Hledaný - IX

IX.

               „Kam se chystáš Casanovo?“ zeptal se podezřele Tomáš Kučera.

 „Keby som ti to povedal, musel by som ťa zabiť.“ Odpověděl mu kolega Marián Holý, který si právě projížděl prsty své kudrnaté vlasy.

 „Myslím, že jsem připravený na smrt,“ zažertoval Tomáš, protože byl nesmírně zvědavý. Měl jakousi svou verzi, ale chtěl mít informace přímo od zdroje.

 „Idem na rande.“

 „Rande? Ještě řekni, že s Libuší Königovou a zastřelím se sám.“

 „Áno, je to s Libuší. Máš s tým nejaký problém?“ ptal se a stříkl na sebe pár kapek značkového parfému.

 „A jak se to stalo, že jste se odmluvili na rande? To jsi za ní prostě přišel po skončení vyšetřování a pozval jsi jí na limču?“

 „Ty somár,“ řekl a zavřel svou skřínku v práci. Skřínku, kde si nechal už jen hřeben a onen parfém.

 „Prišla za mnou na Štedrý deň sama, teda s Adamkom.“

 „A to mi říkáš až teď? Takovou zprávu jsi měl vybalit hned jak jsi ráno přišel.“

 „Nie si moja manželka, aby som ti musel všetko povedať.“

 „Tak se nenech prosit a všechno mi to řekni. Přeci za tebou nepřišla jen tak.“

 „Ok. Bol som s rodinou po večeri, rozdali sme si darčeky a zrazu niekto zvoní. Hovoril som, že či to si ty, tak ťa zabijem, ale za dverami bola Libuška s Adamkom. Mala na sebe nádherný červený kabát a vyzerala na zahryznutie.“

 „Tak to ona ale vypadá vždycky, ne? Pro tebe byla na zahryznutie hned co jsi jí uviděl strachy bez sebe, v pyžamu a uslzeným obličejem.“

 „To hej, ale neprerušuj ma, lebo ti nič nepoviem.“

 „Velmi sa ti ospravedlňujem,“ řekl Tomáš a bavil se tím, jak vidí svého kolegu, který zatín neměl štěstí na ženy, zamilovaného až po plešku na temeni na hlavy.

 „Takže som otvoril dvere a za nimi Libuška s Adamkom. Prišla mi poďakovať za Adama a priniesla mi darček. Rodičia jej okamžite zahrnuli jedlom a pitím, aj keď zostať nechcela. No a keď potom odchádzala, tak som jej odprevadil do auta a tam mne pobozkala.“

 „Pobozkala tě? Tak to by ani Rosamunda Pilcherová nevymyslela. Ale jsem rád, že se to stalo. Konečně sis našel pořádný kus ženský. To co jsi měl doteď bylo maximálně na týden, minimálně ne jednu noc a nazdar.“

 „Libuška je iná. Moc o nej stojím. Taky jej beriem na poriadne rande.“

 „Co máš v plánu?“

 „Večera v reštaurácii u Anjela.“

 „Tam je neskutečně dobré jídlo a prostředí, ale také je tam neskutečně draho,“ řekl Tomáš.

 „Ja viem. Ale ona si to zaslúži.“

 „Po večeři půjdete k tobě?“

 „Nie, po večeri ju beriem do toho super kubánského klubu, kde jej v rytme tanca trochu nažhavím a potom sa uvidím. Nechcem na nej v žiadnom prípade tlačiť. Viem, čím všetkým ci prešla.“

 „Máš to dobře vymyšlené. Budu držet palce, aby ti to vyšlo a aby se tvůj havran probudil a nakrmil,“ smál se Tomáš, až se v pase ohýbal.

 „Ty debil. Čau,“ řekl Marián svému chechtajícímu se kolegovi a odcházel z jejich kanceláře.

          Jeho cesta vedla rovnou k bytu Ladislava Königa, kde Libuše s Adamem stále bydlela. Ještě než stihl zazvonit u dveří do bytu, tak se dveře otevřely a za nimi Libuše. Měla na sobě opět ten rudý kabát, pod ním tušil kapitán Holý šaty, protože dál už na Libuši byly vidět jen černé kozačky na podpatku.

      „Dobrý večer, Libuška, velmi vám to pristane,“ pochválil jí hned na úvod a chvilku zaváhal, ale pak se k ní sklonil a políbil jí na obě tváře.

 ,,Děkuji,“ řekla a trochu se začervenala. „Mohli bychom si tykat?“ navrhla a Marián se na ní usmál.

