Srdce ženy - Největší tajemství

Fourovo mrtvé tělo ještě téže ráno mladík spálil. Byl to sice pohanský zvyk, pálit mrtvé, a jemu jako křesťanovi se to z duše příčilo, ale nebylo zbytí, jeho mrtvé tělo by mohl vrah použít i k zastrašení Marilen. Ta už si podle mládencova názoru zažila už dost pekla.

Pak musel zvěstovat zprávu samotné mladé ženě. Chvíli zápolila s pláčem, ale pak se mu v slzách vrhla okolo krku. Ačkoliv ji opustil, stále ho milovala. Byla to obdivuhodná žena. Když se navrátil do hlavního města, narazil hned za branou na králevice Robina. Nehodlal být první, kdo ho osloví. Proto zprvu nevšímavě prošel kolem, teprve po několika krocích, jako by si uvědomil, co uviděl, se zastavil. To už ho mladý muž doháněl.

Sobě navzájem se omluvili a smířili se. Robin příteli velkomyslně nabídl, že pokud chce, smí se na Hugère samozřejmě vrátit. To básník rád přijal.

Ten večer se básník poprvé odhodlal. Nebe temnělo a začaly se na něm rýsovat hvězdičky. Mládenec stanul pod okny princezninými a počal hrát a zpívat. Napjatě přitom sledoval hrad, byl zvědav, co se bude dít. To, co následovalo, však nečekal v žádném případě.

Dívka se po chvíli objevila v okně a několik minut zůstala vyhlížet ven. Poté sice zmizela, ale jen na okamžik, hned byla zase zpátky. Když trubadúr dohrál a uklonil se, všiml si, že princezna drží v rukou džbán. V následující chvíli jej obrátila dnes vzhůru. Dřív, než mohl básník zareagovat, polil jej proud červeného vína. Patrně neměla v té chvíli nic jiného po ruce. Zvonivě se rozesmála a vytratila se.

Nálady princezny Dominique byly jako dubnové počasí. Střídaly se neobyčejně rychle a ne vždy to mělo právě dobrý následek, jak se mladík přesvědčil na vlastní kůži. Myslel si, že Dominiku dobře zná, pak, když zjistil, že je princezna, byl sice zaražen, ale stejně se domníval, že se to vysvětlí. Ale v posledních třech dnech jí nerozuměl vůbec. To, že spolu byli v noc Bálu, to byla jedna věc, neboť ona nemohla vědět, že mladík pod maskou byl právě on. Jenomže pak se to seběhlo nějak rychle – pohádal ses Robinem a odešel, ale pak ji potkal na předměstí, kde na něho čekala. Pomilovali se, ale on na sobě už neměl škrabošku ani šlechtický šat! I kdyby to opravdu měla být jen odměna za její záchranu; za jiných okolností by ji tímto připravil o věnec. To by neriskovala.

Bylo tedy logické, že čekala, až bude po Bálu Vyvoleného, než se mu odvděčila. Bylo to sice prapodivné vyjádření díků, ale celá Dominique byla prapodivná. Proč ho ale teď odmítala? Včera v noci se chovala… docela jinak, zcela nenuceně, ale teď…

Vrátil se do jizby, skopl z nohou boty a odhodil je ke krbu, aby se usušily. Totéž udělal s kytlicí a nohavicemi, v rouchu Adama pak spočinul na lůžku a uvažoval nad záhadnou princeznou. Za chvíli usnul.

Probudilo ho zoufalé zaječení. Sotva vyskočil z postele, už se ozvalo definitivní volání o pomoc. Byl to hlas Robina!

Básník vyletěl z místnosti a rozběhl se ke dveřím od jeho komnaty. Byly zajištěny petlicí, ale když do nich několikrát zlostně kopnul, kdosi je uvolnil. U zdi komnaty byl přitisknutý Robin a byl nahý, jak se chystal jít spát. Proti němu se na lůžku zvedal tenký jedovatě zeleno-žlutý had a nenávistně syčel: ušššštknu, ušššštknu, zzzzabiju...

