Srdce ženy - Smrt trubadúra

Mladík se stříbrnou maskou, jež kryla jeho obličej, aby ho nebylo možno poznat, se pohodlněji uvelebil a opřel se spánkem o prsty, druhou ruku natáhl k ní. Prsty přejel po ladné prohlubni jejích zad až dolů. Dívka se zasmála. Její touha se vrátila, noc s oním Francouzem si mimořádně užila. Když se přetočila na záda, jen taktak stáhl ruku zpět. Všiml si, že lem pokrývky odhalil její ňadro. Sklonil se a lehce jej políbil. Dívka se znova zasmála. Přivřela šťastně modré oči a chvíli si užívala jeho pozornosti.

„Víš, můj milý, kdybych otěhotněla, směli bychom se my dva vzít?" vykládala. Byla spokojená po prvním milování a také ona si na tváři ponechala škrabošku z plesu. V přítomnosti hraběte z Provence si náramně libovala, přestože však již po dnešní noci stěží mohla být dívkou, chovala se rozpustile a naoko naivně.

„Hm… Možná později…" zamumlal mezi dvěma polibky obnažený magnát.

Dominique našpulila svůdné rty. „Možná teď,“ nesouhlasila a povalila ho na záda. Byla lačná ztracené touhy a cítila se trochu ukřivděná, poněvadž v noci se k ní tenhle francouzský panáček choval mnohem mileji. Teď se jí temné kadeře rozlétly kol tváře jako temné sluneční paprsky. Mládenec postoupil od její hrudi ke krku a k lícím, avšak ke rtům nedospěl. „Zvyšme tu pravděpodobnost,“ zašeptala mu do ucha vášnivá princezna. Chvíli ji ještě líbal, ale pak mrštil hlavou do polštářů.

„Ne.“ Povalil dívku stranou, zvedl se a přešel k oknu. Přišlo mu, že je tu nesmírně těžký vydýchaný vzduch. Rozevřel okenice, shýbl se a rychle sebral šaty, jež měl pro včerejší večer na sobě a jež nyní ležely rozházené na různých místech po podlaze komnaty. Dívka ho lítostivě sledovala, věděla však, že už ho znova do postele nenaláká, pakliže ji jednou opustil.

Trubadúr rovnou tak, jak byl, v rouše Adamově, s náručí oblečení, vyšel z místnosti a přešel velkým sálem a chodbou k Robinově ložnici. Po cestě potkal několik sloužících, ti se naň však takřka ani nepodívali. Vidět kteréhokoli z pobývajících na Hugère tak, jak ho Pánbůh stvořil, nebylo nic nezvyklého.

 Mlčky se oblékl do obvyklých šatů, a když ono šlechtické odění pohodil Robinovi k nohám, teprve potom si povšimnul, že se jeho přítel užuž nadechuje.

„Tak… přijde ti můj plán… užitečný?“ optal se samolibě muž. Prudce se sehnul, sebral z podlahy oblečení a ledabyle je složil do truhlice.

Mládenec otevřel ústa, aby odpověděl – jenomže v té chvíli se vřítila do komnaty princezna, měla veselou tvář, a ačkoliv se chytila rámu dveří, nohama stála zhruba uprostřed místnosti, tak byla rozeběhnutá. „Bratře – přišla jsem ti říci, že – “ Zarazila se a zbledla, neb právě až nyní zaregistrovala básníka stojícího vedle ní.

Robinovi zbrunátněl obličej a pěsti se zaťaly. „Tak ti pěkně děkuju, milá sestřičko,“ povzdechl si zkormouceně a rezignovaně pokrčil rameny.

Básník se na něj ublíženě podíval a ten pohled byl plný podezření a křivdy, jíž se na milém mladíkovi Robin dopustil. „Vy… Vy-Vy jste králevic Robin?!“ vzkřikl nevěřícně trubadúr. „Jak jste mi to mohl neříct? To jste mi celé ty tři roky lhal?!“ Robin mlčel, ale svěsil hlavu na znamení, že uznává svoji chybu a je ochotný nést její následky. Vypadal jako mučedník, kterého odvádějí na hranici.

