Úklid

Mládenec, který dorazil po jejím odchodu byl jednoznačně nejnervoznějším tvorem dne. Těkal pohledem z místa na místo po místnosti a očnímu kontaktu se mnou se vyhýbal, navíc si při odpovědích mnul kloub levého palce u ruky. Chlapče chlapče...

Odpovědi stručné, pokud možno jednoslovné nebo vyhýbavé, někdy jen pokývání nebo zavrtění hlavou. Potvrdil předchozí chvalozpěvy, ale...ale víte jak to je. Víte, že tady něco nesedí. Ne, nesedí. Ale je třeba nechat to malinko uzrát, aby si myslel, že je všechno ok, že to zvládl, že je dobrej. Připravit se a příště...příště. Ještě se uvidíme mládenečku, jen ty o tom ještě nevíš.

Vstal jsem ze židle.
„Tak Vám mockrát děkuji, že jste si udělal čas, moc jste mi pomohl."
A napřáhl pravici na rozloučenou.
Podal mi ji automaticky také a otevřel pusu, že se rozloučí.
...
„Moc pěkné hodinky, Švýcary?"
Zaváhání, leklá ryba v ruce se rychle vyvlíkla.
„Nene, kdepak, ne. To je jen čína. Kopie, víte."
Nevím.
„No kdybyste si náhodou na něco vzpoměl, cokoliv, zavolejte mi."
Na shledanou, na shledanou...


Byl čas vyrazit do Malíče. Nejvyšší. V autě jsem ještě telefonicky zkusil místní myslivecké sdružení. Jestli by náhodou, úplnou a čirou náhodou náhodičkou neměli v lese nějakou tu fotopast.
Neměli.
Tak super, aspoň nebudu muset prohlížet spousty fotek zvěře. Vždycky jsem rád, když mi někdo takhle jednoduše ušetří spoustu práce.