Hledaný - X.

X.

               Libuše Königová a Marián Holý
To stálo na jmenovce u dveří, kterou si oba zmiňovaní četli pokaždé, když při-cházeli do bytu. Byl to byt nyní již majora Holého, do kterého se přistěhovala Libuše i se synem Adamem.
Ti dva již spolu tvořili pár přes půl roku.
     „Chalúpka, chalúpka, kdo v tebe prebývá?!“ volal Marián, když se vracel domu. Volal tak vždycky, když věděl, že je Adam doma a není doba jeho spánku.
 „Tady bydlím já a maminka!“ přiběhl Adam. „Ty jsi zlý medvěd!“
 „A ja ťa teraz spapám!“ řekl Marián a jen co si zul boty, tak se na chlapce vrhnul a vzal ho do náruče.
 „Mě nemusíš papat. Máma uvažila mašo,“ pošeptal Mariánovi do ucha.
 „Máma uvažila mašo?“ napodobil jeho hlásek Marián.
 „Máma vás slyší,“ řekla Libuše opírající se o futra.
 „Ahoj miláčik. Ako ste sa mali?“ zeptal se a sklonil se k Libuši, aby jí políbil.
 „Dobře jsme se měli. Mám se ptát co u tebe v práci, pane majore?“
 „Zlato. Dnes nie.“
 „Těžký případ?“
 „Tak nejako,“ řekl a položil Adama na zem. Ten odběhl do svého pokoje. „Cítim niečo sladké?“ zeptal se a nasál vůni linoucí se z kuchyně.
 „Buchta!“ vzpomněla si Libuše a běžela do kuchyně.
 „Buchta! Buchta! Buchta!“ přiběhl Adam.
 „Či je spálená, tak ten spodok olúpeme,“ nakláněl se Marián nad troubou.
 „Je akorát. Úplně jsem se dala do práce a zapomněla na ní.“
 „Je nádherná. Moc sa ti podarila. Dnes sladké potrebujem,“ řekl unavený Marián a snědl všechno, co mu Libuše nandala na talíř.

     „Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptala se ho, když už leželi v posteli.
 „Asi ne.“
 „Já bych ti ráda nějak pomohla.“
 „Pomáhaš mi tak, že si vedľa mňa,“ řekl a ozval se mu mobil. Ihned po něm sáhl.
 „Počujem ťa. Naozaj? Vďaka bohu. Môžeme k nej hneď? Ok, tak ráno. Čau a dík,“ řekl a ukončil hovor.
 „Dobré zprávy?“ zeptala se Libuše.
 „Áno, začal som myslieť na najhoršie.“
 „To je to tak strašný případ?“
 „Z času na čas som prehodnotil váhu niektorých prípadov. Keďže mám rodinu, tieto prípady sú pre mňa osobnejšie.“
 „Rodinu?“
 „Áno, mám teba a Adamka. Nechcel by som vás stratiť.“
 „Jo? Postřílíš všechny, co se k nám přiblíží?“
 „Nie, ty si je POSTŘÍLÍŠ sama,“ řekl Marián a sáhl do svého nočního stolku, odkud vyndal papír a podal ho Libuši.
 „Co je to?“zaptala se.
 „Čítaj.“
 „Přihláška ke střeleckému kurzu? To jako pro mě?“
 „Adamko pravdepodobne nebude schopný strielat ve dvoch rokou z pistole. Veď jasné, že je to pre teba. Nemôžem s tebou byť po celý čas, bude ťa chrániť aspoň zbraň.“
 „A budeš ma učit ty?“
 „Možno hej. Ale teraz už pojďme spať,“ řekl Marián, políbil Libuši a přikryl se až ke krku.