Mezitím přešel bard až k němu a bolestně se na něj zadíval. „Tak,“ pronesl, „čí je tento hrad? Komu patří Hugère??“

„Mně,“ hlesl slabě v odpověď on. Jeho oči však zůstaly zahanbeně sklopené k podlaze, proto už neviděly, jak se mládenec otáčí a odchází z komnaty i z hradu.

Osedlal si bělouše, jehož měl již v bitvě při záchraně princezny, a cvalem vyjel pryč, neznámo kam. Zastavil se teprve na křižovatce a přemítal, kudy dál. Zpátky se rozjet nehodlal, i když mu chladný vítr trochu pročistil mysl, hněv na Robina v něm ponechal. Rozpomněl se však na zraněného Fritze, jehož takřka měsíc neviděl, umínil si rozjet se do Eljoope, kde s berlínskou kněžnou přebýval.

Dveře mládenci otevřela Käthe. Pousmála se, objala ho a poté mu pokynula, aby vešel dál. Když se poptal na kamaráda, žena zesmutněla, avšak odvedla ho po dřevěném schodišti nahoru a ukázala mu jedny dveře. Vstoupil.

Rytíř z Hamburku spočíval napůl leže, napůl sedě na loži, nohy natažené před sebou. Na klíně měl rozevřenou knihu, jednou rukou si přidržoval cvikr, druhou svíral misku s voskovicí.

Když spatřil svého přítele, odložil oba předměty opatrně na stolek po svém boku a učinil gesto, aby k němu mladík přistoupil.

„Jak ti je?“ zajímal se chlapec.

„Pche, jak mi je? Jak…“ ušklíbnul se rytíř. „Jako bojovníku bez meče! Od toho zranění jako by mne zbyla jen půle, od pasu dolů pranic necítím.“

„Bože, to je mi líto, Fritzi!“ pravil mladík.

„He, copak já,“ mávl rukou muž a krátce se zasmál, „měl bys vidět Foura.“

„Ten přeci zraněn nebyl, natož tak zle jako ty!“ podivil se trubadúr.

„Nebyl,“ přikývl Fritz Mőrttner, „ale utrpěl asi ztrátu na mysli. Pije víno a medovinu, jako by to voda byla, každou noc má jinou milenku a na manželku ani nevzpomene! A jako by toho nebylo málo, kouří.“

„Nebohá Marilen,“ zalitoval mladík. Vzpomínal si dobře na menší černovlásku, jež byla Krysařovou chotí, vždyť jim sám svatbu platil.

„Ale co ty?“ zeptal se náhle Němec. „Zachránils‘ princeznu, asi si teď pěkně žiješ, viď? Co ti dali odměnou.“

„Noc s ní,“ odpověděl hloubavě mladík. Fritz uznale hvízdl.

„Všiml jsem si, že jsi nějaký jiný,“ poznamenal.

Slíbili si, že mladík přítele ještě navštíví, a rozžehnali se. Z Eljoope pospíšil si hoch do městečka Ygg. Když už však stál před domem Marilen a chystal se zaklepat, uvědomil si, že je to nesmysl, hledat Krysaře zde. Zamířil proto do blízkého hampejzuj. Před vstupem do nevábně vyhlížející budovy se několikrát pokřižoval a odříkal si dva otčenáše, teprve pak s bázní vztáhl ruku po klice.

Otevřel mu hromotluk, který ho okamžitě odvedl k majitelce. Byla to tlustší padesátnice se zrzavými vlasy v nevkusných zelených šatech, ale víc si ji mladík neprohlížel. Nezachytil ani její jméno. Prohlásil, že hledá jistého muže, který by tu měl být. Popsal ženě svého přítele a ta přikývla. Zavedla ho do patra k jedněm dveřím a gestem naznačovala, že s jeho přítomností v jizbě nebude mít pranic společného. Porozuměli si.

Foure La Maire seděl v křesle u krbu, bosé nohy měl ponořené ve vědru s vodou, jež voněla bylinami a stoupala z ní horká pára. Obsluhovaly ho tři mladé nevěstky. Krysař je právě za cosi halasně chválil. Ze spokojenosti jeho hlasu vyrozuměl mládenec takřka okamžitě, co jeho návštěvě předcházelo, přesto muž hovořil ztěžklým jazykem a bylo znát, že už má notně popito. Na znamení držel v ruce cínový pohár červeného vína.

