Úklid

Z auta jsem zavolal Niky, jestli by se mnou nedala menší podvečerní procházku. Souhlasila. Dokonce se zdálo jakoby si vybrala roli průvodkyně nevzdělaného barbara po místních pamětihodnostech a hodlala si ji užít. Ale ona určitě ví, že já bych si chtěl užít i něco jiného. No a já vím, že ona ví. Ale ví ona, že já vím, že ona ví? Eh...začínám se do té filozofie trochu zamotávat.

Majdin táta mě vytáhl ven s tím, že si potřebuje zakouřit.

„Manželka to nese špatně, nebudeme mluvit před ní. Chápete."

„Jistě, nechci přidělávat víc problémů než je nutné. Zajímá mě ta věc s odpady. Pamatujete si, kdo to tenkrát nařídil? A proč se to vozilo právě tam?"

„Kdo by to nařídil, nějakej kovanej soudruh. A jestli to měl z vlastní hlavy nebo to vymyslel nějaký jejich výbor to nevím. Každopádně protestovat se nedalo, hned by z člověka udělali imperialistického štváče, podvratný živel nebo tak něco. "

„Honza o tom s vámi mluvil? Myslím o tom, jak to chtěl vyčistit a uklidit."

„Párkrát jsme o tom mluvili, ze začátku hlavně o tom, jak úřední šiml řehtá. Měl z některých úředních reakcí docela legraci, když je rozdýchal."

„A později?"

„Pak nic.Jen asi před třemi týdny volal, že bude brát domácí med, jestli taky nechceme nějakou tu skleničku. A když jsem se ho zeptal, kdo vede v úřednické válce tak řekl úplně vážně - jsou v tom i horší věci. Ale řekl to vážně, ne tak jak se vždycky nad problémy smál."

„Jen tohle? Víc nic?"

„Jsou v tom i horší věci táto. Pak se rozloučil."

Neřekl problémy. Neřekl potíže. Sakra, proč si ten kluk nechával všechno pro sebe?


Zbytek odpoledne jsem si připadal jako telefonní operátor nabízející pojištění. Obvolávání všech možných bývalých zaměstnanců chemičky, kteří by mohli něco vědět o odpadu se ukázalo jako poměrně náročná činnost. Náročná na psychiku. Nakonec se mi povedlo sestavit alespoň přibližný seznam soudruhů, kteří by to mohli nařídit - ale nepřekvapivě všichni už dávno byli na pravdě boží. Tedy v jejich případě spíš seděli kdesi v pekle na nekonečné schůzi.


------


Prudce ho vytáhl ven, ale stále ji držel pevně za vlasy. Cítila že stojí před ní a dívá se na ni. Očekávala, že to ponížení zopakuje a tentokrát ho dotáhne až do konce a udělá se do ní. Nedokázala křičet, jen se snažila sevřít rty. Bušící srdce hrozilo vyskočit z hrudního koše ven.

Najednou ji jedna jeho ruka začla hladit po vlasech a druhá sjela přes tvář dolů ke krku.

Cítila se zmatená, proč ji hladí, co to dělá?

Pak sklouzla dolů i jeho druhá ruka. Ucítila jak stiskl.

Hrozně se chtěla nadechnout.

Marně.