Na schovávanou - kapitola 1

Ač ještě před hodinou jsem oslavovala, že jsem dostala práci a k tomu bydlení a stravu zadarmo, teď už jsem se tak nadšeně necítila. A to jsem ani nezačala pracovat. K nefalšovanému zděšení stačil jen podrobný popis náplně mé práce. To v inzerátu zatajili.

Neustále jsem si připomínala, proč jsem se rozhodla odejít z domu. Otec mi zařídil přechod na jinou školu, je milý že? Nicméně se mě úmyslně zapomněl zeptat, jestli vůbec měnit školu chci. Vlastně se rozhodl, že změním školu, protože žurnalistiku jeho dcera studovat nemůže. Nesnáším, jak se mi snaží linkovat život. Když už se náhodou octne doma. Tohle byla poslední kapka. Sbalila jsem si věci a odešla s hrdě vztyčenou hlavou. Naštěstí otec doma nebyl a já nemusela hrdě zvedat bradu před ním. Prostě jsem utekla. Máma to pochopila. Popřála mi hodně štěstí.

Takže co je vstávání v pět hodin ráno proti despotickému otci? Procházka růžovým sadem, přesvědčovala jsem se v duchu, když na mě Andy chrlila nové informace.

„Není to tak hrozné, jak to vypadá,“ zasmála se, když zaregistrovala, jak vyděšeně se tvářím. „Proč jsi vlastně šla pracovat sem?“ zeptala se mě.

„Koně se mi vždycky líbili. Ale jak to tak poslouchám, byla jsem pěkně naivní.“

„To zvládneš,“ mrkla na mě. Znala jsem ji sotva dvacet minut a už jsem měla pocit, že je to moje kamarádka. Byla milá a upřímná. „Zvykneš si.“

Když se smála, velké modré oči jí zářily. A přirozeně slámově žluté vlasy jí dodávaly vzhled pohádkové princezny. Kdybych vypadala jako ona, rozhodně si nestěžuju. Já se musím spokojit s nevýrazně modrýma očima a hnědými vlasy neurčitého odstínu. Ale už nejsem v pubertě, brečet kvůli tomu nebudu.

„Máte krásný hřebčín,“ pochválila jsem její pracoviště.

Ušklíbla se, „tohle je spíš tréninková stáj než hřebčín. Ale máš pravdu, je to tady hezké. Dotace dělají divy.“

„Tady bych snesla být koněm,“ kývla jsem uznale při pohledu na nejmodernější vybavení a blýskavou čistotu všude kolem.

„Tohle je výstavní budova, jsou tu ti nejlepší koně, musí mít to nejlepší vybavení,“ usmála se. „Pojď, ukážu ti, kde budeš pracovat ty.“

Přešly jsme přes dvůr a vešly do jiné části stáje. Už při vstupu jsem poznala rozdíl. Musela jsem se soustředit, aby moje oči přivykly na příšeří, které tu panovalo. Oproti předchozí budově to tu vypadalo skoro zašle. Přestože všude bylo čisto, strop a stěny už nebyly dávno bílé a mříže na boxech, kde stáli koně, začínaly rezivět. S cedulkami na dveřích boxů si nikdo nedal záležet. Byly tam z čistě praktických důvodů, otrhané a špinavé.

„Sem rekonstrukce ještě nedošla,“ komentovala to Andy.

„A tady jsou nejhorší koně?“ zeptala jsem se. Andy se rozesmála. „Ale ne, tady jsou ti mladí.“

**

Tichými slovy jsem chlácholil vystrašeného koně. Stál na třech nohách a vypadal zoufale. Čtvrtou držel ve vzduchu. Podle rozšířených nozder a bělma očí bylo znát, že trpí bolestmi. Už se alespoň nevzpínal. Držel jsem ho za ohlávku a snažil se ho uklidnit. Konečně přišel zpátky veterinář. Podíval se na mladou ošetřovatelku, která stála před boxem, a povzdechl si. Statečně se narovnala, ale po tvářích jí začaly téct slzy. Obdivoval jsem její odvahu, že u svého svěřence zůstává až do hořkého konce.

