Laň | Kapitola první

V místnosti panovala více než nepříjemně dusivá atmosféra.

Co každé dvě minuty mé nervózní oči kmitly směrem k Sarah, jejíž pohled také nepůsobil zrovna uklidňujícím dojmem. Připadala jsem si jako malé dítě v čekárně u doktora, od které se okolní prostředí zrovna příliš nelišilo. Snad nikdy v životě se mi před konkurzem takhle nesvíral žaludek. Kdybych něco snědla - což bylo před focením naprosto nepřípustné - mé tělo by se toho v pár minutách jistě zase hezky rychle zbavilo.

,,Chci ti jen říct, že..."

Neklidně jsem se ošila a pohlédla na svou kamarádku, která nyní působila zcela v rozporu se svou jinak skoro vždy sebevědomou osobností.

,,Že uspět můžou jen dvě. A obě víme, že my dvě dohromady to asi nebudeme. Takové štěstí... To prostě nejde."

,,Sarah," vydechnu posmutněle a hned na to ji pevně obejmu, ,,třeba jo. A i kdyby ne, pořád přeci zůstaneme kamarádky. Neloučili bychom se napořád."

Usmála se, dokonce to vypadalo, že má slzy na krajíčku. Jakoby už dopředu počítala s tím, že ji nevyberou. Hleděla na mě těma svýma modrýma očima které vždy tak dokonale ladily s jejími blonďatými vlasy. Byla jako sluníčko. Nechápu, proč by si myslela, že zrovna já mám větší šanci než ona.

Naše předčasné avšak dojemné loučení přerušilo bouchnutí dveří, jak jedna z nejnadějnějších modelek naší generace, Samantha Saffé, vyběhla s doslova zničeným výrazem z hlavní místnosti. Beze slova popadla svoje věci a následně práskla ještě vchodovými dveřmi, aby dala skutečně najevo, jak moc naštvaná právě je. V tu chvíli se atmosféra i nálada všech zbylých dívek zničila zcela.

,,Nechtěli Samanthu, samotnou Samanthu. Jak by mohli chtít mě? Je to beznadějný, Sar..." špitnu tiše a opřu se o rameno jediné osoby, kterou jsem v téhle místnosti aktuálně znala.

,,Ale pozvali tě, ne? Tak to hned nehroť," odpověděla. Konečně se v jejím hlase znovu objevilo alespoň trochu sebevědomí a obvyklého optimismu.

Čas ubýval rychle a stejně tak i přítomné v místnosti. Některé odřekli po dvou minutách, jiné po dvaceti. Říká se, že Marku Geraldimu stačí při focení jediný špatný výraz a okamžitě modelku odmítá. Nebo také to, že vyžaduje, aby "jeho dívky" - jak se často přezdívalo modelkám, které pro něj fotí pravidelně - měly jakýsi nevinný výraz, či snad oči laně. Často se o nich mluvilo v duchu toho, že jsou čisté i špinavé zároveň, těžko říct proč.

Pravda je taková, že ať jsem byla sebe nervóznější, nemohla jsem se dočkat, až ho poznám osobně. Jeho tvorba mi vždy připadala jako vrchol uměleckého focení a moct mu pózovat se zdálo jako sen. Až příliš úžasný na to, aby byl dosažitelný.

,,Jsme tu už jen čtyři." 

Hlas mé kamarádky mě probral z úpěnlivého přemýšlení, měla pravdu. Už jen čtyři poslední dívky. Při pomyšlení že přijdeme na řadu už brzo se můj žaludek stáhl ještě víc. Tak moc, že mi připadalo, že snad vyzvracím i to nic, co v sobě mám.

,,Omluv mě," zamumlám směrem k ní a co nejrychleji se rozeběhnu na toalety. Nenásledovala mě, asi věděla, že se musím uklidnit sama. Měla už víc zkušeností než já, předala mi hodně toho, co bych se jinak učila dlouhé roky.

