Srdce ženy - Výcvik

Brodil se odpornou jedovatou břečkou pokrývající uzoučké uličky, rozvodněnou dešti posledních několika dní. Tvořila ji směs bláta, různých zbytků a odpadů. Ještě že si od vojáka hlídajícího val chránící špinavé předměstí odkoupil vysoké boty a plášť s kápí a rukavice. V duchu si však pomyslel, že by se mu hodila ještě rouška. Nemohl se dočkat, až ze sebe smyje zápach a skvrny nechutností, jimiž byl nucen se prodírat.

Sotva byl na dohled bráně vlastního města hlídanou šesti muži v kyrysech a s halapartnami v rukou, zabočil doleva a vstoupil do nepříliš uklizené špeluňky šenku U Ostrého meče. Stáhl si kápi hlouběji do obličeje a pokradmu se rozhlížel kolem. Samozřejmě ho spatřil, jak sedí u stolu u krbu a po desce stolu si hází s ohlazenými kamínky počmáranými zvláštními znaky severských run. Přestože byl k němu otočený zády, poznal ho zcela bezpečně – ty krátce přistřižené hnědé vlasy a zlatem tkanou vestu by poznal všude. Vydal se ke svému příteli, sedl si naproti němu a objednal si horké mléko.

„Salut, bel ami!“ pozdravil ho bujaře a nadzvedl kápi, aby měl muž sedící proti němu možnost si ověřit jeho totožnost. Hned ji však zase stáhl zpátky.

„Buď zdráv, příteli,“ odpověděl vlastním jazykem muž. Byl o několik let starší než jeho francouzský kamarád. „Dlouho jsem tě neviděl, jsem rád, že nám Bůh dal znovu se shledat.“

„Ovšem,“ přikývl mládenec. „Mám pro vás jistou nabídku. Hádám, že se ještě pořád snažíte získat ostruhy rytířské?“

„Samozřejmě,“ potvrdil muž. „Ale zase jsem to na jaře projel, a další pasovací turnaj bude až koncem října, ne-li až v listopadu. Drž mi palce.“

Pasovací turnaje byly turnaje, které se pořádaly dvakrát ročně (na jaře a na podzim) a vítěz při nich byl pasován na rytíře. Dělalo se to tak zejména proto, že královna s oblibou opakovala slova, že jsou malá země a musejí mít dvakrát velkou armádu, chtějí-li něčeho dosáhnout.

Básník učinil gesto, aby se k němu jeho kamarád naklonil blíže. „Slyšel jste už o zmizení nejmladší sestry naší panovnice?“ zeptal se obchodním tónem.

„Jistě, to se neutají,“ přitakal on. „Ale proč tebe to zajímá?“

„Mám na jejím vysvobození… vlastní zájem, jestli chápete,“ ztišil hlas básník. Jeho přítel se uchichtl.

„Co je, prosím tě? Miluješ ji?“

„Ale dejte mi pokoj!“ rozzlobil se mladík. „Cosi jí dlužím, zachránila mne. A teď dost žertů, půjdete do toho se mnou? Už jsem sehnal pár lidí.“

„Jak tě znám, jistě to ale nejsou vojáci. Co si vůbec myslíte, že taková záchrana je večírek, procházka růžovým sadem?!“ divil se muž.

„Robine, abyste věděl, jediný, kdo z té skupiny neumí bojovat… jsem… jsem vlastně já…“ přiznal mladík. „Jsou to dva Němci, pak jakýsi Rus, který se tváří jako občan Francie, jestli se přidáte, tak i vy, no, a já.“

„S tebou to teda vyhraju,“ zabručel Robin. „Pátrat se bude na moři, tvůj vztah k němu je mi dobře znám, nestojíš na lodi za nic, bez urážky. A pak – co uděláš, až se strhne boj? Budeš hrát na loutnu? Zapěješ jako čeští husiti?!“

Oba se pousmáli. „Jistě chápeš, že to nám moc nepomůže,“ pokračoval Robin ustaraně. „Abys věděl, i já mám jistý důvod, proč ji musím zachránit právě já. Možná se mi podaří přimět královnu, aby nám poskytla drobnou vojenskou pomoc, ale…“

Nemusel větu dokončovat. Trubadúr si byl dobře vědom toho, že než prohledají všechny možná místa, kam ji mohli piráti unést, může být princezna dávno mrtvá. Vzpomněl si, jak ji držel v dešti na lodi. Vzpomněl si, jak ji viděl zápasit. Uměla se o sebe postarat. Otázka byla, zda toho byla schopná i v zajetí pirátů.

