Srdce ženy - Princezna

Bard se konejšivě usmál na asi dvacetiletou pirátku, které obvazoval poměrně hlubokou ránu u boku. Měla kudrnaté vlasy v odstínu špinavé blond, opálenou pleť a růžové rty. Oděná byla do růžové košile, béžových nohavic a tmavě zeleného kabátu, u pasu se jí houpaly v pochvách dva meče.

„Budete v pořádku,“ podotkl spokojeně, když si s ulehčením shrnovala košili. Sledovala ho svýma čokoládovýma očima se značným zalíbením – obdivovala na něm, že léčí nejen bylinami, ale rovněž slovy. Svým pacientům se věnoval s láskou a bolest často zahnal pouhou básní či krátkým příběhem.

Nyní mládenec přešel k jejímu druhovi, o pět let staršímu opálenému muži s páskou přes levé oko, kterému na zádech visel v pochvě obouruční meč a toulec se šípy. U opasku měl celkem slušnou sbírku nožů. Na pravé ruce mu chyběl prsteník a prostředník a měl pronikavé zelené oči. On i jeho společnice hovořili s německým přízvukem a byly na nich znát dlouhá léta bojů.

Vytáhl hadřík, vylil na něj z lahvice nějaký bylinný odvar a potřel jej odporně zelenou mastí. Několikrát jej přeložil a pak muži nakázal, aby jej tiskl k ráně na líci. „Jak se jmenujete?“ zeptal se tiše.

„Jsem rytíř Fritz Mőrttner z Hamburku,“ představil se hrdě pirát. „A tohle,“ dodal a očima ukázal na dívku, od níž básník před chvílí odešel, „to je má kněžna, Käthe von Berlin. Mám za úkol ji chránit.“

„Nevypadá, že by to potřebovala,“ odtušil pobaveně mladík a obvazoval rytíři postiženou ruku.

„Nepotřebuje,“ přikývl on. „Ale co tu děláš ty? Jsi minnesänger, ale nepřipadáš mi jako jeden z těch, kteří usilují o šlechtický titul.“

„Správně,“ potvrdil mládenec. „Unesli mne. Ta dívka, kterou chytili piráti, mne zachránila. Proto jsem… tak vyváděl. Vděčím jí za hodně.“

„Hm…“ protáhl Fritz Mőrttner. „A opravdu je v tom jenom to?“

„Jistě,“ odpověděl udiveně mládenec. „Co jiného?“ Rytíř se na něj místo odpovědi dlouze zadíval. Jeho pohled prozrazoval vše.

„Nemůžeme je pronásledovat,“ poznamenal ponuře Foure La Maire, když za ním jeho kamarád vyšplhal do strážního koše. Posmutněle přikývl. „Je nás příliš málo, jsme vyčerpaní a zranění.“

„Mrtvých tu je víc než živých a stále jich přibývá,“ souhlasil básník. „I když mne to bolí – vraťme se domů. Bůh ví, kam ji vlastně odvezli.“ Opřel se a zachmuřeně pozoroval mořské vlny. Věděl, že jeho rozhodnutí bylo správné a že jej Dominika pochopí. Věděl, že časem toho přestane litovat.

Jako první se z lodi vypotácel mladinký bard, vrávoravě doklopýtal na pláž, padl do písku a vroucně políbil pevnou zem. Stejně si počínali také ostatní, byť to byl právě truvér, který zůstal ležet nejdéle a který za přistání nejvděčnější se stal.

Chvíli čekali na cestě, než narazili na hodného kupce, který je byl ochotný (samozřejmě za menší příplatek, protože doba je zlá) svézt do Ygg. Zde žila Fourova milá Marilen a její děti. Zde také často přebýval Foure La Maire.

Marilen, milenka Fourova a nejstálejší z Krysařových lásek, byla drobná dvacátnice s černými vlasy ve dvou copech a zvláštníma očima barvy starých švestek. Hosty přivítala vesele a ochotně, všechny objala a políbila na obě tváře. Nejdéle držela při sobě Foura. Pak je usadila ke stolu a byla večeře. Po jídle si spolu dlouho povídali.

Básník byl málo hovorný. Z keramického hrnku upíjel vodu, seděl nejblíže krbu a byl zamyšlený a nešťastný. Před očima mu vyvstával obraz Dominiky, zmáčené deštěm, kterou ještě před několika hodinami držel za ruku a bránil jí spadnout do moře. Nejvíce ze všeho vynikaly její modré oči, které nedokázal dostat z myšlenek.

Pomodlili se a šli si lehnout. Foure La Maire s Marilen však zůstali u stolu a cosi spolu ještě dlouho do noci probírali. Mládenec usnul hned, jakmile si lehnul. Zase se mu v snech zjevila Tajemná. Seděla na židli a česala si dlouhé husté vlasy. Zpočátku byla jako silueta, ale pak se začala vyjasňovat a –

Trubadúr se s trhnutím probudil a v očích měl slzy. Chvíli zůstal opřený o dlaně a ztěžka oddechoval, nemoha uvěřit, co právě viděl. Protože on spatřil svoji Tajemnou a byl tak hloupý! Celou dobu ji měl, nevšímal si jí – tak proč? Proč ji musí milovat až teď, když je pryč a nadobro mu zmizela?!

