Srdce ženy - Naverbovaný

Trubadúra se zmocnil pocit, jako by padal kamsi do neurčité hloubky a nemohl se ničeho zachytit. Udělal dva kroky dozadu, aby nabyl ztracené rovnováhy, a polkl. Všechno, čeho se kdy děsil a čemu se snažil vyhnout, všechny jeho obavy a noční můry, veškeré jeho představy nebezpečí se těmito slovy naplnily a nastolily tak konec šťastného blahobytu a počátek zkázy.

„No… Že Elystrovi gratuluju,“ zabručel zlomeně a snažil se přimět dívku, aby ho zbavila jeho strachu a obav a přiznala, že dítě v jejím lůně je toho, jehož by mělo být. Jenomže se stal pravý opak.

Zavrtěla hlavou. „Hlupáčku,“ vzlykla. „Nikdy bych se dobrovolně nevydala jeho tělu. Já se svým manželem nespala.“

„Aha.“ Nezmohl se na nic víc.

„Hele, poslyš, napadlo mě, že bychom mohli být aspoň přátelé, teď, když…“ začala Dominique.

„To nestačí, víte to,“ bolestně na ni pohlédl mladík.

„Fajn,“ odpověděla dívka. „Kdyby sis to třeba rozmyslel, budu ti ráda k dispozici,“ slíbila pak a odešla.

Jak plynul čas, dívka čím dál více propadala zoufalství. Po dalších dvou měsících přispěchal na hrad posel se zprávou, že se lid ve městě Uttëh po trubadúrově „smrti“ vzbouřil. Jistý šlechtic, jenž byl přítomný na svatbě princezny Dominique, uviděl taktéž královnu trávící pohár, a tak to prasklo. Královna byla sesazena a posel zvěstoval, by králevic robin se setrou přijeli do města.

Robin od jeho návštěvy zuřil. Podle toho, co mládenec vídal, nebyl zrozen pro panování – daleko raději se proháněl lesy na lovech a bavil se na hostinách. Až doteď bylo město Ykkhó takovým jeho malým soukromým královstvíčkem. Teď měl vládnout celým Gonám.

Korunovace samozřejmě proběhla jako každá jiná – prelát, jehož jméno i úřad, jenž zastával, mladý básník jaksi přeslechl, mladého muže pomazal, do rukou mu vložil zlaté jablko a žezlo, na prst navlékl prsten a přes ramena přehodil korunovační plášť. Muž odříkal slib a modlitby, pak mu byla na hlavu vložena těžká koruna a konal se slavností průvod na hrad, kde novopečený král kráčel špalírem k trůnu. Jen co usedl pod baldachýn, okamžitě oddrmolil slova, že se vzdává trůnu ve prospěch své mladší sestry, sedmnáctileté princezny Dominique Aimeé de Lammiere. Pak se zvedl, všechnu maškaru ze sebe obratně svlékl a složil na opuštěný trůn a zase oním špalírem rázně vypochodoval ze síně.

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Všichni s ústy dokořán sledovali svého krále, dokud za sebou hlasitě neprásknul dveřmi a nezmizel jim tak z dohledu. Pak se ozval rozrušený a pobouřený šum, protože se zdálo, jako by mladý Robin pohrdal vším, co jim bylo svaté. Dokonce ani onen prelát se neubránil zděšenému a překvapenému výrazu ve své tváři.

Trochu koktavým hlasem vyzval mladou princeznu, aby vyšla jemu vstříc. Znova tedy pomazal samu dívku, jí na prst navlékl prsten a ji zahalil do pláště s hermelínem. Ona nakonec s žezlem a zlatým jablkem v rukou, s korunou na temných vlasech usedla na trůn. Lid propukl v jásot. Radost předstíral i mladý trubadúr, třebaže cítil, jak ho srdce bolí při pohledu na sličnou Dominique coby královnu. Věděl, co to pro něj znamená. Věděl, že královně už nebude moci zpívat pod oknem, věděl, že královna ho bude ignorovat ještě více. A také věděl, že ji musí o to víc chránit a střežit, neboť královna bude ve stonásobně větším nebezpečí, až jejich tajemství vyjde najevo. Tohle byl jeho konec.

Ještě téhož dne se sídlo krále – totiž vlastně královny – přesunulo z města Uttëh do Ykkhó a na hrad Hugère. Zde se konala velkolepá hostina, ale v jednu chvíli se všichni rozešli spát. Mládenec zamířil do své komnaty. Utrápeně lehl na lože, zakryl se a snažil se usnout, ale nedařilo se mu to. Pak, když už začal dřímat, vrzly dveře. Vstoupila Dominique zabalená v přikrývce. Zavřela za sebou a zevnitř dala petlici. Pak se otočila. Krásné dlouhé temně kaštanové vlasy měla rozpuštěné a vypadala jako víla. Mlčky pustila deku, jež se jí sesunula k nohám, a přešla k posteli. Neřekli jediné slovo, ale vše potřebné si sdělili pohledem. Ulehla podle něj na lůžko, přivinula se k němu a on se její touze nebránil.

