Srdce ženy - První hřích

S velikou slávou vrátila se družina se zachráněnou princeznou na hrad. Konala se oslava a bylo veselo. A že se kvapem přibližovaly Vánoce a že bylo princezně zrovna šestnáct let, počaly se rovněž konat také přípravy na Bál Vyvoleného.

Bál Vyvoleného představoval maškarní ples, jenž se pořádal vždy na den narození páně, když bylo členovi královského rodu šestnáct let. Tam si princezna vybrala ženicha, s ním podle zákona strávila noc, a zjistila-li do konce ledna, že je těhotná, následovala na jaře okázalá svatba.

Hrad Hugère šel z radovánek do radovánek a mladý trubadúr z hraní do hraní. Co v noci prohrál na velkolepých, okázalých, famózních, pompézních hostinách pořádaných Robinem, na něž se sjížděli hosté z široka daleka, dospával potom přes den. Jen jedno ho mrzelo, a sice že se na jediné z oněch akcí princezna neukázala. Nevídal ji ani nikde ve hradě.

Jediným, kdo mu po bitvě u roubení zůstal, byl Robin. Foure odjel neznámo kam, ani se nerozloučil, ani dopis nenapsal. Käthe obdržela od posla těžce raněného Fritze, o něhož se starala, ale ani ona neposlala žádný dopis, v němž by třeba sdělovala, jak se německému rytíři daří. Pokud byl ještě vůbec naživu.

Čas plynul a žádné psaní nepřicházelo, hradní pán se ze své záhadné cesty nevracel a rozmarná princezna se básníku vyhýbala. Tak minul první, druhý, třetí advent, pak další týden zažehli na stolech ve slavnostním svícnu voskovice čtyři. Pak nastalo pondělí, den předvánoční, a všichni byli plní očekávání, napětím ani nemohli usnout. Byli zvědaví, co pán Robin asi uchystal na zítřejší slavný den, když předtím konaly se takové slavnosti.

Ráno se trubadúr probudil tam, kde předešlý večer nechtěně usnul – v bibliotéce Hugère, na koberečku před krbem. S knihou pod hlavou. Probudil se navíc s mizernou náladou. Prvotní rozmrzelost ho však přešla, když si pomyslel, že je to jen jediný den v roce, který bude muset přetrpět. Pak bude opět jako každý rok následovat dalších tři sta šedesát čtyři dní poklidných. Rezignovaně se posadil a sledoval, jak za oknem vychází slunce, tak neúprosně signalizující příchod dne, jehož se už měsíce děsil.

Bylo devatenáctého prosince 1499 a on se dožíval patnáctého roku života.

Někdo mu poklepal na rameno. „Tady jsi,“ pousmál se Robin. „Hledám tě po celém hradu.“ Přiklekl k němu a upřeně se na něj zadíval. „Tak to vyklop, co se děje? Když tu tu svoji princeznu nemáš, můžeš se utrápit, a jakmile tu je, ani se na ni nepodíváš.“

„Zato vy si jí nějak všímáte,“ upozornil mládenec trpce. „Kdykoli ji vidím, je ve vaší společnosti.“

„Změnil ses, příteli,“ zamračil se mladý muž. „Býval jsi rozverný chlapec plný elánu a radosti. Teď trávíš čas tady jako nějaký stařec. I tvé či jsou oči sečtělého starce, psí smutný pohled maje.“

„Což nemůže mladý člověk číst?“ zamumlal mladík. „Já nevím… Když tu nebyla, srdce mi v těle pukalo žalem a steskem po ní a ve dne i v noci před očima obraz měl jsem pouze jí a žádné jiné. A teď… teď když se k ní přiblížím, ani se na ni podívat nemůžu a stejně mne smutek souží. Tady, když jsem sám, v hlavě se mi rodí stovky veršů pro ni, leč jakmile ji spatřím, nejsem s to otevřít ústa a z mých básní; ta slova mi váznou v hrdle, jako by se bála jejího ‚ne‘. Snad chořím. Přeji si vrátit čas, než jsem ji tehdy spatřil v domě Marilen, abychom mohli být zas jen přátelé a mne netrápil srdce stisk pěsti platonické lásky. Vždyť se mi v nocích zdálo o jejích blankytných očích, a dnes k nim svůj zrak nemohu zdvihnout.“