Protože to byla Dominika.

Ráno se šli všichni umýt. Mezi přítomnými byly dvě ženy, logické a šlechetné bylo, aby se myly jako první. Nejčistší vodu tedy jako šlechtična získala paní Käthe von Berlin, po ní Marilen následovaná hamburským rytířem. Foure La Maire se však myl jako poslední a dovolil svému příteli, aby ho ve frontě na káď předběhl. Mládenec vklouzl do již takřka chladné temně šedé vody. Zavřel oči a uvažoval. Existoval jediný způsob, jak Dominiku najít. Vyplout na moře. Jenže piráti ji mohli odvézt kamkoli – na některý z okolních ostrůvků náležejících ke Gonám, na Island, do Skandinávie, do Francie nebo do Velké Británie anebo dokonce až na pevninskou Evropu. Sám se za ní vypravit nemohl, kromě toho dobře věděl, že po několika minutách na lodi by byla veškerá jeho odvaha stejně zas ta tam. Musel se tedy obrátit na někoho mocnějšího, který by třeba poskytl armádu nebo přinejmenším více lidí. A taky peníze. Někoho takového znal. Jen ho vypátrat.

Při snídani se domluvil s Fritzem docela slušnou němčinou, hamburský šlechtic přikývl, že je samozřejmě ochotný mu pomoci. Přidala se k nim i paní Käthe, která za celou dobu neřekla ani slovo a mládenec teprve nyní z rytířovy řeči pochopil, že je němá. Brzy souhlasil také Foure La Maire.

Mladík si všiml, že se k sobě s Marilen podezřele mají. Včera se k sobě tolik netulili – ano, občas se políbili, byli k sobě milí, ale nikdy je neviděl se u stolu muckat. I zeptal se tedy, co se to děje.

„Víš, řekl jsem si, že na tvou radu dám,“ prohlásil Foure, „a… budeme se brát.“ Ačkoliv si truvér nebyl s to vzpomenout, o jakou radu se vlastně jednalo, měl z toho samozřejmě nemalou radost.

Formální část svatby probíhala zcela běžně – oba zašli na rychtu, kde podepsali jakýsi dokument, o kterém však dodnes nikdo neví, co se v něm vlastně vůbec píše, poněvadž se nikdy nikterý neobtěžoval jej číst, políbili se a slíbili si věrnost. Pak se odebrali do blízké krčmy, kde se konala druhá, už ne tolik běžná fáze.

Sám mladý básník jim oslavu zaplatil, a byla to věru sláva, jakou se hned tak při městské svatbě nevidí. Ačkoliv sám nehrál, sehnal nejlepší muzikanty z okolí a postaral se také o to, aby nevěsta měla ty nejkrásnější šaty a aby se vůbec na tuhle slávu nikdy nezapomnělo. Ale zatímco se ostatní veselili, on zamyšleně seděl u stolu, upíjel mléko a odháněl všechny dívky, které si s ním chtěly zatančit.

Právě když bylo vše v nejlepším, vrazil do šenku německý rytíř. Byl uřícený a sotva popadal dech. Doklopýtal k mladíkovu stolu a muzikanti okamžitě ztichli, protože pochopili, že se cosi stalo. Básník jim však břitce nařídil, aby hráli dál a příchozího si nevšímali. Pak se obrátil na svého kamaráda a zvědavě se optal, co se jen přihodilo. Rytíř z Hamburku popadl hrnek, vypil milému mládenci mléko, otřel si ústa a teprve pak promluvil:

„Běžím sem k tobě rovnou z trhu, mein Freund. Dva kupci se tam mezi sebou pohádali… o jakousi pitomost, no a kdosi je od sebe roztrhl, aby se nehádali, že by to jistě jejich – pardon, naši – princeznu mrzelo. Oni mu však odsekli, že jejich princeznu to už mrzet nebude, když je pryč a Bůh ví, zda se někdy vrátí… no, a tak jsem vyzvídal. Ta dívka se prý vydala na moře a že se prý ještě nevrátila, snad prý ji unesli – “

„Zadrž! Moment, Fritzi, zadrž na okamžik!“ zvolal básník. „Proč mi to tady povídáš?“

„Ty to nechápeš?!“ zklamaně řekl rytíř. „Ona byla na moři!“

„Ale proč mi to vlastně vůbec vykládáš, Fritzi?! Co je mně do nějaké zatracené princezny?!“

„Tohle,“ vylovil Fritz Mőrttner z měšce u opasku penízek a pohodil jej na desku stolu. Mládenec uchopil měďák a otáčel jím mezi prsty, zamyšleně si prohlížeje tvář na ní vyraženou. Najednou zbledl. „Poznáváš ji?“

Zalapal po dechu. „To není možné,“ vzhlédl zděšeně a vrátil minci svému společníkovi. „Jak se ta princezna jmenovala?“

A tehdy, v té místnosti a při té události, tak poprvé zvěděl její pravé jméno.

„Jmenuje se Dominique. Dominique Aimeé de Lammiere.“