Zastavila jsem se u velkého zrcadla, v tu chvíli se žaludek konečně uklidnil. Kromě kabinek se záchody se v něm odrážela také má osoba, zcela bez makeupu či jakýchkoliv dalších úprav. Přesně tak, jak to Mark požadoval. Jen mé pravé já, jen mé oříškové oči a hnědé vlasy, jen mé od mrazu jemně rozpraskané rty. V tu chvíli jsem si ale vůbec nepřipadala jako jedna z "Geraldiho dívek." Naopak. Srdce mi bušilo jako šílené, nohy se třásly. Připadalo mi, že z těchhle toalet už snad nikdy nevyjdu.

,,Vzchop se," zavrčím tiše sama na sebe, ,,prostě se vzchop. Takovou chudinku by nikdo nechtěl, už vůbec ne on."

Nechápala jsem to - na konkurzech i foceních jsem byla vždy sebevědomá a otevřená. Čím se tenhle tolik liší od těch ostatních? Snad jenom tím, že dostat se sem je už pěkných pár let můj sen. Nicméně teď mi připadalo, že to prostě nemůžu zvládno.

,,Takhle se modelka nemá chovat," upomenu se, ,,prosím, prosím, vzchop se."

Nezabrala ani ledová voda, ani několik hlubokých nádechů. Nervozita prostě odmítala zmizet. A při myšlence na to, že se vrátím do čekárny, se spíše dále zvětšovala. Nepřipadala jsem si jako modelka, jako tvář mnoha reklam a časopisů, ale jako malá holka čekající před ředitelnou. Doslova. Přesně takové pocity mě sužovaly jako dítě, když jsem ještě chodila do školy a občas byla za nějakou tu hloupost trestaná. Zdálo se mi to až nenormální, jakoby se něco ve mně doslova vzpíralo. Jakoby snad jakýsi hlas hodně vzadu v hlavě nechtěl, abych se tohohle účastnila. Na chvilku mě snad dokonce i napadlo, že bych prostě utekla, ale... Pitomost. Už toho nech, Alysson. Hned.

V jednu chvíli se na chodbě ozval hlas. Mužský hlas. S Italským přízvukem. Nebylo třeba se ani rozmýšlet nad tím, kdo je jeho vlastníkem. Chvíli jsem ho strnule poslouchala, zarazilo mě, že zněl naštvaně. Něco chvíli lamentoval rychlou Italštinou a okamžitě na to zase přepnul na docela srozumitelnou angličtinu. Jediné, co jsem vyrozuměla, bylo: ,,Vemte si věci a vypadněte. Všechny. Okamžitě."

Strach nestrach, tohle už mě donutilo vyběhnout ven.

Sám Mark skutečně stál ve dveřích které spojovaly hlavní místnost s čekárnou a působil dost podrážděně. Vypadalo to, že jeho oči, momentálně plné temperamentních, Italských emocí, by byly schopné člověka ve chvilce propálit. Pár sekund jsem si jak v transu prohlížela jeho tmavé vlasy a následně i temné panenky, jelikož se podíval přímo na mě.

Můj dech se v tu chvíli skoro zastavil. V jeho pohledu bylo něco, z čeho mi doslova přejel mráz po zádech. Ten způsob, jakým se na mě zahleděl. Bylo v tom cosi velmi... Znepokojujícího. A jeho tvrdé, klasicky mužsky dominantní rysy společně s širokými čelistmi tomu nijak nenapomáhaly.

Čas se probudit a začít reagovat.

,,Až na tebe," kývnul, nespouštějíc oči z mé osoby.

,,N-na... Co?"

Nějaký další chlápek beze slova vyšel ze dveří a zatáhl mě do hlavní místnosti. Na sebejistotě mi ten všechen zmatek rozhodně nepřidal. Jen jsem se nejistě rozhlížela kolem sebe, vůbec to nevypadalo jako normální studio - žádná plocha pro focení, žádné zastiňovací deštníky ani jakákoliv aparatura. Jen prázdná místnost, dvě křesla a malá avšak vysoká stolička hned u velkého okna. Vypadalo to jako vybydlený byt v Paříži, kde ostatně Mark nyní pobýval, alespoň podle mně dostupných informací.

,,Sedni si támhle," kývnul ten muž v šedé košili.

,,D-dobře," odsouhlasím a tak nějak maličko dezorientovaně se přesunu směrem ke stoličce.

Mark se objevil v místnosti během pár sekund. V ruce držel dlouhou cigaretu, která zaplňovala celý prostor zvláštní, sladce jahodovou vůní.

