka pověděla, co se stalo s jejich otcem, okamžitě Agness pustila. Zbývalo vyzvednout už jen Jenny. To bylo podobné jako u Agness. Jeli domů a tam zavolali policii. Ta jim slíbila, že budou hledat.
    Středeční ráno bylo deštivé, ale bylo teplo. Matka děti omluvila ze škol a jela se podívat i s Jeremym do nemocnice. Všechno bylo divné, venku bylo podezřelé ticho a prázdno. V nemocnici to nebylo jiné. Už zde nebyl nikdo. Ani živáčka. Jeli zase zpět domů, kde našli brečící Jenny. Matka se ptala, co se stalo a holky to vypověděly: „Byl tu divný chlap, pořád dorážel na dveře, tak si Jenny myslela, že něco potřebuje. Otevřela dveře a…já nemůžu!“ rozplakala se Agness. „Od čeho máš tu krev?“ ptala se matka. Odhrnula rukáv a podívala se. Byl tam otisk. Vypadal jako od zubů. „Ten chlap jí napadl, frk! Praštila jsem ho koštětem a zavřela dveře.“ pokračovala Agness. „Nakonec zmizel.“ „Jak vypadal?“ ptal se naštvaně Jeremy. „Vypadal jako…no…on!“ „Kdo on?“ „No, náš táta!“ „Co to povídáš? Kde je?“ ptala se matka. „Já nevím! Prostě se vypařil!“ odvětila Agness.
  K večeru se Jenny přitížilo, tak jí dala její mamka nějaké prášky. Nic platné to nebylo. Stav se ještě zhoršil a zhoršoval dál. Horečka stoupala a bělost po těle postupovala od zdola nahoru. Poslala Jeremyho a Agness spát. Řekla jim, ať dnes spí jeden u druhého, pro případ, že by se něco stalo.
   Ve čtvrtek ráno se všichni probudili unaveni. I matka usnula. Šli se podívat na Jenny. Ležela tam, nehybně. „Jenny, Jenny!“ volala probouzející se matka. Položila ji na zem, zkontrovala dech a začala umělé dýchání a oživování. Když už matce docházely síly, Jenny se probudila, ale nebyla to ona. Byl to někdo jiný. Otevřela oči, opatrně se rozhlédla, aniž by pohla hlavou, a vrhla se po plačící matce, již chtěla  kousnout. Matka úlekem uskočila a přitom Jenny kopla do brady. Nic se nestalo, pokračovala pomalu k matce. Bledá jako stěna, nemotorná jako opilec. Jeremy Jenny chytil zezadu a držel ji. Agness se rozhodla znovu využít nějakého nástroje, až nakonec svou sestru praštila lopatou. „Cos to udělala? Je to tvoje sestra!“ „Mami,to není ona. Takhle vypadal ten člověk, co jí…co jí kousl. Musíme ji svázat!“ „Má pravdu!“ přidal se Jeremy. Matka v slzách objímala Jenny, nechtěla jí pustit. Až když ji Jeremy odtrhl, Agness sestru svázala.
   Jenny se okolo páté večerní probudila se stejně hladovým výrazem jako předtím. Všichni šli spát velmi brzo po ujištění se, že je Jenny zabezpečená.
  V noci se k Jenny připlížila matka a rozvázala ji. Ta se své mamce vrhla kolem krku a okamžitě využila příležitosti zakousnout se jí do tepny na krku. Jeremyho a Agness probudil hlasitý výkřik. Běželi se podívat, co se stalo. Na podlaze ležela jejich matka a nad ní klečela Jenny. Jeremy bleskurychle zakryl Agness oči při pohledu na tu ohavnou věc. Jenny právě vybírala matce vnitřnosti z těla a pochutnávala si na nich. Jeremy vzal Agness zpátky do pokoje, kde jí řekl, že odteď, ikdyž neví, co se děje, jsou v tom raději jen oni dva a také nesmí nikomu věřit. Agness souhlasila. Počkali do pátečního rána.
   V pátek ráno se vydali do té místnosti spolu. Našli zde jenom krev. V rohu stála matka se střevy visícími z těla. „To není ona, to není ona!“ uklidňovaly se děti. Vyplížily se z domu a spatřily na ulici hotové peklo. Odevšaď se ozýval křik, pláč, dokonce i střelba. Spousta domů byla z prvního pohledu již prázdná. Tak to bylo jen z prvního pohledu. Z domů začali vycházet ti zvláštní lidé.
