Na schovávanou - kapitola 2

Když zazvonil budík, nešťastně jsem zasténala. Donutila jsem se posadit. Kdybych zůstala pod peřinou, nejspíš bych se z postele dneska nevyhrabala. Trochu mě pobolívala hlava. To máš z toho, že chlastáš, zanadávala jsem si v duchu.

Loudala jsem se do koupelny, abych si alespoň opláchla obličej. Na ubytovně, kde jsme všichni měli své pokoje bylo ticho jako v hrobě. Že by všichni ještě spali?

Než jsem vyrazila do stáje, zastavila jsem se u ledničky na chodbě. Andy říkala, že si můžu vzít, na co budu mít chuť, než si nakoupím vlastní potraviny. Zajásala jsem, když jsem objevila pomerančový džus.

A pak už jsem spěchala do stáje, abych nepřišla pozdě. A vyšlo mi to, dorazila jsem včas. Jenže to nejspíš i tak bylo pozdě, protože César už tu byl. Na pozdrav neodpověděl a mou osobu ignoroval. Moje naděje, že bych mohla pracovat s Andy nebo s Petrem se rozplynuly jako pára nad hrncem. Dokonce i Marka bych přežila. V duchu jsem zaúpěla. Tenhle chlap bude zkouška na moje nervy. Jde z něho prostě strach.

Usoudila jsem, že bych měla dělat to, co on, takže jsem si po jeho vzoru přistavila kolečka ke dveřím boxu a třídila špinavou slámu z podestýlky. Všichni koně byli pryč. Asi aby se nám tu nemotali. Pomalu se mi vybavovaly dovednosti z dětských let, když jsem chodila ke koním na statek. Taky jsme tam pracovali. Už jsem zapomněla, jak to bylo náročné. Ruce mě bolely už po prvním vyčištěném boxu. A to mě jich čekalo skoro dvacet.

Občas jsem po očku koukla na Césara. Nechápala jsem, jak může pracovat tak rychle. Snažila jsem se, seč mi síly stačily, alespoň nezůstávat moc pozadu.

Hodila jsem poslední lopatu do koleček a popadla je, abych přejela k dalšímu boxu. A vtom se mi vysmekla jedna rukojeť a celý náklad se vysypal na zem.

Nešťastně jsem kolečka narovnala a začala tu spoušť uklízet. Nedalo mi to, abych nezkontrolovala, jak se na to bude tvářit můj spolupracovník. Všiml si mé nehody, ale nečitelný výraz jeho tváře se nezměnil. Tomu chlapovi snad chybí mimické svaly. Rychle jsem uklidila tu spoušť a pokračovala v práci.

Když jsme konečně měli hotovo, byla jsem udřená. Moje školou zdecimované svaly volaly po přestávce. César se nezastavil. Udělal toho dvakrát víc než já a energie mu neubylo. Asi byl zvyklý.

„Jdeme pro koně,“ zavrčel na mě, když jsme roznesli seno do boxů. Ten člověk je neuvěřitelně příjemný, ušklíbla jsem se.

„Trojka a patnáctka,“ řekl mi, který kůň patří kam, a předal mi je. Oba byli hnědí a neuvěřitelně vysocí. Mám raději poníky, těm aspoň koukám do očí. Opatrně jsem chytila každou rukou jednoho a rozešla se. Naštěstí mě následovali. Cestou jsem se uklidňovala, nebude to tak hrozné. Jsou to hodní koně. Došla jsem s nimi k boxu číslo tři. Ten kůň, který patřil do patnáctky se pořád otáčel. Snažila jsem se ho udržet, zatímco jsem nasměrovala toho druhého do jeho boxu. Už se zdálo, že tam vleze, tak jsem ho pustila. A on se v té chvíli zarazil a pak bleskurychle vyrazil na opačnou stranu. Jeho kámoš zamířil ke svému boxu a vůbec si nevšímal toho, že mu visím na ohlávce. Vešel dovnitř, takže jsem za ním zavřela dveře, než si to stačil rozmyslet. A v tom kolem mě proběhl můj uprchlík a bokem mě srazil na balík slámy, co tu ležel. Aspoň jsem spadla do měkkého, pomyslela jsem si a vzápětí vešel César s dalšími dvěma koňmi. Jeden zadkem žduchnul do balíku a já jsem spadla na betonovou podlahu. Tolik k padání do měkkého. Začala jsem se zvedat na lokty, když se přímo přede mnou zastavily Césarovy boty. Do háje! To si mě musí začít všímat zrovna teď??