Mladý králevic držel v ruce meč, ale byl bledý jako stěna a třásly se mu ruce, takže zbraň udržel jen zázrakem. Mladík se plaza nezalekl, přinejmenším ne tolik jako jeho přítel. Kdyby se neuměl vypořádat s podobnou havětí, těžko by při spaní pod širým nebem přežil jednu, dvě noci. Všiml si, že na židli vedle Robina leží polštář. Popadl jej a pomaličku, jako by po pokoji byly rozmístěny nášlapné miny, se přibližoval k loži. Had k němu okamžitě otočil hlavu a korálkovýma očima. Z vyčnívajících zubů mu odkapával prudký jed. V příhodnou chvíli zaútočil.

Trubadúr byl ale rychlejší. Bez bázně přitiskl polštář na jedovaté zvíře a zatlačil. Ozvalo se tiché zakřupání. V tu chvíli vrazila do místnosti Dominique s mečem v ruce, jako jediná byla oděná. Ale mladík si ulehčeně oddychl a odkryl rozmačkanou kaši na bělostném prostěradle.

„Tak,“ prohlásil zadýchaně, „a teď mi prosím prozraďte, jak se sem ten prokletý had dostal. Pokud mu nenarostla křídla, aby vyletěl do druhého patra hradu, a pak zase zázrakem nezmizela…“

„Ze všech komnat tady vedou tajné chodby do podzemí,“ odpověděl králevic, kterému se pořád třásl hlas. „Jejich druhý konec je situovaný do stájí. Ale ví o ní jen ti, kdo tenhle hrad staví, a taky já a má sestra, samozřejmě.“

„Pokud se někdo dostane do chodby ze stáje, narazí po jisté vzdálenosti na rozcestí, kříží se tam několik chodbiček. Aby se vědělo, do které komnaty se jde, jsou na stěnách načrtnuté znaky. Například pokud bys chtěl jít ke mně, vyhledáš značku pro dívku a korunku. Mimochodem, měl by ses umýt. Páchneš vínem,“ podotkla potutelně princezna a odešla.

„Pro dnešní noc si vyměníme komnaty,“ prohlásil nekompromisně trubadúr k Robinovi. Přešel k loži, stáhl z něj zašpiněné prostěradlo a polštáře a vtiskl je králevici do náruče. Pak se uvelebil na holé matraci, přehodil přes sebe pokrývku a zavřel oči na znamení, že chce spát a že by ho měl jeho přítel opustit. Udělal to velice potichu a dveře za sebou tichounce přivřel.

Druhý den nepřišla Dominique ke snídani. Mladík ji nezahlédl ani na společném obědě a i služebné si mezi sebou vykládaly, kterak dívka ráno vyhodila svou komornou z komnat. Klepal na její dveře, ale nikdo se neozýval.

Až k večeru vstoupila k němu do komnaty. Měla kamenný obličej, ale oči její byly stále trochu opuchlé od pláče. Mluvila prázdně.

„Promiň, že jsem se ti stranila. Nevěděla jsem, jak ti to říct, že…“

Vzhlédl. Ani neskrýval zájem – byl tuze zvědavý, co ji může trápit, aby se s ním o to musela dělit. Dominique pustila plášť, kterým zahalovala své tělo. Na sobě měla dvoje šaty, jedny bílé s dlouhými rukávy, druhé tmavě hnědé, na širší ramínka, pošité drobnými perličkami v krásném vzoru.

Povzdechla si. „Jsou… Jsou svatební,“ hlesla se slzami v očích. Mládenci spadla čelist. „Budu se vdávat.“

Vstal tak překotně, až převrhl lahvičku s inkoustem a ten se rozlil po rozepsané básni. „No…“ pokýval hlavou. „To gratuluju. Kdo je ten šťastný?“

„Zabiješ ho,“ vyhrkla a zavrtěla hlavou na znamení, že mu jeho jméno nikdy nepoví. Přitom ucouvla ke dveřím, nedalo se čekat, co básník udělá.

„Sakra, kdo je to?!“ udeřil na ni.

