Galejník z Agoulle / 3

Rebejah Romány » Akční, detektivní, dobrodružné, válečné

Anotace: Třetí čast

3 – Naděje a pochybnosti

Když vejdu do domu místní léčitelky, která si dá říkat po vzoru své známé předchůdkyně z patnáctého století Madame Lea (její původní jméno je Leanna Sallová), Jeanne Philipinne Délurová sedí u krbu. V ruce drží šálek s bylinkovým čajem. Hlavu má lehce nachýlenou ke straně a podřimuje. Po špičkách se k ní přiblížím a chci jí opatrně vzít čaj, aby jej nevylila. Když se však dotknu její ruky, kněžna se probudí. Mimoděk sama šálek pustí a já jej pokládám na talířek na stůl.

„Kde jste byl tak dlouho?“ ptá se vyčítavě kněžna Délurová, zatímco okázale zívá. Je však spíše zvědavá než nazlobená – což je dobře.

„Pronásledoval jsem podezřelého,“ odpovídám klidně. „Byl to ale jen jakýsi kluk. Neuměl ani šermovat, pochybuji, že by po hraběti střílel. Jaký by měl důvod? Navíc nevím, kde by k pistoli přišel.“

„To dává smysl,“ přikývne rozespalá dívka a upije již studeného čaje.

„Něco pro Vás mám,“ říkám a podávám jí náušnice. Rty se jí opět roztáhnou do potěšeného úsměvu. Vstanu a napřahuji k ní ruku v hnědé kožené rukavici. „A odvezu Vás domů,“ dodám.

Toto rozhodnutí mi vydrží jen několik vteřin. Když vyjdeme ven, okamžitě začne pršet, jako by nás nechtěl Bůh odsud pustit. Dívce řeknu, aby počkala u krbu, a sám zajdu za léčitelkou. Žena právě stírá vlhkým hadříkem ze stolu krev. Vzhlédne a vzrušeně přestane pracovat. „Co potřebuješ?“ zajímá se vlídně. „Zase ses nachladil?“

„Ne,“ vrtím hlavou a musím se pousmát, „i když k tomu pravda asi nemám daleko. Ale na tom teď nezáleží – jak mu je?“

„Hraběti?“ ujišťuje se Madame Lea. „Přežije to – aspoň to tak zatím vypadá. Je štěstí, že jste s Její Jasností kněžničkou byli na náměstí. Co jste tam vlastně dělali?“

„Ehm... Pomáhal jsem jí, jel jsem kolem,“ vymýšlím si narychlo, „eh, jel jsem kolem, abych… abych se vlastně dostal k Vám a… narazil jsem na ni. Než jsem ji pozdravil, ozvaly se výstřely a…“

Žena přikyvuje. Vypadá to, že na můj lep skočila. „Tak proč jsi za mnou původně chtěl?“ vyzvídá. Že já jí nakonec neřekl pravdu. Teď už je však pozdě. Svlékám se a ukazuji jí ránu na paži. Krčí rameny. „Budeš v pořádku,“ říká bezstarostně. „Dobře se to hojí.“

„Hrabě de Montefailles… Mohu s ním mluvit?“ zajímám se s nadějí.

„Vyloučeno!“ ohradí se rezolutně léčitelka. „Musí odpočívat. Ale chválím tě – počínal sis chytře. Kdybys to neudělal, zamřel by nejpozději tady na mém stole. A to já nemám ráda, když někdo zemře na mém stole.“

„Víte o něm něco?“ ptám se zvědavě dál.

„Inu… Má synovce, asi pětiletého… jeho teta sem také často chodívá, protože je nemocný… A sestra hraběte – je komornou královny,“ vzpomíná si ještě.

Déšť neustává, naopak zesiluje. Rozhodujeme se s kněžnou Délurovou, že už nebudeme déle čekat – za chvíli by ještě přišla bouřka a co pak. Zavezu ji do Zpěněné vlny a usadíme se u stolu v koutě, ale já ihned zas vstávám. Objímám hezkou černovlásku, která se zjevila ve dveřích. „Magdaléno! Kde jsi byla v tom strašném dešti?!“ zvolám. Je to Magdaléna Foijová, je jí 28 let a má černé vlasy a (jako její sestra) živé šedé oči.

„Byla jsem nakoupit,“ odpovídá vesele. „Ale – co se ti stalo? Jsi celý od krve!“

„Dlouhý příběh,“ odbývám ji. „Madeleine – to je kněžna Délurová, potkal jsem ji, když… když jsem se tak zakrvácel, jak říkáš. Je tam ještě ta kaše?“ Přikyvuje. Za chvíli už kněžna jí z plné misky. Vedle mě si stoupá Lara.

