Úklid

Seděl jsem zase v kanclu a třídil papíry. Prohlídka vily podle očekávání nepřinesla vůbec nic, zato na stole leželo několik drobností, které bylo třeba zanést do spisu. Jednak DNA z nedopalku byla opravdu Olega, který byl ovšem definován jako "neznámý muž atletické postavy ve věku asi 40 let". Druhak požadovaný výpis z Dálniční správy, kde stálo, že jeho vůz skutečně v den první vraždy brzo ráno jel nejprve po dálnici z Prahy a asi hodinu a půl poté zase zpátky.


Taková ironie osudu. Po válce to sověti hledali jak vzteklí a když nenašli, pro jistotu to nechali zavézt svinstvem. Které ale naopak po letech přispělo k tomu, že by to možná někdo náhodou objevil.


A jak tak třídím a zařazuju do spisu koukám, že jsem zbyl v cimře sám. Navíc s pocitem v hladu žaludku a jistotou, že je to už víc než 36 hodin co se mi povedlo aspoň trochu spát. Zaklapnu desky, zvednu se a - a nedalo mi to, ještě je třeba zavolat Veronice. Přece jen je třeba vědět, koho myslela tím Biftečkem.


-------------------------------------


Stisk krku téměř okamžitě povolil, ale přesto to s ní zamávalo, hodně rychle a mělce dýchala jako by dech před ní stále utíkal. Ale najednou cítila, že provazy se uvolňují. Byla celá ztuhlá, takže na obranu stejně ani nemyslela. Hodil ji na postel břichem dolů a přimáčkl. Cítila jak jí sundává kalhotky a s hrůzou si uvědomila, že jsou celé mokré. Nalehl na ni celým tělem, omotal si její vlasy kolem zápěstí a zasyčel jí do ucha: „Teď ti to udělám hodně tvrdě ty mrcho."

Vklouznul do ní . Prohnula se, přirazila a s lehkým posměškem v hlase pronesla - „Tomuhle ty říkáš tvrdě?"

Že téměř okamžitě ucítila dopadající dlaň na svém zadečku ji vůbec nepřekvapilo.

---

Ležel jsem vedle Niky na posteli a snažil se po té jízdě si trochu odpočinout, zatímco ona si omotávala kolem zápěstí kabel kterým před chvílí dostávala výprask. Slušel jí. Jako všechno. Navíc ani nevypadala, že bych jí před chvílí tolik naložil. Některé subinky strašně rychle regenerujou.

„Ale pořídíš si rákosku, viď že jo. Ten kabel je pěkný svinstvo."

„Ji mám ještě v Praze, nikdy by mě nenapadlo, že to bude první věc kterou bych tu potřeboval. A kabel...musel jsem zaimprovizovat co dům dal."

„A ten případ už máš hotovej? Honzu jsem znala od vidění a Majdu vlastně taky."

„Víš že o práci s tebou mluvit nemůžu. I když, vlastně jo, hotové to je, ještě papíry dopsat."

„Ale jak moc to byl snadný případ bys mi říct mohl, ty můj Šerloku."

„Podívej, zase úplně každý den po mě nestřílejí a nesnaží se mě zabít, takže AŽ TAK úplně jednoduché to nebylo." odpovím a směju se. „To Ty jsi mnohem těžší případ." A přitáhnu si ji k sobě.