„Elystr,“ špitla. „Syn anglického velmože…“

„Brit!“ zařval pobouřeně mladík. „Angličan!! A já jsem Francouz – o důvod víc ho nenávidět!“

„Já ho nemiluji,“ upozornila významně Dominique. „Vdavky jsou na rozkaz královny. A aby tě to zničilo najednou a ne postupně – její výslovný příkaz je, abys tam hrál ty. Jsi totiž…“

„Já vím, já vím, strašně slavný,“ zabručel on. „Jen se obávám, že když tam budu, bude brzo po svatbě následovat taky pohřeb.“

Vrhla po něm podezíravý pohled. „Můj,“ dodal. Kdyby jen tušil, jak blízko byl těmito slovy pravdě.

Elystr, syn vlivného anglického šlechtice a (kupodivu, v naprostém rozporu s tím) i sám mistr kat, byl hromotluk, ten největší z hromotluků. Sama vysoká, poměrně silná princezna mu měřila po hrudník. Nakráčel do paláce královny již dva dny poté, co se milá dívka mládenci svěřila. Měřil snad přes dva metry, byl silný a svalnatý a měl delší hnědé vlasy a brunátnou zarostlou tvář. Bylo vidět, že když procházel bránou do hradu, stráže se nenápadně skrčili strachem.

Mládenec se musel přistihnout, že uvažuje nad královninou logikou. Spojencem Gon totiž byla odnepaměti Francie, proč tedy svoji sestru provdávala za Angličana, za nepřítele? Připadalo mu to jako naprostý konflikt zájmů.

Hned druhý den po příjezdu konala se svatba. Sám mladý básník předtím vstoupil do dívčiny komnaty. Právě ji služky česaly. Když mládenec vtrhl do jizby, rychle zakryly jí vlasy nahá ňadra. Vstala však a vzpurně je odhalila. „Smím sám, má paní?“ zeptal se.

„Jsi troufalý, pěvče,“ zamračila se. „Leč – smíš.“ Pokynula služkám, aby odešly a nechaly je o samotě. Bard se zhluboka toužebně nadýchl. „V tvé péči jistě mi to bude slušet,“ pousmála se dívka, ač jím i jeho láskou jindy opovrhovala.

„Budete tou nejkrásnější v sále, že na jinou nikdo nebude moci pohledět,“ slíbil tiše mladík a jal se vybrat ty nejskvostnější šaty a ji strojit.

Když byli hotovi, sundala princezna stříbrný prstýnek, a co dárek mu jej vtiskla do dlaně. Rychle mu přes něj zavřela prsty. „Schovej ho,“ řekla, „a dnes ni nepomysli na to, že bych ti ho kdy dala. Nic na sebe neprozraď, však já beztoho Elystrovi nechtěla ho dát. Tak jděme, ať nemají podezření.“

I zjevili se ve dveřích a vskutku, že všichni přítomní zvedli hned zrak a na ni co na kouzelnou vílu hleděli. „Nu, co jsem vám říkal,“ usmál se básník. „Však by na vás jistě i jinak hleděli, neb vy jste nejkrásnější, kdybyste na sobě mou režnou kytli měla.“ To už se k nim přiřítil ženich, vytrhl nevěstu svoji milému bardovi z rukou a panovačně mu nakázal, aby sešel dolů a hleděl si svého. Nato ho strčil, až málem spadl ze schodů. Dav dole se rozhučel smíchy.

Chlapec usedl do rohu na židli a počal hrát, jak byl příkaz práce jeho zde. S výrazem odsouzence na smrt sledoval, jak si silák odvádí Dominique ke stolu. Choval se dvorně, nebo se o to alespoň snažil, ale byla to gesta medvěda. Sklonil rychle básník ohnivý zrak, aby nebyl odhalen.

Po chvíli mu Robin pohledem přikázal. I učinil, oč ho přítel žádal, a zahrál flamenco. Robin hned vyzval svoji sestru k tanci. Mládenec bloudil očima po síni, byť se pravda nejvíc zastavoval na princezně, již sám skvostně ustrojil. Také královna, sedíc v čele slavnostní tabule, sledovala dění kol sebe. Zničehonic, právě když na ni mladík na vteřinku sklouzl pohledem, se natáhla kupředu – a rychle a mrštně jako jedovatý had nasypala Robinovi něco do poháru.

