Laň | Kapitola druhá

Na pár krátkých chvilek jsem se zaposlouchala do tónů zvláštní hudby, která se linula místností. Mé oči při tom zůstaly viset na muži s cigaretou, jež obcházel kolem a prohlížel si mé tělo z mnoha různých úhlů.

Každý nádech se stával hodnoceným.

Jakýkoliv pohyb mohl být špatný.

A všechno, co mě činilo mnou, nyní mohlo zničit sny, ve které doufám již takovou dobu.

Občas se lehce podrbal v neupraveném strništi na své tváři, snad, jakoby si na mě nemohl vytvořit určitý názor. Netuším proč, ale cítila jsem se blízko něj čímsi ohrožená. Vždy jsem si představovala jak by bylo úžasné ho potkat, jenomže představy se očividně zcela minuly s realitou. Jako bych nyní na veškeré své sny zapomněla. Pocity byly silnější a věci se prostě jen děly, můj mozek zcela vypnul logické myšlení.

S rukama křečovitě chycenýma a staženýma na prsou jsem ho pozorovala, jakoby na mě měl každou chvilku zaútočit. Připadalo mi, že snad vidí až do nejhlubšího bodu mě samotné, přímo do duše. 

A když náhle udělal velmi prudký pohyb směrem k mé osobě, bez přemýšlení jsem vyděšeně uskočila a zakopla o stoličku. Vypadalo to, že takovou reakci předpokládal. Chytil mě za pas, zůstala jsem mu oněměle zírat do tmavých očí, ruce stále stejně přitisknuté hrudi, rty pevně stažené k sobě. Dech se mi zastavil, zato srdce vypadalo, že vyskočí z hrudi. Bylo to ještě horší, než když se přiblížil posledně. Teď jsem mohla cítit jeho ruku na mé kůži, i tu osobitou vůni, která nás nyní zcela obklopovala. Netuším, jak dlouho jsme tam takhle stáli, mohlo to být pouze pár sekund - avšak za tu dobu stihl mou bytost zcela paralyzovat. Zahleděla jsem se mu do očí, ač měly tmavě hnědou barvu, bylo v nich cosi ledového, neproniknutelného.

V tu chvíli mě pustil.

Spadla jsem na stoličku jako malé dítě a zůstala jen zaraženě hledět do podlahy.

Oba dva muži se odebrali kamsi pryč, což pro mě momentálně bylo víc než příjemné.

Sakra. Nešlo mi na rozum, co se to tu právě vlastně stalo. Připadala jsem si jako lovená zvěř. Před opačným pohlavím jsem se vždy snažila necouvat, ani se mu neoddávat, naopak - to já byla ten, kdo chtěl mít ve vztahu hlavní slovo. Prostě jsem nikomu nikdy nechtěla dovolit, aby se dostal takhle blízko. Ale před Markem mi připadalo, že je mé tělo nahé, bezbranné a ovladatelné.

,,Proboha..." špitnu a bez rozmyslu se vydám směrem k otevřenému oknu na druhém konci místnosti. Snad alespoň čerstvý vzduch by mohl pomoct.

Připadám si jak psychicky znásilněná.

,,Nech toho, Alyss," pokárám hned na to sama sebe, ,,nech toho přemýšlení."

S rukama pevně založenýma - což prý lidé dělají, když se chtějí bránit - jsem pomalým krokem popocházela po místnosti, s touhou po jediném - aby tohle co nejrychleji skončilo. Nejspíš poběžím za Sarah, obejmu ji a rozbrečím se. Bylo to hloupé, ale přesně tak jsem se cítila. Jako napadená a zraněná. Asi i proto se mé tělo ještě teď třáslo strachy.

,,Je dokonalá," ozvalo se náhle ze dveří, které vedly do čekárny, ,,viděl jste ty oči? Je jako laň, jako... Jako... Nevinné zvíře. Tolik vyděšená a-a-"

,,Uklidněte se, máte hodně takových modelek, spousty jich u vás dnes bylo."

