O markýze a dvou šermířích

 „Tohle jsme si nedomluvili! Jestli se k ní nebudete chovat, jak náleží k francouzské šlechtičně, neprodleně ji odvezu zpět do Chinonu a vy si dělejte, co chcete!“ křičel rozčileně plukovník du Martaus na hraběte a výrazně gestikuloval.

„To si můžete zkusit,“ ušklíbl se hrabě. „A já nechám vaši drahou a ty čtyři děti klidně zemřít hlady, sám mám málo!“

Plukovník se cítil jako figurka krále na šachovnici, když hráč vysloví šach mat. Nemohl se hnout z místa své bezvýchodné situace. Nešťastně pohlédl na markýzu de Bouchais a zjistil, že má otevřené oči. Přiskočil k ní a políbil jí ruku.

„Ach, Hermiono, jak se cítíte?“

„Dobře,“ odpověděla a posadila se. „Podařilo se vám… pozvat kapitána de Paris na tu oslavu narozenin vaší dcery?“ zeptala se nevinně a významně na svého společníka mrkla, aby pochopil, co tím myslela. Nemohla přeci před hrabětem vytrubovat, že se mu chystá utéct! Du Martaus její slova pochopil okamžitě, usmál se, pohladil ji po líci a laskavě řekl: „To víte, že ano.“

„Pane plukovníku, mohu na slovíčko?“ zeptal se hrabě, popadl ho za ruku a odtáhl ho k protější zdi, ale i přesto slyšela Hermiona každé slovo, které si měnili: „Jste velitel tří tisíc vojáků, neměl byste být právě teď u nich?“ V těch slovech nešla postřehnout výzva k odchodu.

„Jsem přesvědčen, že se beze mě ty tři tisíce vojáků ještě pár dní obejdou,“ usmál se laskavě otylý muž.

 

Kapitán de Paris spolu s Hugem de Bouchais a ozbrojenou družinou dorazili do Paříže za týden. Zprávu, kterou plukovník zašifroval do obsahu svého dopisu pro kapitána, nerozšifrovaly nepovolané osoby a byl by na ni nepřišel ani sám de Paris, kdyby nebylo Huga de Bouchais, který se v podobných věcech vyznal velmi dobře. Tím si Hermionin bratranec vydobyl právo účastnit se záchranné výpravy.

V předvečer osmého dne cesty stanuli za zámkem a skryli se v temné noci. Rozbili ležení a kapitán svolal vojáky k sobě.

„Zaútoříme před rozedněním okolo čtvrté hodiny ranní, buďte připraveni. Gerard a Robert, vy si vezmete se svými muži levé křídlo, já vtrhnu do pravého. Ostatní zámek obklíčí. Nikoho nepusťte pryč, ale ženy a děti nezabíjejte, nemohou pykat za zločiny svého pána. Muži v jeho činech ale zajisté spolupracovali s hrabětem, a tak nešetřete nikoho z nich. Zámek nechte pokud možno neporušený, chceme jen urozenou slečnu de bouchais a pana plukovníka.“

„Rozkaz, pane!“ zahalekali jedním dechem naučeně vojáci.

A tak se stalo.

Hermiona de Bouchais stála u okna ve své komnatě a dívala se na krajinu severu rodné země. Za celý život do Paříže nezavítala, ačkoliv její otec tu byl několikrát. Ráda od něj poslouchala příběhy o životě v hlavním městě, ačkoliv sama dávala přednost pohodlí známého domova. Tedy za předpokladu, že ji zrovna neunesl otcův nejlepší přítel.

Tu zpozorovala oddíly vojáků mířících k zámku. V jejich čele okamžitě poznala Roberta de Paris. Jako by ji k tomu předem někdo instruoval, okamžitě věděla, co má dělat. Otevřela klec, vzala ptáčka a k jeho noze přivázala stuhou ze šatů útržek pergamenu. Pak jej vypustila z okna.

Kapitán holoubka postřehl prakticky ihned poté, co vyletěl z okna komnaty. Vylovil zpod kabátce dalekohled a podíval se na ptáka pozorněji. „Hej!“ zavolal na ostatní. „Dám svůj příští žold tomu, kdo toho ptáka zastřelí!“ Samozřejmě, že se v příští chvíli objevili v rukách vojska karabiny, pečlivě mířící na poletujícího holuba.

Sotva mrtvý pták padl k zemi, přiskočil k němu kapitán a sebral pergamen, který opeřený posel nesl. Markýza je v komnatě s oknem, odkud pták vyletěl, dočetl se v drobounkém rukopisu.

