Úklid

Areál autodopravy byl na kraji města v jakési bývalé socialistické fabrice. Opravené bylo jen to nejnutnější pro provoz firmy, zbytek byl ponechán osudu a chátrání. Pragmaticky jsem se vydal hledat šéfovský kancl – byla mi zima a tam se dalo čekat kafe nebo čaj. Jenže nevrlá upjatá sekretářka se sluchátkem u ucha mi jen vrazila vizitku a procedila něco ve smyslu, že bosse dnes odchytím akorát na mobilu. Někdy si říkám, že by byl lepší průkaz KGB nebo Geheime Staatspolizei, možná by někteří začali spolupracovat usilovněji.

Zastávka u řidičů dopadla naštěstí podstatně líp. Mrtvý byl zjevně v kolektivu oblíben a panovala celková shoda, že byl šikovný, práci rozuměl, když mohl pomohl a menší průšvihy přikryl. Sakrapráce, vraždy svatejch dělám úplně nejradši.

Zkusil jsem nadhodit ozázku motivu, jenže nastalo sborové mlčení, drbání za uchem a kroucení hlavami. Dluhy? Nene, neměl. Negambleřil, do hospody občas zašel, většinou po sportu a nebo na oslavu. Konflikty? Takovej pohodář? Kdepak, ten je urovnával, věděl jak jednat a mluvit s lidma. Nevěra, bokovka? Manželka je přece zrovna v tom to nevíte? Na dítě se strašně těšil, kluka by radši.

No skvělý, nejspíš ho zabila radikální feministka, protože by radši kluka než holku. Začínala se o mě pokoušet deprese kombinovaná s melancholií.

A kdo dělal přímo s ním? Podřízení, kolegové - jména, telefony, poslat je sem, rutina.

Roman Vošický, taky dispečer a Martina Michalíčková, ta je tu nová, necelý měsíc. Dělala jim asistentku s tím, že by časem kdyby bylo potřeba dělala další dispečerku.

Naštěstí sborové chvalozpěvy přerušila holčina s dlouhými fialovými vlasy a pořádnými přednostmi nedbale ukrytými v kostýmku s kafem v ruce. Pro mě. Neuvěřitelné.

„Honza? Super kluk, já jsem tu teda jen chvíli, ale vážně dobrej kolega. Byli jsme spolu jednou na kafi po práci, to spunktoval vlastně Roman, že musíme jako kolegové utužit kolektiv a pak sám nepřišel. Ale s Honzou to byl fakt dobrej pokec. Sympaťák. A nebyl nafoukanej. Dovez mě pak domů."
„A nezlobil se Váš manžel trochu?"
„Manžel ještě ne, zasmála se. Přítel. Já mu to stejně radši neřekla, ještě to tak, zbytečnou scénu doma."
„Je žárlivý typ? "
„Každej chlap je žárlivej typ."

Poděkoval jsem jak nejsolidněji uměl. Za kafe. I za informace. Usmála se. Zase.
„Vystřídám Romana a pošlu ho sem? "
Začly mi docházet díky, tak jsem se jen kochal odcházejícím pozadím a vlasy nad ním.