          ,,Dobrý den, jsem major Holý, toto je kapitán Kučera. Slečna Havrdová, rádi bysme vám položili pár otázek,“ řekl Marián poškozené oběti. Byla to mladá žena s blond vlasy, kterou našel muž venčící psa nedaleko od podchodu pod že-lezniční tratí.
 „Pokud vám není dobře, nebudeme vás obtěžovat, ale čím dřív nám povíte co se stalo, tak tím dřív jsme schopní toho šmejda chytit,“ přidal se kapitán Tomáš Kučera.
 „Já jsem šla z kina. Byla jsem tam s kamarádkou. Pak jsme si zašly ještě na pivo a domu jsem šla kolem půlnoci. Potřebovala jsem stihnout poslední tramvaj a tak jsem šla nejkratší cestou.“
 „Tím podchodem?“ zeptal se Marián.
 „Jo. Jsem blbá, já to vím, když já v tu chvíli strašně pospíchala.“
 „To nič, pokračujte prosím.“
 „Vběhla jsem do toho podchodu a ani si nevšimla, že tam někdo je. Až když na mě ten chlap zavolal, tak jsem si ho všimla a hrozně jsem se ho lekla.“
 „Co vám povedal? Pardon, co vám řekl?“ zeptal se Marián.
 „Zeptal se, jestli nemám cigáro. A když jsem mu řekla, že ne, tak říkal, ať po-čkám. Přidala jsem do kroku a on se za mnou rozeběhl. Chytil mě za vlasy a strhnul mě na zem, ale já j sem ho kopla a on mi dal pěstí. Snažila jsem se mu vysmeknout, ale byl vyšší než já a byl tlustý. Neoholený a smrděl potem. Snažil se mě líbat a já z něj cítila cibuli. Ty jeho vousy strašně škrábaly. Celou mě zalehl a já už neměla šanci se bránit. Víte, já, nikdy jsem neviděla nikoho, komu by , no, komu by tak hodně stál penis. A strašně to bolelo. Snažila jsem se pořád bránit, a jak jsem mu zatáhla za tričko, tak jsem si všimla, že měl na krku řetízek.“
 „Aký byl ten řetízek?“ zeptal se Marián.
 „Takový tlustý bez přívěsku.“
 „Co se stalo potom? Nechal vás pak jen tak odejít?“
 „Když ze mě slezl, tak se na druhé straně podchodu ozvaly kroky. Začala jsem křičet o pomoc, ale on mě praštil do hlavy a pak utekl. Vstala jsem a chtěla jít pryč, ale najednou jsem byla před podchodem a byl u mě ten pán se psem.“
 „Děkujeme, velmi jste nám pomohla. Ještě sa určitě uvidíme, ale i tak doufám, že se brzy zotavíte,“ řekl Marián a rychle odcházel z pokoje.
 „Ehm, mějte se,“ řekl Tomáš Kučera zaskočen rychlým odchodem svého kolegy a spěchal za ním.
         „O čo ide?“ zeptal se Mariána.
 „Počul si, čo povedala? To isté hovorila Libuška. Navyše sa to stalo na tom is-tom mieste a rovnakým spôsobom. Potrebujem čítať výpoveď Libuše,“ řekl Ma-rián a pospíchal na ředitelství.
 „Myslíš si, že je to ten samý člověk?“
 „Hej.“
 „Víš, že je jen jeden způsob, jak to zjistit.“
 „DNA.“
 „A víš, že se z Libuščiného případu žádné nedochovalo.“
 „Viem, ale keby sa Adamkova DNA shodovala s DNA, ktorá se našla na a v Havrdové, tak je to jasné.“
 „Ale s tím musí souhlasit i Libuše.“
 „Pripravím ju na to.“

          Marián Holý přišel domů, kde to vonělo po knedlících a guláši. Jakmile tu vůni ucítil, dostal strašný hlad. Vešel pomalu do kuchyně, kde se Libuška skláně-la nad hrncem a malý Adam byl rozvalený u televize. Marián potichu přišel za Libuškou a otočil si jí k sobě čelem.
Ta stihla říct jen: „Já se tě tak lekla.“ Hned na to jí umlčel Mariánův polibek. Vroucný a láskyplný polibek ji donutil ovinout mu paže kolem krku a nechat se sevřít v jeho náručí.
 „Velmi ťa lúbím,“ pošeptal jí Marián svým hrubým hlasem přímo do ucha.
 „A já tebe. Kolik si dáš knedlíků?“ zeptala se a vyndávala talíř.
 „Zatial´ možno päť. Vyšetrujem teraz jedno znásilnenie.“
 „Aha.“
 „A to dievča uviedlo, že páchateľ bol veľký, bol cítit, mal zarastené tváre a reťaz na krku. A že jeho erekcia bola veľmi silná. Obrátil sa na ňu v tom istom pod-chodě a chcel cigaretu,“ řekl Marián a Libuši vypadl talíř z ruky.
 „Libuška, jsi v poriadku?“
 „Myslíš si, že to byl ten stejný jako u mě?“
 „Všetko tomu naznačuje.“
 „A jak to zjistíte stoprocentně?“
 „Keď porovnáme DNA.“
 „Adamovo, že jo?“
 „Áno miláčik, Adamkovo,“ řekl, vzal jí za ruce, aby nesbírala střepy ze země a posadil jí na židli. „Ja viem, že je to pre teba strašné, že sa ti to teraz bude stále pripomínať, ale potrebujeme mať istotu.“
 „Tak dobře,“ přikývla Libuše. „Jestli to ten šmejd udělala znovu, tak obětuju pár kapek krve svého syna. Chci ho vidět hnít za mřížema.“
 „Urobím všetko pre to, aby tam bol skoro a na vel´mi dlho.“
 „Věřím ti to,“ řekla mu Libuše a pak se dal Marián do knedlíků a guláše, kterého snědl půl hrnce a dvanáct knedlíků.

