Laň | Kapitola třetí

Sarah opět mlčela, jenomže teď už to bylo vážně zneklidňující.

,,Jak to víš?" zopakuji svoji otázku znovu, tentokrát rázněji.

,,Nevím."

,,Ale nevypadá to tak."

Sedla jsem si naproti ní, její oči barvy moře teď se teď leskly odstíny nejistoty. Hluboce se nadechla, vypadalo to, že toho hodlá říct víc. Jenomže v posledním momentě se ozval domovní zvonek.

S omluvným výrazem jsem se vydala ke dveřím, hlavou mi opět šly desítky myšlenek - návštěva v tuhle denní dobu prostě nedávala smysl. Moji rodiče by mi přeci předem oznámili, že hodlají přijet.

,,Dobrý den, jeden podpis," poznamenal nezaujatě pošťák, jakmile mě uviděl.

Na moment jsem se pozastavila nad jeho velmi silně nagelovanými vlasy které podivně kontrastovaly se světle šedýma očima, zvláštní chlapík. Obzvlášť, když si na sebe někdo takový navlékne zářivě červené triko. Chudáci zaměstnanci místní pošty, že jsou povinní nosit zrovna tohle.

Nezírej a radši piš.

Hned po podškrtnutí nějakého papíru mi muž podal menší obálku, která tedy rozhodně ničemu nepomohla. Otázek tak akorát přibylo.

,,Prosím vás a - co je to?" kouknu na něj nechápavě.

,,To byste měla vědět vy," pousmál se společně se zářivě bílými zuby a ani ne během pár sekund zmizel za rohem domu.

Sarah seděla ve stále stejné poloze na mé šedé sedačce, ohřívajíc si ruce o hrnek s čajem. Obálku jsem jí podala, snad, jakoby dokázala naprosto přesně identifikovat o co jde.

,,To ti dal pošťák?"

,,Ne, Santa Claus."

Chvíli si to prohlížela a když z obalu nic nezjistila, docela bezohledně materiál roztrhla. Okamžitě po tom se její tvář změnila v cosi nečitelného - mísilo se v ní překvapení s údivem i, řekněme, vyděšením? Rozhodně to ale byly silné emoce.

,,Tak co? Co to je?"

,,Tohle se mi nelíbí. Tohle celé, Alysson."

Vytrhla jsem jí papír z ruky a v tu chvíli mi došla příčina jejího výrazu. Jednalo se o pozvánku na novoroční večírek u Lindy Jones. Ano, té Lindy Jones, která v minulosti fotila pro Marka a nyní je jednou z nejznámějších modelek v USA. Každoročně si na své párty zvala nové, méně známější modelky, ve kterých viděla určitý potenciál - alespoň tak se to říkalo. Nicméně... Já? Kde si mě, do háje, všimla?

,,To je prostě... To je prostě neskutečný, Sarah!"

Zatímco moje kamarádka se tvářila přinejmenším rozčarovaně, mou maličkost okamžitě naplnila radost. O něčem takovém sním už vážně dlouho.

,,Nemůžu tomu uvěřit! No tak, tebe to netěší? Třeba poslala dopis i tobě, vždyť-"

,,Ne, ne, uklidni se, zlato. Myslím, že to není dobrý nápad," zavrtěla nespokojeně hlavou a pozvánku si ode mě znovu vzala.

,,Asi tě nechápu. Jak, není dobrý nápad? Jasně, že je!"

,,Nezdá se ti to celé trochu, co já vím... Podezřelé? Navíc, Lindiny večírky jsou vyhlášené tím, že se tam podávají tvrdé drogy, pár lidem se tam už staly dost nepěkný věci. Pamatuješ na Jane?"

,,Jane?" nadzvednu pobaveně obočí, ,,byla pitomá. Za to, co se jí stalo, si mohla sama."

Nebo jí někdo podal prostě až moc silnou dávku. Tak jako tak, její blbost, když s tím souhlasila.

