Galejník z Agoulle / 1

 

Projíždím gotickým průjezdem charakterizovaným lomeným obloukem a zastavím na malém nádvoří. Vyplaším tím několik slepic, které se tu chovají pro maso a vejce. Přes protesty mé manželky se tu smějí potulovat volně. Pokud neodletí pryč. Pak mají sloužící smůlu. Abych byl přesný a opravil se, mé panství není tak úplně zámkem. Kdysi to bývala středověká tvrz, kterou se někdo zoufale (a dle zjevu rovněž marně) snažil upravit do raně barokní podoby dnešního století. Kromě vlastního paláce tu stojí dva tři přístavky – stáje pro koně, bydliště správce a domek pro méně ctěné služebnictvo spojený s chlévy pro hospodářská zvířata, který nechala zbudovat má manželka. Schválně jej dala stavět co nejdál paláci, aby necítila zápach. Ona se velmi rychle vžila do role aristokratky, byť se narodila do prosté rodiny místní léčitelky. Je tuze ambiciózní a po žebříčku úspěchů stoupá neuvěřitelnou rychlostí. Jsem jen zvědav, kdy se jí podaří z něj také spadnout a snad se i pořádně uhodit.

Z koně spíše spadnu, než že seskočím. Jsem po tak dlouhé jízdě notně ztuhlý. Trochu toporně přejdu k nejvyšší a největší z budov, uchopím klepadlo a několikrát mocně udeřím. Po chvíli mi otevře voják. „Pane,“ vydechne ohromeně. „Mám zpravit naši paní, že jste dorazil?“

Vrtím hlavou. „Není třeba, děkuji. Informuji paní sám.“ Voják se úslužně uklání a ustupuje stranou, abych kol něj mohl projít dovnitř.

Procházím dlouhou chodbou, jejíž bíle omítnuté stěny zdobí mihotavé zlatavé světlo ohně. Louče tu jsou v pravidelných rozestupech upevněné v držácích, vždy dvě naproti sobě. Kousek od mého cíle visí na stěně také benátské zrcadlo v bohatě zdobeném rámu, jaké by se spíše hodilo na královský zámek. Dala ho sem – jako většinu těchto módních vymožeností – instalovat moje choť. Krátce se v něm zhlédnu – nemýlil jsem se. Ačkoliv tvář mám zbledlou zimou a nepokrývá ji už bílá krusta vonných pudrů, na rtech mám jasně patrné líčení. Stejně tak mám pod očima modrošedé zvýraznění, takže vypadám strašidelně, jako bych tři dny nespal – což je možná nakonec pravda, protože spaní v sedle v jízdě na koni a v houpací síti na lodi popravdě vskutku nestojí za moc.

Vcházím do hodovní síně. Nezdařená rekonstrukce v této poměrně rozlehlé prostoře odhaluje jasně patrné zbytky lomených oblouků na stropě, naproti tomu okna se upravit zjevně dala. Zůstávám stát ve vchodu a očima bloudím po místnosti – v koutě stojí napudrovaný mladý muž mého věku a hraje na barokní francouzskou loutnu. Musím přiznat, že kdybych nebyl rytíř, ještě k tomu tak unavený, byl bych se k němu s chutí přidal. Vprostřed síně se nachází dlouhý stůl, kde v čele sedící moje manželka hostí své vznešené přátele. Jedná se výhradně o šlechtice a šlechtičny toho nejurozenějšího původu a nejvlivnějšího postavení, v jejichž společnosti tu obvykle sedává celé odpoledne (to je především s dámami). Jak už jsem uváděl – na život šlechtičny si zvykla až podezřele rychle.

„Přijel jste si pro poštu?“ ptá se posměšně a bez skutečného zájmu Germaine Sallová d’Agoulle a vstane od stolu s jasným poselstvím, že zde již pro mě není místa. Jako bych měl o to zájem, debatovat s jejími nanejvýš usmívavě oblečenými přítelkyněmi o šatech, mužích a nábytku. Naneštěstí se vyzná i v zájmech druhého pohlaví a dovede stejně dobře s muži konverzovat o nejnovějších výkonných dělech a návrzích, jak nejlépe získat ženu. Ani o tato témata však dnes (a možná nikdy) nemám zájem. Mimo jiné i proto, že mě rozhovory o ženách jen frustrují, protože dříve, než jsem mohl nalézt tu správnou, mě do svých spárů uchvátila tato čarodějnice. A spolu se známým katem mě donutila ke sňatku.

Nechávám její otázku bez odpovědi, protože k tomuto účelu zjevně nesloužila. Dřív, než stihne položit další, ještě urážlivější, vstoupí do síně služebná Constance. „Pane,“ vydechne, když mě spatří. „Vy už jste zde?“ Rychle odvrátí ohnivý zrak k zemi a postaví na stůl džbán vína. Germaine Sallová se na ni hrubě oboří. Dívka špitne omluvu a zmizí.

„Jak dlouho se zdržíte?“ zajímá se jakási dáma v neslušivých, křiklavě červených šatech, ve kterých vypadá se svými rozměry jako to velké srdce na kartě esa.