Básník přestal hrát. Vstal. Srdce mu bilo jako o závod a on dostal takový strach, až mu podklesávaly nohy. Vždyť neviděl v její ruce žádnou lahvičku, žádnou ampuli ani nic jiného – mohlo se mu nakonec jen zdát? Ne. Viděl to. Viděl rovněž, jak kamarád pouští dívku a jde ke stolu – viděl, jak sahá po číši… - „NE!“ zařval. Vrhl se vpřed, za běhu hodil loutnu princezně, která ji včas zachytila a, jak ji obvykle on nosíval, pověsila si ji za záda. V poslední chvíli doběhl básník ke králevici, jenž zrovna sklenku u rtů přidržel, a nemoha popadnout dech pranic neřekl. Vyrval princi pohár z ruky a napil se.

Víno bylo sladké a rudé jako krev. Jiskřilo v záři svící a zajímavě vonělo. Neměl však čas k němu čichat. Ruka s číší se roztřásla a sklenice dopadla na kamennou podlahu, kde se rozlétla na střepy topící se v louži rudého vína. Rudého vína smíchaného s bílým, jedovatým práškem. Trubadúr slyšel splašený tlukot vlastního srdce. Cítil, jak slábne. Zradily ho nohy a on se začal hroutit na zem. Jeho tělo ještě v letu zachytila Dominique, která se vrhla kupředu. Klesla na zem, klečíc na kamenech. Pevně k sobě tiskla tělo básníkovo. Zůstala tak klečet před stolem, s bardovou loutnou na zádech a jeho tělem v náručí.

První, co uviděl, když znova otevřel oči, byla Robinova tvář. Seděl u lože v jeho jizbě a vypadal unaveně a sklíčeně.

„Do-mi-nique… Do-Dominique…“ zamumlal mladík slabě. Prudce odhrnul pokrývku a vyletěl z postele – jenomže nedošel ani ke dveřím. Uprostřed cesty se svezl na podlahu a vyděšeně zalapal po dechu. Králevic k němu přiběhl a položil mu ruku na rameno.

„Co se děje?“

„Robine,“ hlesl plačtivě mladík a upřel na něj černé oči. „Necítím nohy!“

Mladý muž zbledl, pak si povzdechl a vzal přítele do náruče. Tomu se náhle zatočila hlava a z té poněkud nečekané změny se mu zvedl žaludek. Nebyl čas shánět se po vědru. Robin ho opatrně položil zpátky na lůžko a láskyplně přikryl až k bradě.

„Tak ti pěkně děkuju,“ poznamenal, „to byl oděv mého otce. Jediné, co mi po něm zbylo.“

„Promiňte,“ utrousil suše básník nepřesvědčivou omluvu. „Kdybyste se napil vy, byl byste mrtvý. A mrtvole by ty šaty byly taky k ničemu, ne.“

„Máš samozřejmě zase pravdu, mon ami,“ pravil zkormouceně Robin.

Ještě ten samý den přispěchala na přání královnina bratra na Hugère léčitelka Madame Xyllaia. Svého královského známého však nepotěšila a mládenci prorokovala brzký skon, nejvýše den života.

Dominique, když se doslechla zlé noviny této, nehnula se už od básníka ani na krok. Aby mu oba zpříjemnili poslední chvilky, splnili takřka, co mu na očích uviděli. Proto také přenesli mládence na nosítka a pověřili dva mlčenlivé sloužící, by ho odnesli, kam jen si bude přát. Zanesli ho tedy do zahrad, kde trubadúr znova a znova šeptal dívce slova lásky, jimiž však ona stále opovrhovala.

Když ho toho večera nesli zpět do hradu, gestem naznačil mladík sluhům, by jej složili na schody a vzdálili se. Dívka k němu přiklekla. Sevřel její dlaň ve svých tak vroucně, s takovou naléhavostí.

