Tábor - Pochyby

Obyčejně za mou bdělostí po nocích stojí noční můry, které mne probudí, jakmile usnu. Dnes ale nepřichází ani spánek sám. Na prstech počítám ubíhající vteřiny, ale kdykoli se doberu vyššího čísla, zapomenu jej a musím začít od začátku.

Z vedlejšího stanu slyším ženské vzdychání. Nebyl bych ženatý a neměl dvě děti, abych neomylně nepoznal, co se tam asi odehrává. Podle zastřeného hlasu poznávám markytánku Lucii, která udržuje jakýsi zvláštní vztah jako jediná z myrkytánek i s velitelem mého pluku, Reném. Nikdy spolu nespali (pokud vím, a do toho mi vpravdě nic není), ale občas si spolu povídají, znají se odmala a pocházejí ze stejné vesnice. Vždycky jí říká Marion a ona se brání, že se jmenuje Lucie, ačkoliv to nemá žádný smysl, poněvadž on jí bude vždy z legrace říkat Marion. Všechny markytánky se pro něj jmenují Marion. Na jejich skutečném jméně jemu nezáleží. Přesto poznávám čím dál lépe, jak moc se jejich vztah liší od běžných vztahů mezi markytánkou a vojákem a že jménem Marion ji jedinou oslovuje z opravdové legrace.

Když o tom tak přemýšlím, dochází mi víc bolestněji, jak moc jsem příteli musel při snídani ublížit. Za jeho láskou ke Gabriele du Tiëlles je víc než její krása, která musela pobláznit snad všechny muže v ležení včetně generála a vpravdě i mně. Ona je šlechtična a on chudý velitel pluku, který si se svým žoldem tří zlatých sice může dovolit víc než obyčejný voják s jedním zlaťákem, ale ani tak mu není příliš do zpěvu. Je pochopitelné, že ho k ní přitahuje i fakt, že přehlíží jeho původ prostého vesničana, o kterého by nemusela slůvkem zavadit.

A přesto se mi nelíbí, že s ní mluví o táboře. A přesto cítím, že ať už úmyslně, či nikoli, ho ode mne Gabriela odhání a její přítomnost bude mt dřív či později na naše přátelství neblahý dopad. A vzhledem k tomu, jak rychle si panice Reného omotala kolem prstu, spíš dřív.

I mne si takhle někdo omotal kolem prstu, a to věru úctyhodnou rychlostí. Mladičký přeběhlík Axel. Co se to se mnou stalo v generálově stanu? Znám ho dvě minuty a už se Axela zastávám? Vážně se mnou není něco v pořádku.

Vybavuji si tvář nordického chlapce Axela. V jeho očích ani výrazu nenalézám stopy faleše. Buď je skvělý herec, anebo nic neskrývá. Promítám si vteřinu po vteřině zážitek z generálova stanu a nenalézám nic, co by mi potvrdilo, že jde o švédského zvěda.

Nenalézám avšak ani nic, co by mi tuto hypotézu vyvracelo.

Ke každému pro najdu také proti.

Je mladý, pravděpodobně právě naverbovaný, voják může být nanejvýš rok, spíše méně. Dali by Švédi úkol zvěda nováčkovi? Možná ne, protože by mohl zběhnout, na druhou stranu proč ne, ukáže schopnosti.

Tak mrštný jazyk může mít jen rodilý mluvčí, poté co jsem slyšel Axela a jeho silný přízvuk, nejsem na pochybách, že je skutečně Švéd. Aspoň jedna jistota.

Pokud zde má ale mladík nějaký úkol, jaký? Nejsou-li Švédi pitomci – a to bohužel opravdu nejsou – musí vědět, že ho budeme střežit a sledovat, na které straně se opravdu pohybuje. Co by zde mohl za takových okolností provést?

Tak jako jsem si byl jistý jeho čistými úmysly, když jsem mluvil s generálem, tak jsem teď až děsivě na pochybách.

Promáčená deka mi předává vlhkost a chlad do rukávu kabátce. Přetočím se na druhý bok a znovu se ponořím do neodkladných úvah.

Axel, Axel, to jméno mi nejde z hlavy. Přeběhlík Axel, mladinký žoldák, který ve mně vyvolal něhu. Snad proto, že kdyby ji nezastřelili, byla by moje láska teď zhruba v jeho věku? Nebo protože v něm jistým způsobem vidím svého přítele Reného? Ale jakým vlastně?

Jaký je jeho pravý úkol zde, pokud mu Švédi opravdu nějaký svěřili? Má mě zabít? Nebo nás otrávit? Jak by věděli, že mě napadne zrovna kuchyně, kam ho přidělit? Co zde má ovšem provést? Je možné, že je to nakonec opravdu jen zběh, dezertér, kterému se podařilo uprchnout Švédům a azyl hledá zde? Jaká je pravděpodobnost? Jaké může mít následky má případná chyba?