Opatrně jsem přitiskla ucho k bílému dřevu, pokud si povídali o mně, prostě nešlo si to nechat ujít.

,,Ano, jenomže v žádné z nich nebylo to, co v téhle. Je perfektní, dokonalá, přesně to, co hledám."

,,Vypadalo to, že z vás měla opravdu strach."

,,To je to, o čem mluvím. Právě to. Udělala by v tu chvíli všechno pro to, aby mohla utéct. Ztratit se jako vyděšené mládě."

,,Myslíte si, že chcete opravdu-"

,,Ano. Je to ona. Bude perfektní."

Jakmile nastala chvíle ticha, okamžitě jsem se přesunula zpět k oknu. Hlavou mi běželo vše, o čem mluvili. Perfektní?

Oba vešli zpět do místnosti, ten starší prošedivělý muž ve světlé košili začal skládat Markovi fotoaparáty, zatímco on se opřel naproti mně a zakryl tak celé okno, kde má mysl hledala útěk. A pousmál se. Z fyzického hlediska vypadal jako dokonalý muž, avšak bylo na něm něco, co ho činilo zcela odlišným.

,,Zeptám se tě upřímně."

Každé jeho slovo jakoby prošlo celým mým tělem, až teď jsem zaznamenala, jak má vlastně ve skutečnosti poměrně hluboký hlas.

,,Chtěla by ses mi odevzdat?"

Sluneční světlo díky němu nyní oknem skoro nepronikalo, zastiňoval to, co mě ještě před chvíli alespoň trochu uklidňovalo. 

,,Jak to myslíte?" 

,,Buď upřímná," nadzvedl vážně obočí, ,,nic víc než upřímnost po tobě nechci."

Ne. Ne, nechtěla. Utíkej. Prosím, uteč. Uteč, dokud je čas. - Jakýsi hlas v mé hlavě věděl odpověď ihned, blesklo to mou myslí zčistajasna a zcela spontánně.

O čem přemýšlíš? O čem, sakra, přemýšlíš? Je to Mark Geraldi. Odpověz mu už! - Zato logika měla, jako vždy, poněkud přesvědčivější argumenty. 

,,Ano," odpovím nakonec, avšak tak nějak nejistě, ,,chtěla."

,,Tak proč to v tobě neslyším?" 

Náhle od okna odstoupil a skoro až naštvaně si začal sbírat své věci. Teď jsem si připadala ještě hloupěji.

,,Bylo vždy mým snem stát se jednou z vašich modelek."

Když ani po pár dalších minutách nic neříkal a nechal mě tam prostě jen tak stát, bylo to jako totální beznaděj. Co když jsem právě zkazila svou jedinou možnost stát se další tváří jeho tvorby?

,,Prosím, já, já... Chci se vám odevzdat! Opravdu!" 

Oba muži si vzali své věci a zamířili ke dveřím, jako bych tam vůbec nebyla.

,,Ty víš, o čem je skutečná odevzdanost. Až toho budeš schopná se mnou, uvěřím ti," pronesl ledově Mark a ukázal rukou ke dveřím na znamení, že můžu odejít.

Vrhla jsem na něj poslední zmatený pohled a hned na to se radši co nejrychleji odebrala k východu. Před samotnou budovou čekala Sarah, které jsem okamžitě padla kolem krku. Beze slova mě začala hladit po vlasech, snad jakoby věděla, co se uvnitř odehrálo.

,,Půjdeme k vám a dáme si horký čaj," poznamenala se skoro až mateřskou péčí v hlase.

Pomalu jsme se rozešly směrem k autu, já stále neschopná jakéhokoliv slova. Byl div, že jsem se vážně nerozbrečela. Vše se stalo neskutečně rychle, možná i proto mě to tak přehnaně ovlivnilo. Přehrávala se mi v hlavě stále dokola a dokola každá sekunda, každé slovo i pohyb. Co to vůbec celé mělo znamenat? 