„Jak Vám chutná?“ ptá se nahlas a do ucha mi pošeptá: „Doufám, že Vám nic nebude. Měla chuděrka takový hlad, že se do toho pustila dřív, než jsem se stačila ohradit, že je to tři dny staré…“

Pousměju se a krčím rameny. „Mně nic není,“ říkám v klidu. V té chvíli odpovídá kněžna:

„Docela to ujde, když uvážím, jak je to tu dlouho.“ Všichni tři se rozesmějeme.

Kněžnu nechávám přespat u sebe v jizbě a sám si lehám na lavici v šenku. Avšak nespím – přemýšlím. Uvažuji nad postřelením hraběte z Montefailles. Nebylo pochyb, že byl hlavní obětí. Nebo ne? Mohl útočník sledovat Marcela a hrabě se mu jen nešťastně připletl do cesty? Že by byl Albert de Montefailles jen… ve špatnou chvíli na špatném místě? To mi přijde až příliš náhodné – na to je příliš mocný a urozený. Vzhledem k místu, kam ho střela zasáhla, však nebylo pochyb, že šlo o pokus o vraždu. Který se nezdařil jen díky Jeanne Délurové. Ano – jen díky ní jsem tam byl právě v tu chvíli a mohl jsem ho zachránit. Bylo to neskutečné štěstí. Ale kdo by byl tak pitomý a střílel po zástupci královny? To mi nejde na rozum.

Beru do rukou loutnu a tiše se dotýkám strun. Spíš na ně jen tak nahodile drnkám než že bych cíleně hrál. Pomáhá mi to – kupodivu – přemýšlet. Otec mi říkal, že prý jsem kdysi měl předka básníka. Podle jeho názoru jsem od něj asi něco zdědil, neboť to nebyly jen vyučovací hodiny, kdy v mé komnatě nástroj zněl. Připadá mi to jako nesmysl, protože jestli kdy nějaký básník v naší rodině byl, jeho krev se jistě vytratila mícháním s Francouzi, Němci, Finy a Dány.

Do rána zbývá několik hodin. Vstávám, odkládám nástroj a přecházím po temné prázdné místnosti. V noci je to tu tak tiché… Ve vědru s vodou se konečně s obtížemi odlíčím. Marcelovi jsem musel připadat jako šílenec s tou maškarádou na obličeji. Bohužel se tomu nevyhnu ani při příští návštěvě svého otce.

Vracím se k hraběti. Madame Lea říkala, že měl synovce, který je nemocný. Zvláštní – přesně totéž mi řekl Alexandr, když mi povídal, že prý kněžna Délurová – moje krásná Jeanne – navštěvuje jeho matku kvůli nemocnému synovci. I Jeanne sama se mi svěřila, že je u léčitelky častým hostem – to bylo, když spolu s postřeleným odjížděla do jejího domu. Oba mají nemocné synovce… Co když to hraje nějakou roli? Třeba může být na řadě kněžna! Nebo… Třeba ho postřelili a chtějí unést toho nebohého chlapce, co já vím. Ale nemůžu tu jen tak nečinně sedět, když někde venku pobíhá člověk s pistolí a stříl po šlechticích! Když zabil zástupce královny, může chtít zabít i jeho sestru. Nebo samu královnu! Pro krále by to sice asi znamenalo návrat na trůn, ale ani tak si nemyslím, že si přeje její smrt.

Ano – nemyslím si to. To ovšem ještě vůbec ale vůbec neznamená, že to musí být pravda! Král je velice podivný. Klečíte před jeho trůnem a něco mu říkáte. Pak máte co dělat, abyste se nerozesmáli, když k Vám mluví asi takto: „A oni si jsou vědomi své moci? A nechtěli by se k nám třeba vrátit?“ A takhle hovoří se mnou! Vím – jsem jen rytíř, ale… bylo to tak i předtím. Ať si je král, ale jeho onikání mi leze krkem.

Ráno mě probouzí Lara. Za ruku vede kněžnu a podotýká, že by si dívka ráda sedla. Zamračím se, že šenk je plný lavic a mohou si sednout i jinam a nechat mě spát, ale pak zachytím významný pohled v kněžniných očích. Omlouvám se a sedám si. Dívka usedne vedle mě. Po třech hodinách spánku se cítím dost mizerně.

