Galejník z Agoulle / 6

„Ach, konečně jsi doma!“ zvolá Lara, když se objevím v hostinci. V jejích očích vidím strach. Z kuchyně vyjde špinavá Magdaléna a tváří se nesmírně vážně. Ihned pochopím – zatímco já byl u kněžny Délurové, tady se stalo něco strašného.

„Co se děje?“ ptám se s předtuchou.

„Pierre, tvoje manželka… byla u soudce. Všechno řekla, všechny ty své lži – jenže...“ Magdaléně se z očí začnou sypat slzy. Objímám ji a Lara za ni pokračuje:

„Víš, jací jsou dnešní mocní – za pár zlaťáků uvěří čemukoli a dají do vězení třeba i krále. Byli tady, Pierre. Obrátili to tu vzhůru nohama – byli i ve tvé jizbě a všecko prohledali. Chtěli jsme to tam uklidit, ale ty…“

„Laro, přejdi k věci,“ upozorním ji vážně.

„Ach, můj milý,“ zasténá Magdaléna. Svých strachem jako by náhle zestárla nejmíň o pět let.

„Našli tam tvé věci a hned se nás začali vyptávat. Hrozili, že nás odvedou do mučírny! Řekly jsme, že to jsou věci toho postřeleného, hraběte de Montefailles. Neboj, jeho zpovídat nebudou – Madame Lea jim to nikdy nedovolí, víš jaká je.“

„Vím,“ přikyvuji. „Ale mohou jí ublížit. Soudce může všechno…“

„My víme,“ přikývnou současně obě sestry. „Poslaly jsme dopis králi na Guille. Doufáme, že pošle nějaké vojáky. Ti ji budou hlídat.“

„To bylo chytré,“ odtuším a pousměju se. „A teď z veselejšího soudku – kněžna Délurová mě pozvala k sobě na zámek na večeři.“

„Pierre!“ vykřikne Magdaléna. „Ale to je skvělé!“

„Já vím,“ usmívám se. Objímám obě dívky kolem ramen. „Vždyť já se do ní celý zbláznil – do jejích očí, do jejích vlasů…“ zaúpím zasněně.

„Jsi šťastný,“ směje se Lara.

„Teď si ale musím odpočinout – a taky si asi uklidit jizbu,“ říkám. Když vyběhnu po schodech nahoru, rozrazím dveře do svého pokoje a – sprásknu ruce. Lože je rozházené, okno dokořán, pokrývky poroztínané. Truhlice je otevřená a prázdná, její obsah leží zmuchlaný na různých místech po celém pokoji. Moje brašna, která visela na klice u dveří, je pryč. Zmizel i všechen její obsah.

Sedám si na zničenou postel a složím hlavu do dlaní. Sedím tak asi jen půl minuty, když do jizby vrazí Alex. „Tak tobě taky?“ zeptá se, když uvidí tu spoušť.

Přikyvuji. „To je kvůli mně – hledá mě soudce.“

„Vypsal na tebe odměnu,“ přitakává Alex. Zvedám hlavu. „Tisíc zlatých za živého nebo mrtvého.“ Natahuji ruce do vzduchu. „Co to děláš?“ diví se můj přítel.

„Dělej. Svaž mě, doveď mne těm lotrům.“

„Neblázni, to já neudělám!“ brání se Alex. Nechám ruce spadnout přes kolena.

„Co budeme dělat?“

„Uteč!“ vykřikne nečekaně rozhodně Alex.

„Ne, v žádném případě! Alexi, nejsem psanec,“ mračím se nad jeho návrhem.

„Ne, Pierre, já to myslím vážně – utíkej!!“ volá Alexandr. „Jsou tady!“

Hvízdnu. Dřepnu si do okna a prostorem mezi podpatkem boty stojím na parapetu. „Sbohem,“ hlesnu. Dívám se Alexovi do očí. Pak mu v rychlosti něco pošeptám do ucha a skočím dolů.

„Pierre!!“ Slyším Alexandrův výkřik. Dopadám rovnou do sedla. Zasténám, jednou rukou chytnu uzdu a druhou si držím ránu u boku. Pak bodnu koně do slabin a ten cvalem vyletí kupředu.

Doufám, že Alex splní svůj úkol, protože je to hodně těžký úkol. Ani nevím, jestli budu mít ještě někdy šanci se ho zeptat, jak to dopadlo. Sám nevím, kam jedu, jestli se někdy vrátím ani zda někdy víc uvidím Laru a Madeleine, Madame Leu, Alexandra a… a svou sladkou, půvabnou Jeanne Délurovou. Snad i knížete Délura bych teď viděl rád.