„Má paní nemusí mít obavy,“ ubezpečuji Germaine, „zdržím se pouze na nocleh. Sám. Zítra cestuji zpět do Agoulle.“

„Vy jste byl u krále, viďte?“ zajímá se dál tělnatá dáma. Musí mít za sebou alespoň pět porodů. A kdo ví, jestli v ní (soudě dle její… velikosti) nečeká i dítě k dalšímu.

Přisvědčím. Postavím se do pozoru, tasím zbraň (čímž přítomné dámy včetně Germaine Sallové dosti vylekám, až se zakloní od mého rapíru) a zasalutuji. „Le chevalier d’Agoulle, majitel 8. pluku De Rublé – k vašim službám.“ Rychle rapír schovávám. Několik dam sepne ruce u tváře a obdivně na mě hledíc nebo obrátivši své zraky k hostitelce vzrušeně zašvitoří:

„Ach, Germaine, máte doma plukovníka!“

Zatvářím se poněkud kysele a pak znovu promlouvám: „Excusez-moi, madames et messieurs…“ – naznačím mírnou úklonu hlavou – „jsem velice znaven cestou, půjdu si odpočinout.“ S těmi slovy opouštím místnost a vydávám se po schodišti na konci chodby nahoru a do své komnaty. Zavírám za sebou dveře, loutnu, brašnu a klobouk s rukavicemi odkládám na okraj lůžka a obutý a oblečený sebou mrštím na přeměkkou postel, až se zabořím do pokrývek. Brzičko přecházím do dřímoty… Náhle sebou prudce trhnu. Do jizby bez zaklepání vstoupí Germaine Sallová. Okamžitě si sedám a jako bych vůbec nespal, beru do rukou rapír a začínám jej leštit. Moje manželka dlouho nečeká na můj první krok a začíná. Slovo povaluje po jazyku jako víno:

„Zajímavé.“

Nechápavě povytahuji obočí. „Prosím?“

„Zajímavé, velice zajímavé,“ opakuje. Zní to znepokojivě, protože většinou si nebere servítky a je co na srdci, to na jazyku. Tohle – to její náhlé pohrávání si se slovy – pro mě nevěstí nic dobrého.

„Tak hergot, co je zajímavé?!“ neudržím se už. Dlaněmi se opřu o postel a na chvíli přestanu leštit zbraň a zahledím se na ni, dokud neodpoví. Není z nejošklivějších – vlastně je docela hezká, jen kdyby taková byla i uvnitř.

„Je nesmírně zarážející,“ vysvětluje poučným tónem konečně, jen co se jí podaří nalézt synonymum pro to její „zajímavé“, „že ač jste pověstný svým… poněkud – ale proč chodit okolo horké kaše, viďte? Ač jste tuze neduživý, trmácíte se sem v mrazu a sněhu, byť oba dva víme, co mezi námi je a bude.“

„Takže, drahá,“ odpovídám poněkud pohotověji a hlasitěji, než jsem zamýšlel. Ihned ztlumím hlas. „Vy jste si mě vzala, nikoli já Vás. K ‚ANO‘ mě přinutila tortura, pokud si vzpomínám dobře. A já si vzpomínám dobře.“ Zvedám dlaně, aby si mohla prohlédnout jizvy na jejich středu. „A pokud jde o mou neduživost… Ne! Tak jste to nazvala Vy – takže to, že se občas v zimě nachladím, ještě neznamená, že jsem neduživý!“

Germaine Sallová d’Agoulle se kysele ušklíbne. „Nu, to máte pravdu, ta vaše městská metresa by vám to mohla jistě potvrdit, viďte? Jak se vlastně jmenuje?“

„Odpusťte, ale nemám ani ponětí, o čem to mluvíte,“ nakrčím obočí.

„Víte, vím o vás vše,“ pokračuje bezstarostně Germaine Sallová a přechází ke stolu, na němž leží dva dopisy, kterých jsem si dosud nevšiml. Konečky prstů je zvedá a ovívá se jimi jako vějířem, zatímco se vrací ke mně. Po celou dobu ji sleduji. „Také je zvláštní,“ promlouvá nesouvisle, „že vám dopisy posílají sem, když tu téměř nejste. Vždyť dnes jste tu teprve popáté za těch osm let, co vám tento dům patří. Měl byste se o své panství starat, monsieur d’Agoulle.“ Vyzývavě na mě krátce pohlédne. „Ale to sem teď nepatří, já jen tak, že by vám z toho mohlo něco hrozit. Nicméně – jste šlechtic, nikoli panovník. Milenka panovníka je oficiální titul, ovšem milenka šlechtice nikoliv. A jako vaše právoplatná manželka mám právo podat oznámení, zajisté.“

Mám co dělat, abych se nerozesmál, třebaže mi současně tuhne krev v žilách. To by přece neudělala – neohlásila by mě soudu. Nebo ano? „Právoplatný?!“ zvolám. „Právoplatný! Vy chcete opravdu sňatek, který proběhl v městské mučírně, označit za právoplatný?“

