Tábor - Louis de Lille / 2

Vojáci postaví hranici a na ni de Lillea položíme. Pak ji de Montefailles zapaluje. Musíme ustoupit o několik kroků, neboť žár ohně je nesnesitelný. Zvedám ruku a salutuji.

Po zhruba pěti minutách necháváme hranici hranicí a rozcházíme se. Doprovodím Reného do domku, aby si zas lehl. Horkost trochu polevila, což ve mně vyvolá jakési slabé naděje. Rány se ale nehojí. I Pierre sám se mi svěří, že může jen doufat, že se mu skutečně podařilo odstranit veškeré uvízlé šrapnely.

Aby toho nebylo málo, zemřou k večeru ještě korouhevník Daniel a tambor Charles, kteří podlehnou zraněním z bitvy.

Na večerním nástupu se vzdávám velení, o něž se okamžitě přihlásí de Montefailles. Rovněž se sám ujímá role vyšetřovatele, protože generála přeci zavraždili a je třeba vypátrat viníka.

Večerní kaši nám nabírá Axel, ale pak jej odvolá de Montefailles. Vojáci netrpělivě přešlapují, až se nakonec Pierre rozhodne konat a plní misky svým druhům sám.

Odpojím se z fronty na jídlo. Axela nacházím v domku s generálmajorem de Montefailles, který mu jednou rukou svírá zápěstí a druhou bělostné fiží.

„Co to děláte? Pusťte mne, já nic neprovedl!“ brání se chlapec.

„Tys zavraždil generála, že? Jen počkej, já ti nevěřil  nos mezi očima, už když jsi sem přišel, ty švédský parchante!“ křičí de Montefailles všecek nepříčetný. „Zabiju tě.“

„Tak dost!“ vložím se do toho já. Každý mluví svým jazykem, takže tohle by k ničemu nevedlo, i kdyby tam stáli třeba tři dny, poněvadž Axel rozumí svému společníkovi možná každé desáté slovo a de Montefailles Axelovi už vůbec nic.

„Tak dost!“ opakuji. „Máte proti němu důkaz, generálmajore? A Axeli, když se tak bráníš, jistě máš alibi.“

„Si pište,“ zpupně pohazuje hlavou, až mu plavý culík poskakuje z jednoho na druhé rameno i na záda. „Byl jsem tady a myl nádobí, byla ho spousta, můžete se zeptat Jaufrého, byl si sem pro bylinky! Viděl mě!“

„Tak vidíte,“ říkám k de Montefaillesovi, když mu Axelovu výpověď přeložím. „Co vy? Máte důkazy, že to udělal?“

„Zatím ne,“ přizná nepříliš ochotně. „Ale byl to on, já to vím, všichni tu vědí, že je to vždycky  dezertér!“

„Já možná vím, kdo to udělal,“ ozve se náhle mladík.

„Poslouchám,“ oznámím švédsky.

„Ten váš povedený plukovník Robert, Roman, tak nějak se jmenuje…“ láme si hlavu Axel.

„Myslíš Reného?“ ptám se nebezpečně a rázně k němu zamířím.

„Jo, to je on,“ přitaká. „Zeptejte se, koho chcete, měl perfektní motiv! Celý tábor vám dosvědčí, že se scházel s markýzou! Možná žárlil, když ji…“

Tasím kord a namířím jeho čepel na Švédům krk. „Zopakuj to ještě jednou, prosím. Možná jsem tě špatně slyšel!“

„Proboha, lidi! Říkám jen, co je možné. Žárlil, protože generál s markýzou noc před svou smrtí večeřel! Logická teorie, dejte sakra ten meč pryč!“

„D’Agoulle!“ napomíná mě generálmajor.

Posílám Švéda zas nabírat kaši. Poté zamíříme s de Montefaillesem k Jaufrému, abychom si ověřili Axelovo alibi.

„Generálmajore, to by René nikdy neudělal!“ hájím ho.

„Ale to nikdo nemůže vědět, pane d’Agoulle,“ namítá on. „Faktem je, že se s markýzou opravdu vídají často, mohl se na generála naštvat. A propos, nechytli se ti dva spolu už na prvním nástupu? Měl motiv lepší než kdo jiný!“

Jaufré nám potvrdí, že Axel skutečně umýval nádobí, podle jeho množství by je neměl nikdy hotové, kdyby se vytratil zabít generála.

Přichází řada na Reného.

 

„Jak bych mohl?“ vyhrkne takřke se slzami v očích můj přítel, když na něj de Montefailles uděří, zda zabil de Lilllea. „Vážení, jak bych mohl? Opravdu, já bych to nedokázal.“

„Má pravdu, generálmajore,“ nepřestávám se ho zastávat. „Byl jsem s ním, když generál zemřel…“

„Spal jste!“ skočí mi do řeči on. „Jak víte, že se nevyplížil vám za zády?“

René vyprskne smíchy. „Vyplížit se? Pane de Montefailles, já se sotva hnu z místa, nedokážu na té noze stát ani minutu – a vy říkáte, že jsem se vyplížil Pierrovi za zády… Šílené, ro je šílené!“

„Láska dává člověku odnepaměti konat pozoruhodné věci,“ upozorní uštěpačně generálmajor.

„Nač tím narážíte,“ zamračí se René. „Na Gabrielu? Co je mi po tom, že s ní generál večeřel, i kdyby se s ní třeba miloval, nic s tím nenadělám. Je to – byl to generál!“

Zatímco si spolu měníme názory, prohledává de Montefailles náš domek. Znenadání ztuhne. „Tvrdíte, že jste generála de Lille neprobodl?“ ptá se, aniž by se otočil.

„Samozřejmě, že jsem ho neprobodl!“

„Tedy mi zajisté rád vysvětlíte, plukovníku,“ poznamenává a otáčí se k nám, „proč u sebe máte vražednou zbraň.“

V ruce drží dýku s úzkou čepelí, ještě ušpiněnou zaschlou krví.

Zalapám po dechu. „René…“ hlesnu.