Pomalu jsem se zvedla. Podívala jsem se mu do obličeje a obrnila se proti jeho chladnému pohledu. Překvapením jsem zapomněla zavřít pusu. César se smál. No bylo to něco mezi úšklebkem a úsměvem, ale bylo to tam.

„Ty jsi ale nešika,“ řekl.

„Ty se mi směješ?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Jo,“ pokrčil rameny. Založila jsem ruce v bok a nadechla se, abych mu od plic řekla, co si o jeho debilním chování myslím.

„Možná by ses měla trochu upravit,“ řekl dřív, než jsem stihla začít. Cože?

A pak očima sklouznul na moje prsa a zase zpátky. Zase mu pocukávaly koutky. S neblahým tušením jsem se na sebe podívala. Moje pracovní košile byla rozepnutá až k pasu. To se mi snad zdá. Cítila jsem, jak mi hoří uši. A pak jsem zlostně semkla rty. Rozhodně se před tím drzým člověkem nebudu stydět. Podívala jsem se mu zpříma do očí a drze jsem se ušklíbla. Když jsem se pomalu začala zapínat, úsměv na rtech mu zamrznul.

Knoflík po knoflíku. Hezky pomalu.

„Je to lepší?“ zeptala jsem se, když jsem zapnula poslední. Mračil se na mě.

„Lepší to bude, až toho koně zavřeš, kam patří,“ řekl mi chladně. Napadlo mě, že mimické svaly má, ale používá na ně tlačítko On/Off. Většinou zůstávají v režimu off.

„Jistě,“ usmála jsem se nejmilejším úsměvem, na jaký jsem se zmohla a odkráčela chytit uprchlíka. Zbytek práce proběhl v naprostém tichu.

Asi v jedenáct se sem nahrnuli Andy, Marek a Petr. Zvědavě na mě koukali a občas tázavě vzhlédli k Césarovi, který si jich ovšem nevšímal a zametal uličku.

„Hrabala jsi slámu hlavou?“ zeptala se mě Andy se smíchem. Její škádlení mi nevadilo, jako ta Césarova provokace. Vytáhla mi pár stébel z vlasů.

„Nějaký hloupý kůň mě povalil na balík slámy. A druhý hloupý kůň do toho vrazil zadkem a spadla jsem na zem,“ řekla jsem podmračeně.

„To musela být mela,“ zasmála se Andy. „Co dělal Ces?“ Zeptala se tiše a kývla hlavou k Césarovi. Chtělo se mi smát tomu pojmenování. Přezdívka z přezdívky?

„Smál se mi,“ řekla jsem hodně hlasitě, aby to slyšel i on. César se k nám otočil.

„Co jsem ti říkal,“ zamračil se na něj Petr.

„Že ji nemám děsit,“ odpověděl mu César. Petr byl očividně překvapený, že mu vůbec odpověděl. „O smíchu nebyla řeč,“ dodal vzápětí.

„Chovej se slušně,“ vyštěknul na něho Petr.

„Andy, řekni svému klukovi, ať mě přestane peskovat,“ obrátil se César na Andy. Ta nejdřív zalapala po dechu, pak zrudla a následovalo koktavé: „Není to můj kluk…“ Ale mluvila jen k Césarovým vzdalujícím se zádům. Podívala jsem se na rozpačitého Petra. Co se to tady děje? Že bych si nevšimla jiskřiček mezi nimi? Budu si na ně dávat pozor, usmála jsem se v duchu.

Petr rychle změnil téma a Andy si vděčně vydechla. César se vrátil a za ním elegantním krokem přišla paní správcová. Ta dáma se mnou vedla přijímací pohovor. Představila se mi, ale při tom stresu jsem její jméno úplně zapomněla. Budu se muset zeptat Andy.

„Jak si vedla naše nová posila?“ zeptala se přítomných. Petr kývnul na Césara.

Jsem v háji. Jestli dnešek měl být zkouška, okamžitě mě vyrazí. V hlavě jsem začala probírat nápady na jinou práci. Kde budu bydlet? Tady se mi to líbilo taky proto, že tu mám ubytování zdarma. Rozhodně nepůjdu domů, aby se mi otec mohl vysmát, že jsem v práci nevydržela ani den.

