Tábor - Jmenuje se Gabriela / 2

„Ty, Pierre, můžu?“ ptá se René u snídaně. Přikyvuji a on se usadí vedle mě. Chvíli jíme mlčky, pak zahlédne ve frontě na kaši markýzu du Tiëlles a pousměje se. „Gabriela je skvělá, nemyslíš?“ uklouzne mu.

„Kdo?“ nechápu zpočátku já.

„No přece Gabr… Markýza du Tiëlles!“ zvolá dostatečně nahlas, abych znal jeho nadšení, ovšem zase přiměřeně opatrně, aby ho nemohla ona slyšet.

„Ach, tak ona už je to Gabriela!“ protahuji.

Dloubne do mě loktem. „Co proti ní máš? Když jsi ji přinesl od toho stromu, choval ses k ní jinak,“ poznamenává. Plnými ústy pokračuje: „Náhodou, dneska jsme si spolu hezky povídali, abys věděl…“

„Vskutku, a o čem?“

„Tak různě...“ utrousí. Uchichtne se. „Divila se, že ještě nemáme hotové ty opravy, představ si! Ona! Musil jsem jí to vysvětlit jako de Ïille generálovi na poradě.“

Vztahuji ruku a dotýkám se jeho čela. Zamračeně se odtáhne. „Poslyš, plukovníku, nemáš ty náhodou horkost? Jak tě to napadlo, bavit se s ní o ležení?!“

„A proč prosím tě ne? Komu to bude vykládat? Je tady uvězněná v táboře stejně jako my, a je tu sama, myslel jse, že mě zrovna ty pohopíš.“ Jeho hlas postupně víc a víc nasákne jeho hněvem. „A vůbec,“ pokračuje rozhořčeně, „co je sakra hergot vůbec tobě po tom, s kým já trávím svůj čas? Snad na ni nežárlíš! Jsem jenom člověk, nikdy nevím, jestli se dožiju zítřka, promiň, že jsem se opovážil se…“

Nedořekne. Předmět naší už spíše hádky než diskuse se k nám totiž vydal. Vstanu a kývnutím ji pozdravím. „Myslím, že vás dva nechám radši o samotě, když se máte tak rádi, stejně mě přešla chuť,“ poznamenávám jedovatě. „Chceš to?“ napřahuji misku k příteli.

„Nemysli si, že mě uplatíš kaší, ty! Večer to ve stanu dořešíme!“ pohrozí mi, ale kaší samozřejmě nepohrdne.

Generála de Lille nacházím v jeho honosném stanu, jenž svými rozměry tak třikrát přesahuje ten můj. Stojí u stolu pokrytém rozprostřenou mapou a v rukou drží dva mrňavé cínové vojáčky, pestře obarvené olovnatými rtuťovými barvami.

„Zase zlobí?“ usmívám se a jdu k němu.

„Ano, plukovníku, zlobí…“ odtuší zamyšleně. „Vloupal jste se mi do stanu?“ probodne mě nelaskavým pohledem.

„Prosím?“ urazím se. „Vy si mne dovolujete osočovat z takové hanebnosti? Víte, kdo já jsem?“

„Jistě,“ souhlasí. „Promiňte, musel jsem to zkusit. Po poradě jsem se šel s de Ïillem podívat po táboře, chtěl jsem na vlastní oči vidět, jak je to s těmi opravami. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že se mi tu někdo přehraboval ve věcech!“

„Jak dlouho jste mohl být pryč?“ zajímám se.

„Tak… deset minut, čtvrt hodiny nejvýše,“ odtuší.

„Vzali něco?“

„Ano, ovšemže,“ přikývne zachmuřeně. „Měl jsem tu s sebou rovnou padesátku těchto vojáčků, teď je jich tu třicet, čtyřikrát jsem je přepočítával!“

Přikyvuji. V duchu si ale pomyslím, že generál už není nejmladší a nejspíš je zase rozházel po zemi a teď je nemůže nalézt. Proč by někdo kradl cínové vojáčky? A když už, proč by je nevzal všechny?

Slibuji mu, že to prošetřím, ale nemám nic podobného v úmyslu dělat. Stejně by to byla ztráta času. Žádný z obyčejných vojáků by se neodvážil vlézt generálovi do stanu s nekalými úmysly, na to ho vidí jako až příliš velkou autoritu. A že by se mu do stanu vkradl důstojník, tomu se mi taky nechce věřit. Pokud by potřebovali vojáčky půjčit, zeptali by se ho.

Výsledkem je, že z de Lilleova stanu odcházím v poklidu a pevně přesvědčen, že cínoví vojáčci se do jediného týdne někde vynoří, a sice velmi pravděpodobně právě u samotného generála.