Tak přijedu až k hustému křovisku. Zajedu do něj. Už tam ve tmě čeká Alexandr. Rychle a tiše se pozdravíme. Má na sobě stejné černé šaty jako já, protože v nich byl už u kněžny Délurové. Jak skvěle se to teď hodí. Sehnal i tmavou paruku. „Zlom vaz,“ syknu. Přikyvuje. Ryzáček zadupe kopyty, jako bych se otáčel. Slyším hlasy našich pronásledovatelů:

„Hele, proč ho nezabijeme v tom křoví?“

„Jednou vyleze. A chci vidět, jak bude umírat.“

„Jo ták. Abys to mohl paní Sallové vyprávět, co?“

Alexandr pobodne koně do cvalu. Já klidným krokem pokračuji tmou. Mám o něj strach, ale jiná možnost není, pokud chci sám přežít. A on se mi vlastně už kdysi nabídl sám. Proč bych mu tu možnost upíral. Navíc – on se vždycky ze všeho dostane. To je celý Alexandr. Navíc má rychlejšího koně než já, ani mě neudivuje, že jsme se setkali tak rychle. Určitě bude v pořádku. Doufám…

Ani nevím jak, cesta mě zavede k zámku Fomtesieu v Uttëh. Zabuším na vrata. Když oznámím, že jdu za kněžnou Délurovou, jsem bez ptaní puštěn dovnitř. Voják mě odvádí přímo k ní do komnaty.

„Sluší se oznámit, když jdete někoho navštívit,“ pokárá mě naoko šlechtična. Rozmarně mi pokyne, abych se posadil, a poručí vojákovi, aby nás nechal o samotě.

„Vy máte milenku?“ zajímá se. Upije z šálku horké čokolády.

„Ne,“ vrtím hlavou. „To si Germaine vymyslela, aby se mě zbavila. Vlastně proto jsem tady. Směl bych tu na pár týdnů zůstat – jdou po mě soudcovi služebníci.“

Kněžna se pobaveně zasměje. „To je mi ale originální žádost o pohostinství.“

„Nu, a poskytnete mi jej?“ vyzvídám. Svůj ohnivý zrak teď nijak neskrývám.

„Hm… Ano,“ odpovídá po krátké odmlce.

„Vy jste musela váhat?!“ naoko pohoršeně se od ní odtáhnu. Dívka se znova zasměje. V duchu si pomyslím, že ten smích zní jako kapky rosy dopadající na ranní zem. Pak si připomenu Alexova slova, ať se nezaplétám s poezií.

„Vy jste mi vtipálek,“ naklání zasněně dívka hlavu ke straně. Pak mi stáhne z hlavy paruku a odhodí ji stranou. „Bez té paruky vypadáte zajímavě.“

„A s ní?“

„Inu… hezky,“ usměje se ona.

„Hm… Těžká volba – mám být zajímavý, nebo krásný? Rozhodněte vy, moje urozená paní.“

„Obojí,“ zašeptá. „Tak pojďte – dokud tu Eugène není.“

„On tu není?“ zvolám a jen obtížně skrývám radost. Zavrtí hlavou.

„Se svou manželkou… pracuje na Juliově sourozenci…“

„Aha,“ říkám. „To jsem vědět nemusel.“ Zasměje se a políbí mě.

U Jeanne zůstávám přes noc. Brzy ráno kněžna vyhlíží z okna, když tu vykřikne. „Někdo sem jde!“ Vrhám se ke sklu. „Poznáváte ho?“

„Ach, ano! To je Alexandr. Pusťte ho dovnitř.“ Naklání hlavu ke straně. „Prosím,“ říkám. Sejdeme dolů a na stole je už nachystaná snídaně. Kněžna poručí, aby prostřeli i třetímu. Brzy s námi Alexandr sedí u jídla. „Tak co,“ ptám se. „Jak to šlo?“

Alexandr se zasměje a pak nám vše vypráví: „Inu, téměř ihned potom, cos zmizel, po ně vystřelili. Byl jsem bohém – střela mi proletěla kloboukem, když jsem ho smekl z hlavy, a já na ně zařval drze, jak bys to udělal ty: ‚Au revoir!‘ Tak mě pronásledovali až k domku. Tam jsem se – podle svého plánu – převlékl, koně jsem poslal pryč a pak jsem vyběhl z domku. Oni se ptali, co to dělám, a já na to, že tam přijel jakýsi cizinec s hnědými vlasy, asi šlechtic, a že mně vyhrožoval, když mu nepomůžu ukrýt se, že mě zabije, a já vzal nohy na ramena.“ Směju se. „A oni mi opravdu uvěřili – to jsou tupci! To už bylo večer. Pak mě napadlo, že ta cesta, kterou ses vydal ty, vede sem. Tak jsem šel za tebou a hle – jsem zde!“

„Mazané,“ usmívám se. Alexandr se ke mně nakloní a pošeptá mi:

„Tak ty jsi tu byl přes noc, mon ami? Nu, pozoruhodné…“

„Nepřipravil jsem kněžnu o panenství, jestli tě zajímá tohle. Nic se neudálo.“

Na zámku Fomtesieu již zůstávám. Nikdo mne tu nebude hledat – co bych přeci dělal u knížete Eugèna, jenž mne má jako trn v oku? Kromě něj jsem tu však všemi vítaný. Každý týden ke mně chodí Alexandr a nese mi dopisy od Madeleine, v nichž mne spravuje o dalším počínání mé manželky. Ačkoliv je jasné, že má neoficiální poručnice nezahálí, Germaine Sallové zjevně návštěva soudce prozatím postačila.