„Prosím vás, až… až se to stane, mé tělo… dopravte je zpět do Francie. Chci se tam jednou vrátit. Chci se vrátit domů.“

Přikývla. Chtěla zavolat sloužící, ale on ji zarazil. „Počkejte,“ špitl a jeho rty se zkroutily do lehkého úsměvu. „Prozradím vám tajemství. To největší z nich, zná je jen má matka. Nikdy jsem je nikomu nesvěřil, ale vám – vám je povím.“ Naklonila se k němu a on jí šeptem vyzradil tři slova – tři slova svého jména.

„Zaplať,“ usmívala se dívka, když vešli do mládencovy komnaty, kde již čekal Robin.

„No počkej, snad ti neřekl…“ vyvalil oči mladý muž.

„Řekl, zaplať,“ natáhla nekompromisně ruku princezna.

„Co se děje?“ zeptal se pobaveně mládenec.

„Ale, vsadili jsme se o tvé jméno. Já jsem tvrdila, že jsi François, hodí se to k tobě. Když můj milovaný bratříček nesouhlasil a vykládal, že se určitě jmenuješ Ludvík, uzavřeli jsme sázku. Pokud tvoje jméno bude na F, dostanu od tohohle dvacet zlatých. Pokud by ses ale jmenoval na jiné písmeno, musím platit já jemu.“

Přebrala si od bratra měšec dřív, než se básník stačil ohradit, že F to není.

Druhý den ráno zavlál na hradbách černý praporec; brzy ráno našli milého barda po smrti. V jeho komnatě, mezi rozehranými šachy. Z hradu vyrazil průvod v čele s Dominique, jež na sobě na znamení smutku bílé šaty měla a vůbec všecka v bílém oděna. Za ní šest sloužících neslo prostou dřevěnou rakev, kterou Robin vystlal měkkými polštáři.

Smutek a žal. To cítili obyvatelé města Ykkhó po jeho smrti. Nějaká nevěstka mu vtiskla do rukou kytičku vylisovaného blínu. K průvodu se postupně přidávali další a další lidé. Vskutku to vypadalo, že hodlají mládence doprovázet na poslední cestě – na cestě do Marseille. Nebylo tomu tak však.

Dominique nehodlala porušit slib, který mu dala. Byla však toho názoru, že mrtví už o ničem nevědí, takže se může mladý básník jen těžko dozvědět, že vykonání jeho posledního přání poněkud odložila. Prozatím vystavila tělo v hradní kapli a denně tam chodila.

Pomalu zvedl ztěžklá víčka. Toporně se posadil. Skrz vitrážové okno sem pronikal kužel světla a barevný vzor promítal na jeho tělo. Uvědomil si, že pociťuje zvláštní pocit v žaludku. Trvalo mu několik minut, než mu došlo, že je to hlad. Zaregistroval jablko na cínovém talířku na podlaze. Kde se tu vzalo? Nevěděl, že sem každý den chodila princezna a trávila tu i několik hodin v kuse.

Opatrně vylezl z otevřené rakve a s chutí se do lesklého plodu zakousl. Bylo sladké, jako právě utrhnuté ze stromu. Jen nechápal, kde se tu na konci prosince vzalo. Patrně bylo přivezeno kupci z dálných zemí, kde je zatím stále dostatečné teplo, aby se tam dařilo jabloním.

Sotva odložil na talířek pečlivě očištěný ohryzek, uslyšel rachot klíčů v zámku. Ztuhl. Měl zoufale málo času na rozmyšlenou, co udělá – šlo o vteřiny. Nakonec rychle vlezl zpátky do rakve, lehl si, zatajil dech a zavřel oči.

Slyšel blížící se kroky a následně šustění šatů. Ucítil, jak mu čísi teplá ruka odhrnuje vlasy z čela. Měl co dělat, aby se neprozradil. Slyšel vlastní tep a cítil nutkavou potřebu se nadechnout. Cizí ruka sjela přes jeho tvář a sevřela jeho ruce složené na břiše. Vtom ucukla. Zaslechl zděšený výkřik a volání Robinova jména.

Králevic vtrhl do kaple o chvíli později než jeho sestra.

„Copak je?“ zeptal se jemně, jako by mluvil na malé nemocné dítě.