„Jeho Veličenstvo se zmínilo, že jste dostal titul rytíře, ovšem ne, že by naši svatbu anulovalo,“ podotýká (bohužel popravdě) významně Germaine Sallová. Zamyšleně poklepává dopisem na rty. Přechází po místnosti sem a tam. „Františka? Hazel?“ Vyslovuje jména s čím dál větším odporem. „Marie? Hermiona? Klementýna?“ Zastavuje se u okna, rozlomí pečeť a dopis otvírá. Rychle přelétne pohledem podpis dole. Vzápětí vítězoslavně vykřikne, obrátí se a schová psaní za zády. Na rtech jí hraje triumfální úsměv a při vyslovení pravého jména jistě vrní: „Takže Magdaléna!“ Zazubí se. „Madeleinka…“

„Tak dost!“ vykřikuji. Vstanu a namířím hrot zbraně na Germainin krk pod její bradu, spíše pro vyděšení než že bych jí chtěl doopravdy ublížit. „Nevíte, o čem mluvíte!“

„Tak mi to povězte vy sám; zatím jste se k tomu jaksi neměl!“ provokuje mě.

Znova usednu na lože a schovám rapír do pochvy. „Magdaléna Foijová je má poručnice.“ Rozzlobený těžce oddechuji. Jsem příšerně vyčerpaný a chvěju se po celém těle hněvem i náhlou zimou.

Germaine se na vteřinku zatváří zmateně, ovšem vzápětí jako by nic a ústa se jí roztáhnou do širokého úsměvu – má bílé zuby a místo třetího levého nahoře zářivý diamant odrážející světlo voskovic. Zvedá ruku a ukazuje na mě prst. „Je vaší poručnicí? O to horší to pro vás bude mít následky.“ Otáčí se na podpatku, vykráčí z komnaty a hlasitě za sebou práskne dveřmi.

Krátce nato vejde ke mně služebná Constance. „Nesu vám sklenici vína, pane – vím, že bílé máte rád,“ špitá. Rozrušeně vypiju sklenici na ex a pokládám ji zpět na tác. Dívka zatím zavírá okno. Ptá se, zda ještě něco nepotřebuji, a po záporné odpovědi se uklání a odchází. Dveře za sebou tiše přivírá.

Lehám si na postel. Nevysvlečený, nevyzutý, v botách a odění i s parukou. Jen bandalír s rapírem odhazuji stranou. Okamžitě usínám. Zdá se mi o Madeleine a já vím, že se mohu jen modlit, aby zůstala v bezpečí. Udělal bych cokoliv, aby ji Germaine nechala být, protože ani jeden z nás nic špatného vpravdě neprovedl.

Probouzím se celý zpocený a navíc na zemi. Pokrývky jsou zmuchlané na druhém konci lože. Asi jsem ve spánku kolem sebe kopal a Bůh ví, co ještě. Zvedám se. Oblečení je sice zpocené, ale jinak jen trochu pomačkané. Dochází mi, že jsem se stále neodlíčil. Vyhlédnu z okna a vidím, že se počasí nikterak nezlepšilo – právě naopak. Jestli si někdo stěžoval na nedostatek sněhu, teď může být spokojený. Venku zuří učiněná vánice a není vidět na krok.

Uhladím na sobě oblečení a scházím dolů. Germaine Sallová už snídá. Já posnídám dvě sklenky vína (jak jinak než bílého) a pak si dám do komnaty zavolat Constance. Jí jediné tu mohu důvěřovat. Když vybíhám po schodech do patra, kde se nachází má ložnice, udivuje mě, jak rychle se přitom zadýchám. Jako bych přes jedinou noc ztratil vitalitu. To zaznamenávám nanejvýš nespokojeně. Jen nerad musím připustit, že Germaine měla pravdu – totiž ve věci mého zdraví. Vždycky bývalo chatrné.

Ve své komnatě rychle schovávám dopis, který Germaine nesebrala, pod kabátec. Pak si do brašny přidám ještě dva malé kožené váčky s penězi. Jen pár vteřin poté vejde povolaná Constance. „Pane?“ Usmívám se. Poněkud příliš pánovitě jí poručím, aby mi sbalila trochu vody a osedlala mého koně. Ale tak, aby o tom nikdo nevěděl!

Při příchodu do stáje si ještě upravuji širák na hlavě. Pro jistotu si uvolním rapír v pochvě a pevněji si připínám plášť. Spolu s Constance, která vyvádí mého ryzáčka, jdeme na nádvoří. „Mrzí mě to,“ špitá dívka. Překvapeně na ni pohlédnu. „To… s vaší manželkou…“ Rukou v rukavici ji něžně pohladím po skráni. Pak se vyšvihnu do sedla. Protože se ze dveří vyhrnula děvečka s vědrem pod paží chystající se nakrmit slepice, rychle koně pleskne a on se prudce a nečekaně vzpíná, až mám co dělat, abych se udržel v sedle. Pak s divokým zaržáním vyrazí rychlým cvalem vpřed. „Buďte opatrný, pane!“ vydechne ještě služebná. Její slova stíhám zaslechnout jen matně a brzy mě kolem dokola obklopí hustá mlha. Jen v hloubi srdce dobře tuším, že ji víckrát nespatřím.