Napadá mě jedna opravdu děsivá varianta: co jestli sem už někoho nasadili předtím? Že by se k nám do ležení dostali během tak krátké doby dva cizinci, to se mi nějak nezdá. Markýzu jsme našli v lese – křičela přivázaná ke stromu. Kdyby ale křičela dlouho, vyřvala by si hlas, takže tam musela být krátce. A to znamená, že ji tam mohli dát Švédi a pak se někde ukrýt v křoví, počkat, až ji osvobodíme… Jak by věděli, že nás generál pošle do lesa? Asi je to nesmysl, začínám být paranoidní. Kromě toho, kdyby byla markýza švédský zvěd, tahala by z Reného rozumy ohledně našich zbraní a tak. O tom by se mi určitě zmínil, není idiot a dal by si dohromady, že to asi není úplně v pořádku. Ale on za mnou nepřišel.

Ještě kvůli jedné věci se zdráhám tomu uvěřit – pokud by markýza pomáhala Švédům, nejspíš by ji těžko poslali špehovat do tábora a pak jej napadli a zničili zásoby a nechali ji tu hladovět. Leda by…

Polije mě studený pot. Neudělali by to, pokud by ji neplánovali zase zachránit. Možná nebudou čekat, až nám dojdou zásoby, možná zaútočí dřív, aby se zmocnili markýzy a – pakliže s ní skutečně spolupracuje – také Axela.

Posadím se. Ostražitě těkám očima ze strany na stranu. Pak si opět lehám a těžce vydechnu. Nemám důvod se plašit, jsou to jen teorie. Nemám jediný důkaz, že to tak skutečně je. Zatím Švédi nezaútočili, a dokud se tak nestane, není nic jisté. Vlastně možná ani potom – nemusí útočit, protože je načase vysvobodit markýzu a Axela, důvodem může být i to, že je prostě a jednoduše přestalo bavit čekat.

Když jsem byl malý, myslel jsem, že existují lidé hodní a zlí. Dnes ovšem už vím, že takový člověk – jen hodný nebo jen zlý – jednoduše není. V každém rabiátovi a zločinci se skrývá trocha dobra, i když někdy hodně hluboko. Není ani člověk tak laskavý a hodný, aby nikdy neudělal zlou věc. Často však zlou věc udělá z donucení. Takoví vojáci, to je přesně ono – ne každému se líbí, že musí třeba někoho zabít, jenže rozkaz je rozkaz a s tím většinou nikdo nic nenadělá.

Možná je jedním z takových i Axel…

Proč o něm vlastně musím pořád přemýšlet? Z jakého důvodu mi nedá spát, z jakého jiného důvodu než právě kvůli tomu, že s ním opravdu není něco v pořádku? Není jiné vysvětlení…

Potřebuji se projít. Vstávám a jdu ven. Proti měsíci se rýsují u ohníčku siluety Reného a markýzy, objímá ji kolem ramen a sedí vedle sebe těšně namáčknutí na tělo toho druhého. Dívám se na ně. Tohle já nikdy nezažiju.

Mohl bych se k nim přidat, ale nechci je rušit. Krajina kolem je tichá, ticho přerušuje jen dech tisíců vojáků spících nebo majících hlídky. Cítím, jak mi vlhnou boty zabořené do sněhu. Nastavuji dlaň a přistane mi na ní několik čerstvých vloček. Mám rád zimu. Když netrvá příliš dlouho. A není příliš mrazivá jako tahle.

Zdvihám bradu a zadívám se na ubývající měsíc. Než se znova zakulatí, už možná nebudu žít. Možná nikdo z tohohle ležení. Ani René… Ani ten přeběhlík Axel. Co jsem to udělal? Vážně bych měl se sebou něco dělat.

Axeli! Švéde Axeli, jakým právem se opovažuješ vkrádat se do mých myšlenek, že na nic jiného nedokážu dnes v noci pomyslet než právě na tebe?!

Žaludek se mi úzkostlivě hlásí o dávku potravy. Za to taky může moje samaritánství. Nemám, co bych mu dal. Zůstávám stát ve sněhu a dívat se na siluety svých přátel a těšit se z jejich štěstí.

Nakonec ještě před zazněním budíčku díky tamborům zamířím ke stanu bratrů Pierra a Jaufrého, kam na noc strčili mladíka Axela. Oba vojáci z mého regimentu hlídají před vchodem do stanu.

V duchu stále napomínám sebe sama, že je naprosto neškodný.