„No dobře,“ povzdechl si Robin, když viděl trápení svého kamaráda. „Dobře, beru tě. Znám jistého velmože, možná nám poskytne svůj hrad a tam budeme moci cvičit. Jestli je to, jak říkáš, tak nám postačí asi týden, dva, než tě naučíme šermovat a hrát šachy. A jezdit na koni. Pak zajdeme za královnou. Totiž za královnou zajdu já, osobně, sám. Platí?“

Přikývl. „Doufám, že to pomůže,“ zabručel. „Víte, napadlo mne, že by se vám to hodilo. Kdybyste zachránil princeznu Gon, měl byste bezpochyby titul rytíře jistý!“ Usmál se. „A jestli ne, sám se za vás přimluvím.“

Přespali v hostinci a ráno se definitivně dohodli – mladík se vrátí do Ygg a zvěstuje svým přátelům jejich plán, zatímco Robin zajede na hrad, domluví se s oním šlechticem a jestli to dopadne, v poledne pro ně k domku Marilen přijede kočár s erbem královského rodu.

Hrad Hugère byla posud rozestavěná kamenná pevnost tyčící se vysoko ve skalách nad městem Ykkhó. Představovala jej monumentální stavba, přes nádvoří se pohybovali řemeslnící a na většině míst se skvělo lešení, neboť hradby se teprve začínaly stavět a byly tak nízké, že by bylo možné je klidně i přeskočit.

Mládenci byla jízda kočárem nanejvýš nepohodlná, jenže se nedalo nic dělat. Kodrcání kočáru a tvrdá sedadla pokrytá pouze tenkými houněmi, uvnitř dusno a přítmí – ze všeho nejraději básník chodil pěšky.

Celu cestu se těšil, až pozná hradního pána a jaksepatří mu poděkuje, proto byl nesmírně zaražen, když se vysoukal z povozu a na nádvoří je uvítal Robin.

„Hradní pán musel neprodleně odcestovat, pryč bude několik dní – a hádejte, koho ustanovil opatrovníkem jeho panství po dobu jeho nepřítomnosti?“

„Vás, podle toho, jak se na nás zubíte,“ zabručel Foure La Maire a prohlížel si stavbu. Robin zaraženě přikývl.

Následující týden byl pro milého básníka utrpením. Když ho poprvé posadili do sedla na koňský hřbet a vyjeli na projížďku, procedil k Robinovi, jak jen je dobře, že nechce mít děti. Jeho přítel se jen smál. Vlastně se mu všichni posmívali, protože to jediné mu nešlo, jinak se celkem dobře naučil hru v šachy i také šerm, třebaže ho to ani v nejmenším nebavilo. Naprosto nechápal, k čemu může být toulavému básníkovi užitečné ovládat meč a jízdu na koni, beztoho si posud vystačil s tulichem, který nosil při sobě.

Když zrovna necvičil s ostatními, trávíval veškerý čas v bibliotéce hradu. Byť by se to tak nemuselo zdát a málokdo by tomu uvěřil, byl to sečtělý člověk a uměl číst i psát, neboť i s matkou pocházel z Provence, a to byla přeci kolébka umění. Taky uměl počty a ovládal několik cizích jazyků, nejlépe němčinu. Taky dovedl vařit a byl vynikajícím léčitelem, i když si to sám nepřipouštěl. Vůbec uměl mnoho rozličných užitečných věcí.

Nejvíce děsil se mládenec na hradě nocí, za nichž více bděl nežli spal. Kdykoli přivřel oči, měl pod víčky obraz princezny, stojící v košili při západu slunce u moře. Ten obraz ho strašil a trýznil, co jej spatřil naživo, a nedal mu spát již kolik nocí. Tehdy to pochopil. Nikdy se nevyspí, dokud nebude ta dívka v bezpečí, dokud ji nevysvobodí. Přistihl se dokonce, že uvažuje nad tím, kterak se zbavit ostatních a ba dokonce i Robina, aby nemohlo být pochyb, že jí dobyl právě a jedině on sám.

Tak ubíhaly dny a on se postupně naučil poměrně dobře střílet z luku, zacházet s mečem i trošičku chápat organizaci strategie. Nejhůře si počínal v sedle, ale dokázal jet cvalem a jakžtakž se držet na koni, takže Robin usoudil, že zase tak mizerný žák není. Po dvou týdnech pobytu na hradě tak nastal čas jít za královnou a žádat o posily. Podle svého dávného rozhodnutí se tohoto úkolu víc než ochotně zhostil sám Robin.