,,Alysson, poslouchej mě. Možná by bylo lepší, kdybys na celého Marka Geraldiho jednoduše zapomněla a stejně tak i na tuhle přiblblou párty."

Sarah se mě pokusila chytit za ruku, ale já ucukla. Nějak mi nešlo srovnat si v hlavě, co to vlastně právě řekla. Zapomenout?

,,To snad nemyslíš vážně. Zrovna se mi začíná dařit! Dobře, Mark mě chvílemi děsil, ale to byla moje chyba. Má o spolupráci se mnou zájem, vím to."

,,Jo, to jistě má. Jenomže já si prostě nemyslím, že je tohle dobrý nápad. Bezpečnější by bylo, kdybys pokračovala v kariéře, no... Bezpečněji."

,,Mluvíš hrozně nekonkrétně!" odseknu jí, teď už skoro agresivně. Vždycky mě štvalo, když někdo pouze cosi lehce naznačoval.

,,Chceš, abych byla konkrétní? Mark Geraldi je nebezpečnej hajzl, kterej o pravym umění ví leda tak houby. A Linda Jones tak akorát zdrogovaná kurva! Jak myslíš, že se dostala tam, kde právě teď je? Poctivě to vážně nebylo, holčičko! Nemysli si, že víš všechno, protože vážně nevíš. Tyhle pozvánky pro nováčky jsou-"

,,Heh, holčičko? Fakt?!" vyprsknu bez přemýšlení, čímž jí i přeruším, ,,děláš, jako bys o umění věděla něco víc, než Mark! Mně se jeho tvorba líbí, abys věděla."

,,Já jenom nechci, aby sis někde ublížila!" okřikla mě Sarah.

Chovala se jako moje máma. Milovala jsem to na ní a zároveň nenáviděla. Ano, byla starší a měla víc zkušeností, jenomže teď mi připadalo, že z ní mluví leda tak závist.

,,Abych si ublížila? Prosím tě... Co ještě mi předpovíš? Promiň, ale tohle je blbost. Linda Jones je dobrá a ty to víš. V tvém věku už měla za sebou většinu úspěšné kariéry. Nemluví z tebe takhle náhodou závist?"

V tu chvíli se ode mě blondýnka odtáhla, její výraz se změnil z ustaraného na odmítavý. Snad ještě nikdy jsem ji takhle neviděla.

,,To nemůžeš myslet vážně, ne? Já a závist? Očividně o mně nic nevíš."

Sarah seskočila ze sedačky a začala si sbírat věci. Najednou se mezi námi vytvořila jakási bariéra, kterou už nebylo možné prorazit.

,,Já věděla, že kdybych ti něco řekla, skončí to přesně takhle. A já si myslela, že ti můžu věřit. Že jsi jiná..." zamumlala a vypadalo to, že si hřbetem ruky setřela slzu z tváře.

Možná, že kdybys mluvila víc nahlas, něco bych ti i rozuměla.

,,Takže jdeš jako pryč? Co nejdál ode mě?" pronesu směrem k ní, schválně s až přehnaně vyčítavým tónem v hlase.

Neřekla absolutně nic, prostě si jen oblékla kabát, popadla kabelku a zmizela ve dveřích. Jak dospělé.

,,Do háje, Sarah!" zavolám za ní naposled, ale ona se očividně opravdu neměla v plánu vrátit.

To, co se právě stalo, bylo šílený. Fajn, pohádaly jsme se teprve podruhé v životě, jenomže tohle byla prostě přehnaná reakce. Nejspíš jsem se dotkla jejího ega. Vím vůbec, kdo je pravá Sarah Taylor?

,,Zase tolik jsem to nepřepálila. Nechápu, že's prostě jen tak odešla, jako bych byla nějakej odpornej člověk, se kterym se ti hnusí sdílet společnej prostor. Mrzí mě to, vždycky jsem si naivně myslela, že mě ve snech a kariéře chceš podporovat. Ale tak co, alespoň vím, na čem jsem," zněla moje esemeska pro ni asi o půl hodiny později. Jak jinak, než že už neodepsala.