,,Tohle je dobré," poznamenal významně, ,,dobré."

Díval se při tom stále na mě, takže jsem se cítila ještě nejistěji.

,,Byl bych nerad, kdyby mi něco takového uteklo."

,,Ano, má dobré proporce, ty oči vystupují z celého obličeje asi nejvíce, společně s plnými rty. Podívejte se na ten celkový dojem, je to prostě, jak říkáte, dobré. Pro vaši tvorbu rozhodně vyhovující."

,,Pardon, ale - vy mluvíte o mně?" přeruším jejich majetnickou konverzaci.

Takhle to už v modelingu chodilo, ale v tomhle případě na tom bylo cosi nepříjemného.

,,Pš-š-š," pousmál se Mark, ,,pšš."

Říkali, že se někdy chová jako podivín.

,,Mám jen jedinou otázku, krásko," pronesl hned na to a udělal pár nenucených kroků směrem ke mně.

S každou další sekundou mi docházelo, že jsem vážně v jedné místnosti s tím Markem Geraldim a že se mnou vážně hodlá mluvit.

Jméno osobnosti: Mark Geraldi
Věk: 35 let
Kariéra: Proslavil se jako umělecký fotograf, kariéru odstartoval ve svých 20 letech zachycováním motýlů s polámanými křídly, později pokračoval s modelkami. Jeho tvorba je často označována za velmi kontroverzní, avšak na druhé straně také za geniální. Je znám takřka po celém světě.
Rodina: Oficiální partnerka není známa, pouze mezi jeho fanoušky bývá zmiňováno, že měl pár údajných poměrů se svými modelkami nebo také velmi dobře známou Lindou Jones.

Hlavou mi běžel text, který jsem si o něm už za ty měsíce mnohokrát přečetla na internetu. Většina lidí neměla šanci dostat se k tomuto muži blíže než právě přes web. Vážně se mi tohle právě nezdá? Vyzařovalo z něj cosi zvláštního, cosi znepokojujícího ale opojného zároveň. V přítomnosti té energie ze mně nějakou záhadou většina nervozity opadla.

,,Co definuješ jako naprostou odevzdanost?"

Zůstala jsem tam stát a připadala si jako nahá. Na co se to právě, sakra, zeptal? Nikdy by mě nenapadlo, že ho bude zajímat zrovna tohle. Jen mě zkouší, celý Mark. Jeho fotky jsou víc než pouhé fotky, je v nich kus filozofie, proto chce dívky s mozkem. Chvíli jsem ho jen tak pozorovala jak se tiše prochází po místnosti a pokuřuje, zatímco ten druhý muž pustil na pozadí jazzovou hudbu. Náhle vše působilo podivně intelektuálním dojmem.

,,Neboj se to říct, chci tvou představivost."

,,Asi vztah mezi vlastníkem a vlastněným, který se sám dobrovolně odevzdal. Může to být podobné manželství, ale více mi to připomíná spíše něco... Jiného," pronesu potichu, avšak s pokusem o alespoň malé sebevědomí v hlase.

,,Rozveď to."

Jak jinak.

,,Třeba vaše poslední díla, černobílé fotky muže a ženy, kdy žena působila jako hadrová panna a vy jste ji držel za ruku nad propastí."

Mark se otočil, opět natáhl trochu jahodového kouře a vydechl. Přeslazeně chemický zápach se opět rozlil všude kolem. Přišel přímo ke mně, mohla jsem cítit jeho osobitou vůni - cosi jako zrovna vyprané prádlo, tabák, čerstvé pečivo a velmi temná voňavka. Bylo to podivně omamné a uklidňující. Nezdál se o moc vyšší než já, skoro jsme si hleděli z očí do očí. Jakmile se přiblížil tak, že jsme od sebe byli jen pár centimetrů a uchopil mou bradu do svých prstů, zrychlil se mi dech. Náhle jsem si připadala jako zranitelná, vyděšená laň.

,,Možná to dnes nebude nakonec tak špatný den," poznamenal s úsměvem a hned na to se hbitě odtáhl.

I mé srdce bilo jako o závod, vůbec jsem nechápala, co se to se mnou děje. Uklidni se, ano?