O markýze a dvou šermířích

Jakmile kapitán zmizel, odvedl si muž Hermionu zpět k zábradlí. Připili si na její zdraví. Chvíli stáli mlčky vedle sebe, pak se na ni plukovník podíval a polohlasně se jí omluvil za poněkud neomalené chování svého vojáka. Překvapilo ji to, neboť jako velitel regimentu byl zvyklý hovořit hlasitě a křičet, nevzpomínala si, že by ho kdy slyšela šeptat.

„Omluvte mne, plukovníku du Martaus,“ zamumlala a odhrnula de Parisův kabátec ze svých ramen. „Půjdu už dovnitř. Mohl byste tohle prosím vrátit panu de Paris?“ Přitakal. Podala mu jej a zanechala ho na terase samotného. Francouzské okno za sebou tiše zavřela.

Měla v úmyslu ještě jednou zkusit obměkčit otce, aby ji nechal jít si lehnout. Po cestě ji nicméně zastavil její bratranec Hugo, takže se k němu nedostala.

Uchopil ji za ruku a zatáhl ji k jejich stolku. Posadili se a on vyňal z kapsičky kabátce prsten s velkým rubínem.

„Vzala byste si mne za manžela, drahá Hermiono?“

Sklenka se šampaňským jí mimoděk vyklouzla z ruky. Překvapeně zamrkala. Na okamžik si myslila, že se snad přeslechla. Pak si prohlédla prsten a výraz v Hugově tváři a přesvědčila se, že nikoli,

Nikdy nepřemýšlela o vdavkách. Navíc to, že Huga znala odmalička, ještě neznamenalo, že by ho milovala. Odmalička znala taky plukovníka, kterého nejen že nemilovala, nýbrž jím přímo opovrhovala a hnusil se jí natolik, že kdyby jí otec přikázal, aby si ho vzala, byla by raději skočila z terasy než to. Naštěstí byl du Martaus ženatý.

„Ach, milý Hugo, to… je to pro mě velká čest a… bylo by nezdvořilé odpovědět vám bezprostředně po žádosti a neprobrat to s otcem a… a vůbec…“ koktala. Zničehonic se jí zatočila hlava, ruce a nohy jako by měla z olova. „Omluvte mne, Hugo, musím…“ zablekotala. Vstala a vratkým krokem sál opustila. Ani nevěděla, kam vlastně míří – co nejrychleji kráčela chodbou vstříc zdi. Pak uslyšela zvuk, jaký slýchávala držíc pochodeň – praskání ohně. Ohlédla se – ze sálu vycházela nazlátlá záře plamenů. Vypukl požár… Její otec… Markýz de Bouchais byl v nebezpečí!

Rozběhla se zpátky, ale cestu jí zatarasil plukovník de Martaus. V ruce svíral nějaký hadřík, z něhož odkapávala tekutina, a sám si přes ústa a nos přehrnul bělostné fiží.

Hermiona se dala na útěk. Už nemyslela na otce, už nemyslela na nikoho jiného než na sebe samu a na plukovníka, který ji sledoval. Kráčel proti ní tak suveréně, že nemohlo být pochyb, že ji chce zabít, i když popravdě naprosto nechápala, proč.

Otylý voják ji záhy dohonil, skryl je oba za těžkým sametovým závěsem a přitiskl jí na obličej hadřík. Bránila se, ale mnoho nezmohla. Z jeho vojenské uniformy se jí podařilo strhnout vyznamenání. Dopadlo na vyleštěnou podlahu s tichým cinknutím. Pak její ruce ochably, ona se zhroutila do du Martausovy náruče a ztratila vědomí. Poslední, co slyšela, bylo, že jí do ucha špitl:

„Omlouvám se.“