Život po životě - kapitola XII

Kapitola 12 – Nové obydlí

    V pondělí již dvanáctého týdne od vypuknutí nákazy se začal vytvářet nový plán. Všechno ostatní šlo nyní stranou. Nejdůležitější bylo najít ostatní. Nezvěstnými byli Isabela, Trish, Ema, Alan, Stan, Simon a otec sourozenců Melvin. „Kdo to mohl udělat?“ rozčílil se Jan. „Víme o někom. Má to však minimálně jedno ALE. Oni jsou nebezpeční!“ odpověděl Ted. „Říká se jim banditi. Mají prsty v rozličných únosech. Již jsme to s bráchou zažili, viď Tede?“ dopověděl Fred. „Máš recht, brácho!“ odpověděl zpátky Ted. „Problém je v tom, že jejich počet ani místo pobytu nevíme!“ ukončil to Fred. „Musejí však být nedaleko odsud. Jinak by se sem tak rychle nedostali…“ uvažoval nahlas Jan. „Ano!“ odpověděla Renata. „Ale co se s nimi stane, s unesenýma, s naším otcem?“ zajímala se Agness s neskrývaným strachem v hlase. (Jeremy stojící opodál svěsil hlavu a poprvé zalitoval, že si nevážil svého štěstí. Vždyť zanedbával svého vlastního otce a nejen jeho. Ale i sestru a Anette. Slíbil si, že od teď to bude lepší. Pokud ovšem vyváznou živí.) „To nikdo neví! V tomhle již tak dost zvráceným světě je možné všechno. Ale s jistotou víme, že je hned nepopraví. To by jinak učinili už tady!“ dodal nejistě jeden z bratrů.

   Jelikož nevěděli, kde hledat, tak se ten den nikam nevydávali. Ani další dva dny nestály za to, aby riskovali své životy. Dny začínaly krutými lijáky, poté se k večerům přidávaly i hromy a blesky. „Měli bychom vypadnout! Je jen otázkou času, kdy ta bouře, která začíná nepěkně sílit, založí nějaký požár zde v lese. Obzvláště v tomto období nejsou tyto plejskanice ničím výjimečným.“ vyslovil svou myšlenku Jan. Ostatní souhlasili, ale odejdou pouze pod podmínkou, že nejdříve najdou ostatní.

    Ve středu v noci byl tábor přepaden. Jednalo se o bandity, kteří všechny zajali. „Bylo jich snad dvacet až dvacet pět.“ vypráví dnes již pětatřicetiletá žena. „Neměli jsme šanci a ani snahu bojovat!“ pokračovala. „Měli zbraně, od pistolí, přes samopaly až po odstřelovací pušky. Nezbývalo nám nic jiného, než se vzdát a následovat je. Bandité naši skupinu donutili vzít své vlastní zásoby a donést to k nim. Dorazili jsme k nim po celodenní cestě. Mýlili jsme se, byli v oblasti, kterou ještě nikdo z nás nezkoumal. Ležela totiž mimo les.

   „Jelikož jsme tam došli až k večeru ve čtvrtek, necítili jsme vůbec nohy. Skoro jsme ani nevnímali, kam jsme došli. Pamatuji si jen, jak jsem ten den viděla mlhavá světla.“ skončila své vyprávění žena.

   Dorazili na místo a banditi je všechny odvlekli na jedno místo, kde byli i ostatní lidé z jejich tábora. A nejen z jejich. Zdálo se, že zde byli i ti, kteří se proti banditům jen vzepřeli v tom jejich…ano, bylo to město.

   V pátek ráno je banditi pustili z onoho místa. Konkrétně plácku ohrazeného vysokými kůly. Nepustili všechny najednou, pouštěli je vždy jen po trojicích s minimálně čtyřčlennou ostrahou. Každý měl tyto vycházky maximálně tak na půl hodiny. Poté je zase poslali zpět na ten hnusný, bahnitý, a jak si stihli všimnout, i mrtvolami zapáchající dvorek. Naštěstí nebo naneštěstí byli všechny ty mrtvoly opravdu mrtvé. Tímto odpadla starost o to, že by byli sežráni. Alespoň teď ne. Každý měl vycházku jen jednou a než se všichni vrátili, byl již večer.  Po tom, co byli všichni zase zpět v ohradě, začali debatovat. Nejvíce probíraným tématem bylo to, že je město velmi dobře barikádováno a ještě líp stráženo. Po utichnutí dohadů, jak se odsud dostat, jestli to vůbec bude možné, si všichni konečně uvědomili, že dosáhli svého cíle - Našli ostatní! Ale co teď? Teď byli ještě ve větším hnoji než kdy dřív. Ačkoliv skupina horečně přemýšlela, nikoho nic kloudného nenapadlo. Jak se odtamtud dostat? Žádné odpovědi, jenom otázky. „Byla by to hotová sebevražda! Kdybychom alespoň měli zbraně.“ posteskli si. A s tímto pocitem šli také spát.

   Jelikož sobotní ráno nebylo jedno z nejpříjemnějších, co se týče počasí, tak i nálady, byli všichni značně podráždění. O to větší překvapení čekalo naše přeživší odpoledne. To za nimi přišel jistý muž. Byl to vůdce banditů. Nabídl jim, aby s nimi poobědvali. Nikomu se moc nezamlouvalo, ale cožpak měli na výběr. Pěknou řádku dní už pořádně nejedli a kdoví, jak to bude s jídlem v nadcházejících dnech. A proto se rozhodli přijmout. Po vydatném obědě měli rozhovor s oním mužem. Ten se jim představil „Jméno mé je Samuel. Nechtěli jsme to tak. Neměli jsme ale na výběr,“ řekl Sam. „Ale proč  jste nás napadli?“ tázal se Jan. „Každý je pro každého hrozbou! To vám bude muset jako vysvětlení stačit!“ Všichni jen mlčky přikývli. „Dobře!“ pokračoval Sam. „Můžeme se dohodnout. Budete dodržovat naše pravidla a možná vás zde necháme přežít. Pravidlo číslo jedna - Neutíkat! Dvojka - Nenosit u sebe zbraně! Tři - Nebýt nebezpečný okolí! Čtyři- Nedělat zbytečný hluk! A pět - ta je nejdůležitější - Spolupracovat! A teď všichni zpátky. Ještě vymyslíme, co s vámi dál.“ Ostatní uposlechli a vrátili se s početnou stráží zpět. Večeři již nedostali. Na druhou stranu dostali alespoň přikrývky na noc do dvojic.

   Další den byl o dost příjemnější, co se týkalo nálady. Na dnešek čekali další oběd společně se Samem, ale ten byl příliš zaneprázdněný, takže dostali jen trochu jídla do ohrady. Lidem to ke spokojenosti stačilo. Dostali i pití. Večeře nebyla. Místo toho je přišel navštívit Sam s tím, že si už rozmyslel, co s nimi. Od příštího týdne mu začnou pomáhat. Na stráži, v hospodářství, při opravách nebo zabezpečování. Po těchto slovech zase odešel. Skupina šla spát.