„Nechala jsem si tu jablko,“ vykládala Dominique a trubadúr se taktak držel, aby nevyprskl smíchy, „a hele – teď je tu jen ohryzek!“

„Dommie, mrtvoly nejí. Určitě jsi ho nesnědla ty?“ konejšil ji Robin.

„Dovol!“ ohradila se ublíženě princezna. „Ještě vím, co dělám, ano. A to není všechno – on… on je teplý, Robine, on…“

„Dominique,“ promluvil s trpělivým klidem k mladší sestře. „Já vím, že ti chybí, ano, to nám všem. Ale tím, že si budeš představovat, že je naživu, mu jej nevrátíš. A nerozptyluj mne, teď, když jsem konečně našel vůli chvíli se zabývat taky svými povinnostmi!“

„Já si nevymýšlím!“ vykřikla zoufale Dominique. To už básník neodolal a zvedl se a pružně vyskočil na nohy. „Baf.“ Robin zbledl, pokřižoval se a ruka mu sjela k jílci meče u pasu. Tasil. Mládenec instinktivně zvedl ruce nad hlavu.

„Kdo jsi?! Odkud přicházíš?!“ mračil se Robin a hrotem zbraně nekompromisně mířil svému příteli na hrudník.

„Ale vždyť to jsem já!“ zvolal básník. „Já, Truvér!“

„Byls‘ mrtvý,“ vstoupila do jejich rozhovoru Dominique. „Zemřels‘, byls‘ mrtvý! Nemáš právo se vracet!“

„Asi vám nedokážu vysvětlit, jak, ale jsem tady, Výsosti, a jsem to já, což mne nepoznáváte?“ volal snaživě mládenec.

„Řekni mi svoje jméno,“ vyzvala ho princezna. I když měla v hlase stále nedůvěřivý tón, zdálo se bardovi, že již není tolik jistý. Popošel k ní a pošeptal jí, co chtěla slyšet. Pohlédla na bratra. „Je to on, Robine. Nevím, jak, ale… je to on.“

Obrátila se zpátky k básníkovi. „Parchante!“ zaječela a vlepila mu takovou facku, až se zapotácel a před očima se mu objevili mžitky. Otočila se na podpatku a vypochodovala z místnosti.

„Tak tohle jsi opravdu přehnal,“ poznamenal Robin a odešel též.

Trvalo to dlouho, než se s Dominique trubadúr usmířil. Robin mu odpustil a znova spolu vyráželi na vyjížďky a hráli šachy a trénovali šerm, jeho zloba vůči bardovi trvala necelý týden. Zato princezna se s ním nebavila celý dlouhý měsíc. Stranila se mu, a to ho bolelo.

Pak jednoho večera, když se mládenec vrátil do komnaty, ji uviděl. Stála přitisknutá ke zdi, hlavu sklopenou, levou ruku takřka symbolicky položenou pod ňadry. Na sobě měla ty krásně červené přiléhavé šaty a temné kadeře její byly rozpuštěné a splývaly jí až dolů. Několik pramenů měla přehozená přes ramena. Ačkoliv byla překrásná, její půvab kazil zjevný smutek.

Přistoupil k ní a prsty jí nadzvedl bradu, „Co se vám přihází, má paní?“

Její víčka se zachvěla a zpod nich vytekla slza. Naklonil se a něžně ji slíbal. „Ty… ty jsi léčitel… viď?“ zeptala se slabě. Znělo to, jako by měla každou chvíli padnout do mdlob.

„Dalo by se říct…“ pokrčil rameny, ale ona ho přerušila:

„Přestaň,“ napomenula ho skomíravě. „Teď nežertuj.“ Díval se na ni a do srdce se mu vkradl panický strach.

„Vyznám se v bylinách. Mám-li vám pomoci, paní, potřebuji vědět, co vás trápí. Víte, že vaše tajemství jsou u mne v bezpečí.“

V očích se jí leskly slzy. Chvíli ještě váhala, ale poté vyřkla dvě slova, jež mládence zasáhla do srdce jako ostrá dýka a smrtelně jej zranila. Následně se tuze lehce pousmála, ale okamžitě zase koutky úst svěsila.

„Jsem těhotná.“