Ze zamyšlení mě vytrhnul Césarův klidný hlas, „má potenciál.“ Překvapeně jsem na něj zírala.

**

„Takže jste s ní spokojený?“ pokračovala paní správcová v hovoru, když jsem potvrdil správnost jejího výběru.

„Byla by škoda přenechat ji někomu jinému,“ uvolnil jsem své zamračení, nemuselo by vypadat, že to myslím upřímně. A tohle jsem upřímně myslel. Protože jsem idiot. Samozřejmě. Celou noc nespím, bojím se, že o mně zjistí něco nebezpečného. Provokuju ji, aby si o mně myslela, že jsem kretén. Není to nic těžkého, tuhle úlohu zvládám skvěle. Taky proto se se mnou nikdo nebaví. Jenom Petr se z nějakého důvodu drží.

A pak mám možnost ji poslat pryč. Nádherná příležitost. Mohl jsem nenápadně naznačit, že nic neumí a je neschopná se cokoliv naučit. To, že nic neumí, bylo jasné i paní Heleně. Odpověděl jsem nejlépe, jak jsem mohl. Přesně to ji zajímalo. Jestli má potenciál. A ona ho prostě má.

Škoda mluvit. Nemohl bych ji podkopnout. Svědomí a takové věci jsou někdy opravdu hloupé. Právě jsem sám sebe odsoudil k mnoha probděným nocím.

Když všichni zmizeli, utekl jsem od Elisina tázavého pohledu. Bohužel jí do večera nezmizel a otravovala mě tím i v klubovně. Pronásledovala mě tím. Ze všech sil jsem se snažil ji totálně přehlížet.

Elis během řeči vstala a došla ke mně. Jak se jí to povedlo? Mně se většina lidí bojí. A ona prostě vstala a s upřeným pohledem došla až ke mně. Založil jsem si ruce na prsou. Nesnáším lidi, kteří mi narušují osobní prostor.

Zastavila se metr přede mnou a taky si založila ruce. „Chtěla jsem ti poděkovat,“ řekla a znělo to výhružně.

Neodpověděl jsem. Když mi chtěla poděkovat, proč se mračí? Musel jsem se zabrzdit, protože se mi ta otázka drala na jazyk.

„Jak jsem pochopila,“ pokračovala, „budeme spolu pracovat. Takže bych s tebou chtěla uzavřít příměří.“

Co bych na to, sakra, měl říct?

„Pokud jsi ochotný nesmát se mi do očí, ale jen za zády, můžeme spolu vycházet dobře. Strašně mě prudí, když mi mé neúspěchy někdo předhazuje.“

To mě překvapilo. Za zády se jí smát můžu? To jí vadit nebude. Málem jsem se rozesmál. Říkala to tak vážně.

Postavil jsem se a ona couvla. Pokud chce jednat o příměří, musíme se přece bavit jako rovný s rovným, ne?

„Dobře, uzavřeme mír,“ řekl jsem. „Už jsi někdy byla na pohřbu a dostala tam záchvat smíchu? Chci tím říct, že když mě něco pobaví, asi nevydržím čekat, až se ke mně otočíš zády.“

„Kdyby ses smál i při jiných příležitostech, možná by mi tolik nevadilo, že se směješ mně. Nevím, proč tě umím pobavit jenom já,“ řekla neutrálně. Sakra. To jí v tom mozku musí tak rychle šrotovat?

„Většího moulu, než jsi ty, jsem ještě neviděl.“ Vážně – neměl jsem jinou možnost než ji urazit. Je jednodušší se s lidmi nebavit. Rozhovory jsou totiž děsně náročné na hlavu.

Neurazila se. A mě to potěšilo. „Moula,“ ušklíbla se, „budu to brát jako kompliment. Tak jsi to chtěl ne? Takže mír?“

„Ať už to znamená cokoliv,“ stisknul jsem jí ruku.

„Znamená to, že na sebe budeme hodní,“ vesele se zašklebila. Zabručel jsem a stáhnul se do svého kouta.

Sedla si zpátky ke stolu. Marek s Petrem byli zabraní do vášnivé debaty o nějaké hovadině, ale Andy na ni obdivně zírala. A Elis se několikrát zhluboka nadechla, jako by se musela uklidnit. Málem jsem se zasmál. Elis získala bobříka odvahy. Mluvila se mnou.

