Život po životě - kapitola XIX

Kapitola 19 – Stará známá

    Agness, nyní ještě více zdrcená zprávou o léku, který mohl zachránit jejího bratra, není do řeči a raději se před zraky ukrývá do pokoje.

    Shawn, který Lise řekl pravdu o své minulosti, cítí vinu za to, že jí to neřekl už dřív, a neustále se Lisy ptá, jestli jí to opravdu nevadí…

   A Lisa, otrávená neustále stejnými dotazy, se snaží nějakým způsobem Shawnovi vysvětlit, že nezáleží na minulosti. Důležitější je přítomnost a budoucnost.

    Nálada v domě tedy vůbec není v pořádku a původní idyla se mění v čím dál větší strach. A to nejen tím, co se děje venku, ale i tím, co se děje uvnitř.

    Zato Sam, vůdce banditů, zažívá své zlaté časy. Stále jej lidé vychvalují za ten nepříliš vzdálený útok na tábor. Především za to, že mají zase nějaké jídlo a zásoby s oblečením na nadcházející zimu.

   Od posledního útoku zombií bylo již město vyspraveno a bezpečnost vylepšena. Dvojnásob po tom, co Sam zuřil, když Jeremy a Agness unikli. Jeho zuřivost vedla k neočekávané střele do břicha svého muže. Ten stále leží na provizorní ošetřovně. „A co víc?! Opovážili se vrátit a vzít si naše věci!“ rozzuřil se jako dlouho předtím ne. Nikdo už raději nic nenamítal a Sam chtěl pomstu. Ale přestože snažně pátral, vypátrat se mu dvojici nepovedlo. Byl z toho rozzuřený ještě víc a v pátraní nepřestával. Ještě se ke vzteku přidalo to, že vědci mají skoro hotový lék, což by ho zbavilo jeho uznávané a vysoké funkce. Od té doby raději už nikdo Samovi neříkal nic, co by ho mohlo rozezlit. Jeho agrese by tím stoupala ještě výše a strach z něj nikomu nepovoloval mu zkřivit byť jen jediný vlásek.

    Po těchto situacích si Sam vybral pobočníka, kterému se rozhodl říkat všechno a kterému mohl věřit. Znal se s ním již pár let. Byl jediný, komu vypověděl svůj příběh…

    „Než tohle všechno začalo, rozhodli jsme se s ženou a dětmi vydat na dovolenou…Zastavili jsme na dálnici, kde byla zácpa…Za námi přijížděl nákladní vůz, který do nás prudce naboural…Omdlel jsem, má žena, Jess, utekla, zřejmě i s našimi dvěma dětmi a zamkla mě v autě. Po probuzení mě čekalo nemilé překvapení…Kurva…Všude byla krev. Vůbec jsem neměl ponětí, co se děje. Pak jsem to uviděl. Někdo tam požíral asi dvanáctileté dítě. Chtěl jsem toho zkurvenýho parchanta odtrhnout, ale vrhl se na mě. Podařilo se mi tu svini odrazit a nějakým způsobem zabít. Pak jsem se kouknul na toho chlapce, který tam ležel.Byl mrtvý…Chtěl jsem zavolat sanitu, ale linka byla nedostupná…Musel jsem utéct…musel! Když jsem po několika hodinách dorazil na tohle místo, setkal jsem se zde s dalšími lidmi. S těmi jsme to zde vyčistili, naučili mě, jak se to dělá, a opevnili jsme to tu. A pak přicházeli, ale i odcházeli nebo umírali další. Víš, nebyl to plán být tím, kým jsem, ale… No, pokračujem… Pak jsi přišel ty. S tebou byla i má žena, na kterou, jak tvrdíš, jsi někde po cestě narazil. Byl jsem tak šťastný…A před pár dny zase někam zmizela! Bez jakéhokoliv rozloučení…Ani nevíš, jak mě to sere… A to je ve zkratce můj nedávný život, má minulost. Ale víš co, mě to takhle baví. Jak jsem řek, musíme najít ty dva!“  „Pane, mám pocit, že vaše žena říkala, že je zná!“ „Hm, asi jsi ji poslouchal líp…Stejnak je mi to k hovnu, když někam zmizela, nemyslíš?“ „Asi ano!“ „A teď zmiz!“ „Ano, pane!“