„Slečno, bylo by lepší, kdybyste odešla,“ řekl jí jemně, přestože překonával netrpělivost. Chtěl tu nepříjemnou věc mít z krku. Nemohl jsem se mu divit.

Rychle si hřbetem ruky osušila oči. „Nebudu vám překážet. Chci být u toho,“ řekla rozhodně. Rád bych se jí zeptal, proč to dělá, ale nechtěl jsem na sebe zbytečně upozorňovat. Stačí, že jsem dneska vyřešil jeden komplikovaný porod. Veterinář přijel, až když bylo hříbě na světě a snažilo se nemotorně vstát. A já jsem byl poctěn pozorností, o kterou jsem rozhodně nestál.

Veterinář byl správný chlap. Táhlo mu na padesátku, byl vzdělaný a měl pro koně cit. Co víc si člověk může od veterináře přát?

Vešel do boxu a rychle koni píchnul uspávací injekci. Kůň přitom zlostně dupnul zdravou nohou. Překvapuje mě inteligence těchto zvířat. Věděl, co na něho chystáme. Do půl minut začal ztrácet rovnováhu, až s tichým žuchnutím klesl k zemi. Veterinář si nachystal smrtící injekci. Celé to netrvalo ani pět minut. Kůň dodýchal. Jako bych měl v žaludku kamení. Nezasloužil si to. Ale který kůň ano? Komplikovaná únavová zlomenina, u koní v konečném důsledku smrtelný úraz. Pohladil jsem ho po krku a pak vyšel ven z boxu.

„Náročný den?“ zeptal se mě veterinář. Ošetřovatelka proklouzla kolem nás ke koni, aby se rozloučila.

„A vy?“ opětoval jsem otázku.

„Jedna únavová zlomenina, komplikovaný porod, který jsem jako veterinář hanebně zanedbal. Ano, velmi náročný den. Naštěstí jste to schytal za mě,“ zasmál se. Souhlasně jsem pokýval hlavou.

„Doufám, že v budoucnu ještě budeme spolupracovat,“ rozloučil se se mnou a vydal se pryč. Byly skoro tři odpoledne a on vstával nejpozději ve čtyři. Nejspíš už má toho všeho plné zuby. Potichu jsem se vytratil.

„Už je to hotovo,“ nakouknul jsem do Petrova pokoje. Známe se tři, možná čtyři roky, před ním jsem žádného kamaráda neměl. Docela jsem se divil, když za mnou poprvé přišel. Nikdy jsem se s nikým nebavil, držel jsem se zpátky. A on prostě prošel mým obrovitým osobním prostorem a začal si se mnou povídat. Od té doby jsem nikdy nelitoval, že jsem mu svěřil svoji důvěru.

„Pojď na slovíčko,“ kývnul na mě, vstoupil jsem a zavřel za sebou dveře. Ještě jsem pořád nedokázal setřást nepříjemný pocit ze smrti toho velkého tvora s tmavýma očima.

Opřel se o stěnu, „přišel nám do stáje nový pomocník.“

Jako by mě zasáhl blesk. Okamžitě se mi sevřel žaludek. Sakra, co teď mám dělat? Co když mě bude znát?

„Přestaň panikařit,“ odlepil se od zdi a zatlačil mě na židli. „Je to nějaká holka, bude tu přes prázdniny. Naposledy se motala okolo koní jako malá. A to ještě na nějakém statku. Takže se uklidni.“

Pomohlo mi to jenom trochu. Budu se od ní držet dál, nemusí mě ani zaregistrovat…

„Bude dělat s tebou,“ oznámil mi s vážnou tváří.

„Cože?“ nevěřícně jsem na něho zíral a pokoušel se překonat nevolnost.

