Simon Webster I.

Simon Webster bezstarostně seděl ve stísněném domečku kavárny. Přestože si vybral stolek u okna, namísto toho, aby se díval skrz sklo na kalnou dlážděnou ulici a kolem projíždějící automobily a kočáry tažené koňmi, jež postupně vycházely z módy, začetl se do prvních ranních novin. A začetl se do nich tak vehementně, že takřka nevnímal okolí. Občas sice odtrhl zrak od textu, ale učinil tak jen prot, aby upil z šálku horké kávy, kterou si objednal. A ani to ne vždycky.

Za ta léta se z toho stal již jeho rituál. Od té doby, co se sem (částečně na zapřenou) přestěhoval z Oxfordu, svého rodiště, tu trávil každé volné ráno, a takových byla většina. Neměl rodinu, s nikým se nestýkal, byl to tichý nenápadný člověk, který už přestal věřit na zázraky a náhodné neočekávané příhody. Ale toho dne se mu taková náhodná neočekávaná příhoda udát měla.

Agnes toho dne šla domů později. V nedalekém lazaretu pracovala přes noc a ještě se tam zdržela kvůli svému šéfovi. Pospíchala, byla unavená a chtěla si jít lehnout. Ale nebylo jí to přáno. Ulice byly v tuto dobu ještě takřka liduprázdné, jen v několika mála domech se již zažehly petrolejové lampičky. Agnes klopýtala, měla vysoké podpatky, vždycky se do práce vyšňořila kvůli jednomu kolegovi, jenomže ten hlupák si jí stejně vůbec nevšímal. Doplácela na to nejen její marná, časově náročná snaha. Bolely ji nohy. Už se nemohla dočkat, až je skopne z chodidel a natáhne si nožičky na loži.

Právě když na tohle pomyslela, vrazil do ní nějaký muž. „Co to děláš, hulváte, neumíš se koukat na cestu!“ zabručela naštvaně. Pak vzhlédla. „Omlouvám se, pane,“ špitla vystrašeně. Muž nic neřekl, lehce se pousmál, obešel ji a Agnes ignorujíce ho pokračovala v cestě. Ušla sotva pět kroků, když ji kdosi zezadu pevně sevřel a na obličej jí přitiskl hadřík nasáklý etherem. Chvíli se bránila, pak její ruce ochable klesly a ona se bezbranná a spící nechala odvléct za roh ulice.

O pár hodin později seděla Agnes na lavičce na vlakovém nádraží. Kolem procházely stovky lidí, ovšem nikdo si jí nevšímal. Z přijevšiho vlaku vystoupila jakási nóbl oblečená dámička. Na sobě měla uplou sukni ke kotníkům, střevíčky, módní kabátek a rukavičky. Hlavu jí pokrýval klobouček s pérem. Už předtím si Agnes na lavičce všimla. Bylo jí divné, že se nehýbá. Co když usnula? Přišla blíž a vyhrnula jí rukáv, aby snáze nahmatala puls. Ale na to ji rychle přešlo pomyšlení – mladá Agnes měla na zápěstích hluboké řezy, které přeťaly tepny. Byla již hodnou dobu mrtvá. Nóbl dáma z vlaku začala ječet na celé kolo. V tu chvíli jí ani nepřišlo na mysl, že by se vražda mohla udát někde jinde. Přesto to tak být muselo, protože kolem mrtvé Agnes nebyla žádná krev. Všech pět litrů její krve doslova zmizela, zůstala jen prázdná schránka.