Zřejmě nějak zaslechl básníkovy kroky, neboť pánovitým gestem nařídil holkám, aby ho opustily. Prosmýkly se kolem trubadúra ven a jedna z nich ho přitom lehce políbila na krk. Ignoroval to.

„Nazdar,“ zabručel muž, aniž se na básníka podíval. „Přišels‘ mě poučovat?“

„K čemu to. Není-li ti rady, pak ti tedy nebude rovněž pomoci,“ zavrtěl hlavou mladík. „Přišel jsem se zeptat, jak se daří Marilen,“ dodal schválně.

Krysař se zarazil. Opakoval to jméno, jako by se nemohl upamatovat, komu náleží. Pak prohlásil, že pokud snad bard míní Marilen z Ygg, s níž před takřka dvěma měsíci svatbu slavil, ta už pak do jeho života dávno nepatří.

„Hm, musí být nadšená, sama se třemi dětmi na krku…“ zamumlal on.

Foure La Maire jeho poznámku zaslechl. Se zájmem se na něj podíval a chvíli si ho měřil, pak zase znova upil vína a zoufale upřímně se podivil: „My dva jsme přátelé??“

„Myslel jsem, že ano,“ potvrdil zlomeně.

„Pche, možná před tou bitvou,“ mávl rukou Foure. „Ale dneska… dneska už bych o tom vskutku dosti pochyboval.“

„Tak fajn,“ vzdychl mládenec. „Přišel jsem se usmířit, ale když ty takhle… Pošlu ti sem zpátky ty nevěstky, jen ať tě potěší, a třeba všechny zároveň! A víš co – přeju ti, aby ses jednou tím svým milovaným vínem upil k smrti! Sbohem!“ Otočil se, ale když už stál na prahu, zaslechl za sebou zvuk šplouchnutí vody.

„Zadrž!“

Obrátil se. Foure se vztyčil, ale protože byl bosý a nohy měl ponořené v lázni, nepřešel k němu. „Řekl jsem, že minulost je fuk, ale… Když už seš tady…“

Přikývl. Přidřepl k ohni a zahleděl se do plamenů. Krysař se zatím znova uvelebil v křesle, ruce spojil na objemném břiše a občas si jednou pohladil plavé krátké vousy.

„Miloval jsem…“ pravil zadumaně bard.

„Sakra,“ uznale poznamenal Foure La Maire. „Copak, byla jeptiška?“

„Velmi vtipné,“ ušklíbl se on, „opravdu. Víš, Foure, ona je ta pravá, já to vím. Vždyť… proč by nás Bůh tolik trýznil a zakazoval nám podobnou rozkoš?“

Se svým "bývalým" kamarádem zůstal mladý básník až do oběda. Po jídle se rozloučili a mladík se rozjel vstříc Ykkhó. Nespěchal. Rozhlížel se kolem sebe a obdivoval ponurý zimní den. Pod kopyty bělouška křupal třpytivý sníh. Uvědomil si, že zlenivěl. Po záchraně Dominique zůstal na Hugère, aby jí byl na blízku, ani ho nenapadlo zatoulat se někam dál. Dokonce si musel připustit, že se mu zalíbilo žít takhle se svými přáteli. Zamyslel se poněkud více, než měl původně v úmyslu, a když přijel k hlavnímu městu, nad hlavou klenulo se mu indigové nebe poseté blyštivými hvězdami. Přešel řeku, jejíž hladinu pokrývala značná vrstva kluzkého ledu, projel předměstím a zjistil, čeho se obával. Brány Ykkhó byly nelítostně uzavřeny.

Smutně se otočil a krokem se vracel. Minul vykřičený dům, do jehož dveří vcházeli dva muži v černých šatech s řetězy kolem krku - nemohlo být pochyb, že to byli významní muži z Robinova hradu. Ti samí, kteří jiné smilníky, na něž přišli, odsuzovali k pobytu ve vězení a mučírně. Básník si pomyslel, že to neplatí jen o církvi, něco kázat, ale jinak si počínat. Někdo jako ti dva musel mít doma manželku, která tam na svého muže snad v naivní důvěře čekala.