Po snídani se kněžna loučí a chystá se odejít, ale já ji dohoním. Nohy se mi nad kotníky boří do vrstvy sněhu. „Jeanne! Mademoiselle Jeanne, počkejte!“ volám za ní. Podávám jí módní klobouk, který se zavazuje na mašli pod bradou. „Tohle Vám posílá Lara – abyste nezmokla,“ vysvětluji a doplněk jí rychle šněruji. Sněží i prší zároveň – přes noc déšť neustal. „Doprovodím Vás. Vlezte si zase do sedla.“ Pomáhám jí vyšvihnout se na mého ryzáčka, beru ho za uzdu a vedu ho za sebou. Chvíli tak putujeme mlčky, doprovázeni křupáním sněhu, až se zeptám:

„Jasnosti – smím se na něco optat?“

„Už jste to učinil,“ rozesměje se kněžna. Pak přikývne.

„Odpusťte, vím, že mi do toho nic není, přesto – můj přítel Alex se mi svěřil, že máte nemocného synovce. Je mi to líto.“

„Ovšem, leč… Proč Vás to zajímá?“ diví se ona.

„Víte, to samé mi řekla Madame Lea včera o hraběti z Montefailles,“ pokračuji zadýchaně. Vláčet se s těžkým pláštěm půlmetrovou vrstvou sněhu, to není zrovna procházka růžovým sadem.

„Co přesně Vás na tom zaráží?“ nechápe kněžna.

„Víte, nejsem si jistý, zda tuším správně,“ oddechuji, „ale já o tom v noci hodně přemýšlel. Domnívám se, že jde o toho samého synovce.“

„Sakra,“ vydechne ohromeně dívka a pokřižuje se. „Jak jste na to přišel?“

„Sám nevím,“ krčím rameny, hned ovšem pokračuji: „Takže Albert de Montefailles je Váš…“

„Švagr,“ dokončí dívka.

„Máte sestru?“ vyzvídám.

„Bratra,“ zavrtí hlavou. „Však jsem o tom včera rovněž mluvila.“ Uvědomuji si, že je to vlastně pravda, a trochu se stydím, že jsem se na to neupamatoval. Ovšem… Vzhledem k tomu, co se stalo… „Můj bratr je manželem královniny komorné – to ona je matkou nešťastného Julia.“

„Julius?“ pousměju se. „Hezké jméno.“

„Samozřejmě,“ přisvědčí. „Ale proč mluvíme jen o mně? Proč mi neřeknete něco také o sobě?“

„Já nemluvím o Vás – odpusťte – nýbrž o případu,“ ohradím se.

„Hm, jak vidím, to se vzájemně propojuje.“ Kněžna si rukou upraví kabátek. „Co se děje?“ ptá se, když zastavuji. Místo odpovědi vylezu za ní do sedla.

„Nebude Vám vadit, když…“ začínám, ale ona zjevně tuší, co chci říct, a vrtí hlavou. Přesto sebou polekaně cukne, když jí pomalu pokládám ruce na boky.

„Udělal jste… dobře,“ říká váhavě kněžna. Povytahuji obočí, ačkoliv mě nemůže vidět. Přesto je mi zcela jasné, že míní usednutí na koně než to druhé, z nutnosti učiněné gesto. „Ještě byste se ztrhal. Víte, nejste proslulý jen jako výjimečný šermíř, nýbrž také jako… nesmírný smolař. Povídá se, že jste v jednom kuse churavý,“ provokuje kněžna. Krčím rameny.

„No vidíte – a já bych Vám měl o sobě něco říkat, když o mně vlastně zvíte všecko?!“ směju se pobaveně. Ale úsměv mi brzy zmrzne na rtech. Jednu ruku posouvám kněžně na břicho, druhou k jílci rapíru. „Jeanne,“ říkám chladně a nervózně. Tuším nebezpečí.

Zavane vítr a blízko nás zašustí křoví. Opustili jsme městečko a ubíráme se volnou zasněženou krajinou. Dívka přitáhne koni opratě a my zastavujeme, ale já zvíře podobnu do cvalu. Dívka, která to nečeká, vyjekne. Vzápětí se ozve výstřel a Jeanne Délurová vyjekne opět. Padá do mdlob a byla by sletěla do sněhu, kdybych za ní neseděl já. Chytám ji pevněji, ruku posunuji ke klíční kosti a stisknu její ránu; druhou rukou tasím zbraň. Ale všude je klid. Rozčileně rapír schovávám a pevně tisknu volnou rukou otěže. Letíme ponurým zimním dnem.