„Ochořels‘ láskou, příteli,“ položil mu ruku na rameno jeho kamarád. „Už víš, jak se cítím já.“

Trubadúr se naň překvapeně podíval, než si připomněl, co bylo vlastně tím druhým důvodem, proč se s ním tak dlouho nebavil. „Jak to děláte?“ zeptal se po sléze. „Jak to děláte, že tu se mnou jste a mluvíte na mne? Kdykoliv ji jen zahlédnu, hned mizím za roh chodby a nejradši bych byl neviditelný. Vůbec se ke mně chová hezky, a přitom je tisíckrát horší než ty moje podlézavé fanynky.“

Jeho přítel neurčitě pokrčil rameny. „Pojď na vzduch,“ poradil mu. „Alespoň na chvíli si ji z hlavy vyženeš. Venku je turnaj.“

„Kde ona sází na vítěze rovněž co ostatní, viďte.“ Robin opět pokrčil rameny. „Ach, mon ami,“ vzdychl básník. „Tak vy mi tady vykládáte, jak se mnou soucítíte, a přitom mne zvete ven, bych se co jim rovný mezi hosty usadil? By se její modré oči na mne mohly zahledět a do těch mých se vnořit, by mé srdce mohlo jen více bolet v hrudi, jakmile ji uzřím?“

„Takhle tomu nepomůžeš,“ odtušil mladý muž. „Ale jak chceš. Nutit tě nemůžu, že.“ Na rozloučenou pokrčil do třetice rameny a knihovnu opustil. Záhy poté vyšel ze dveří i básník.

Vyšel ven a usadil se na první volné místo na tribuně, které jen spatřil. Několik minut se rozhlížel a očima hledal princeznu (neboť to, že on bude sledovat ji, ještě podle jeho přesvědčení neznamenalo, že si i ona všimne jeho) než si s hrůzou uvědomil, že sedí vedle něj.

Po očku ji pozoroval – měla na sobě přiléhavé šaty živě červeného odstínu, jež dokonale rýsovaly její elegantní postavu, olivově zelený surcot podšitý tenkou vrstvou kožešiny a hlavu jí pokrýval bílý hennin ozdobený bělostným závojem, jenž ve vánku hladil její líce a ouška. Byla bílá, sličná, půvabná. Její temně kaštanové vlasy byly propletené bělostnou, zlatem protkanou stuhou a spadaly jí přes ramena a ňadra až do klína. Přestože byly rozdělené na poloviny a činily tak po obou stranách, byly obě vzniklé části účesu mohutné a tlusté, neboť dívka měla vlasy dlouhé a husté. Modré oči měla sklopené k zemi a pravou rukou mačkala své šaty.

Mládenec ji sledoval a už od ní nedokázal odtrhnout zrak, ani nepozoroval klání dole. Viděl však, co se děje, skrze samu princeznu, poněvadž kdykoli některý z rytířů sletěl z oře a skvostné brnění proklál sokův dřevec, tváří sličné dívky prolétla soucitná křeč a ona lehce povstala, hned však zas vždycky usedla a její svaly v obličeji se uklidnily.

Najednou vzhlédla a podívala se na něj. Básník rychle sklopil ohnivý zrak k zemi, avšak dívka toporně přisunula ruku k jeho. „Smím?“ zeptala se. Nedokázal jí odmítnout; poslušně sevřel její dlaň v své a dál se na jejich propletené prsty díval. Jak nepatřičně jen vypadala ta bílá hedvábná nepoškrábaná ručka v ruce jeho, jež plna mozolů a jizev za léta hraní, šití a trhání bylin byla. Uvědomil si, že by spolu stejně nemohli býti, i kdyby krásná dívka opětovala jeho vroucný cit.

