Tábor - Axel Fössr

„Vstávej,“ po probdělé noci mám co dělat, abych se ubránil zívání, když přejdu ke stanu, kde přes noc vězní mladinkého Švéda. Chlapec se na mě bezvýrazně zadívá, a zatímco se zvedá, šlehnu nepřívětivým pohledem po vojácích hlídajících venku a přísně je sjedu: „Mohli jste mu sakra strčit aspoň deku, nemehla, chcete mít pak na svědomí, až se nachladí a zemře?!“ Švéd má ve vlasech jinovatku, a přestože se to snaží skrýt, chvěje se zimou po celém těle.

„Á, eskorta na popraviště,“ protáhne rodnou řečí. I když oči vyvrací v sloup, postřehnu, že se v nich zračí zájem.

„Nech si to,“ napomínám ho švédsky, aby pochopil, že jazyk částečně ovládám a mluvit švédštinou mu přede mnou nepomůže. „Je ti zima?“

Ačkoliv zavrtí hlavou, stejně byla otázka čistě zdvořilostní. Podle chvění jeho těla a rukou, jež zkřížil na hrudi, poznávám, že mi lže. Přehazuji mu přes švédskou uniformu svůj sametový plášť.

„Kam mě to vedete?!“ diví se, když ho nepříliš šetrně popadnu za ruku a vleču pryč.

„Uvidíš, dezerce je zločin, jestli o tom náhodou nevíš, vážný zločin, a tedy i hřích. Hřích, jenž si zasluhuje potrestat.“

„Co se mnou uděláte?“ blýskne po mně modrýma očima. „Co se mnou teď bude?“ Byť prvně hovořil se značnou ironií v hlase, nyní se nepřetvařuje a možná se i opravdu bojí.

„Máš rád brambory, Axeli?“ odpovídám otázkou.

„Co na tom záleží, jestli mám rád brambory,“ zabručí nechápavě.

„Protože je budeš škrábat. A jiné věci. To už ti řekne Évariste.“

„Kdo?“

„Évariste. On,“ ukazuji na vojáka nevýrazné střední postavy tuctového vzhledu, který zrovna leští bajonet. Přitom na něj trochu pánovitě houknu, aby se k nám přidal.

„Dobrý, plukovníku,“ pozdraví mě. Kývnutím mu to oplácím.

„Dobré ráno, vedu ti pomocníka. Jak dobře umíš švédsky?“

Když ze sebe vysouká, že asi tři slova, poplácám ho po rameni, a když k němu postrčím mladinkého dezertéra a trochu jízlivě mu přeju: „Tak prima, bav se,“ vyleze z nedalekého stanu velitel mého regimentu.

„Co to má znamenat, Pierre? Ty mi tu přidáváš muže k regimentu a já o tom nic nevím? Ví o tom vůbec aspoň de Lille?“

„Ovšemže,“ přikyvuji, „to bych si nedovolil…“

„To jistě,“ odtuší sarkasticky. „Tak pojď, po nástupu mi to při snídani vysvětlíš.“

Ještě po cestě na nástup na Évaristovi vynutím, aby mi s jídem vždy podával zprávy o Axelově chování.

 

Když se vracím na snídani, na které se podílel mladý zběh, u kuchyně mého pluku se tísní shluk vojáků a natahují krky, aby lépe viděli, jsou tu i členové ostatních regimentů, všichni si chtějí prohlédnout švédského zběha.

„Tak dost, rozejděte se, už by to stačilo!“ razím si cestu ke kotlíku s polévkou. „Slyšíte, máte vlastní plukovní kuchyně, rozejděte se! Není tady nic k vidění!“

Dav vojáků se jen neochotně a s brbláním rozchází do příslušných sekcí. Axel si pozornosti náležitě užívá a ještě se předvádí. Dneska nám nabírá on. Krmení, prolétne mi hlavou. Vojáci blaženě vzdychají nad mělkými miskami zeleninové horké vody a drží si je na klíně, aby se o ně lépe zahřáli. Axelovi s jinovatkou v plavých vlasech se ve tváři nehne ani sval a obratně plní misky dalším vojákům.

Vtom se švédsky rozkřikne na jednoho vojáka, který mu nastavil svoji misku. Vstávám od jídla a pokládám svoji polévku do sněhu, pak k nim zamířím.

„Co se to tady děje?!“ ptám se přísně jak v rodném jazyce, tak i švédsky. Mladý Axel si mě nevšímá a dál laje na svého společníka:

„Ty si myslíš, že jsem idiot a nevím, že jdeš podruhé, ty!“

„Jak se jmenuješ?“

„Daniel, korouhevník…“ sklopí hlavu rozmrzele. „Mám hlad.“

„Ten máme všichni,“ ujistím ho. „A taky se nesnažíme podvádět. Běž a víckrát to už nedělej, nejsem tvoje chůva, abych na tebe musel neustále dohlížet.“

„Ano, pane.“

Axelovi pokládám ruku na rameno a neutrálně mu pporadím, aby se příště nenamáhal, protože mu voják nerozumněl ani slovo.

