Tábor - Beznaděj

Nedokážu adekvátně zareagovat. Existuje vůbec adekvátní reakce na takovou zprávu? Vždyť se to vlastně dalo čekat, když se sem přidali další lidé.

Z de Montefaillesova výrazu poznávám, že momentálně myslí jen na to, jak dlouho by se jemu mohlo podařit přežít. Nejvýš měsíc, dva.

Zvláštní je, že ani za této situace nedokážu myslet na sebe. První, co mi proběhne hlavou, když uslyším zprávu, je, že se musím postarat, aby tady jídlo bylo, protože RENÉ nepřežije ani týden. Tedy možná nepřežije ani týden ani tak, ale jídlo jeho šanci na přežití i uzdravení se podstatně zvyšuje. Tedy by zvyšovalo.

„Pane,“ ozývá se Évariste zachumlaný do deky. Ani jemu zjevně není nejlépe. „Axel Fössr utekl. Postřelil jsem ho, nemůže být daleko.“

S de Montefaillesem vyběhneme ven a následujeme Évarista. Zhruba deset metrů od vnější strany palisády začínají sníh barvit krvavé kapky. Nejprve jsou drobné, sotva patrné, ale postupně se zvětšují. Za hustým křovím se mladík zjevně chvíli zdržel, nebo bylo jeho zranění přeci jen vážné, neboť zde zanechal kaluž možná čtvrt litru krve.

Dál ale krvavá stopa nevede a po Axelovi není ani vidu, ani slechu.

 

„Zmizelo moje vyznamenání!“ vříská vzteky de Montefailles, když se vracíme do tábora. „Ten Švéd mi je musel vzít!“

„A k čemu by mu bylo? Vy jste si jej přece tenkrát roztrhl!“

„Ví Bůh,“ pokrčí rameny on.

„Uděláte pro mě něco? Svolejte vojáky na nástup. Chci k nim promluvit.“

„Vojáci,“ začínám na nástupu před šiky regimentů. „Porazili jsme Švédy, přestože byli početnější nežli my. Vyžadovalo to nemalé úsilí a vybralo si to svou daň. Nikomu z vás nemůžu zaručit, že se vrátíte domů, ani to, že tady nebudeme další rok. Protože oni se vrátí, pořád jsou někde tady a my si nemůžeme dovolit kontaktovat krále, riziko, že by dopis dostali do rukou Švédi, je příliš velké.

A proto vám nabízím, nezáleží mi na tom, jestli vám do konce služby chybí týden, měsíc, půl roku nebo šest let, je to vaše rozhodnutí, buď zůstanete, nebo můžete jít ke svým rodinám. Je to na vás.

Kdo tady zůstane a pomůže mi, tomu nabízím trojnásobný žold, a to ne za rok, nýbrž za den. Kdo chcete tři zlatky denně na ruku, já vás prosím, zůstaňte a pomozte mi!

Ale nemůžu – ne, já vás nebudu nutit. Můžete jít, jste volní. Neručím vám za to, že vás znova nechytnou verbíři, ale můžu vám slíbit, že vám nehrozí za odchod trest. Běžte, vraťte se domů a žijte blaze.“

Chvíli je ticho, vojáci se snaží odhadnout, na kolik si můžou dovolit mi věřit a na kolik je pro ně lépe rozhodnout se tak či onak. Pak z řady vojáků vystoupí přeživší členové jedenáctého pěšího regimentu a sborově prohlásí, že jsou sice žoldáci, ale i oni mají rodiny, k nimž by se rádi vrátili. Tasí zbraně a pohodí je do sněhu. Pak k nim přidají i své uniformy.

„My jdeme!“ prohlásí odhodlaně. Se svým velitele v čele opouštějí tábor.

René udělá pár vrávoravých krůčků, vzápětí se k němu vrhnou Jaufré a Pierre, aby ho podepřeli.

„Já – já zůstávám, a klidně i bez těch peněz,“ říká. „Protože je to moje povinnost. Nezáleží, za jakých okolností, ale jsem voják a hodlám svoji zemi před Švédy bránit do posledního dechu!“

„A jeho pluk také,“ přidají se oba bratři.

„Má pravdu! To je pravda, ano!“ ozývají se další vojáci. Dojatě se na ně dívám. Nejsou všichni lidé zkažení, někteří jsou i čestní a hodní.