Sotva bylo po klání a jistý rytíř z města Uttëh obdržel vavřínový věnec vítěze, odebrala se společnost do hodovní síně na pozdní oběd (mohlo být již kolem poledne). A tam. To byla hostina ještě okázalejší, pompéznější než všechny před ní, že je tak dokonale předčila. A když byl i ten nejhladovější a nejnenajedenější host přecpán k prasknutí, pak přišel čas na dárky. Všichni vstali a začali obcházet kolem stolu, obdarován byl opravdu každý. Vstal také mladý básník, ale rozdával peníze. Sám však dostal několik zajímavých předmětů, například medailon, do jehož povrchu bylo velice jemně vyryto kočičí oko. Sotva si zas sednul, přistrčil dar nejskvostnější, jenž pro princeznu schoval. Byla to dřevěná krabička jako šperkovnice, zdobená na víku oblázky.

Ve chvíli vstal a zašel do roku, kde se posadil na předem připravenou stoličku a začal hrát. Vmžiku měl u sebe několik dam, které sesedly kol něj a naslouchaly jeho veršům. Mezi nimi i princezna. I dohravši píseň, zalovil mládenec pod vestou a vytáhl růži, jež však tak umně a s láskou vyrobena z pergamenu byla, že vypadala skoro jako opravdová, a podal ji princezně. Dominique ji však pohodila stranou, ani se na ni nepodívala, a mládence tak hluboko v srdci zranila.

Zato jiná dáma v letu kvítek zachytla a dlouze k němu přivoněla. „Ale paní!“ vzkřikla užasle. „Vždyť ta růže zdá se být jako živá, a ba že rovněž voní po růži!“ Přivřela oči a slastně voněla k pergamenu.

„Ať si voní třeba po tisících květech, já o ni však nestojím,“ odbyla ji pyšná Dominique. „Vždyť je to jen kus pergamenu, jako od malého dítěte. Co od tohohle mohu mít, to i šlechtic by mi mohl dát, však zlato a démanty poeta by těžce sháněl!“ Povstala, a aniž by se na milého barda podívala, aniž by se zřítelnice její k němu obrátila, odešla z jeho blízkosti a vůbec ze síně.

Ostatní dámy chvíli za ní nevěřícně hleděly; kdyby tenhle pohledný mladík jim věnoval takový dárek, byly by ho neodmítaly, naopak; a princezna jím opovrhovala nanejvýše. I pohlédly naň a znova trubadúra vzývaly a takto naň volaly: „Jen na ni nedbej, vidíš sám, není toho hodna – teď nám hraj a pěj jen, sličný hudebníku, my přejeme si poslouchat tvé písně až do rána!“ Musil tedy básník nechat své srdce krvácet a je co své paní uposlechnout.

O dvě hodiny později na chodbě zastihl trubadúra přítel jeho. I vzal ho kol ramen a vyzval jej, aby s ním odešel do jeho komnaty. Mládenec se trochu zalekl, ale nebránil se.

V ložnici ho Robin posadil na postel a vytáhl z truhlice pergamen. S úsměvem jej podal svému kamarádovi. „Tu máš,“ prohlásil velkomyslně, „můžeš si trénovat, co jí řekneš.“ Nakreslil portrét princezny Dominique.

Mládenec otevřel ústa překvapením. „Ach, Robine, to je… to…“ nedokázal nalézt slova, jež by popsala živost, reálnost a kouzlo té kresby. A to se mu jako básníkovi příliš často věru nestávalo. „To je nádherné!“ hlesl a přítele samou euforii objal. Robin se však z jeho sevření opatrně vymanil a se smíchem dodal, že to ještě není všechno, aby byl trpělivý. Pak ho začal vyslýchat, zda dívku skutečně miluje a zda by si ji za určitých okolností byl ochoten vzít.