 „Ani neviete, ako dlho som premýšľal nad tým, kto by to mal navrhnúť. Prijímam. Som Marián, blízki mi hovoria Maroši.“

 „A já jsem vaše blízká?“

 „Máte k tomu dosť slušne nakročené. Vlastne máš.“

 „To mě těší. Takže Maroši, mně můžeš říkat, jak chceš. Pokud to nebude prdelko a tak podobně.“

 „Těší ma, prdelko,“ řekl a dal jí rychlou pusu na rty. „Prepáč, musel som to skúsiť.“

 „Tak snad už raději pojďme,“ řekla a scházeli spolu schody.

         Marián pod kabátem správně tušil šaty. Byly tmavě modré, s krátkými rukávy a hranatým výstřihem a končily pár centimetrů nad koleny. Libuše vyslovila pochvalu, za Mariánův výběr restaurace a později i za výběr vína.

 „Ptej se na co chceš,“ dovolila mu během porcování svého kuřecího masa, které na talíři měla. Během hlavního chodu a dezertu se tak dozvěděl, že je jí dvacet devět let, o oba rodiče přišla během autonehody na železničním přejezdu a vychovával jí bratr, který je lékař, což už věděl. Svou první knihu napsala během práce na recepci jedné kosmetické kliniky. Ihned se uchytila a od té doby je z ní uznávaná, slavná a v žádném případě chudá spisovatelka.

Marián řekl na oplátku Libuši svůj věk. Doufal, že jí jeho čtyřicet pět let nepoleká a nedala na sobě znát žádné zděšení ani pohoršení nad tím, s jakým seniorem to vyrazila na rande. Prozradil jí, že je ze Slovenska, což poznala sama a moc dobře. Do Čech přišel kvůli svým zkušenostem, které Češi nutně potřebovali. A také proto, že se mu nepovedlo vyřešit jeden případ bez oběti na životě. Řekl na sebe také to, že je nezadaný s velkou spoustou ztroskotaných vztahů a známostí.

         „Tak na tanečníka bych tě nikdy netipla,“ řekla Libuše, když se s Mariánem svíjeli v rytmu latinskoamerických rytmů ve vyhlášeném kubánském klubu.

 „Oproti tebe som babrák,“ řekl a Libuše vyprskla smíchy. Bylo to snad poprvé, co jí Marián viděl takhle se smát a dost se mu to zamlouvalo. Po třetím koktejlu a pár více či méně žhavých tanců usoudili, že je čas jít domů.

         „Nad čím premýšľaš?“ ptal se Marián Libuše, když čekali na taxík.

 „Jestli pojedeme nejdřív ke mně, nebo k tobě.“

 „A k akému záveru si došla?“ zeptal se a chytil jí kolem pasu.

 „Že bych ráda jela jen k tobě.“

 „Súhlasím,“ řekl a otevřel jí dveře od taxíku, který pro ně přijel. Jeli k Mariánovi domů, kde oba dobře věděli, co se stane. Chovali se vzorně, jen dokud se za nimi nezavřely dveře od jeho bytu. Tentokrát Marián políbil Libuši jako první. Začal se dobývat do jejích úst a hledal její jazyk. Ochutnával její krk a rozepínal jí u toho kabát. Mazlil se a nasával vůni jejích vlasů i její kůže. Nemohl opustit její rty, tolik mu chutnaly.

Libuše během jeho neukojitelného pocitu jí líbat vysvlékla Mariána z kabátu, saka i světlé košile. Kochala se pohledem na jeho pevné a silné tělo. Tělo velkého chlapa, který v ní evokoval pocit bezpečí i rozkoše.

Zvuk rozepínajícího se zipu na Libušiných šatech působil na Mariána jako výstřel ze startovací pistole pro jamajské sprintery. Šaty z ní  rychle stáhl a hlavu zabořil do jejích prsou, se kterými se laskal jazykem i rukama.

 „Počkej, Marošku, ne tak rychle,“ zastavila ho Libuška udýchaně.

 „Udělala jsem něco špatně?“ zeptal se s obavami a prohrábl si vlasy směrem z čela.

 „Ne, je to hezký, ale asi bys měl vědět, že jsi od toho, ehm, znásilnění, první.“

 „Neboj sa,“ řekl a dal jí pusu na rty. „Budem opatrný.“ Po té jí posadil na botník a zul jí boty. Libuše před ním byla jen v černém spodním prádle plným krajky a černými, samodržícími punčochami s krajkovým lemem. Vyhoupl si jí kolem pasu a odnesl do ložnice, kde se vzájemně zbavili i posledních kousků oblečení.

Slovy Tomáše Kučera by se výsledek večera a noci dal říct třemi slovy: ,,Havran dostal nažrat.“