Tábor - Kráska ze Stockholmu

Vzhledem k tomu, že skutečná generálova vražda proběhla už v noci po bitvě a ne až následující den odpoledne, jak jsme si prve mysleli, Axelovo alibi s mytím nádobí je to tam. Navíc pracuje v kuchyni, nebyl by pro něj problém přidat do jídla jed.

Takže markýza a Axel Fössr spolupracovali. On otrávil jídlo, ona… Co ona? Ona neudělala vůbec nic. Zase špatná teorie.

Dobrá, znova. Generál pozval markýzu na večeři, možná pod záminkou, aby z ní dostal pravdu o tom, zda je či není švédský zvěd (myslel si opravdu, že by se mu přiznala?). Jenomže pak by dávalo smysl, že ho otrávila markýza, aby se zbavila svědka. Možná ji viděl u palisád, kde zkoumala, kudy by se dalo do tábora nejlépe vniknout (nebo kudy by se dalo nejpohodlněji uprchnout ke Švédům). Jak ho ale mohla otrávit, když večeřela s ním? Jak zajistila, aby otrávený talíř připadl generálovi, jakým způsobem se vymluvila na případnou výměnu talířů? Kdybych tak mohl vrátit čas a tu noc je sledovat, určitě by to stálo za to!

Hrál v tom Axel Fössr vůbec nějakou roli? Nebyl snad nakonec jen náhodou tím, kdo generálovi večeři připravil? Anebo to bylo naopak a náhodou se tam připletla markýza? Co když se mnou nechtěl generál mluvit o tom, že přistihl při něčem markýzu, nýbrž Axela? Pak už by mi dávalo smysl mnohem větší, že chtěl mluvit se mnou, to já Axela osvobodil, to já mu zachránil život a úplně bezdůvodně se ho zastával. Možná mě chtěl seřvat.

Jenomže proč by si od Axela nechal uvěřit večeři, kdyby tušil, že je tu jako švédský zvěd? Musel copak byl tak naivní? Možná ano, možná hoto nenapadlo. Jed je většinou zbraní žen, proč by ho měl otrávit Axel, jenomže markýza to mohla jen stěží udělat.

Vzpomínám si, jak jsem Axela obhajoval před de Montefaillesem. Věřím, že mi říkal pravdu, když tvrdil, že generála neprobodl – jenže on byl otráven. A o tom už se mladík nezmínil.

Nyní vidím, jak se postupně spojují všechny nitky detailů z celého pobytu v táboře do tlustého lana, které se zvolna a pomalu, ale zato jistě omotává okolo krku vraha. Tím je Axel, nebo Gabriela, nikdo jiný.

Axel v době, kdy zmizeli cínoví vojáčci, ještě v táboře nebyl! Musela je sebrat Gabriela, patrně proto, aby získala jed, protože pod sněhem asi těžko vyhrabe rulík nebo tak. Buď byli s Axelem domluvení, nebo v tom jela sama. Mohla shodit sklenku s vodou, nebo generálovi říct, aby jí něco ukázal, co já vím. Když se otočil a nedával pozor, otrávila mu v nestřeženém okamžiku vodu.

Ano, jed nebyl v jídle, ale ve vodě, kterou de Lille pil. Ale určitě by si všiml, že mu ve sklenici vody přibylo. Zase chyba.

Nebo uvažuju špatně úplně o všem a generála zabil de Montefailles, aby se zmocnil velení.

„Pane plukovníku,“ říká za mnou Évariste, „objevila se du Tiëlles. Zadržel jsem ji u palisády, byla sama. Mám ji k vám přivést?“

„Ano,“ přitakám.

Žena má šaty ještě potrhanější a špinavější než dříve. Tentokrát se Švédi zjevně poučili, neboť plavé vlasy má rozcuchané kolem obličeje. Sluší jí to možná ještě víc, než kdyby byla čistá a upravená.

„Vy máte ještě drzost sem chodit?“ divím se.

„O čem to mluvíte?“ podiví se Gabriela. „Jali mě Švédi, taktak se mi jim podařilo uprchnout.“

„Předpokládám, že dopis jste neuchránila,“ odtuším zamračeně.