„Měl by ses začít s lidmi normálně bavit. A ne být pořád zalezlý v tom svém kutlochu.“

„Přeskočilo ti? Nebudu se s ní bavit a pracovat s ní taky nebudu! Zvládám to sám, tak proč by tam měl být někdo další?!“

„Potřebuješ se trochu socializovat, a ona potřebuje ukázat co a jak, bude to dobrá spolupráce,“ nenechal se vyvést z rovnováhy. Bývají dny, kdy mě svojí schopností všechny kolem sebe organizovat dost vytáčí. Jako třeba dneska.

Vychrlil jsem na něho tucet nadávek. Nepohnul se.

„Mysli trochu racionálně,“ řekl mi nakonec. „Z její strany ti nic nehrozí. A ty zcvokneš, jestli budeš pořád takhle uzavřený. Konec diskuze.“

„Nerozumíš tomu,“ znechuceně jsem ho odstrčil stranou a odešel.

**

Dál jsme procházely stájemi a Andy mi vesele vyprávěla, jak to tu chodí. Nestěžovala jsem si, opravdu mě to zajímalo.

Došly jsme na konec jedné budovy, Andy pozdravila dva muže, kteří rychlými tahy čistili koně.

„Copak, copak?“ ušklíbla se. „Že by zase vypadl nějaký ošetřovatel?“

Ten blíž k nám se otočil na Andy a opětoval jí úšklebek. „Karin onemocněla ta malá příšerka, zůstala s ní doma. Už jsem byl na vedení nejméně třikrát, aby přijali ještě někoho. Víš, co mi řekli?“

„Vždyť vy to tam zvládáte, nemáme peníze na dalšího člověka,“ dopověděla za něho Andy.

„Jak jsi to mohla uhodnout?“ zahrál překvapeného. „A kohopak to máš s sebou?“ otočil se náhle na mě.

„Tohle je Elis, naše nová posila,“ postrčila mě dopředu.

„Petr,“ usmál se a stiskli jsme si ruce. Vypadal sympaticky. Měl skoro černé vlasy ostříhané nakrátko. „Jmenuješ se Elis?“ zeptal se zvědavě.

„Ne, Eliška. Ale Elis zní lépe,“ ušklíbla jsem se. Při úsměvu se mu u očí zkrabatily zvláštní vrásky, které mu dodávaly roztomilý výraz.

„Já jsem Marek,“ odstrčil ho ten druhý a beze studu mě sjel pohledem od hlavy až k patě. Vyškubla jsem mu ruku ze sevření. Nebyl zas tak hezký, abych si tohle nechala líbit.

Andy ho postrčila zpátky ke koni a mně do ucha zašeptala, „nevšímej si ho. Občas se chová jako idiot.“ No to mě uklidnila. Doufám, že nebudu muset pracovat s ním.

„Mohla bys osedlat koně pro Gábinu,“ poprosil Petr Andy. Když se usmíval, vypadal opravdu mile. Andy přikývla a za minutku už vyvedla koně z boxu. Strčila mi do ruky kartáč. Čistily jsme ho každá z jedné strany a za pár minut bylo hotovo. Skoro jsem se zadýchala. Andy donesla sedlo. Nechápala jsem, jak mohla koně osedlat takovou rychlostí. Když jsem kdysi chodila jezdit na statek, byla jsem v sedlání odborník. Jenže to bylo tak v páté třídě a od té doby jsem sedlo viděla maximálně na Vánoce v televizi. Pozorovala jsem ji a snažila se osvěžit si vědomosti.

„Pohlídej ho,“ předala mi otěže a odběhla. Marek se vytratil i s koněm. Petr dokončoval sedlání toho svého, když se k nám přiblížila asi sedmnáctiletá dívka.

„Tak tady jste, Gábino,“ usmál se na ni Petr. Zavedl ji ke mně. „Tohle bude dnes váš parťák. Jmenuje se Chilli a je to pohodář, uvidíte sama.“

Dívka se červenala a klopila pohled do země. „Nemusíte mi vykat,“ řekla tiše.