  Okolo projíždělo auto. Jeremy i Agness ho chtěli zastavit a taky se povedlo. Vevnitř seděl muž, zřejmě se svou ženou. Oba byli starší, okolo 45 let. Muž byl ozbrojený a žena vyděšená a od krve. „Nastupte si!“ volali na děti. „Honem, Agness! Je to možná naše poslední šance.“ A spolu nastoupili dozadu. Auto se rozjelo. Po několika minutách začalo seznamování i s vysvětlováním. Zdálo se, že ten muž o tom ví opravdu hodně. „Jsou to chodící mrtvoly.“ povídá klidně. „Co je to za nesmysl?“ tázal se Jeremy. „Není to nesmysl, chlapče.“ řekla žena hájíc svého muže. „Jak…jak je to m-m-možný?“ ptala se Agness. „To ještě nevíme, děvče...“ odpověděl muž. „Jediné, co víme, jest, že to tady u nás vypuklo v pondělí. Proto bylo tolik nemocných. Taky, že se to šíří kousnutím a v neposlední řadě, že tyto zombie, jak se jim říká, jsou nemyslící tvorové, běsnící po čerstvém mase. Jediné, co ukončí jejich prokletí, je zničení mozku.“ vysvětluje dál muž. „A jak se vlastně jmenujete, děcka?“ „Já jsem Jeremy a tohle je má sestra Agness.“ „Těší nás, já jsem Stephan a toho je má žena Mallorie. Máme namířeno na pobřeží. Doufáme, že neumějí plavat.“ Zbytek dne strávili povídáním a vyprávěním svých příběhů. Těsně před nocí se dohodli na hlídce. První hlídal Stephan. Nic se naštěstí nestalo.
  Nastalo sobotní ráno. Bylo opět krásné slunečné počasí, které Stephan nazval „Krvavým úsvitem.“ Nebylo se čemu divit. Jeremy s Agness oplakávali svou matku, sestru a nezvěstného otce. Společně vymysleli smuteční řeč, jíž by pronesli nad hroby, které během dopoledne vykopali. Do těch vložili nějaký předmět, který od nich měli. Od mamky tam Agness vložila svůj řetízek, od otce vložil Jeremy svůj kapesní nůž a za Jenny společně položili dárek, který pro ni měli připravený k nadcházejícím pondělním narozeninám. Byly to krásné nové náušnice srdcového tvaru ze stříbra. Takové měla Jenny nejraději. Po vložení věci do hrobů začali jeden a po něm druhý říkat projev. „Pro tu nejlepší mamku na světě, která doplatila na to, jak moc milovala svou rodinu!“ začal Jeremy. „Pro naší sestru, sestru, která si nezasloužila osud, který jí byl přidělen. Sestru, na kterou to největší štěstí teprve čekalo. Sestru, která byla tou nejlepší na světě!“ dokončila Agness. Jeremy, pln slz v očích, začal pomalu zakrývat vykopané rovy. Agness stála Jeremymu po boku a plakala společně s ním. Jeremy znovu Agness připomněl, že by neměli kdekomu věřit. Měli by věřit hlavně sobě. Stephan a Mallorie pro ně byli cizí lidé, které potkali teprve včera. Dašlí věcí, na níž se dohodli, bylo každodenní držení minuty ticha za zesnulé. Později i padl návrh o tom jít vlastní cestou.
  Když to řekli Stephanovi a Mallorii, ti z toho nadšení nebyli, ba naopak. Navrhli jim, aby zůstali pospolu. „Ve více lidech se to lépe táhne!“ shodli se manželé. „My víme, ale prostě…nechceme být na obtíž.“ odpověděl Jeremy. „Co to povídáš, chlapče? Proč bychom vás asi jinak vyzvedli? Chtěli jsme vám pomoct.“ Musíme si to rozmyslet!“ vložila se do rozhovoru Agness. „Rozhodněte se dobře!“ zakončil to Stephan.
   Nastalo odpoledne, když Jeremy a Agness přišli za dospělými. „Rozhodli jsme se!“ povídá Jeremy. „Zůstaneme prozatím s vámi.“ „To ráda slyším,“ řekla radostně Mallorie. „Teď se pojďte najíst! Zabalili jsme, co jsme stihli. Moc toho není, ale lepší než nic!“ Po obědě děti vlídně poděkovaly a manželé se jich optali, jestli chtějí jet s nimi na pobřeží. „Nám je to jedno. Hlavně pryč odsud!“ „Dobře tedy, zítra ráno vyrážíme. V noci to není bezpečné.“ „Musíme zatím postavit provizorní úkryt v některém z nedalekých domů.
