Tábor - René, Axel a Pierre

O další dva týdny později k nám přijíždějí rekruti. Přitáhne jich deset tisíc, ale tisíc se jich vrací zpátky. Můj regiment ze dřeva z lesa stloukl pro Reného cosi jako nosítka, ovšem opatřil to lany a ta připnul k postroji koni. Skládáme na ně nemocného a já se schoulím u něj. Mám pocit, že ačkoliv se ho dotýkám, je ode mne můj přítel vzdálený desítky, stovky mil.

Z původních deseti tisíc vojáků, kteří byli v ležení u prvního nástupu s generálem de Lille, zbyly tisíce dva. Z celkového počtu necelých deseti tisíc vojáků, jichž čítalo ležení po bitvě, se jich s námi vrací zhruba sedm tisíc. Někteří zranění z bitvy, někteří podchlazení, jiní s omrzlinami, další zesláblí hladem a pár taky s tímhle vším dohromady.

Z Agoulle přispěchá sama léčitelka Madame Lea, aby se o Reného postarala. Vím, že u ní je v dobrých, ba v nejlepších rukou.

Na zámku v Ykkhó si ihned vlezu k sobě do komnaty, zamykám se a odmítám kohokoli vidět, krále nevyjímaje.

Později se dovídám, že Axel Fössr docestoval až do Ykkhó. Když se ukázalo, co všechno ví a že zná králevice, byl předveden před krále. Všechno mu vypověděl, ten poslal zásoby a dal zverbovat nové rekruty, aby nahradili posádku tábora na východní hranici.

De Montefailles byl povýšen do hodnosti generála a nyní velí táboru a vojskům bránícím východní hranici jako předtím de Lille. Pokud jde o něj a jeho smrt, byl do Francie zaslán dopis a já se tam hodlám v příštích měsících vypravit osobně, protože jeho manželka by to měla slyšet z úst člověka, ne číst z řádek dopisu.

Později se ukazuje, že Axel Fössr se nám po cestě do hlavního města kamsi ztratil. Zdá se, že se s Reném budeme moci až do smrti pouze dohadovat, zda byl či nebyl spolčen s Gabriel du Tiëlles, zda měl či neměl co dočinění se smrtí Louise de Lille. Osobně si myslím, že se na jeho smrti podílel, otázkou zůstává, proč by to dělal, neboť nepochybuji o tom, že to s námi a dezercí od Švédů myslel vážně. Každopádně příštího čtvrt roku jsem o něm neslyšel.

René se asi už nikdy plně nezotaví, a ačkoliv mu noha zůstala, někdy se on sám tváří, že by mě nejradši roztrhl za to, že jsem Pierrovi zakázal amputaci. Možná by to pro něj bylo líp, nevím. Po zkušenosti s předchozím velitelem mého regimentu jsem nehodlal riskovat a jsem přesvědčen, že mi časem odpustí. Jinak dál velí osmému jízdnímu pluku a spekuluje se o tom, že bude spolu s ním vyslán přímo do Ruska, kde Petr I. čelí nájezdům seveřanů, jak zmínil de Lille.

A já?

Inu, přežívám. Je vidět, že se všem notně ulevilo, že jsem v pořádku, dopadl jsem skutečně nejlíp, jak jsem mohl. Sužují mne ale noční můry, v nichž se mi nyní vracejí i vzpomínky na bitvu a Reného zranění, na smrt markýzy du Tiëlles a objev de Lilleova těla. Má manželka s ke mně chová relativně shovívavě a občas, když se v noci probudím s výkřiky na rtech, přistihnu ji, že se mi vkradla do ložnice a leží schoulená vedle mě, aby mě utěšila.

V půlce března se nám navíc narodí již druhý syn, a protože jsem teď pro Germaine (jak se má choť jmenuje) hrdina, pojmenuje ho Pierre-Louis. Já se utěšuji myšlenkou, že to Louis je po generálovi de Lille, byť je to naprostý nesmysl.