Zničehonic si uvědomil, že slyší křupání sněhu. Nebyl to však zvuk tropený jeho koněm, tenhle přicházel zezadu. Zastavil, seskočil na zem a pomalu přibližoval ruku k jílci dýky, jež mu visela u opasku. Zamračený soustředěním přitom ostražitě sledoval okolí.

Od brány k němu utíkala princezna. Měla na sobě oděv vesničanky, ve kterém ji potkal na Guille. Vlasy její byly však rozpuštěné. Utkvívaly v nich sněhové vločky a ty svítily v nich tak coby hvězdy na nebi. Básník roztáhl náruč a objal ji, pevně ji k sobě přitisknul. Po chvíli si ji však podržel od těla na délku natažených paží.

„Co tady děláte??" zeptal se rozněžněně.

„Nemohla jsem tě nechat odejít bez rozloučení," pravila se zvláštním tónem hlasu, přičemž jí od úst prchaly obláčky vodní páry, neboť mrzlo. „Musela jsem ti poděkovat, zachránil jsi mne."

Znova ji k sobě toužebně přivinul. Vydali se směrem k hostinci U Otravné mouchy, kde si mladík pronajal jizbu a zaplatil jim pozdní večeři. Nakonec však ani nejedli u stolu. Spočinuli v pokoji na lůžku, mezi nimi množství rozličných lahůdek.

Po jídle se zvedli a mládenec vyprovodil dívku ke dveřím, přeje dobrou noc. Ale ona se ještě na prahu zastavila. Upila ze sklenky vína a naoko vážně podotkla:

„Teď tvá odměna, poeto." Přimhouřila oči a připomínala v té chvíli kočku. „Polib mě."

Zarazila ho její poslední slova. „A-ale... ale to... To nemůžu, vždyť... Já přece jsem jen hloupý poeta a vy... vy... vy jste... Výsosti, to..." zdráhal se.

„Teď nejsem Výsost," zavrtěla hlavou ona. Upřela na něj blankytné oči. „Já jsem Dominika. Polib Dominiku."

Sklopil oči k zemi. Pak uchopil její ruku a vtiskl vroucný polibek na její hřbet. Dívka se smutně usmála. Vztáhla ruku a pohladila ho po líci. „Hlupáčku," špitala se slzou v oku.

„Odpusťte," hlesl. „Nikdy jsem... nelíbal ženu..."

Uhnul pohledem. Dívka zopakovala své slovo, jež však vyslovila s konejšivou shovívavostí. Vzala jeho tvář do dlaní a políbila ho. Jeho upjatost byla náhle pryč, protože měl milovanou, po níž tak dlouho tak tajně toužilo srdce jeho. Dívali se sobě do očí. Mládenec ji vzal do náruče a zavřel dveře, které navíc zajistil petlicí.

„Dobrou noc, miláčku, dobrou noc..." šeptala Dominique mezi polibky. „Dobrou noc..."

Padli na lože, tělo na tělo. Obratnými prsty rozvazoval její korzet. Také ona hrála si s jeho opaskem. Veškeré návrhy na odchod a opuštění druhého byly rázem ty tam, spálené žárem nezkrotné touhy, vášně té noci, toho okamžiku.

Lože bylo mnohem užší nežli to na hradě, brzy spadli na zem. Mládenec ležel na ovčí houni mezi postelí a krbem, z něhož sálalo příjemné horko, a na něm spočívala Dominique. Objímal ji, dlaně položené na jejích lopatkách. Se zaujetím pozoroval její oči, byly modré jako pomněnky, přesně jako v tom přirovnání.

„Výsosti, co to děláme?“ pousmál se s lehkou výčitkou sobě samému na jazyku. Nenápadně si přitom povzdechnul. K jeho hrůze se dívka sklonila k jeho uchu a zašeptala:

„Zvyšujeme pravděpodobnost…“

Srdce v hrudi trubadúrově se na několik vteřin dočista zastavilo. Nebo to tak aspoň jemu připadalo. Hlavou mu bleskla jediná myšlenka: ví to? O tom by se dalo zajisté dlouze polemizovat.