  Netrvalo dlouho a dojeli do malého městečka, které bylo, jak předpokládali, „mrtvé“. Dlouho neotáleli a vybrali si nejbližší možný dům, přičemž k němu šli společně s tím, že před vchodem zůstala hlídat Mallorie. V domě byli dva nemrtví. Jednoho zlikvidoval Stephan, zcela s přehledem, nožem. Nato hodil nůž Jeremymu, který ten svůj pohřbil, a pobídl ho, aby ukončil trápení toho druhého. Stephan jej pro jistotu chytil zezadu a Jeremy, celý rozklepaný, přiložil nůž na čelo, zavřel oči a ukončil to.
   Po prohlídce domu se vrátili pro Mallorii, která nespatřila nic nezvyklého. Vešli do domu a nábytkem zabarikádovali všechna okna v přízemí a přední vchod. Byl zde ještě vchod zadní, který vedl na zahradu. No,spíše to byla taková malá zahrádka. Okolo zahrádky se táhl dřevěný vysoký plot. Na zahrádce byly stromy, židle, gril nebo také houpací sedačka.
 K večeru se všichni posadili na zahradě se svým skromným přídělem jídla. Jeremy a Agness se okamžitě vrhli na houpačku a snědli si večeři tady. To Stephan a Mallorie se spokojili se židlemi. Když dovečeřeli, uslyšeli podivné funění za plotem. „Je to jeden z nich!“ oznámila Agness „Pššt!“ tiší ji Stephan. „On odejde, jenom pojďte tiše dovnitř.“ V domě našli pár svíček, které ihned použili. Voda v domě fungovala. Nikoho nezajímalo proč, tím se teď nechtěli zabývat. Hlavní bylo, že si mohli po několika dnech dát i sprchu. Po koupeli si lehli do jedné místnosti v horním patře. „Já se bojím!“ svěřila se Jeremymu Agness. „Já taky, já taky...“ opětoval odpověď Jeremy.
  Uprostřed noci je něco znova probudilo, nějaký kravál. Všimli si taky, že Stephan zmizel. Chtěli upozornit Mallorii, a proto ji vzbudili. „To nic,on je náměsíčnej.“ uklidnila je.
  Ráno zjistili, že jsou hlavní dveře otevřené. Všem bylo jasné, kdo za to mohl. Jediný Stephan to netušil a nikdo mu to ani neřekl.
  Nedělní ráno bylo slunečné, ale začínala být velká horka, obzvláště přes den. Když se rozhodli sbalit si své věci, které si sem vzali a které zde našli, stalo se něco divného. Dveře byly opět otevřené. Tentokrát nikdo netušil proč. Po chvilce přišla Mallorie s informací, že už má sbaleno, takže mohou vyrazit. Šla se ještě jednou podívat do kuchyně, jestli nenajde něco zapomenutého, ale bezvýsledně. Jeremy s Agness se šli rozloučit se zahradou. Ikdyž zde byli jen jednu noc, dům jim přirostl k srdci, a to nejen díky houpací sedačce. Poněvadž nepředpokládali, že se dostanou k pobřeží dříve než za dva týdny, a věděli, že s ubytováním to nebude stát za moc. Při příchodu na zahradu si všimli poničeného plotu. „Jsou vevnitř! Áááá! křičel Stephan. „Mall, Mall, co…ne, ne, ne, ne, ne, to není m-mo-možný…Oni jí napadli, když šla zavřít ty dveře. „Kousli ji?“ ptal se Jeremy. „Tak se podívej! Má prokousnutej krk!“ „Je mi to líto, opravdu líto, Stephane, ale musíme jít dál…Teď prostě není čas na to jí zachránit nebo pohřbít.“ „Já…já vím, musím ji zabít. Mallorie by nechtěla být jednou z těch…těch…příšer. „Já to udělám.“ nabídl se Jeremy. „Ne, já sám!“ zahřměl Stephan. Vedle Mallorie ležel zombie, který jí to udělal. Měl odštípnutou hlavu od krku. A napravo od něj se nacházela lopata, kterou tak bylo učiněno. Byla od krve.