Pravda, najde se pár výjimek, vojáků, kteří ležení opustí, ale odejde jich ani ne deset.

„Děkuju,“ šeptám.

 

O šest dní později, jedenáctého ledna, se přižene bouře. Na ranním nástupu spatříme armádu ve stavu, v jakém prostě není schopna boje. Vojáci před námi se sotva drží na nohou, jak jimi lomcuje silný vítr, vrchy třírohých klobouků kryje sníh, sníh zdobí jako epolety i jejich ramena. Třesou se zimou a třou si a dýchají si na zkřehlé prsty, vnichž ani neudrží zbraň. René se už neobjevuje ani nanástupech a dneska tu chybí taky Pierre, který se o něj stará. Není zde ani Évariste, jenžv noci zemřel. Kapitáni z Británie se tváří, jako by tu ani nebyli. Dělají, že zima ani hlad se jich netýkají, stejně jako to předstírá de Montefailles.

To ráno de Montefailles neřekne ani slovo a gestem je pošle zase pryč. Z výrazu jeho tváře poznávám, že se přesvědčil, že cvičit  s nimi by nemělo smysl.

Zamířím do domku, kde jsem dříve spával s Reném. Velitel mého regimentu spí. Má takovou horkost, že už se ani nepotí. O čem se mu asi zdá? Nejspíš o Gabriele. Aspoň ve snech si dá namlouvat, že jsme se spletli a ona byla nevinná. Nikdy na ni nezapomene. Nejen proto, že ji miloval, daleko spíš i kvůli tomu, že to byl právě on, kdo držel bajonet, který ji zabil.

Beru hadřík z jeho čela a naplním jej čerstvým sněhem. O ten tu nouze není. Na rukou má lehké omrzliny. Vkládám mu je do podpaží, aby se ohřály teplem jeho vlastního těla.

V řece se mi daří ulovit dvě ryby, ale není na čem je ohřát, protože nám vítr zháší všechny ohně. Vyvrhuji je a orgány nechávám na místě. Třeba přilákají nějaké větší zvíře, jež se mi podaří zabít. Nakonec rozdělám i slabý ohýnek, na kterém peču ty ryby. Jednu nesu de Montefaillesovi, další Renému.

„René,“ šeptám a jemně jím třesu, abych ho probudil. „Mám pro tebe jídlo, podívej!“ pousměju se. Beru kousek masa a snažím se z něj dostat všechny drobné kosti.

„Vezmu si, ale až po tobě,“ říká nekompromisně. Vzdychnu, ale strčím si do úst kousek masa, abych ho přiměl se najíst.

Ve chvíli, kdy obírám z ryby poslední zbytky masa, do domku vchází generálmajor de Montefailles.

„Plukovníku d’Agoulle, měl byste se na něco jít podívat. Fössr se vrací!“ Zní tak nadšeně, že opravdu vstanu a jdu za ním.

Tak copak Axel provedl?

Švédský chlapec se tiskne napůl v mdlobách ke koni, který za sebou táhne vůz. Za nimi jednou ještě dva, také táhnoucí vozy.

„Panebože, jestli je to, jak si myslím…“ zalapám po dechu užasle.

Vrhám se k chlapci. Podle toho, jak je ušpiněný od krve, si patrně střelu z rány vyňal sám. Beru ho do náručí a on pomalu opírá bradu o mé rameno. Cosi mi tiskne do dlaně. „Řekněte mu, prosím, že mě to mrzí,“ říká slabě. Cítím, jak jeho tělo pomalu ochabne.

Donesu Axela Pierrovi, aby se o něj postaral, k ulehčení zjišťuji, že jen omdlel. Pak de Montefaillesovi vracím jeho vyznamenání. Opravdu je sebral Axel, ačkoli o motivu se dozvím, až se dostatečně zotaví.

„To je jídlo! Axel je hrdina!“ volají vojáci, kteří se jali vytahat z vozů náklad. Sleduji, jak nadšeně otvírají sudy.

De Montefailles, který se k nim přidal, si však nad jedním sudem zacpává nos a zhnuseně ustoupí. Ztuhnou i ostatní vojáci.

Jídlo se cestou muselo zkazit.

Padám na kolena a přetrhne se ve mně ta poslední nitka naděje, která mi ještě zbývala. Je konec. Všichni do jednoho tady zemřeme…