         Vše se dalo do pohybu, po porovnání DNA z oběti a té Adamovo. Byla tam příbuzenská shoda. Místo, kde docházelo k útokům se začalo sledovat každý den.
 „Libuška, keby si sa vydala, pod akým menom by si vydávala knihy?“ ze-ptal se Marián jedné zářijové noci, když Libuše vyšla ze sprchy jen v lehkém župánku.
 „No, to záleží koho bych si vzala.“
 „Čo třeba mňa?“
 „No, to bych asi byla Libuše Holá Königová.“
 „Ale to znie velmi pekně,“ řekl a rozezvonil se mu mobil. „Holý, prosím,“ při-hlásil se  do telefonu.
 „Čože? Kedy? Ako? Daj mi päť minút,“ ukončil hovor, mobil odhodil na postel a rychle se soukal do kalhot a svetru.
 „Co se děje?“ ptala se Libuše.
 „To priezvisko dohodneme až sa vrátim,“ běžel rychle na chodbu.
 „Kam letíš.“
 „Zatknúť toho, čo ťa znásilnil,“ řekl a zmizel za dveřmi.

         „Tak čo sa robí?“ zeptal se major Holý, když přijel na místo určení.
 „Ahoj, máme toho hajzla smardlavýho znásilňujícího.“ Oznámil mu dobrou zprávu kapitán Kučera.
 „Kde?“ zeptal se ho Marián.
 „Vchod číslo dva, třetí patro,“ ukázal Tomáš Kučera do patra, kde svítilo jen jedno okno.
 „Ako?“
 „Chtěl si zase zaznásilňovat, ale holka, po který se vrhl byla domluvená s přítelem, že jí půjde naproti. Dorazil až když jí ten smradlavec strhl na zem. Trošku ho zbil a hned nás zavolal.“
 „To dievča je ok?“
 „Jo. Ta je v pohodě.“
 „Tak si jdeme pro něj. Jméno asi nevíme, co?“
 „Bohužel, ale víme číslo bytu,“ řekl Tomáš a Marián jen souhlasně přikývl a vří-tili se spolu s dalšími policisty do domu.
Došli ke dveřím s cedulkou Průša.
     „Ty vole, Průša je úchyl,“ řekl Tomáš a zazvonil.
 „Čože?“
 „Ty neznáš tu písničku od Tří sester?“
 „Nie.“
 „Máš podstatné mezery v české hudbě, ty Habero.“
 „Ty debil, radšej zaklop,“ řekl a Tomáš ho poslechl.
Pan Průša, jak označovala jmenovka na dveřích, byl velký, páchl potem, byl mi-nimálně týden neholený a na krku měl silný stříbrný řetěz. Levé oko modré na-puchnuté a pravé obočí roztržené, na něm si držel kusy jakéhosi neidentifikova-telného hadru.
 „Policie,“ řekl Tomáš a Průša chtěl rychle zabouchnout dveře, ale Marián mezi ně rychle strčil svou nohu. Tím dveře zůstaly otevřené a Kučera vletěl do bytu a Průšu srazil na zem. Marián přiběhl hned k němu a spoutal mu ruce za zády.
 „Jsi Jan Průša?“ zeptal se ho Marián a aby mu mohl odpovědět, tak mu držel za vlasy hlavu nad zemí.
 „Jo.“
 „Co jsi dělal dneska v deset hodin večer?“
 „Byl jsem tady doma,“ řekl Průša.
 „To těžko,“ řekl a s hlavou mu prudce praštil o zem.
 „Pane majore, pojďte se na něco podívat,“ přišel za Mariánem jeden z policistů a dovedl ho do zadní místnosti. Tam byla otevřená skříň a na jejích dvířkách byly fotografie mladých dívek. Všechno to byly blondýnky a všechny byly podobné té, která byla škrtnutá u čísla jedna.
 „Ty bastard jeden!“ vrátil se Marián k Průšoví a nakopl ho do boku. „Čo zna-menajú všetky tie dievčatá u teba v skrini?!“ křičel na něj Marián a Tomáš se šel podívat o co jde. Průša však mlčel a nevyšlo z něj ani slovo. Spoutaného ho pře-vezli k výslechu, kde mu bylo odebráno DNA.
 