 „Prásk!“ ozval se výstřel. „Jeremy,Jeremy!“ „Jo?“ „Já, já neslyším na levé ucho! To ten  výstřel!“ „To přejde,“ uklidnil ji Stephan. „Teď bych chtěl pohřbít svou ženu.“ řekl se slzami v očích. „Víte, že to nejde!“ zakřičel Jeremy. „To jsou…!“ přerušila ho Agness. „Oni přicházejí…! Je jich spousta. Minimálně dvacet!“ „Promiň Mallorie.“ Musíme jít!“ zakřičel znovu Jeremy. „Stephane! Dělejte!“ přidala se Agness. Vyběhli z domu a jen tak tak se vyhnuli zombiím. Někteří z nich se vydali do domu, jiní následovali trojici. Byli naštěstí moc pomalí.
 Doběhli k autu a Jeremy si všiml protržené pneumatiky.

  „Zatraceně! Klíče!“ zahřměl znovu Stephan. Vběhl do domu, po chvíli z něj znovu vyběhl a hodil klíče Jeremymu. „Běžte! Vemte si jídlo a zbraně! Postarejte se o sebe! Já je zdržím.“ řkouc vběhl znovu domu, přičemž křičel: „Tak co, jdete si pro mě? Já už čekám!“ Poté, co uslyšel, jak Jeremy volá na Agness, že toho mají dost a musí zmizet, zazněl výstřel. Stephanovo tělo se svalilo na podlahu vedle těla jeho milované ženy.
  Jeremy a Agness utíkali se zásobami, jak jen to šlo. Pár jich i poztráceli. Před sebou spatřili ženu, která na ně křičela: „Sem! Honem! Máme tu další přeživší!“ Zaběhli do domu, kam ukazovala. Byl to velký dům, dobře opěvněný. Zavřela za nimi dveře a představila se: „Já jsem Jess.“ „Děkujeme za pomoc! Já jsem Jeremy a tohle je má sestra Agness.“ Jess jim ukázala místnost, kde budou moci bydlet, budou-li chtít. Dodala k tomu „Večer přijďte dolů, seznámím vás s ostatními.“
  „Mě se to nelíbí!“ začala Agness. „Je to mimo naší dohodu!“ „Já vím Agness, ale ta paní - Jess - se zdá být milá.“ „No právě! To mi nesedí!“ „Uvidíme večer.“ zakončil Jeremy.
   Celé odpoledne měli sourozenci pro sebe a měli konečně čas a možnost si o tom všem promluvit. „Nevím, co se tam venku děje. Proč mrtví vstávají místo toho, aby umírali. Ani nevím, jak dlouho to bude trvat, ale jedno Ti slíbím. Vždy budu s tebou a budu Tě ochraňovat. Budu tvým patronem." slibuje Jeremy Agness. „Nebýt tebe, Jeremy, nejspíš bych tu nebyla. Alespoň ne v této podobě. Jsem ráda, že jsem tu s tebou a povedlo se nám dostat se do bezpečí.“ odpověděla vděčně Agness . „Chci, abys věděl ještě jednu věc…Jsi ten nejlepší brácha, jakýho jsem si mohla jen přát.“ (sourozenci se obejmou) „Myslím, že bychom měli držet minutu ticha za zesnulé.“ povídá Jeremy. Po zbytek odpoledne přemýšleli o budoucnosti, ale vzpomínali i na šťastnější minulost a s ní spjaté vzpomínky.
  Nastal čas večeře a Jess za nimi přišla. Odvedla dvojici dolů, kde ji představila. „Seznamte se, děcka!“ „Budeme rádi, když se přidáte do naší „rodiny“.“ pronesl laskavě starší muž. „Tak tohle je Emir! Dělával doktora před tím, než to začalo a nyní v tom pokračuje.“ „V den, kdy se to stalo, jsem měl volno. Když jsem pak přišel do nemocnice, byli tam tihle „smraďoši“...“ začal vyprávět Emir. „Zombie!“ opravil ho Jeremy. „Cha, tak takhle se jim teda říká!“   „Tak a vedle Emira sedí Stan, Josh, Rebecca, Andrea, Natalia, Penny, Shawn, Eric a poslední náš člen, který zrovna přichází, je Kerney. Tohle malé uskupení nazýváme „rodinou“. Dost povídání, pojďte se posadit a povečeřet s námi. Zítra vás provedu domem.“

   Usedli ke stolu,Jess v čele, na opačném konci Emir. „Dobrou chuť!“ popřála Jess.
  Po dobré večeři se Jeremy zeptal: „Promiňte, máte zde vodu?“ „Jistě. Čerpáme ji ze studny.“ „A jak je to tady s elektřinou?“ „Na tu zde máme generátory, které vždy zhruba na hodinku denně pustíme, ale pravděpodobně nevydrží dlouho.“
Po večeři šli všichni na kutě.