„Lituji, to se mi věru nepovedlo, ani nevíte, jak mne mrzí, že jsem vás zklamala, plukovníku.“ Upře na mě oči. „Je René naživu?“

„Zatím,“ pronesu. Rozhoduji se nechat si eso v rukávu a o svém podezření, že je švédský zvěd, se jí nezmínit. „Jistě si vzpomínáte, jak jste večeřela s generálem, viďte?“

„Ano, je to tragédie, že zemřel,“ odvětí tiše a sklopí oči k zemi. Je to báječná herečka, málem bych jí uvěřil. Ale nemůže mi lhát ve všem. Proto se jí vyptávám na tu večeři.

„On byl otrávený?“ podiví se. „A při té večeři? Ale mně nic není!“

Ovšem, to je skutečně velice zvláštní, pomyslím si s ironií.

Dívám se jí do očí.

„Měli jsme brambory a nějaké maso,“ vzpomíná. Svůdně přitom špulí rty. „Vzpomínám si, že jsme pili víno, ale pak tam přišel ten zběh. Proč tam byl, to netuším, nedopatřením shodil generálovu sklenici. Čekali jsme, jak se rozčílí, ale on jen pokrčil rameny a že si dá nalít jen vodu, že se nechce opít. Švéd mu teda nalil vodu. Zeptal se, jestli to může ještě něčím odčinit, sebrat střepy a generál ho poslal pryč.

Když jsme osaměli, ještě jsme si chvíli povídali. Chtěla jsem se ještě podívat za Reném, takže jsem potom odešla, jinak bychom tam asi seděli celou noc! Byl to příjemný večer.“

„Ne tak pro generála,“ odtuším.

„Co vám dneska je, plukovníku? Jestli mne podezíráte, jste na velkém omylu. Je pravda, že bych ten večer ráda strávila s Reném, ale proto bych de Lillea nezabila, že.“

„Kdo ví,“ pousměju se. „Teď jen přemýšlím, jestli vás mám zabít sám, dát vás de Montefaillesovi nebo vás nechat, abyste se sama přiznala Renému, protože jedině od vás to pochopí.“

„Přiznala k čemu?“ podiví se.

„Myslím, drahá Gabrielo, že sama nejlíp víte, k čemu,“ podotýkám. Jemně ji uchopím za ruku a vedu ji k našemu domku.

Poprvé se ukazuje, jak špatně Renému opravdu je, neboť milované Gabriele věnuje jen sotva patrný úsměv. Vyzývám ji, aby začala.

„To bude nějaký omyl, plukovníku,“ usměje se sladce a přikleká k Renému. „Já opravdu netuším, o čem to tu mluvíte. Vidíte přeci, že mě Švédi zajali, stejně jako ty dva nešťastníky, jež jste poslal se mnou!“

„Jistě, ale tohle všechno je jen maškara,“ odpovídám.

„Co se tady děje?“ těká René očima ze mě na Gabrielu du Tiëlles a zase zpátky. „Pierre, o čem to mluvíš?“

„Tady Gabriela…“

„Tady nemá vůbec co dělat, a vy to víte, d’Agoulle!“ zahromuje de Montefailles, který vrazí do domku. V patách za ním se přižene mladičký Axel.

„Chci, aby Renému řekla o sobě pravdu,“ odpovídám. „Myslím, že má právo víc než kdo jiný z nás vědět, že tady Gabriela je zvěd, kterého sem nasadili Švédi.“

„Cože?“ René se zprudka napřimuje.

Chytám ženu za zápěstí a bolestivě jí je sevřu. „Tak mluvte,“ zasyčím. A ona nic. Odvleču ji ze stanu a zastavím se na zasněžené pláni vprostřed sekce.

Pane plukovníku,“ dohání nás Axel Fössr. „Ano, já byl v tu noc v domku generála, převrhl jsem číši, ale je tu jedna věc, o níž vám Gabriela neřekla. Když jsem přinesl čistou sklenku, ona mě vyhnala. Chvíli jsem je tajně sledoval škvírou mezi prkny, ona je markýza krásná žena, to víte všichni, že. Chtěl jsem vědět, co se bude dít. Sama mu nalila vody. Když jsem byl sklidit ze stolu, všiml jsem si, že generál nevypil všechno. Pak jsem slyšel, že se mu udělalo špatně, tak jsem trochu vody odlil stranou.“

Vytahuje zpod uniformy ampuli.

