O markýze a dvou šermířích

Hugo lhostejně seděl u malého stolečku pro dva u okna. Sotvaže však zpozoroval přicházející markýzu, dvorně vstal, počkal, až usedne na protilehlé místo, naplnil dvě číše z křišťálového skla drahým červeným šampaňským a jednu k ní opatrně přisunul. Poté se posadil rovněž a upil z druhé sklenky.

„Jakpak se vám pořád daří, bratránku? Již dlouho jsem vás postrádala ve své přítomnosti!“ prohlásila možná až příliš okázale markýza de Bouchais a zářivě se přitom usmála, proto její výpověď působila o to nepřirozeněji. Stejně neříkala pravdu, ten poslední, po kom by se jí totiž stýskalo, byl nepopiratelně její vzdálený bratranec, kterého vídala jednou za rok. Ani ne.

„Ach, výtečně, drahá sestřenko, nemohu si stěžovat,“ odpověděl podobným způsobem Hugo. „Pobýval jsem poslední dvě léta v Nice, snad mne povinnost, již jsem tam vykonával, omlouvá před tváří mé sličné příbuzné.“

„Samozřejmě,“ přitakala nepřítomně a vztáhla ruku po míse s hrozny zdobící stolek mezi nimi.

„Hermiono,“ oslovil ji muž. „Směl bych vám předat svůj dar k narozeninám?“ Přikývla. Hugo vytáhl zpoza křesla podlouhlou schránku a z ní vyňal housle. Vstal. Zaujal elegantní pózu, založil nástroj pod bradu a počal hrát. Hrál francouzskou lidovou píseň a hrál ji přímo kouzelně.

Markýze de Bouchais tepala v hlavě ostrá bolest. Toporně vstala a musela se zachytit okraje stolku, aby neupadla. Byla tak vyčerpaná!

Rozhodla se, že čerstvý vzduch by jí měl trochu pomoci. Vyšla proto na terasu a opřela se o zábradlí. Nalézala se tu sama, neboť ostatní, zaregistrovavše houslistu, zašli do sálu. I sama Hermiona nechala francouzské okno otevřené, aby k ní sladká Hugova hudba stále doléhala.

Znenadání se jejího ramene dotkla cizí ruka. Polekaně se otočila a ucouvla těsněji k zábradlí. Za ní klidně stál štíhlý mladý muž o pár let starší než ona a v rukou třímal kabátec, poněvadž se jí jej chystal dát přes nahá ramena. Patřily mu hnědé vlasy a licousy a stejné oříškové oči, jako byly ty markýziny. Na sobě měl pouze bílou košili. Dívce nemohlo uniknout, že plášť, který jí půjčil, je vlastně vojenská uniforma.

„Kdo jste?“ vyhrkla nedůtklivě těsně předtím, než si toho všimla. „Jak se opovažujete na mne sahat?“

„Odpusťte,“ sklonil pokorně hlavu. „Nechtěl jsem jen, aby tak půvabná dáma umrzla v tento slavný večer.“

„Ta půvabná dáma, jak jste ji nazval, má jméno. Markýza de Bouchais.“

„Och,“ neskrýval svůj údiv on. „Promiňte. Kapitán de Paris – pro vás Robert, urozená slečno.“

„Tohle si nechte, kapitáne,“ prohlásila s důrazem na oslovení zničehonic dívka. „Půjdu už zpátky dovnitř.“ Rychlým krokem zamířila k francouzskému oknu, ale on ji chytil za ruku.

„Počkejte, mademoiselle de Bouchais!“ zvolal. „Mám důvod domnívat se, že vám hrozí nebezpečí, udělám všechno, abych vás ochránil.“

„Nepotřebuji vaši ochranu, kapitáne de Paris. Toto je panství mé rodiny, nikdo si nedovolí mi tu ublížit. Nevím, co by se mi mělo stát,“ odmítla to rázně Hermiona de Bouchais a vrhla po něm zlostný pohled, zatímco vysvobozovala zápěstí z jeho sevření. Ale když se konečně ubírala vstříc sálu, mimochodem ještě stále s de Parisovým kabátcem na ramenou, únik z terasy jí svým mohutným tělem zatarasil plukovník du Martaus. Musela se pousmát při pohledu, jak se snaží protlačit úzkou škvírou. Pak se v duchu doopravdy rozesmála, když jí hlavou blesklo, že pokud by do plukovníka narazila dělová koule, odrazila by se od vrstvy jeho tuku.

Du Martaus se po krátkém zápasu prodral na terasu a vrhl pohrdavý pohled na kapitána, který se nenápadně skrčil a zoufale se snažil dělat, jako by neexistoval. O to větší bylo následně jeho zklamání, když plukovník okázale podal markýze sklenici šampaňského a přitom svého vojáka důrazně pokáral, že osahává urozenou slečnu, ani jí nedá napít a vůbec ji děsí natolik, že se odsud chtěla dát na útěk. Na to si dívka pomyslela, že by byla nejraději utekla také před samotným plukovníkem.