**

Překvapilo mě to, ale César naši dohodu dodržel. Když jsem se druhý den dovlekla napůl spící do stáje, pozdravil mě.

„Máš stejnou podprsenku jako včera?“ zeptal se a mě trvalo snad dvě minuty, než jsem pochopila, že mě škádlí.

„Takhle po ránu po mně nemůžeš chtít mozkovou aktivitu,“ povzdechla jsem si.

„Ale práci jo. Tak jdeme,“ ušklíbnul se. Víc jsem toho od něj neslyšela. Ale na druhou stranu na mě na rozdíl od předešlého dne bral ohledy. A koně z trojky odvedl sám. Když se choval lidsky, ani se mi nezdál tak nebezpečný.

Po práci a obědě ve společné jídelně mě Andy vzala na procházku, za což jsem rozhodně nebyla vděčná.

„Nechej mě umřít,“ škemrala jsem, když mě z postele, na kterou jsem se svalila, tahala na nohy.

„Ale no tak! Teď, když tu mám konečně kámošku, tě tu polehávat nenechám. Něco spolu podnikneme,“ smála se a dloubala mě do ramene.

„Kámošky se spolu taky můžou třeba dívat na filmy. Proč zrovna procházka?“ vykřikla jsem zoufale.

„Musím ti toho spoustu ukázat,“ nenechala se odradit.

Zaúpěla jsem. „Nikdy jsem si nemyslela, že mít kámošku je taková otrava!“

„Mně nenaštveš. Vstávej!“

„Tak fajn,“ odsekla jsem na její veselé naléhání. „Půjdu s tebou pod jednou podmínkou. Vezmu si s sebou foťák.“

„A já myslela, že to bude nějaká opravdická podmínka,“ ušklíbla se. S hekáním, abych jí dala dostatečně najevo, jak jsem vyřízená, jsem se vykolébala z postele. Z kufru, který jsem ani nestihla vybalit, jsem vytáhla svoji milovanou zrcadlovku. Šetřila jsem na ni celé minulé léto. Ale téhle investice nelituju. Miluju focení.

Vyšly jsme z naší ubytovny a prošly za stáje k výběhům. Andy vlezla do ohrady a pomalu se vydala k maličkému dlouhonohému hříběti. Bylo odvážné a spolu se stejně legračním vrstevníkem se vydalo prozkoumat Andy. Maminy stály opodál a hlídaly své ratolesti.

Protáhla jsem se oplocením taky a spustila cvakání foťáku. Andy je neuvěřitelně fotogenická. Zachytila jsem, jak ji hříbě šťouchá do ucha a ona se tomu rozpustile směje. Podařilo se mi vyfotit ještě několik momentek, než si mě všimla.

„Ty mě fotíš?“ zeptala se nedůvěřivě.

„Jo,“ odpověděla jsem a provokativně jí cvakla do tváře.

„Nech toho, nerada se fotím,“ zamračila se.

„To byla moje podmínka, takže smůla,“ usmála jsem se.

„Ale nikdo nic neříkal o tom, že bys měla fotit mě!“ rozčilovala se.

„Proč se nerada fotíš?“ chtěla jsem vědět a na chvíli jsem zaměřila foťák na koně.

„Protože na fotkách vypadám jako idiot,“ vyprskla naštvaně.

„Tak já ti garantuju, že na mých fotkách rozhodně nebudeš vypadat jako idiot. Já totiž umím fotit,“ řekla jsem přehnaně sebevědomě.

Pochybovačně si založila ruce.

„Vsaď se se mnou. Dneska odpoledne tě budu fotit, a když se ti ty fotky nebudou líbit, už tě v životě nebudu otravovat,“ řekla jsem.

„Nebudu se s tebou sázet,“ řekla nabručeně.

„Stejně tě dneska budu fotit. Když se budeš mračit, riziko idiotství stoupá,“ řekla jsem sladce. Andy se rozesmála.

„Někdy jsi děsně protivná.“

„Já vím,“ smála jsem se a objektivem už hledala vhodnou kompozici.

„Neříkej, že se nechala vyfotit,“ ozvalo se za mnou a já jsem zmáčkla spoušť, jak jsem se lekla.

„Chodíš jako duch,“ řekla jsem Petrovi.