Na zámek Fomtesieu dorážíme o necelou půlhodinu později. Rychle skočím na zem, beru kněžnu do náručí a utíkám k budově. Nemám čas si ji prohlížet. Mocně zabuším na vrata. Otvírá mi jakási ježibaba se třemi bradavicemi na obličeji a žádá na mě ohlásit, kdo jsem. „Jsem plukovník d’Agoulle – nesu Vaši kněžnu, otevřete mi! Rychle!“ křičím nepříčetně.

Žena mě nasměruje do jejích komnat a běží pro knížete. Když tam doběhnu, už oba stojí uvnitř. Dáma, která se označuje za chůvu malého Julia, ode mne dívku přebírá a pokládá ji na lože. Do pasu ji přikryje dekami. Vrhám se k ní a začínám rozvazovat stuhy u klobouku, ale její bratr mne od postele hrubě odstrčí. „Ne!“ vyhrkne nepřátelsky. „Vy na ni nesahejte!“

Proč mě nenávidí? Vždyť se ani neznáme. Nic jsem jeho sestře neudělal – naopak; já ji přinesl do zámku! Nervózně přecházím po chodbě sem a tam. Míjí mě jakýsi vážný muž v černém oděvu s kufříkem. Až po chvíli mi dochází, že to byl místní lékař. Sotva vklouzne do pokoje, objeví se na chodbě kníže. „Obávám se,“ říká monotónně, ale stylem nevyřčené výhružky, „že jsme si nerozuměli, pane plukovníku – já myslel, abyste odešel ze zámku.“

Dívám se do jeho temně modrých očí. „Nemám důvod,“ odpovídám. „Naopak je tu něco – někdo, kdo mě tu drží. Vaše sestra, Jasnosti.“ Kníže se zamračí, ale už nic neříká. Pozorně si mě prohlíží.

„Velice se omlouvám, pane,“ vyhrkne vzápětí. Je o pět let starší než já (to znamená o pět let mladší než Germaine… může mu být tak třicet let) a uvědomuje si svoji chybu. „Excusez-moi, monsieur. Udělal jsem chybu… Obával jsem se, abyste Vy nebyl ten střelec…“

„No dovolte!“ vyjedu na něj, navzdory jeho věku. Nenechám se urážet.

„Já vím, omlouvám se,“ bručí zahanbeně kníže, „já jen, že se to tak někdy prý dělá, jak jsem slyšel, víte…“ Přátelsky vzhlédne a změní téma: „Jsem Eugène Délure, starší bratr Jeanne.“ Uklání se. To gesto po něm zdvořile zopakuji.

„Pierre Louis d’Agoulle,“ představuji se. Není to mé plné jméno (to zní: Pierre Louis de St Elle de Agoulle), ovšem na tom nezáleží. Vlastně to – jen tak mimochodem – není ani mé rodné jméno.

Kníže mi povýšeně ukáže dveře, že se mohu jít podívat, ale pak že by bylo dobré odjet. Přikyvuji, že to beru na vědomí. Chápu, že Jeanne teď potřebuje klid. Vcházím do komnaty. Lékař mě uklidňuje, že to přežije. Usedám na okraj lože a beru chladnou kněžninu ruku do své. „Ach, moje Jeanne,“ zašeptám. „Slibuji, že najdu toho, kdo Vás chtěl zabít. To Vám přísahám.“ Políbím jí ruku, skládám jí ji na břicho a tiše odcházím.

„Jeanne postřelili,“ oznamuji dutě, když vcházím do šenku U Zpěněné vlny. V místnosti sedí u stolu dva muži v košilích a vestách a hrají kostky, Pak tu u stolu vedle pultu vysedává Alexandr a v temném rohu se mucká jakýsi mladý pár. Sedám si k příteli a objednávám bílé víno.

„Co se stalo?“ ptá se Alex. „Je v pořádku?“

„Děláš, jako bys ji miloval rovněž!“ zasměju se, abych si ho trochu dobral a zlepšil si náladu. Pak však přestanu. Protože mi Lara právě podává sklenici, na ex ji vypiju a požaduji ještě jednu. Na desku stolu skládám zlaťák. „Přežije to. Byl jsem s ní. Jeli jsme na její zámek. Nakonec jsem ji tam dovezl. Bylo to zvláštní, Alexi – zejména její bratr. Kníže mě odstrčil, ať se jí prý ani netknu…“ Vypiji druhou sklenici a pánovitě dívce nakazuji, aby mi dolévala tak dlouho, dokud nepropiju ten zlaťák. Alexandr se nápadně zamračí, ovšem nahlas se mi říct neodváží nic.

Autor Rebejah, 07.07.2018

Přečteno 511x

Tipy 0