Když ráno otevřel oči, byla milovaná již vzhůru. Seděla v rouše Evině na kraji postele a prsty si rozčesávala temné dlouhé kadeře. Přisunul se k ní, objal ji kolem ramen a začal ji líbat na bílou sametovou kůži, ale ona se z jeho sevření jemně vymanila. Posmutněl – když se nemusel skrývat pod maskou, cítil se při tom mnohem lépe, vůbec by nic nenamítal, pokud by si chtěla dnešní noc zopakovat, třeba i hned teď.

„Copak je?“ zajímal se mazlivě.

„Nic,“ odpověděla a pohodila hlavou, až se jí vlasy rozlétly kolem hlavy jako paprsky slunce, „jen už je ráno.“ Hm, učí se rychle, pomyslel si mládenec.

V té chvíli se ozvalo zoufalé zabušení na dveře. Oba dva nadskočili. Na okamžik si pomysleli, není-li to sám Robin. Jenže z chodbičky k nim dolehl hlas – Foura La Maire!

„Otevři! Hele, omlouvám se, jenom mi prosím tě otevři, prosím!! Truvére!“

Trubadúr se podíval po princezně. Ani nemusel nic říkat, natáhl si nohavice, vstal a zamířil ke dveřím; to už se jeho přítel ozýval úpěnlivěji:

„Mon ami, prosííím! Pusť mě dál, oni mě – “ Nedořekl. Ozvala se tupá rána a ostrý výkřik. Bard trhnutím dveře otevřel – a vzápětí se vyřítil kupředu a zachytil Krysařovo padající tělo.

Od chvíle, co uslyšel křik, mohlo uběhnout nanejvýš tak půl minuty, přesto měl jeho přítel popelavě sinavou tvář. Mládenec pevně přitiskl ruku k ráně na hrudi, ze které takřka každou vteřinu prchaly intenzivní proudy krve. Dvakrát mu stříkla i do obličeje. Až příliš dobře věděl, že ho nezachrání.

„Foure, Foure, neusínej!“ křičel zoufale básník a třásl přítelem tak, jak by člověk nikdy neměl třást zraněným, ale nevěděl, co jiného dělat. Fourovi se klížily oči a on se je takřka silou vůle snažil udržet otevřené. Zračila se v nich taková nechápavost a strach, že to milému chlapci trhalo srdce. „Ne, ne, to nic, budeš v pořádku,“ šeptal tak naléhavě, jako by se o tom snažil přesvědčit i sebe sama, i když věděl, že je to absolutní lež. V očích se mu leskly slzy a on se je snažil zadržet, aby Foura uklidnil.

„P-prosím…“ vypravil ze sebe těžce umírající muž. Nebylo mu téměř rozumět, mumlal. Trubadúr cítil, jak mu zpod dlaně pevně přitisknuté na jeho hrudi vytéká jeho teplá, světle červená krev. „Prosím,“ mumlal dál Krysař a vytáhl obočí, snažil se ani nemrkat, aby jeho oči omylem nezůstaly zavřené. Nespouštěl z kamaráda oči. „Řekni… řekni to Ma-Marilen… prosím tě… moc… rád… ji mám… moc…“ Jeho srdce pod truvérovou rukou se zastavilo a několik děsivých vteřin nelítostně stálo, pak učinilo během dalších vteřin jen jeden nebo dva údery a následně zase bilo jako o závod. Foure La Maire se pokusil usmát, ale příliš mu to nešlo. „Abys věděl, my dva… vždycky jsme byli… přátelé…“ Hlava se mu zvrátila dozadu. Tlukot srdce pod básníkovou dlaní ztichl, pak se ještě jednou pokusilo rozběhnout, ale následně zmrzlo navždy.

Bard si rukou zakryl ústa, z nichž se mu proti jeho vůli draly ven vzlyky. Poté druhou rukou pomalu uvolnil tlak, jenž stále působil na zraněnou tepnu, jako by ještě bylo možno Fouru La Maire pomoci, a pomalu mu přehrnul víčka přes vyhaslé, mrtvé zelené oči.