„Kobyly si mě všimly,“ odporoval mi.

„Hmm…“ zamyslela jsem se na oko, „že by to bylo tím, že k tobě byly otočené čelem? Vážně nevím, v koních se moc nevyznám.“

Zasmál se.

„Možná bys mi mohl pomoct… Dlužíš mi to,“ připomněla jsem mu.

„Podle toho s čím. Nic ti nedlužím, takže ti pomůžu jenom, když se mi bude chtít,“ ušklíbnul se provokativně.

Sehnula jsem se a utrhla kopretinu. „Děj jí to za ucho,“ podala jsem mu květinu.

Znervózněl. „Komu?“

„Komu asi. Andy. Já fotím, nemůžu,“ vysvětlila jsem a na důkaz svých slov jsem namířila objektiv na Andy. Ta to okamžitě vycítila a začala se na mě mračit.

„Takže se nenechala fotit,“ pousmál se Petr a v ruce žmoulal kopretinu.

„Nechala. Jen dokud nezjistila, že ji fotím,“ zasmála jsem se. Andy nás podezřívavě pozorovala.

„Vy se mi smějete,“ zavolala na nás vyčítavě.

„Nesmějeme, Andy,“ odpověděl jí Petr.

„Trochu ji zabav. Chci ještě pár příležitostí. Musím jí dokázat, že na fotkách nevypadá jako idiot,“ zadívala jsem se na něj prosebně. Jen se usmál a šel pomalu k Andy.

Andy zůstala ostražitě stát a nereagovala na hříbě, které jí strkalo hlavu pod ruku. Začala jsem fotit a ona se na mě znovu zamračila.

„Nefoť mě…“ A pak se nervózně podívala na Petra. Přestala si mě všímat. Tohle přesně jsem potřebovala. Vyfotila jsem, jak jí strká kopretinu za ucho, a doufala, že i na fotce bude výraz těch dvou. Rozechvělí. Jako by se báli dotknout jeden druhého, ale přitom to toužili udělat. Až mi začalo být trapně, že je sleduju a dokonce fotím.

„Něco tu máš,“ zamumlal Petr a palcem jí přejel po tváři. Dívala se na něj zespod, stydlivě. Blonďaté vlasy měla spletené do copu, který jí splýval přes rameno dopředu. A za uchem měla kopretinu. Je nádherná, usmála jsem se a zaměřila se tentokrát na Petrův toužebný výraz. Až tohle uvidí, zabijou mě, ušklíbla jsem se v duchu.

**

Petr zase svolal schůzku v klubovně. Co přišla Elis, jsme tam každou volnou chvilku. Jemu se to náramně hodí do mlýna. Může si beztrestně sednout vedle Andy a dvakrát za večer se jí nenápadně dotknout. Chová se jako patnáctiletý. Snad ani nevidí, že by mu nejraději skočila kolem krku. Ale on nechce nic uspěchat, není si jistý, jestli se vzpamatovala z předchozího rozchodu, bla bla bla. Samé kecy. Už mě ani nebaví ho provokovat. Jsem tu šest měsíců a vím od prvního dne, že jsou do sebe zabouchnutí. Ti dva jsou jediní v celé téhle obrovské stáji, kteří to nevědí.

Místností se rozlehl Andyin tichý a Elisin nevázaný smích. Petr se předváděl a holky mu zobaly z ruky.

„To jsi neudělal!“ vyhrkla Elis nevěřícně.

„Udělal to. Vážně!“ zastávala se ho Andy. „Málem jsem umřela strachy!“ Upřela na něj obdivný pohled a Petr se hrdě nafouknul. Už mi chybí jen popkorn, prolétlo mi hlavou a musel jsem se tomu usmát. Tohle je jako v kině.

Naneštěstí tohle kino bylo interaktivní. Elis si všimla, že je pozoruju. Ach jo. Zamračil jsem se na ni a přestal to sledovat.

„Usmíval ses,“ řekla vítězoslavně, když ke mně došla. Proč nemohla zůstat tam? Nechci se s ní vybavovat.

„Neusmíval,“ řekl jsem s kamennou tváří.

„To mi nevymluvíš,“ ušklíbla se. A pak se ke mně naklonila a rozhlédla se, jestli nikdo neposlouchá. „Myslela jsem, že nemáš mimické svaly.“

Málem jsem se rozesmál. Jenom málem. „Taky že nemám,“ řekl jsem jí stejně tajemně a zachovával si při tom pokerový výraz. To snad ne! Já s ní vtipkuju! Naštval jsem se sám na sebe.