Nicméně – pominu-li tohle, je to krásný čas, kdy jsem se svou Jeanne. Nemyslel jsem si, že ještě někdy potkám někoho, kdo… kdo… s kým bych mohl být šťastný. Nejednou si pomyslím, že jsem teď přihrál Germaine do karet, ale na tom mi nezáleží. Mám kněžnu Délurovou a jsem šťastný. Dělá mi to jen potěšení, když je Eugène bledý hněvem. Miluji ji, ona miluje mne – nic nám nemůže stát v cestě. Ne moje manželka, ne její bratr, ne gonský sadistický soudce!

Tak uplyne měsíc, kdy jsem v blízkosti mladinké kněžničky tím nejšťastnějším mužem. Nebo si tak aspoň připadám. Jednoho dne ke mně zase přijde Alexandr.

„Pierre, nesu špatné zprávy,“ říká. „Královna chtěla navštívit svou sestřenici v Dánsku a… Udělali všechno – navlékli ji do několika vrstev oděvu, i v kočáře bylo víc závěsů – jednak aby nebyla zima, jednak…“

„Aby se zpomalila střela,“ přikyvuji.

„Ano,“ přitaká Alex. „Nechápu, jak se to mohlo stát. Když vyšla z kočáru a chtěla se nalodit, na mole ji kdosi postřelil. Theresa de Montefailles ji zachytila a… já tu jsem dnes naposled.“

„Jak to spolu souvisí?“ divím se. „A proč bys neměl příště znovu přijít? Kníže ti snad něco řekl?“ Vrtí hlavou.

„Má matka byla požádána, aby se o královnu postarala. Ta přezdívka Madame asi nosí štěstí – je nejlepší léčitelkou této doby. S ní se však musím odstěhovat i já. Už nemůžu přebírat dopisy od Magdalény.“

„A co Madeleine?“ vyzvídám dál.

„Mám tu dopis,“ říká Alexandr a vytahuje jej zpod vesty. Pak mě pevně objímá. „Sbohem, příteli. A – jsem šťastný, že jsi našel někoho, kdo je ti náhradou za Germaine.“ Usmívám se.

Usedám na lavičku v zahradě. Je sice zima, ale teď je mi to jedno. Královna je… postřelená… Proč? Kdo to udělal? Slíbil jsem Jeanne, že přijdu na to, kdo ji tehdy postřelil. Je navíc nanejvýš očividné, že útočník na mě, na kněžnu, na hraběte de Montefailles a teď i na samu královnu je jeden a tentýž muž!

Myslel jsem, že když se Alexandr stěhuje do Ykkhó, už nebudu více dopisy od Madeleine dostávat. Mýlím se. Tři dny od Alexova odjezdu přichází k zámku postava v kápi. Když ohlásí, že jde ke kněžně Délurové, je puštěna do paláce. Namísto za Jeanne jde ke mně.

„Pierre,“ vydechne a snímá si kápi. Je to Lara. „Mám pro tebe dopis od Magdalény. Když mi jej dávala, neřekla nic, jen, že je jí to prý líto. Nevím, co tím myslela.“

Otevírám dopis. Madeleine Foijová v něm sděluje, že se má choť vydala ke královně. Jí se přiznala, že zbaběle zavraždila… vlastního bratra, Alexandra Salla, ve spánku, a že je jí to líto, ale že si zaslouží – nejvyšší trest. „Nejvyšší trest…“ opakuji.

Za bratrovraždu moje manželka propadne hrdlem.

„Alexi,“ hlesnu. Musím se posadit, abych se udržel na nohou. Složím dopis do klína. „Alexandr je mrtvý, Laro. Alexandr!“ Nedokážu to pochopit. „Proč to jen udělala? Jaký měla důvod?“ ptám se sám sebe šeptem. Lara si ke mně přisedne a objímá mě kolem ramen. Nemůžu tomu uvěřit – před třemi dny tu přede mnou stál a byl to on; ten veselý, rozverný, nadaný muž! Jak může být teď mrtvý?!

Vzpomínám si na něj. Vybavuje se mi každý detail jeho tváře – jeho plavé vlasy, skoro stejně světlé jako jeho pleť, jeho jiskřivé černé oči. Jeho smích. A jeho obrazy! Ano – jeho krásné, umně vytvořené obrazy, které nikdy nikomu neukázal než právě mně.

Snad právě kvůli Alexově smrti se snažím dbát jeho posledního přání, jež přede mnou vyslovil, a být šťasten z každičkého okamžiku s Jeanne Philipinne Délurovou. A protože už oba dobře víme, že naše láska je vzájemná a stejně horoucí, smluvíme zásnuby. Eugène nám oběma sděluje, že nám to velice přeje a že je šťastný, že bude mít v rodině takového skvělého šermíře, jako jsem já. V jeho očích ovšem vidím hněv a pomstychtivost a dostávám strach, co asi vymyslí.