,,Netrap se a sleduj okolí," pousmála se na mě Sarah, jakmile se auto konečně pohnulo z místa.

Skutečně to vypadalo, jakoby to celé viděla. Bylo to nejspíš tím, že už měla tolik zkušeností. Věděla co dělat, když se modelka po konkurzu sesype, což se občas prostě stávalo.

Snažila jsem se příliš nepřemýšlet, ale jakýsi velmi silný pocit vnitřního zasažení jsem ze sebe stejně dostat nemohla. Má kamarádka to očividně moc dobře viděla, v jejích očích se odrážela starost a nejistota. Alespoň to tak bylo vždy, když se podívala na mě.

Celou cestu v autě panovalo dusivé ticho, nicméně ať jsme byly kdekoliv, já se stále duchem nacházela v odlišném světě.

I po návratu domů, kdy už přede mnou stál horký čaj, a Sarah mě sledovala těma svýma dokonale modrýma očima, mi všechno okolo připadalo zvláštně cizí.

,,Pověz mi, prosím, co se vlastně stalo."

Hlas mé milované kamarádky zněl nyní opravdu ustaraně, možná to bylo proto, že už jsem přes hodinu nepromluvila. Kupodivu si dělala hlavu jen se mnou, nevypadala zničeně z toho, že ji Mark vyhodil společně s ostatními.

,,Víš, on... Je na něm něco... Nepopsatelného. Nechápu, co to se mnou udělal. Cítím se... Prostě..." - V půlce věty se mi zlomil hlas, nezmohla jsem se na víc než ji znovu obejmout.

,,Využitá," špitla Sarah.

,,Cože?"

Znělo to, jakoby o něm věděla víc, než ostatní.

,,Ale, to nic. Tohle o něm říkají některé modelky. Že si z tebe vezme všechno a vloží to do svých fotografií."

,,Ne, on... On řekl, že jsem výjimečná, perfektní, dokonalá... Že mám oči laně, nebo tak něco," vydechnu unaveně.

,,Nesmíš si to tolik brát. Zlatíčko, vím, že to zní blbě, ale... Opatrně. Prosím, opatrně." 

Chvíli jsem se nad jejími slovy zamyslela. Vážně to znělo, jakoby s Markem už nějakou zkušenost měla. Hloupost, to by mi řekla. Navíc proč by jinak asi tak dnes šla na jeho konkurz?

,,Co ještě s tebou dělal?" 

,,Připadala jsem si vedle něj hrozně zranitelná. Jakoby mi mohl ublížit. Úplně mě to dostalo, Sarah." 

,,Tak ještě jednou - co s tebou dělal? Konkrétně." 

V jejím hlase byla patrná jakási těžko popsatelná emoce, cosi mezi naštváním a starostí.
Upila jsem trochu teplého čaje a lépe se uvelebila na jejím rameni. Kdyby nás někdo viděl, jednoduše by řekl, že jsme nejspíš lesby. Jenomže v našem případě šlo pouze o hodně blízký kamarádský vztah, mezi modelkami poměrně neobvyklý.

,,Asi dvakrát se ke mně... Dost přiblížil. Jakoby zkoušel, jak budu reagovat nebo co. Vyděsilo mě to snad jako ještě u nikoho nikdy. Bylo na něm cosi... Já nevím, neumím to popsat. Asi si to jen moc beru, je to umělec, tohle oni dělají. Šel pak vedle s tím druhým mužem a mluvili o mně, říkal že jsem dokonalá pro jeho tvorbu, měl při tom v hlase takové nadšení a zápal."

V pokoji se náhle rozhostilo ticho, Sarah jen seděla a mlčela. Donutilo mě to se na ni podívat, očividně byla ponořená do myšlenek. 

,,Hádám, že se tě zeptal, jestli se mu chceš odevzdat," pronesla tiše, teď už vypadala vážně neklidně, ba co víc, přímo rozrušeně. Snad nikdy jsem ji takovou neviděla.

,,Ale jak... Jak to víš?"