Jako by to vycítila, usmála se a odešla zpátky ke stolu. Teprve teď jsem mohl volně dýchat. Nebezpečí pominulo.

„Vytáhni nějaký chlast, je tu nuda,“ ozval se Marek. Jak se něco netočilo kolem něj, hned se vztekal a strhával na sebe pozornost. Na to, kolik mu je, se chová jako děcko.

„Nejsme banda alkoholiků,“ ušklíbl se Petr.

„Máš jen malou výdrž, proto se vztekáš,“ provokoval ho Marek.

„Sám víš, že tě přepiju,“ zašklebil se na něj Petr. A začali se hádat.

Elis se té hádce pousmála. „Tohle dělají běžně?“ zeptala se Andy. Ta jen přikývla. Pak Elis pohledem střelila na mě, ale odvrátila se tak rychle, že jsem se ani nestihl zamračit. Něco zašeptala Andy a ta po mně koukla a rozpačitě se podívala zpátky na ni. Proč mě sakra nenechá na pokoji?! Věděl jsem, že s ní budou jenom potíže.

Elis šťouchla do Andy a ta se rozčileně ohradila, „řekni si mu to sama! Co to vůbec znamená?“ Elis se rozesmála a šťouchla do ní znovu.

„Tak fajn!“ naštvaně se na mě obrátila a nahodila opatrný výraz. „Césare, Elis ti vzkazuje, že má žlutou.“

„Taková neexistuje,“ odpověděl jsem s jistotou a v hlavě mi okamžitě vyskočily obrázky Elis s košilí rozepnutou do pasu. Špatná myšlenka. Nemohla raději spadnout do hnoje? To, že včera měla černou podprsenku, jsem vědět nechtěl. Ani to, že dneska má žlutou. Ráno jsem se jí zeptal, jen abych ji rozesmál, protože vypadala tak unaveně… Cože jsem chtěl? Rozesmát ji? Do háje! Tohle už se opakovat nebude.

„Existuje,“ odporovala mi Elis.

„O čem to vy dva mluvíte?“ zeptala se Andy zvědavě. Nejspíš jsem dneska zapomněl pouštět hrůzu, protože se mě nebála ani ona.

„Možná. Ale určitě ji nemáš ty.“

„Proč si to myslíš?“

„Nejsi tak odvážná.“

Přimhouřila oči, „jak můžeš vědět, jestli mám nebo nemám žlutou podprsenku?“

„Podprsenku?!“ vyprskla Andy a nevěřícně valila oči.

„Nejsi ten typ,“ řekl jsem.

Elis vyzývavě zabubnovala prsty do stolu, „tak jaký jsem typ?“

Marek ztichnul, protože ho Petr utnul a začal mě pozorovat. Elis mi hodila rukavici, nebo jak se to říká. A já jsem to nedokázal nepřijmout.

„Černá, modrá, červená. Klasické barvy, i když ne usedlé,“ řekl jsem a nechápal, kde se ve mně tohle přesvědčení vzalo. Elis mi opětovala pohled. Byla naštvaná a překvapená. Že bych trefil?

Petr se spokojeně rozvalil na křesle a jeho vítězný pohled mě otravoval. Věděl jsem přesně, co chce říct. Socializace. Dva dny a bavím se s nimi v klubovně. Zase měl pravdu, idiot. Rozladěně jsem vstal a odebral se ke dveřím.

„Dámy, zacpěte si uši,“ podíval jsem se na holky, které mě překvapeně pozorovaly, „běž do prdele,“ řekl jsem Petrovi a odešel.

**

To vstávání mě jednou zabije. Vážně. Zasténala jsem do polštáře a měla chuť si zlomit ruku, jen abych nemusela vylézt z postele. Při představě, že budu pod jednou střechou s tím bručounem, co už se mnou tři dny nepromluvil, jsem dostávala chuť se hystericky rozesmát. A to jsem si říkala, že to s ním nebude tak špatné. Je to víc než špatné. Občas mám z toho chlapa vážně strach. Když už se vyskytnu v jeho zorném poli, věnuje mi pohled, který by mohl zabíjet. V tu chvíli jeho oči nevypadají modré, ale černé, a světlé rozcuchané vlasy a strniště mu dodávají vzhled pobudy. S ním já mám pracovat…

Došourala jsem se do stáje, mile pozdravila a César mě ignoroval. Bezva.