„Zvykejte si,“ usmála jsem se na ni. „Vykat vám budou celý život. A nejhorší je,“ ztišila jsem hlas, „když vás děti na ulici začnou zdravit dobrý den. To znamená, že už jste fakt stará.“

Rozesmála se. „Už se mi to stalo a vyděsilo mě to.“

Petr netrpělivě přešlápl z nohy na nohu. „Vidím, že si rozumíte. To je dobře. Tohle je naše nová cvičitelka. Dneska povede vaši hodinu,“ kývl na mě. Gábina se usmála a já jsem se ohlédla, abych viděla, koho tím myslel. Ale kromě mě a koně tam nebyl nikdo. To si dělá srandu! A když jsem se otočila zpátky, byl pryč.

Do háje! Co budu dělat? Gábina na mě hleděla s očekáváním v očích. Do háje! Znervózněla jsem jako před maturitou! Co mi to ten pitomec provedl?! První dojmy vždycky klamou! Není mi vůbec sympatický!

„Dobrá. Jak dlouho jezdíte?“ Chtělo se mi nervozitou zvracet.

„Jen pár týdnů, doteď jsem jen cvičila správný sed. Tohle bude moje první samostatná jízda.“

To snad ne! „Ale základní ovládání umíš, ne? Zatáčení, zrychlování, zpomalování…“ řekla jsem klidně, ale příliš bolestně jsem si uvědomovala, že to zkrátka umět musí, jelikož já ji to nenaučím.

„Něco málo…“

„Hele musíš se umět správně ohodnotit,“ obořila jsem se na ni prudčeji, než jsem zamýšlela, „co je to něco málo? Tak umíš zatočit nebo ne?“

„Umím, většinou,“ zarděla se a hleděla do země. V duchu jsem se zaradovala.

„A zastavit?“

„Z kroku i z klusu.“ To mi něco říká.

„Půjdeme na jízdárnu nebo do haly?“ zeptala se. Musela jsem se soustředit, aby se mi nepodlomila kolena.

„Kam bys chtěla?“ doufala jsem, že ví, kde to je. Protože tak daleko jsme s Andy při prohlídce nezašly.

„Na jízdárnu. Myslíte, že tam bude volno?“ zeptala se s nadějí v hlasu a přísahám, že po té otázce mi nohy začaly vypovídat službu.

**

Seděl jsem na své posteli a škubal noviny na malé kousíčky. Všechnu úzkost se mi podařilo přetavit v bezedný vztek, který mi teď pomáhal systematicky ničit noviny. Vztek je lepší než ta svíravá nervozita, která mě věčně pronásleduje. Vztek mi nerozežírá vnitřnosti zevnitř.

Proč jen jsem vytáhl paty z té díry u Českých Budějovic? Jak jsem si mohl myslet, že to tady bude lepší? V té malé drezurní stáji v Ločenicích jsem pracoval čtyři roky. Vstával jsem ve čtyři ráno a chodil spát chvíli před půlnocí. A tu dobu mezi tím jsem se nezastavil, to vše za minimální mzdu. Naučili se mě využívat, což nebylo vůbec složité vzhledem k tomu, že jsem si nemohl vyskakovat.

Nikdo se nedivil, když jsem řekl, že odcházím. Spíš čekali, kdy to přijde. Tak dlouho jsem tam vydržel jen ze strachu z něčeho horšího. Byl jsem k smrti vyčerpaný a rozhodl jsem se, že musím zariskovat.

Petr mě tehdy varoval, ale já ho neposlouchal.

 „Ty chceš zpátky do branže?!“ zeptal se mě a na tváři měl nečitelný výraz.

„Do branže? Ne, jen musím vypadnout pryč. A o dostizích toho vím dost, je to nejjednodušší volba.“ Ale měl pravdu, táhlo mě to zpátky. Narodil jsem se u dostihů, to je můj svět.