          „Tak znovu. Co znamenají všechna ta děvčata u tebe na skříni?“ zeptal se ho Tomáš Kučera. Marián stál za poloprůhledným zrcadlem, všechno pozoroval a čekal, až přijdou svědkyně.
  „To jsou moje bývalé přítelkyně,“ řekl Průša.
 „Kecáš. Žádná s tebou nechodila.“
 „Protože nechtěly. Tak jsem si to udělal po svém.“
 „A proč jsi si je fotil?“
 „Promenádovaly se mi před barákem, tak jsem si zjistil kudy chodí. Všechny chodiliy přes ten podchod. Tak jsem si tam na ně počkal.“
 „Kolik jich bylo?“
 „Jen tři.“
 „A která byla první?“
 „Ta spisovatelka. Ta slavná. Bál jsem se, aby jste na mě nepřišli, když se jí ztra-tilo to dítě. S tím ale nic společného nemám.“
 „Tu jsi si taky vyhlídl?“
 „Jo. Ta se mi moc líbila. A jak ta u toho křičela. Ty ostatní už nebyly jako tahle první. Jo, sláva,“ řekl Průša a vypadalo to, že se zasnil. Marián chtěl do výslechu vstoupit a vyslýchaného minimálně dvakrát tvrdě udeřit, ale přišly obě dvě zná-silněné k identifikaci. Libuše a slečna Havrdová se sešly za zrcadlem a obě sto-procentně přesně uvedli jako násilníka tohoto pana Průšu.

          „Děkuji slečna Havrdová. Policistka s vámi napíše protokol a pak možete jít domov,“ řekl Marián Holý znásilněné slečně svou čechoslovenštinou. Ta se s ním rozloučila, odešla a Marián osaměl s Libuší.
Libuše se stále dívala na vyslýchaného Průšu.
 „Si v poriadku?“ zeptal se jí Marián a položil jí ruce na ramena.
 „Já tomu nemůžu uvěřit.“
 „Že ho máme?“
 „Že někdo tak odporný stvořil tak krásné dítě jako je Adam.“
 „Adam je krásný po tebe.“
 „Ale jeho otcem je tenhle,“ ukázala Libuše na Průšu a nedokázala najít ani po-jmenování pro člověka, který udělal něco tak odporného, jako je několikero zná-silnění.
 „Libuška, vezmeš si ma?“ zeptal se Marián.
 „Cože?“ Libuše nevěřila svým uším a otočila se na něj, aby viděla, jestli si z ní nedělá srandu.
 „Vezmeš si ma za muže?“
 „Ty si mě chceš vzít?“
 „Nejen tebe, ale i Adama. Chcel by som ho adoptovať a dát vám svoje meno.“
 „Tak hej.“
 „Hej? Jako, že áno? Jako že si ma vezmeš?“
 „Nejen já, ale i Adam.“
 „Ďakujem ti, milujem ťa,“ řekl a políbil jí na rty.
 „Ach, vy jste tak sladcí. Asi budu plakat dojetím,“ řekl jim Tomáš Kučera, který  skončil s výslechem a nepozorovaně se k nim přidal. Slyšel tak celou žádost o  Libušinu ruku.
 „Ty somár. Pojdeš mi za svedka,“ oznámil mu Marián a pokračoval v líbání své nastávající ženy.
 „Tak teď určitě budu plakat dojetím,“ dodal Tomáš a vysmrkal se tak hlasitě, až se po něm všichni podívali.
 „Je to debil, ale mám ho docela rád,“ řekl Marián a Tomáš odešel a nechal jim trochu soukromí.