Vždycky je tu dřív než já. Ptala jsem se Andy, ale ta mě ujistila, že mám být ve stáji v pět. César prý snad ani nespí. Tomu bych věřila, je to vážně divný člověk.

To mlčení mě omrzelo po pár minutách, ale nehodlala jsem se někomu vnucovat. Asi v devět jsem si vytáhla snídani. Už jsem měla vážně hlad. César pracovat nepřestal. Bylo mi trapně, ale za chvíli bych zkolabovala. A Andy mi řekla, že přestávku na jídlo si udělat můžu.

Projel kolem mě s kolečky přeplněnými hnojem. Já bych je neuzvedla a on vypadal, že si ani nevšiml, že něco veze. Když mě míjel, zašilhal na můj obložený rohlík. Vzápětí mu zakručelo v břiše, že to museli slyšet i na opačné straně stáje.

Vytáhla jsem druhý rohlík. Vždycky si dělám dva. Tak mu ho můžu dát. Pokud mě kvůli tomu nevyhodí oknem. Když jel zpátky, zastavila jsem ho a mlčky mu podala rohlík.

„Nech si to,“ řekl naštvaně po delší době, kdy jsme oba mlčeli.

„Už nemám hlad,“ pokrčila jsem rameny a snažila se skrýt radost z toho, že promluvil dřív než já. K ničemu se neměl, tak jsem mu rohlík vrazila do ruky. „Přece to nevyhodím…“

„Díky,“ řekl nakonec a znělo to skoro jako otázka.

„Dobrou chuť,“ popřála jsem mu a nechala ho. Přísahám, že si třikrát kousnul a rohlík byl pryč. Zítra budu muset vyrobit aspoň bagetu.

**

Dala mi jídlo. Nikdo se nikdy nestaral o to, co jím. Pan veterinář mi občas přinesl něco od včerejšího oběda. Ale jinak jsem se vždycky stravoval, jak se dalo. Tohle mě dojalo. Asi začínám být sentimentální. Ta holka má na mě rozhodně špatný vliv.

A další den mi přinesla na snídani bagetu. „Když jím sama, připadá mi, že se flákám,“ zdůvodnila to. Měla takovou radost, že jsem si to vzal… Nedokázal jsem ji poslat do háje. Nemám páru, o co jí jde.

„Proč mě krmíš?“ zeptal jsem se, když se to zase zopakovalo.

Zatvářila se nechápavě, „nekrmím tě. Vždycky mám pocit, že budu mít obrovský hlad, ale nakonec to nikdy nesním…“

Věděl jsem, že to není pravda, ale kdybych jí to řekl, stejně by to popřela. Tak jsem se sebral a šel za Petrem.

„Co to znamená, když ti holka donese jídlo?“ zeptal jsem se ho.

„Co já vím,“ pokrčil rameny. „Nějaká holka ti donesla jídlo?“ zajímalo ho.

„Elis mi nosí jídlo. Každé ráno. Co s tím mám dělat?“

„Já se v ženských nevyznám. Vadí ti to?“

Pokrčil jsem rameny. Bál jsem se, že po mně za to něco bude chtít.

„Když už jsme u Elis, proč ses s ní přestal bavit?“ zeptal se a naštval mě tím.

„Nikdy jsem se s ní nebavil a ty dobře víš proč,“ odsekl jsem mu.

„Jako bychom to neprobírali!“ rozčílil se. „Je mimo dění! A i kdyby to náhodou zjistila, nebude to nikomu vykládat. O nic jí nejde. Je tu na brigádě. Nic víc!“

„Neviděl jsi ji snad? Už od pohledu je zvědavá! Nezeptá se přímo, ale obejde tě zezadu, získá si tvoji důvěru a bum – zjistí všechno. Díky, nechci,“ odpověděl jsem mu nakvašeně.

„Víš, co si myslím?“ zeptal se a z toho tónu jsem poznal, že to vědět nechci. „Myslím, že se s nikým nebavíš, protože je to pro tebe pohodlné. Už to není ani o tom, že by někdo mohl zjistit, kdo jsi. Zvykl sis být sám a na nikoho se nevázat. A vyhovuje ti to…“

„To si myslíš špatně,“ řekl jsem ledově. Jak o tom vůbec může uvažovat? Kdybych se s lidmi mohl bavit, bavil bych se s nimi. Měl bych víc než jednoho kamaráda.