Ještě dobrou hodinu jsem prostě jen ležela na gauči a s prázdným pohledem přemýšlela. Jak si mohla vymýšlet takový pitomosti? Že Mark není umělec? Jo, jasně. Že Linda je kurva? Tak tohle koluje o skoro všech známých modelkách. Těžko se tomu věřilo, připadala jsem si raněná. Sarah byla jediná kdo mi pomáhal a šlo se na něj spolehnout. Navíc mě na tom celém mrzel především fakt, že až se dáme znovu dohromady, ponese naše přátelství nejspíš už navždy nenapravitelnou jizvu.

Venku začalo pršet, tak jsem alespoň otevřela okno a nadechla se čerstvého vzduchu. Ten mi vždycky pomohl všechno překonat. Pohled na místní ulice byl opravdu něco neskutečně uklidňujícího - pár lidí s deštníky, naproti sousedka se svým balkónem plným květin a v létě velkou klecí pro jejího příšerně krákajícího papouška. Měla jsem to tu ráda. Možná to bylo i kvůli tomu klidu. V jednu chvíli vítr foukl dovnitř místnosti, bylo to jako znamení, že už je potřeba bariéru mezi mnou a okolním - ač úžasně vonícím - světem zavřít.

,,Co s tebou mám dělat?" oslovím pozvánku, která se nyní díky vánku válela na zemi. Zvedla jsem ji a lehce nešťastně se nadechla, připomínalo mi to tu ošklivou hádku se Sarah. Možná to byla přeci jen i moje chyba.

Při držení toho kusu papíru mezi prsty mě přepadal úplně stejně nepříjemný pocit jako vedle Marka. Cosi neskutečně těžkého, jakoby to ani nechtělo, abych vůbec směla volně dýchat. Možná bych tam fakt radši neměla chodit.

,,Pitomost," odseknu svým vlastním myšlenkám, ,,je to jedinečná příležitost. Měla bych být hrdá. A že domnělá kamarádka závidí je její problém." Logika prostě v mé hlavě vždy vyhrávala - protože jednoduše dávala smysl.

Večer přišel rychle, celý zbytek dne jsem se totiž zaplnila vybíráním šatů a vhodným líčením. Klasika. Nicméně mi celou tu dobu připadalo, že pokud mě zvládne dnes něco rozveselit, bude to zázrak. Přitom bych měla být šťastná - plnily se mi sny, hezky jeden za druhým. Jenomže bez Sarah se všechno zdálo podivně prázdné a zbytečné, i když jsem se snažila sama sebe přesvědčovat, že ji teď přeci nepotřebuju.

Když kolem desáté večer zastavil taxík přímo před budovou, kde se měla celá akce konat, až v tu chvíli mi skutečně došlo, co se vlastně děje. Až v tu chvíli se tomu dalo skutečně uvěřit. Vzhlédla jsem k nebesům - a to doslova - jelikož mrakodrap nacházející se přede mnou byl jednoduše gigantický. Jeden z těch, u kterých není možné dohlédnou na vršek. Připadalo mi, že snad musí převyšovat kterýkoli další, který se tady v L.A. nacházel.

,,Fajn, jdeme na to," povzbudím samu sebe a hned na to se odhodlaně vydám dovnitř, směrem k výtahu.

Jakmile se mi ho podařilo najít a dokonce i zmáčknout správné tlačítko, zaujala mou pozornost jeho prosklená část, výhled na všechny ty světla, domy a pohybující se objekty vzdáleně připomínající maličká auta. Vážně jsem právě teď stála tady, v nejlepších koktejlových šatech které vůbec bylo možné ve skříni vyhrabat, a chystala se stát jednou z modelek známých tím, že byly pozvané novoroční večírek Lindy Jones. Svět se náhle zcela změnil, z minuty na minutu se zdál naprosto jiný, cizí. Netuším, kde se ve mně ten pocit tak najednou vzal. Jakoby snad nějaký instinkt na poslední chvíli opět varoval, že mám utéct. Něco je špatně. Už zase se ten pitomý pocit vrátil. Dej mi už konečně pokoj! Co ode mě pořád chceš?!