„Nejjednodušší volba,“ ušklíbl se. „Takže jsi konečně dostal rozum. Chceš vyřešit,“ zdůraznil slovo vyřešit, „své problémy a vrátit se tam, kam patříš.“

Rozesmál jsem se a znělo to zoufaleji, než bych si přál. K vyřešení mých problémů vede jen jedna cesta. Jeden konkrétní občan české republiky musí umřít. A k tomu se zatím neschyluje.

„Chci jen pracovat někde, kde nebudou využívat toho, že nemám kam jít. A chci za to dostávat zaplaceno. Nejsem náročný,“ řekl jsem nakonec.

„Chceš se schovat?“ řekl zlostně. „Protože pokud jo, tak to není dobrý nápad. Myslíš, že u nás nejsou lidi, kteří by tě poznali?“ Pořád se mě snaží přesvědčit, abych se schovávat přestal. Ale to já neudělám. Je to nejlepší řešení, které mám.

„Kdo z jezdců, žokejů a majitelů se dívá na stájníky?“ nadhodil jsem.

„Nikdo, ale všichni znají konkurenci. Tebe taky, jsi syn…“

„Ředitele Pražské dostihové společnosti, já vím,“ přerušil jsem ho. Jako by mi to musel připomínat.

„A ty chceš být zase úplně dole? Mohl bys trénovat…“ zkusil to odjinud.

„To těžko, nemám licenci,“ skočil jsem mu do řeči.

„Co je to licence? Kus papíru, nechali by tě, abys dostudoval. Mohl bys být ošetřovatel, pomáhat veterináři, kovat, cokoliv. Proč se sakra chceš zahrabat u hnoje?!“ nenechal se odbýt.

„Kdyby věděli, kdo jsem, vůbec by mě nezaměstnali. Dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby se rozkřiklo, že mladší syn ředitele Pražské dostihové šel pracovat do Race Valley ke konkurenci?“

„Aspoň bys trošku rozvířil dostihovou hladinu,“ řekl zoufale, docházely mu argumenty.

Uchechtl jsem se tomu a on si povzdechl.

„Mám pocit, že ti to nedochází. Otročinu, tu už snad máš za sebou, to je fajn. Jsem rád, že ses rozhodl odtamtud vypadnout. U nás si každopádně polepšíš. Ale nepočítej s tím, že dlouho utajíš svoje jméno,“ naléhal na mě.

Usmál jsem se. „Měl jsem takový nápad, jak to udělat, aby nic neprasklo.“

„Jsi blázen,“ Petr zakroutil hlavou. Vlastně jsem se mu nedivil.

„Šel bych tam na černo. Můj plat by si připsal někdo jiný,“ pokrčil jsem rameny.

„A ty si myslíš, že budeš chodit po stáji a nikdo si tě nevšimne,“ vybuchnul zlostně, „Pořád jsi z masa a kostí,“ bouchnul mě do ramene. Nejspíš proto, aby mi dokázal, že nejsem duch.

„Nevidím jinou možnost.“

„Já jo. Můžeš tam jít oficiálně a dělat práci, která není pod tvoji úroveň.“

„To je blbá možnost. A když už mluvíš o úrovních, co ty? Už ses rozhoupal postoupit na žebříčku někam výš?“ Rýpnul jsem do něho.

„O mně se teď nebavíme. Jak jsi chytrý, tak jsi naivní. Bude to jen další stres. Pořád se budeš dívat kolem sebe a přemýšlet, jestli tě někdo poznal, nebo ne.“

„Něco už vydržím.“

„Takže si nenecháš poradit,“ obrátil se na mě. Usmál jsem se. Vzdal to. „Dobře, zařídím to.“

To bylo před půl rokem. Měl pravdu. Jen další stres. První měsíc to bylo několik střetů s Maxem, malým žokejem. Ale nějak jsme si vyjasnili, že mě má ignorovat a já se mu taky nebudu plést do cesty. Jenže kolik je tu dalších lidí, kteří něco tuší? A Petr mi teď hodí na krk nějakou holku.