Ve chvíli, kdy dívka šťastně sledovala kapitána čtoucího její vzkaz, se rozlétly dveře a do komnaty vpochodoval svým nezaměnitelným vojenským rázováním její věznitel. Stačil mu kradmý pohled na prázdnou klec a Hermionu jsoucí v napjatém očekávání u okna a všeho se dovtípil. Jak si teď spílal, že ji vůbec obtěžkával takovým darem, když si tím jen vykopal jámu sobě samému. Rozčileně popadl hrubě markýzu pod rameny, sevřel ji a odvlekl vysoko na střechu zámku. Bránila se, ale nic nezmohla, protože i když mu do masa drásala paže, jeho stisk nijak nepovolil.

To už kapitán de Paris s vojáky dospěli k zámku a zaútočili. Všechno šlo přesně podle plánu, tedy až na jednu drobnost: dívku v její komnatě nenalezl.

Seběhl dolů do žaláře, sebral louč a začal studovat temné kobky. Většina jich byla prázdná, v několika z nich se svíjeli polomrtvá těla, ale markýzu zde nenašel. Po návratu z podzemí se srazil se svými dvěma druhy, kterým dal předešlý den za úkol prohledat východní křídlo.

„Nic?“

„Nic,“ potvrdili mu. Bylo to jen ujištění, neboť kapitán sám dobře viděl, že žádnou dívku nevedou.

„Kapitáne!!“ mohl si vyřvat hlasivky voják střežící zámek. Robert de Paris si ho všiml právě včas a otevřel okno na chodbě, aby ho lépe slyšel. „KAPITÁNE – STŘECHA!!!“ křičel zplna hrdla muž. Robert tasil meč a rozběhl se po schodišti vzhůru do vyšších pater budovy, ale zle se srazil s du Martausem, dopadl na tvrdou podlahu a du Martaus dopadl na něj.

Svalil ze sebe velitelovo obrovité tělo, mátožně vstal a napřáhl ruku, aby mu pomohl vstát rovněž. Trochu se mu tvořili mžitky před očima, bolelo ho na hrudi a sípal, ale jinak vypadal v pořádku a tak se i cítil. Krátce si vyměnil pohled s plukovníkem a oba se rozběhli vzhůru. De Paris se potácel a po tváři mu stékal pot, ačkoliv obnaženou zbraň ještě nebyl nucen použít.

Na střeše spatřili hraběte, který stál čelem k nim, bez bázně se jim díval do očí a na rtech mu hrál triumfální úsměv, který zcela nechápali. To jim však netrvalo dlouho.

„Tak,“ prohlásil s úšklebkem hrabě de la Château-Quennau a v očích mu svítily spokojené vítězoslavné jiskřičky. Markýze, kterou k sobě pevně tiskl jako lidský štít, držel nůž na hrdle. „A co uděláte vy dva teď? Vám, plukovníku – vám tohle nikdy nezapomenu! Takhle mě podvést, měl jsem vědět, že s tím máte co dočinění vy!“

„Pusťte ji, hrabě, nebo to s vámi špatně dopadne,“ zvolal Robert de Paris a sáhl za opasek, kde skrýval pistoli.

„Když ty zbraně hned neodložíte,“ poznamenal hrabě, „podříznu téhle naivní husičce bez váhání krk!“ Nato zatlačil na nůž, až dívce po hrdle začala stékat stružka krve, aby ukázal, že to myslí smrtelně vážně.

„Opravdu? Já myslel, že si ji chcete vzít,“ podivil se plukovník. Hrabě mlčel a ještě víc přitlačil na nůž. „Dobře! Dobře, dobře, nechte toho!“ obrátil du Martaus a složil zbraně.

„I váš společník!“ upozornil významně hrabě. Kapitán zaváhal. Ještě dřív, než však mohl zaútočit nebo rovněž položit zbraně na střechu, stalo se cosi nečekaného. Aniž by kdo tušil, jak, zezadu se k hraběti potichu připlížil Hugo de Bouchais a jedinou ránou ho zranil do nohy. Hrabě zaklel a nebylo jisté, zda markýzu pustí a bude si hledět nepřítele, či zda se Hugovi bude věnovat až po jejím zabití. Ta chvíle překvapení, kterou Hugo daroval svým činem, však dala čas Robertovi, aby sebral zbraň, pečlivě zamířil a vystřelil.

Náboj projel markýzinou dlaní, ale byl vypuštěn z takové blízkosti, aby měl dostatečnou sílu vniknout do těla hraběte. To už muž nevydržel, dívku pustil a obrátil se na neznámého nepřítele za sebou – jenomže střela uvízlá v ráně ho zarazila. Hugo na nic nečekal a chystal se hraběte zabít, ale předběhl ho plukovník du Martaus, který vyrazil vpřed a ještě na nohou se držícímu muži vrazil bez milosti do hrudi svůj rapír. Vzápětí musel zachytit Hermionu, která se v mdlobách hroutila k zemi.

Kapitán a Hugo se dolů spustili o provaze, po kterém sem prve markýzin bratranec vyšplhal, ovšem plukovník si musel udělat výlet vnitřkem budovy, poněvadž nesl v náručí Hermionu de Bouchais.