Hádání s mou vlastní hlavou náhle však přerušilo hlasité cinknutí, jak se dveře pojízdného vězení otevřely.

Instinkty i myšlenky se ztratili.

Náhle jsem se ocitla v šeru, mezi desítkami lidí, hlasitá rytmická hudba duněla všude kolem. Působilo to až podivně opojným dojmem. Vše obklopovala světla všemožných barev, chvílemi se vzduchem linul pochybný kouř.

Dle instrukcí mě tu někde měla čekat Nathalia, jedna z poměrně úspěšnějších modelek, se kterou už jsme se znaly taky vážně dlouho. Tak nějak jsem se bála kamkoliv sama jít, jelikož mi i přes pozvánku připadalo, že tu nemám moc co dělat. Bylo prostě lepší jen zůstat stát v koutě u výtahu a čekat.

,,Alyss? Tak tady jsi!" Ani ne během chvilky mi kolem krku skočila po vodní dýmce vonící blondýnka, i po té době co jsme se neviděly bych ji poznala všude. Jedním slovem Nathalia. Očividně stále stejně bezstarostná a usměvavá.

,,Ahoj, Nathali," oplatím jí v pokusu znít alespoň trochu nadšeně. Ne, že bych ji viděla nerada, šlo jen o tu atmosféru. Nevím co, ale něco tady ve mně jednoduše navozovalo nepříjemný, skličující pocit.

Mojí společnici ale bylo všechno klasicky zcela ukradené, prostě mě popadla za ruku a táhla za sebou mezi desítkami vlnících se těl. Musím se uklidnit. Večírky jsou od toho, aby se na nich člověk bavil, ne?

,,Zajímavý, čekala bych tu nějaké... Já nevím, paparazzi?" poznamenám směrem k Nathalii, jakmile se opřeme u baru. Šlo spíš o pokus navázat nějakou konverzaci, což stejně přes tu hudbu zrovna moc dobře nešlo.

,,V tom jsou tyhle párty luxusní - ven se dostane jen to, co chceme my," usmála se spokojeně.

Hned na to mi podala nějaký koktejl, chtěla dál mluvit, jenomže se na ni začal lepit nějaký chlápek, pravděpodobně její přítel. Upila jsem trochu křiklavě modré tekutiny a znovu se rozhlédla, kupodivu bych si to tu představovala trochu jinak. Tohle vypadalo spíš jako vážně velká pařba kdesi v centru Las Vegas.

Mark. Přísahala bych, že tam byl. On ve své světlé košili s dokonale upravenými tmavými vlasy. Doslova mě to uhodilo do očí, až jsem málem trochu toho přeslazeného pití vdechla. Hned zase zmizel v davu, ale v tu chvíli bych dala všechno za to, že tam prostě prošel. Během toho okamžiku se špatný pocit okamžitě vrátil. Utíkej, dokud je čas. Vždy to bylo to samé - jako bych skutečně byla nějaká laň kdesi v lese, které nějaký pitomý hlas radil, co má dělat. Jenomže to nikdy nemělo žádné logické opodstatnění.

,,Jo, jasně," ušklíbnu se sama sobě a radši se znovu napiju.

,,Hej, brunetko, taky sis už někdy říkala, že tvůj život je ták vysoko?" - Člověk, co se před chvíli ještě zaobíral Nathalií, teď začal dorážet na mě. Ona ho však okamžitě stáhla zpět. Což bylo dobře, jelikož i když jsem mu neviděla pořádně do tváře, jeho dech byl vážně něco příšerného.