Vzteky jsem praštil novinami o zem. A kousíčky, které jsem doteď natrhal, se zvířily a pokryly větší část podlahy.

**

„Tys ji nechala odsedlat koně?“ vyprskl Marek. Něco jsem zahudrala. Vystřelili si ze mě, to se jim musí nechat. Ovšem nechápala jsem, proč se směje zrovna tomuhle. Kdo mohl tušit, že tady si jezdci koně sami nesedlají? Proti tomu, že jsem se hodinu tvářila jako trenérka, byl tohle jen malý přestupek.

„Já nevím, jak se to dělá, ale ona to věděla, tak co?!“ bránila jsem se zamračeně. Vždyť to vlastně celé spískali oni. Marek se válel po stole smíchy a Petr se taky nedržel zpátky.

„Že vás to pořád baví,“ ušklíbla se Andy. „Víš, co provedli mě, když jsem sem přišla?“

Zvědavě jsem se k ní naklonila. Marek se smát nepřestal, ale Petr se zatvářil rozpačitě. Andy si jich nevšímala a začala povídat, „Poslali mě osprchovat koně.“

„A?“ pobídla jsem ji dál.

„Ten kůň nesnášel sprchu.“

„To muselo být rodeo,“ vydechla jsem zděšeně.

„Ani ne,“ zasmála se Andy a úkosem se podívala na Petra, který ji nepřestával sledovat. „Umyla jsem ho houbou. To si líbit nechal.“

Rozesmála jsem se. Vyzrála na ně.

A pak se otevřely dveře a dovnitř vešel nejděsivější chlap, jakého jsem kdy viděla. Byl vysoký, měl široká ramena a ve tváři vepsanou tvrdost. Ten typ, který v akčních filmech jednou rukou škrtí svého nepřítele, druhou ruku má v kapse a lhostejně se dívá na svou umírající oběť. Vyschlo mi v puse, protože ty dvě sekundy, co stál ve dveřích, se díval přímo na mě. Měřil si mě pohledem a mně připadalo, že mi vidí až do duše. Pak se odvrátil a tiše odkráčel do kouta. Tam se posadil do rozvrzaného křesla. Až teď jsem se mohla nadechnout. Rozpačitě jsem položila na stůl skleničku, kterou jsem svírala v dlaních tak silně, že mi z nich vyprchala všechna krev.

Andy si odkašlala. „Elis, tohle je César, Cesi, tohle je Elis,“ představila nás rychle. Nepatrně kývnul hlavou.

Marek protočil panenky, „César má dar ničení pohodové atmosféry.“ Řekl to celkem potichu, bezpochyby proto, aby ho dotyčný neslyšel. Nicméně vzápětí pod tíhou jeho pohledu raději zmlknul.

Petr si povzdechl. Vstal a zamířil ke skříni, odkud vytáhl poctivou ruskou vodku. Zastavil se u Césara a něco mu řekl. Ten si jenom odfrknul. A tak se Petr vrátil zpátky ke stolu a nalil nám k přípitku. Zase bylo veselo a nezůstalo jen u přípitku. Podezřívala jsem je, že se alkoholu vyhýbají, ale mně ho nalévají dvakrát tolik.

„Myslím, že bychom měli končit,“ nadhodila jsem a pokusila se vstát. Cítila jsem, že mi to leze do hlavy.

Marek mě za ramena zatlačil zpátky do židle. Neměla jsem moc sil mu odporovat.

„Má pravdu,“ ozval se Petr, který si chtěl vyžehlit průšvih, do kterého mě odpoledne dostal, „myslím, že bychom ji neměli ožrat hned první den,“ poznamenal směrem k Markovi.