Trubadúr na něj vytřeštil oči. „A-ale… Ale jak… jak by to vůbec bylo možno?!“ podivil se. „vždyť kdo jsem já a kdo je ona? Toulavý trubadúr a sličná princezna – to přeci nejde…“ Umlkl, protože Robin přikyvoval a na rtech se mu skvěl potutelný úsměv. Pochopil – jeho přítel už měl plán.

Postavil ho před zrcadlo a poručil mu, aby zavřel oči. Poté ho začal svlékat. Mladík vnímal, jak mu režná kytlice klouže po nahém těle dolů, a cítil se notně nesvůj. Robin mu sice rozpustil vlasy a odhrnul mu je z krku, ale polibek, jenž mu tam vlepil, byl jemný a jediný.

„Už smím otevřít oči?“ optal se s úsměvem mladík, když ho přítel chvíli nechal na pokoji.

„Smíš,“ zazněla odpověď. Otevřel oči – a užasl nad svým vzhledem. Protože bytost, již spatřil ve rtuťově stříbrném povrchu zrcadla před sebou, pocházela z jiného světa; ze světa, jehož obyvatelé mají kůži ze sametu a z tváří jim raší paví peří. Právě tak totiž vypadal. Měl na sobě úzké světlé nohavice a boty velmi podobné těm, jaké nosíval obvykle (jenže tyhle nebyly rozbité) a dvě košile – jednu obyčejnou bílou, ale zato převelice jemnou, lněnou, to bylo něco jiného než jeho obvyklá kytlice, a svrchní sametovou krvavě rudé barvy, která měla po levé straně na rameni jakousi ozdobu v podobě zmuchlané koule látky, která byla typickým znakem gonské raně renesanční módy.

Vlasy mu Robin rozpustil a stáhl delší ozdobou do jakéhosi podivného culíku u krku, jen pár havraních kadeří nechal volně viset podle jeho líce. Obličej mládenci pokrývala od konce horního rtu po první ojedinělý vlásek na jeho čele stříbrná maska s horním okrajem lemovaným pavími pery.

Trubadúr ohromeně zíral na svou proměnu a nebyl s to slova. Nastalé ticho přerušil tedy jeho kamarád: „Tak co, líbí?“ zeptal se tiše.

Oněměle přikývl. „Ani se nepoznávám,“ dodal po chvíli.

„Nu, o to právě šlo, ne?“ usmál se Robin. „Nepoznáš-li se ty sám, nepozná tě ni Dominique, není-li pravda?“

„Co není, může být,“ odtušil mládenec. „Co je vlastně v plánu?“

Robin mu v rychlosti pověděl o rituálu Bálu Vyvoleného. Mladík se však rozzlobil, že nemá zájem ležet s ženou! Jenomže Robin měl pro takovou situaci uděláno. Rozmáchlým gestem ukázal na dveře od komnaty;

„Tak běž, odejdi do kláštera,“ odsekl břitce. „Sakra, Truvére, být zbožný neznamená si neužívat! Nikdo není světec, ty nejsi výjimkou – kromě toho, znělo by to divně, svatý Truvér, nemyslíš?“

Básník mlčel, ale zvedl ruku, aby se upjatě pokřižoval. Robin mu ji však zadržel. „Dost!“ vykřikl. „Jaké je vůbec tvoje jméno? Známe se dva roky a já ani nevím, jak se můj nejlepší přítel jmenuje!“

„Já vám ho říct nemohu!“ ohradil se mládenec. „Začal jsem nový život, moje jméno jsem zahodil, nemá se mnou nic společného, je to jen jméno, pitomé jméno!“