Když se vracím, zjišťuji, že Daniel nebyl jediný, kdo se snažil někoho oklamat; vlastní misku polévky totiž nalézám prázdnou.

„Tedy Axeli!“ uslyším za sebou lámanou švédštinu vojáka Jaufrého. Je to tak nečekané, až nadskočím. „Dej si pozor, Švédi budou naštvaní dvojnásob, když jim zběhl takový kuchař! Jsem tady dva roky, ale takovou polévku jím poprvé v životě!“

Axel Fössr pokrčí skromně rameny, ostýchavě se pousměje a nabere misku i sobě.

 

Při večeři si ke mně přisedá Évariste. „Klid, pane,“ oznamuje polohlasně. „Ten Švéd jako by tady byl odjakživa, druží se a dokonce ho Jaufré učí naši řeč.“

„Kdo ho během dne navštívil?“

„Myslím, že se tu vystřídalo celé ležení, zpovídal ho plukovník, generál sem poslal de Montefaillesa, aby se vyptal, jak se mu vede. Taky ady byla markýza,“ vzpomíná si. „Utkvělo mi to, ale nemluvili spolu, to by si toho někdo všiml, jak říkám, byl tu ruch a určitě by to nikomu neušlo, prosím vás, pane, vždyť je to urozená dáma! Kudy projde, tam se po ní všichni ohlížejí.“

„Máš pravdu…“ odtuším zadumaně.

Vstávám a přesunuju se k Renému. Svěřuji se mu s tím, co jsem se dozvěděl od velitele plukovní kuchyně. Ovšem on jen mává rukou.

„Prosím tě, Pierre, je ti dobře? Ten hlad ti leze na mozek. Kdy jsi vlastně naposledy pořádně jedl? Vždycky sníš dvě lžíce a odejdeš – tedy ne že bych ti nebyl vděčný za tu kaši, co mi dáváš… Když už jsme u toho, můžu?“ ptá se.

„Tu máš,“ podávám mu misku.

„Vidíš, to je přesně ono,“ říká, ale jídlo si vezme. Napomenu ho, že odvádí řeč. „No jo,“ vzdychá. „Stejně,“ plnými ústy podotýká a výrazně gestikuluje se špinavou lžící v ruce, „říkám ti, že Geb je nevinná.“

„Ještě jsem ji z ničeho neobvinil!“

„Ale chceš. Hele, nejsem blbec, vím, že si myslíš, že by mohla být spolčená s Axelem, kdyby byl zvěd, taky jsem nad tím přemýšlel. Jenže vy z toho všichni děláte vědu. Nenapadlo tě se někdy člověka prostě zeptat, než začneš spřádat tyhle konspirační a navíc takřka ničím nepodložené teorie?“

„Ach, takže ty ses jí prostě jen tak zeptal…“ opáčím uštěpačně.

Ještě že, milý René, neumíš číst mé myšlenky, protože jsi naivní blázen, pokud si opravdu myslíš, že by ti prostě jen tak přiznala pravdu.

„Stejně je to podezřelé,“ vedu si svou.

„Já ti dám, podezřelé, o Axela se zajímá celý tábor, jestli sis nevšiml. Tak se na něj zašla podívat, no co. Podezřelého na tom není vůbec nic, leda v tvé hlavě.“

„Co že se jí vlastně tak zastáváš? Co ty s ní vůbec máš, René?“

„Já? Vůbec nic…“ pokusí se o lež on. „No dobře, mám ji rád, ona mě nejspíše také, co má být?“

„Uvědom si, kdo jsi ty a kdo je ona,“ podotýkám významně.

„Plukovník a markýza? A co? Nezní to ani o moc šíleněji než králevic a dcera léčitelky. A tvá choť Germaine přeci je jen dcera léčitelky.“

„Pokud nehodláš Gabrielu mučit, aby si tě vzala, jedná se o zcela jiný případ, mon ami,“ upozorním a ukazuji mu své dlaně.

„Ach, tak ona už je to Gabriela…“ napodobuje mě.

„Jo, je to nakažlivé. Tys s tím začal. Už jsi dojedl? Musím jít, mám hlídku u hlavníhovstupu do tábora.“

„Pierre,“ zavolá za mnou ještě můj přítel. „Možná vím, proč byla Geb v kuchyni, zajímala se, na jak dlouho nám ještě vydrží zásoby. Poněvadž o tom radši nechci nic vědět, poslal jsem ji za Évaristem.“

Évariste mi ochotně potvrdí, že se ho skutečně vyptávala.

„A to sis sakra vzpomněl až teď?!“ ohromeně zvolám.

Tak jsem se zase jednou úplně zbytečně přel s Reném, pomyslím si.