„Axeli, ty jsi génius!“ zvolám a rukou ho samou radostí trochu pocuchám v plavých vlasech. „Tak prosím, Geb, uctěte generálovu památku a napijte se vody, kterou pil naposled.“

Markýza du Tiëlles si ode mne bere ampuli tak opatrně, jako by očekávala, že exploduje. Po milimetrech ji přibližuje ke rtům a stále více váhá.

Vysvobodí ji René, který se navzdory svému stavu přiřítí jako blesk s de Montefaillesem v patách. V náručí svírá karabinu s bajonetem, které míří na mě.

„Pusť ji,“ vyzývá mě. „Pusť ji, nebo přísahám Bohu, že tě probodnu!“ Čelo se mu leskne krůpějemi potu. Ačkoliv je v jednom ohni, drží se při smyslech. Pořád ji miluje.

„Ty parchante,“ oboří se markýza na Axela. „Měli jsme dohodu! Tys mě podvedl!“

Axel se schová za Reného. Markýza tasí dýku a bez rozmyslu se na něj vrhá, jenomže si sama naběhne na Reného bajonet.

René, celý zmatený a neschopný se rozhodnout, komu věřit, ze sebe vyrazí přiškrcený sten. Odhodí pušku, padne do sněhu a sevře markýzu v náručí.

„Chceš něco prozradit, René? Víš, ten dárek… původně měl být pro tebe! Tos nečekal, viď? Nemůžeš si pomoct, pořád mě miluješ, i když ty jsi mně úplně volný…“ Zašklebí se. Pak vydechne poslední slova v rodném jazyce, švédštině, ale nerozumím jí.

„O čem to mluvíš?!“ zvolá plukovník. Ale ona už nemůže odpovědět.

„Myslela ten jed,“ zabručí de Montefailles.

„Všimla si mě, když jsem je s generálem sledoval. Dohodli jsme se,“ vysvětlí Axel. „Já budu mlčet, že jsem viděl, jak tráví generála, a ona neřekne na oplátku, že jsem tam vůbec byl… Abych jí uvěřil, prozradila mi, proč musel generál zemřít. Zahlédl ji, když dřela barvu z těch vojáčků. Chtěla se zbavit Reného, aby nepojal časem podezření z těch jejích nekonečných otázek na ležení.“

„Zabalte ji do deky, přivažte ke koni a toho pošlete do lesa. Jen ať Švédi vidí, co se jí stalo,“ přikazuji.

Všímám si, že René už ve sněhu u Gabriely neklečí, a tak se za ním vydávám do domku. Zastaví se ve dveřích a hází po mně mou režnou deku a brašnu.

„Stěhuješ se,“ říká chladně.

„Co? A nic o tom nevím?!“ zvolám. „No tak, René…“

„Myslím to vážně!“ rozkřikne se na mě. Pak mírněji dodá: „Promiň. Pierre, potřebuju teď být sám, prosím.“

„Chápu,“ přikývnu. „Co tvoje noha?“

„Bolí míň než srdce,“ odpoví bezvýrazně. „Jdi, Pierre, prosím.“

„Pojďte ke mně, Daniel je mrtvý, jsem v domku sám,“ nabízí Fössr. Rád jeho nabídku přijmu. Po cestě zaregistruji, že se de Montefailles o čemsi baví s Évaristem.

Sotva si dám věci do kouta domku, vkročí dovnitř generálmajor.

„Pane plukovníku, nesu špatné zprávy,“ říká. A pak naprosto lehce, jako by mu to jen uklouzlo nedopatřením, vysloví větu, která je sice nesmírně podstatná, byť pro mě v tuto chvíli až na druhém nebo třetím místě na seznamu důležitosti, ovšem já jsem ji z nějakého důvodu naprosto nečekal a zasahuje mne jako šíp.

„Právě nám definitivně došly zásoby.“