„Vypadni,“ řekl Robin. Nekřičel. „Vypadni do toho kláštera. Na tento hrad jsi příliš učený. Mon cher ami, zeptám se tě ještě jednou – chceš princeznu?“

„Chci! Jistěže chci, ale ne takhle! Já… nechci její tělo, já chci její lásku, její přízeň! Nikdy jsem s ní nechtěl spát!“

„Máš rodinu?“

„Mám matku a sestru…“ začal básník, ale Robin ho přerušil:

„Sestru! Takže – představ si tohle, ano. Tvoje sestra nemůže mít děti, jsi poslední muž svého rodu. Jestli na tom nezáleží tobě, tak to udělej pro sestru – pojď na ten pitomý Bál a buď tam jako ostatní. Buď vyvolený.“

Sestoupili do sálu, kde již na trůnu seděla Dominique v elegantních žlutých šatech se štíhlými rukávy, vlasy jí ve vysokém culíku spadaly na záda a na tváři měla masku kočky, dokonce i s vousky.

„Jak to, že nejsi převléknutý, Robine?!“ pokárala ho povýšeně.

„Odpusťte, paní,“ pokorně se uklonil muž, „avšak byl jsem právě na cestě do své komnaty, když mne zastihl tento urozený mladý – “

„Hrabě de Chann, Výsosti,“ představil se naučeně přestrojený básník, rovněž naznačil úklonu a políbil ruku, již mu ona s okázalým úsměvem podala.

Sotva se shlukli v síni všichni potřební, mohl Bál započnout. Dívka tančila půvabně a tanec nebyl složitý, takže se ho i mládenec během chvíle snadno naučil. Princezna z něj nespustila oči a nejvíce právě s ním tancovala. O půlnoci přítomní nápadníci utvořili kol ní kruh a hudebníci změnili melodii – začali vyhrávat španělské flamenco, jež teprve před několika lety do té země přinesli cikáni. Navzdory tomu se brzy stalo velmi populárním tancem.

Když skončila, počala dívka obcházet vnitřní stranou kruhu svých potencionálních ženichů a na každého se svůdně usmála. Hudba hrála pomalu a napínavě a mladíku v hrudi srdce bilo nervozitou. V hlavě neměl nic než vroucnou modlitbu, ať už si vybere, ať už je pryč! A dívka si vybrala. Ze živůtku šatů vytáhla umělou růži, již mu toporně podala. Pranic neřekla, ani sval se jí v sličné tváři nehnul. Uchopila ho za ruku a takřka násilím ho odtáhla ze síně do vedlejší místnosti, která byla speciálně upravena pro tuto příležitost. Jediným jejím zařízením vlastně byla honosná postel a stolek, na němž stál džbán vína a dvě skleněné číše.

Dominique zamkla na čtyři západy, pak se otočila a rozpustila si vlasy. Jak sjížděla rukama níž, rozepnula šaty a ty se s tichým šustěním svezly k jejím kotníkům. Skopnula z nohou střevíce a vystoupila. Stála před ním úplně nahá, její alabastrová kůže svítila v záři nesčetných voskovic. Její tělo bylo dokonale symetrické a na kůži neměla jedinou jizvičku, jedinou nedokonalost. Přistoupila k němu a jala se ho svlékat. Básník v té chvíli málem ani nedýchal. Z jejího dechu cítil pach vína, jež vypila na kuráž.

„Bojíš se?“ zeptala se. Dlaní se dotýkala jeho hrudi, kde vším zmatením a děsem divoce tlouklo srdce truvérovo. „Bojíš se. Neboj se.“ Naklonila se k němu a do ucha mu špitla: „Víš, já se taky bojím.“

Přešli k loži, každý z jedné strany. Jako by přesně věděli, co mají dělat, automaticky sáhli na pokrývku, nadzvedli ji a tiše pod ni vklouzli.

Svíce na stolku vrhala na zeď jediný stín.

Stín dvou lidí, kteří se spolu milovali.