„Baví tě lidi děsit. Směješ se tomu, že tě všichni obcházejí obloukem. Bojíš se, že poznáš někoho, s kým by stálo za to, se přátelit,“ pálil po mně.

„A víš co? Máš pravdu. Vážně, děsně se tím bavím, že se mě všichni bojí. Jsem sám a zvykl jsem si. Je mi to fuk. A bojím se, že se ke mně někdo dostane. Protože by se taky mohlo stát, že bych se vrátil do pekla, ze kterého se mi podařilo utéct. A promiň, ale já do pekla nechci!“ řekl jsem mu vztekle.

„Myslíš si, že ti to říkám, abych ti ublížil?“ řekl tiše.

„To si myslím,“ odpověděl jsem mu a měl jsem chuť odejít.

„Není to tak,“ povzdechl si, „vidím na tobě, že jsi čím dál tím víc nervózní. A mám o tebe strach. Rozumíš? Vypadáš, jako bys nespal. Ohlížíš se přes rameno a trháš sebou, když tě někdo jen trochu překvapí.“

Opřel jsem se rukama o opěrátko židle. Cítil jsem únavu. Má pravdu, ale co jiného mi zbývá, než vydržet? Nějak to přežít.

„Nechal jsem tě s ní pracovat, abys přišel na jiné myšlenky. Je veselá, upřímná a mohla by tě rozptýlit.“

„Toho se právě bojím,“ ušklíbl jsem se.

„Ale přesně tohle potřebuješ. Jestli to takhle půjde dál, tak tady zkolabuješ. Mám pocit, že tě nad vodou drží už jenom množství endorfinů, které se ti při práci vyplavují.“

Suše jsem se zasmál.

„Aspoň v tomhle si dej říct,“ domlouval mi.

„Fajn.“

„Fajn?“ zeptal se podezřívavě.

„Přestanu se jí vyhýbat, pod jednou podmínkou…“ V duchu jsem jásal, protože mi bylo jasné, že na ni v žádném případě nepřistoupí.

„Jakou?“

„Začneš chodit s Andy.“

„Ty jsi blbec,“ odsekl mi.

„Tak aspoň jedno rande,“ vyjednával jsem.

„Ne!“ odmítl to rázně.

„Řekni mi jediný argument, proč ne.“

„Protože nechci.“

„Tomu nerozumím. Protože podle mě chceš.“

„Nechci s ní jít na rande!“

Pokrčil jsem rameny, „ale chceš ji. A ji dostaneš, když s ní začneš chodit. Pochybuju, že by se s tebou vyspala jen tak.“

Zrudnul a něco koktal. Přísahám, v tomhle se jeho vývoj zastavil tak v sedmé třídě.

„Hlavně ty tvoje výmysly neříkej nahlas,“ řekl nakonec.

„To ani nemusím. O vás dvou si šušká celá stáj. Jenom ty jsi slepý.“

„Tak se mi líbí, ale to neznamená, že by to tak bylo i obráceně.“

S povzdechem jsem se posadil. „Nechápu, proč se kvůli tomu musíme pořád hádat, když to vždycky nakonec přiznáš. A znovu ti zopakuju, že jí se taky líbíš. Nikdy jsi neviděl, jak na tebe kouká?“

„I kdyby na mě koukala, jak ty říkáš, tak to nic nedokazuje…“

„Snad po mně nechceš lekci z psychologie. Porovnej, jak se Andy dívá na mě, na Marka a jak na tebe. A uvidíš.“

„S vámi se tolik nebaví. A z tebe má hrůzu. To nic nedokazuje.“

„Jako bych mluvil do dubu. Klidně se dál užírej samotou a převaluj na posteli a přemýšlej, jaké by to bylo, kdyby tam byla s tebou,“ provokoval jsem ho. Řeči o chození na něj přestaly působit, takže mu připomínám sex, na ten zatím imunní není. Vždycky se děsně červená.

„Mluvili jsme o něčem jiném,“ snažil se odvést pozornost.

„Já jsem právě domluvil. A nehodlám nic měnit,“ zavřel jsem za sebou dveře.