Tábor - Jmenuje se Gabriela / 1

„Kolik je mrtvých?“ ptá se generál při poradě. Od napadení Švédy uběhly necelé tři týdny.

„Šest,“ opáčí bezvýrazně de Ïille. „Jeden se zastřelil, zbabělec, jako naschhvál z mého regimentu. Další čtyři zemřeli na omrzliny.“

„A ten šestý?“

Odpoví, že nemá nejmenší tušení. Nepřišel na to ani s Reném.

„Jak jsou na tom opravy? Už jsou dokončené?“ zajímá se dál generál de Lille.

„Nikoli, pane,“ ujme se slova opatrně d’Ykkhó. „Máme málo dřeva. Sice jsme vyslali několik vojáků pro další, ale… no vždyť víte. A taky… a… a…“

Generál se během jeho krátkého pokusu o nastolení zpravení o situaci napřímil, předklonil se, takže to vypadá, jako by seděl v židli, ale ramena a hlavu měl na opačém konci stolu, a upřel na plukovníka své pronikavé oči, které ve vás budili pocit, že vám generál vidí až do žaludku, že jste průhlední jako nejčistší sklo a že se na vás v příští chvíli vlastník těch očí vrhne jako lité zvíře a rozsápe vás na kusy.

Ty oči byly navíc modré jako příslovečné pomněnky, což ve většině lidí vyvolávalo pocit, že je generál mírný jako beránek. Pak se mohli jen divit, když se ten beránek proměnil na psa a začal kolem sebe štěkat a kousat.

Výsledkem toho bylo, že milý d’Ykkhó pobledl, nenápadně se skrčil ve své židli a už jen naprázdno otevíral a zavíral ústa, jako by ho někdo připravil o hlas.

„Co vím? CO VÍM, PANE PLUKOVNÍKU D’YKKHÓ!“

„Myslím, že Évariste d’Ykkhó chtěl jen říct, že nám ubývá lidí, kteří by se mohli na opravách podílet jakýmkoli způsobem,“ vyhrkne de Ïille. „Ptal jste se, kolik je mrtvých, dozvěděl jste se, že šest, ale už jste se nedozvěděl, že dalších čtyři sta není s to vstát z lůžka… pane.“

„Má pravdu!“ vzchopí se trochu d’Ykkhó. „Navíc taky někteří, ti se věnují nemocným, jiní musí vařit, další se věnují hlídkám…“

Generál udeří pěstí do stolu tak prudce, že se otřese nejen on, nýbrž i celý stan, možná i celé ležení a kdo ví, jestli ne taky celý jih země nebo možná samotné Gony.

„Sakra!“ zařve. „V tomhle táboře je nejmíň devět tisíc vojáků, netvrďte mi, že je vyřídí útok ani ne batalionu Švédů s jediným zatraceným kanónem! Tak o tom přemýšlejte, rozchod!“

„Nezdá se vám generál nějaký podrážděný?“ pronese ke mně d’Ykkhó. Krčím rameny. „Vy jste dneska hovorný,“ zabručí on. „Jdete na snídani?“

„Nejspíš,“ odtuším.