      Pondělí uteklo, po něm přišlo úterý s velmi krásným slunečním ránem, která se nyní stávala spíše vzácností. Agness již nebyla v pokoji celý den, ale trávila zde většinu svého času. Shawn se přestal hloupě ptát na otázky typu „Co ti je?“ , na které se mu dostalo odpovědi „Nic!“

   A Lisa byla šťastná, že už snad začínají lepší zítřky. Dokonce ani po vraždě Jess se necítila nějak provinile. Vždyť to ani neudělala ona…Tak se ale necítil nikdo, protože si to podle všech Jess zasloužila.

   Úterý se rychle překulilo ve středu a ta ještě rychleji ve čtvrtek. Situace doma se opravdu začínala zlepšovat. I Agness už začala mluvit s ostatními. Dokonce jim oznámili radostnou zprávu „Chtěla bych, abychom byli rodina!“ Lise vhrkly slzy do očí a Agness objala. Shawn se k objetí přidal.

   Zato Samovi deprese začínaly nabírat na síle, když se Jess nevrátila a hlasatel v televizi neustále povzbuzoval zbývající přeživší. Málem ze vzteku rozbil i televizi, naštěstí však minul. Už si o něm ostatní začali myslet, že je blázen, ale nikdo se stále neodhodlal k tomu se mu postavit. Samovy výpady tedy pokračovaly dál.

    V pátek ani sobotu se neudálo nic nezvyklého...

   V neděli se Agness se Shawnem a Lisou domluvila, že se půjde projít. Lisa jí pustila, ale pouze, pokud se vrátí do hodiny… Agness se do té doby vrátila. Ale i na procházce se něco stalo…

    „Pamatuji si to moc dobře, jak se to odehrálo. Stále to mám v živé paměti!“ prohlašuje a vzpomíná dnes vyprávějící žena. „Vypuklo to před několika týdny. Byla jsem jedna z mála, kteří toho prožili tolik, a zároveň přežili.“

   „Bylo to tak…Šla jsem ulicí nalevo od našeho domu, když jsem zaslechla hluk. Jelikož mě zajímalo, co je to za hluk, hned jsem se tam vydala podívat. Nic tam nebylo…Uklidnila jsem se a řekla si, že asi jen něco spadlo. Pokračovala jsem…Opět z toho místa vyšel stejný zvuk. Teď jsem k tomu místa přiběhla, protože jsem si byla jistá, že mi zde nic nehrozí. Byla to chyba…Bylo tam něco, co jsem přehlédla. Spíš někoho…ani nevím, jak se mi to povedlo… Než jsem stihla zareagovat, vrhl se na mě a snažil se mě povalit na zem. To se mu nepovedlo…Dokázala jsem jej odrazit a železnou trubkou, ležící u popelnic, praštit. Jednou…dvakrát…třikrát…patnáctkrát? To už měl hlavu rozdrcenou na kaši. Můj žaludek to nezvládl a vyvrátila jsem…To nebylo však ani zdaleka to nejhorší, ten šmejd mě pokousal…Utíkala jsem domů, jak jen to šlo a rozhodla se to skrýt. Vždyť přeci co nejdříve najdou lék!“ utěšovala jsem se. Dělala jsem jako nic, nikdo nic taky nepoznal. Necítila jsem se ani nějak zle. Zato, jak padla tma a já si šla lehnout, byla jsem v jednom ohni. Nemohla jsem spát…točila se mi hlava. Měla jsem žízeň a hlad a začínala jsem ztrácet vědomí. Dle vyprávění mě Shawn s Lisou našli na podlaze v mém pokoji…Úplně zděšení mě okamžitě přivázali k posteli. To už bylo pondělní ráno. Odpoledne jsem se na okamžik probudila…Stála tam Lisa…Prosila jsem ji, omlouvala se. Nechtěla jsem se změnit, ale nechtěla jsem ani zemřít. Ne, když už byl lék téměř na dosah…Lisa mi to slíbila…Říkala jsem si jen „Devatenáct týdnů jsem přežila takové hrozné věci a nyní jsem kvůli své hlouposti odsouzena zemřít…“ Nevěřila jsem, že přežiju.“