„A jak jinak se o ní dozvíme víc?“ odporoval mu Marek.

A v tom, jako blesk z čistého nebe, se César najednou postavil a tím prudkým pohybem na sebe strhnul veškerou pozornost. Udělal dva kroky a zastavil se nade mnou. Litovala jsem, že nestojím, protože teď jsem musela zaklánět hlavu, abych na něho dohlédla. Naklonil se ke mně a já jsem ucítila mrazení v zátylku. Copak se ho bojím? Vypadá sice jako zabiják, ale nejsme přece v televizi.

Vytáhl mi z ruky skleničku, nalil do ní z flašky a podal mi ji zpátky. „Nemůžeš přece odejít ze svého uvítacího večírku,“ řekl tiše. Nemohla jsem odtrhnout oči od jeho ledového pohledu. Připadala jsem si jako na jehlách. Sednul si zpátky do svého kouta a pokračoval ve svém mlčenlivém pozorování.

Ostatní zůstali potichu a dívali se na něho. Pak Marek dloubnul loktem do Petra.

„Au, to byly moje žebra,“ ozval se Petr.

Marek se nadechnul, ale než stihnul něco říct, César ho zpražil pohledem, takže raději zůstal zticha.

Nemohl jsem usnout a hodiny jsem se jenom převaloval. Připadalo mi, že mám křeče v břiše. Měl jsem strach. Zase. Kdy tohle skončí? Co si ještě musím vytrpět, abych mohl žít v klidu a v pohodě? Copak se budu do konce života ohlížet, jestli mi někdo nechce skočit po krku?

**

Večer v klubovně byl zbytečný. Nic jsem se o ní nedozvěděl. Vůbec jsem tam nemusel chodit. Petr mi kladl na srdce, abych se choval slušně, že je to super holka. To se mu řekne. Naposledy jsem se k holkám choval slušně, když mi bylo sedmnáct. A taky jsem za to pravidelně dostával přes pusu.

Ale snažil jsem se. Pozoroval jsem ji tak nenápadně, jak to jen šlo. A stejně se u mě Petr zastavil a znovu mi domlouval, abych ji neděsil. Vždyť jsem nic neprovedl!

Doufal jsem, že zjistím, co je zač. Je hezká, to jí nemůžu upřít. Má upřímný pohled, takový nezákeřný. Mělo by mě to potěšit, jenže všechny její klady přehluší bezedná zvědavost, co jí kouká z očí. Nenasytná. Vypadá hrozně vnímavě. Sakra! Ani se jí nemůžu vyhýbat, protože mi ji Petr dal na starost.

Co o mně může taková žába zjistit? Že jsem psychicky nevyrovnaný? Že mám jméno? Že ta přezdívka není jenom z legrace? Že mám pochybnou minulost? Že jsem pořád na útěku? Že by někdo za informace o mně platil zlatem? Nebo ubližoval, pokud by to bylo třeba? Že pokud mě ten někdo najde…

Převaloval jsem se prakticky celou noc. Když jsem náhodou usnul, po pár minutách jsem se probudil hrůzou. Jednou mě dokonce probudil zvuk vlastního výkřiku. Setřel jsem si z čela pot a snažil se klidně dýchat. Do mysli se mi neodbytně vtírala panika. Znám ten stav, pokouší se o mě pravidelně. Zpravidla se vzbudím plný hrůzy ze snu, pořád stejného snu, že se ten hajzl objeví ve dveřích, a pak mám pocit, že nemůžu dýchat.

Kolik stresu je člověk schopen dlouhodobě přežít? Je to skoro šest let, co jsem utekl, a nelepší se to. Jestli s tím něco neudělám, nakonec mě zavřou do blázince.

Úzkost, která mi svírala hrdlo, neodcházela. Na tohle je jen jeden lék. Vstal jsem z postele, obléknul se a šel pracovat. Soustředění pomáhá zapomenout, uvolnit se.