O markýze a dvou šermířích

Můj přítel se z Chinonu ne a ne vrátit. Už jsem začala mít velké obavy, když jsem v Paříži vázla už celý měsíc. Simon měl být dávno zpátky! Něco se muselo pokazit.

Pak mne jednou za dalších pár dní dostihl posel s dopisem, v němž se mi markýza de Bouchais pokorně omlouvala, že její otec dal mého přítele zavřít do žaláře, sotvaže zjistil, že je to Brit. Tím si u mne pan de Bouchais velmi zhoršil reputaci.

Robert mi prozradil ještě jednu užitečnou informaci – se zlatníkem Jrömerem se několikrát setkal zde v Paříži, prý ten muž umí předstírat takřka jakýkoliv přízvuk. Je z mé země, ale dokáže mluvit tak, že zní jako rodilý Fin, Čech, Maďar i třeba Rus nebo Japonec.

To mi vnuklo nápad – umí-li předstírat jakýkoli přízvuk, mohl by si zahrát na Angličana dostat se za Simonem do vězení v Chinonu. Potrvá to sice nejméně další týden, ale snad to bude mít úspěch a já bych se skrze něj mohla dovědět, jak se Simonovi vede, a třeba ho i ze žaláře dostat. Markýzu de Bouchais podle jejích slov totiž otec do kobek nepustí. Ještě by mohla s tím Angličanem osnovat nějaké intriky, to tak!

A tak jsem si řekla: když jsem si troufnula nechat Roberta samotného, když byl v tak mizerném stavu, že se nemohl skoro hýbat, proč bych nemohla na pár hodin odejít dnes, kdy už je schopný sám jíst a dokonce se i mátožně pohybovat. Koneckonců, od jeho zranění uplynuly skoro dva měsíce.

Zlatník Eriq Jrömer byl o rok mladší než já a právě pracoval na jemném řetízku pro jistou zámožnou zákaznici, která čekala v krámku, když jsem přišla.

„Hned se vám budu věnovat, urozená paní,“ kývl na mě na znamení, že o mně ví. Na šperku pro tu neznámou pracoval zjevně již několikátý den, neboť byl vskutku záhy hotov, a jakmile žena zmizela, postavil se přede mne a obchodním tónem se zeptal, jak mi může být nápomocen.

„Nechci zlato,“ zavrtěla jsem hlavou, když začal ukazovat různé tretky, jež by se dle jeho názoru tak nevídaně vyjímaly na mém hrdle či pase. „Naopak vám zlato nabízím.“

Zbystřil. „Tak jakoupak službičku za to požadujete?“ zajímal se s neskrývaným zájmem.

„Nic světoborného,“ řekla jsem prostě. „Vypravíte se do Chinonu, ještě dnes. A tam se dáte zajmout a uvrhnout do vězení jistým markýzem de Bouchais.“

„Ach, to bude drahé,“ zamlaskal.

„Jsem si toho vědoma,“ ubezpečila jsem ho. „Uděláte to pro mne?“

„Pro to zlato rozhodně,“ nenechal se pobízet dvakrát. „Co mám v tom vězení dělat? Jistě vám nejde jen o to poslat mne pryč a vykrást mezitím můj krám, když nabízíte zlato.“

„Spoustu zlata,“ upřesnila jsem. Oči mu zasvítily živým zájmem. „Máte pravdu, jste chytrý a to umím patřičně ocenit. Tenhle měšec je záloha, třetina celé sumy, kterou obdržíte, když v Chinonu vyhledáte Simona z Oxfordu a pomůžete mu dostat se ven z žaláře markýze de Bouchais. A budete mi obden hlásit, jak se oba máte.“

„Co jsem komu udělal tak dobrého, že mi bůh seslal někoho tak laskavého jako jste vy, urozená paní!“

„Slečno,“ opravila jsem ho upjatě. „Zajdu se večer podívat do vašeho domu. Jestli tam budete nebo jestli budete tady, tu zálohu si vezmu zpátky ještě s úroky!“ pohrozila jsem, kdyby se mu náhodou nechtělo úkol splnit a peníze shrábnout zadarmo.

„Nedělejte si starosti,“ ujistil mne. „Udělám to.“

První dopis dorazil za týden. A nijak mě nepotěšil. Přišel od markýzy de Bouchais a psalo se v něm, že Simon utrpěl ve vězení zranění, prý ho zbili jiní vězni.

Na konci dopisu bylo jinou rukou (patrně rukou zlatníka Jrömera) připsáno, že to udělali kvůli dívce, která je s nimi ve vězení.

Jisté Giselle z Calais.