,,Jen trochu přebral," kývla na mě, "dej si voraz, jo?"

Hned po tom, co ten týpek odešel, se Nathalia zvedla a jediným gestem mi naznačila, že se mám vydat za ní. Po asi dvou minutách potácení se mezi spoustou pro mě neznámých lidí odhrnula jakýsi závěs vedoucí do krátké chodby, ve které se nacházeli jenom jedny dveře. Dobře, tohle už je vážně trochu děsivý. Navíc mám jediný štěstí, že jsem jí díky těm zářivě žlutým šatům neztratila.

Mé obavy se však okamžitě rozplynuly, jakmile k nám po vstupu do místnosti přišla Linda. Sama Linda Jones i s jejíma dokonale zelenýma očima a nosem jak ze stránek časopisů plastických chirurgií. Chvíli o něčem mluvila s mou společnicí a pak obrátila svou pozornost na mě. Snad nikdy jsem si nepřipadala tak nadšená jen z toho, že mě někdo pozoruje.

,,A ty budeš jistě Alysson Williams, ráda tě poznávám," usmála se a podala mi ruku, což bylo skvělé opětovat.

V téhle místnosti panovala tak trochu jiná atmosféra než vedle, stejně to ale bylo pořád dost temné. Nacházelo se tu pouze pár lidí, narozdíl od zbytku tohohle bytu - či snad malého domu v mrakodrapu.

,,Páni, já... Já, no, díky moc. Jsem fakt ráda, že tu js-"

,,Psst, máš právo tu být. Nebo snad ne?"

,,Jo, jasně, že mám," pokusím se o sebevědomou odpověď v jejím stylu.

,,Zlato, tenhle nepij, vezmi si radši tohle," poručila Linda a podala mi jeden z duhových koktejlů, které stály na stole, ,,když už jste tady, konečně můžeme začít. Netušíš, co je život, dokud nenavštívíš moji novoroční pařbu."

Tahle bruneta zněla neuvěřitelně přesvědčivě a sympaticky, tak moc, že bych jí snad věřila úplně všechno. Možná to bylo tím, že už jsem se i za tu chvilku stihla lehce přiopít. Bůhví, co do těchhle koktejlů dávají. Hah, blbost. Nech toho, Alysso. A začni se konečně bavit. Od toho tu jsi.

Netuším jak, ale nějak jsme se během chvíle ocitly v druhém patře Lindina bytu, kam směli dle slov Nathalie jenom "někteří." Najednou jsme se fotily, smály a znovu fotily, tancovaly, pily a spoustu dalších věcí, které byly občas zcela mimo kontrolu. Zdálo se, že dunivá hudba se musela nést snad celým L. A., jak byla hlasitá. Časem už mě jen ten její pravidelný rytmus uváděl do extáze.

,,Jsem na suchu," oznámím nespokojeně všem přítomným po dlouhé době, kdy nám bylo neustále dodáváno nové pití, ,,a to se mi nelíbí."

Nikdo to příliš neřešil, tak jsem se vydala k baru sama.

,,Jeden Gin Tonic, dík."

Barman mi během pár sekund beze slova podal skleničku a i když jsem se napila, mé vnímání se momentálně nacházelo natolik mimo tuhle dimenzi, že prostě už chutnalo všechno skoro stejně. Hned na to jsem se lehce houpavým krokem vydala směrem k obrovskému oknu, ze kterého jakoby bylo vidět snad na celý svět. Tisíce světel se blýskalo mnoho kilometrů pod námi, tohle je prostě nádhera i v podnapilosti.

Po asi pěti minutách se vedle mé hlavy opřela čísi ruka a hned na to mou maličkost obklopila již velmi dobře známá, temná vůně. I když jich tu bylo vážně hodně, tahle z nějakého důvodu prostě přebíjela všechny ostatní.

,,Co tak vznešené stvoření jako jsi ty dělá zrovna tady a v tuhle noční dobu?"