Když na druhý den brzy ráno procitl, byla už pryč. Na okamžik si pomyslel, zdali se mu to jen nezdálo, ale uválené lože toto podezření vyvracelo.

Těch několik následujících týdnů bylo pro milého básníka rájem na Zemi. Byl v té době nejšťastnější, když měl svou Dominique nablízku, a ona ho nechala. Neodháněla ho jako dříve a on se k ní choval něžně, jak jen dovedl. Trávil s ní téměř celé dny – projížděli spolu pobřežím moře, vítr jim vál do dlouhých vlasů a košile dívce ve vlnách běhala po těle. Jídali v krčmě, povídali si, smáli se. V horkých letních dnech usínali někdy ve vzájemném objetí v trávě. Odpoledne sedávali na lukách a on skládal svou hlavu do jejího klína a vypravoval jí, zatímco si hrála s jeho kadeřemi. Česala je prsty a splétala je do copu. Vždy slastně přivíral oči a tiše zavrněl. Byl to proň krásný čas a on v princeznině přítomnosti rád zapomínal na své obavy a strasti a nechával se ukolébat příjemnou iluzí bezpečí a lásky do naprosté bezstarostnosti.

Jednoho nemilosrdně parného květnového dne, jaké byly v létě v Gonách všechny, zase tak spočinuli po obědě v trávě v stínu mohutné jabloně. Mládenec usadil se do trávy, zády se opřel o kmen stromu a levou nohu natáhl před sebe. Měl přivřené oči a na rtech mírný úsměv, pravou ruku natáhl přes koleno, levou objímal kolem ramen princeznu. Ležela vedle něj, hlavu opřenou o jeho hruď. I ona měla na rtech úsměv – byla mu vděčná, poněvadž před ním se nemusela halit do kožešin, jimiž na hradě byla nucena maskovat své těhotenství. Byla sice možná ve čtvrtém, v pátém měsíci, ovšem – nač riskovat.

Chlapec se usmál. Posunul ruku a odhrnul jí temné kadeře z obličeje – dívka zmožená horkem léta usnula. Ve spánku vypadala jinak – tak… zvláštní, náhle jako by trochu mladší a uvolněnější. Od té doby, co byla donucena stát se královnou, měli pro sebe ti dva málokdy chvilku. Na noční zpěvy pod oknem a návštěvy u dívky v pokoji musel básník po její korunovaci rychle zapomenout a o normálním poklidném životě si mohli oba dva nechat leda zdát. Někdy se ptal sám sebe nebo Boha, proč s tucty svých fanynek musela jeho láska padnout na neúrodnou půdu princezny. Mnohdy si také lámal hlavu, co k němu vlastně cítí – vždycky, i teď ho brala spíš jako dobrého kamaráda. Jistě by se dalo dlouze polemizovat, zda k němu vůbec cítí něco víc či nikoli. Její zavřené oči a úsměv na půvabných rtech ho však ujistily, že jí není tak úplně lhostejný. Nebylo to přesně to, co si přál, ale uměl se spokojit s málem.

Dominique procitla – elegantně se protáhla a natáhla se po lahvici, ale mladík, který ji zrovna odsunul od rtů, jí ji podal sám. Upila vody a hodila ji do trávy. Když se trochu nemotorně posazovala, vlasy jí spadly přes obličej. Bard se znova usmál a jal se znova odhrnovat temné vlasy z její tváře. Dívka se rozesmála. Přitulila se k němu a on ji objal pevněji. Shlížel na její tvář. Dominique se smíchem vzhlédla. „Ach, miláčku,“ vzdychla šťastně, „já jsem s tebou tak ráda!“ Na chvíli se odmlčela, aby přivřenýma očima a rty porozevřenými v úsměvu dokázala, že mluví pravdu, a poté šeptla: „Polib mě.“ Mazlivě našpulila rty a pak je roztáhla do širokého úsměvu. Sklonil se k ní a s bolavým srdcem jí věnoval letmý polibek na rty. Dívce to bylo jedno, zda byl duchem přítomen či ne – schoulila se u jeho těla, zavřela oči a nechala si od něj hladit vlasy, dokud neusnula a ještě dlouho potom.

Čas však neúprosně plynul dál a mládenec s nelibostí zaznamenával, že maskovat její těhotenství se týden od týdne stává obtížnějším. Navíc bylo léto a kožešiny, které by snad ještě dokázaly utajit dívčin stav, nepřipadaly v úvahu. Jednoho večera se tedy s královnou bolestně rozžehnal a na bělouši vyjel na jihozápad, k vesničce Daiéře, kde žila jeho matka. S ní se hodlal poradit, co dělat dál. Kdyby jen tušil, co ho tam potká, asi by se na tuto cestu nikdy nevypravil.

Daiéra se rozkládala v malebném údolíčku, kam stékala v horách pramenící říčka Stříbřenka. V jednom místě lidé vytvořili hráz a část hlavního toku nasměrovali zvlášť, aby tu mohli prát prádlo. Zde mládenec vodu přebrodil a pokračoval dál. Dům Jacqueline de Chann našel snadno.

„Ty sem ještě trefíš?“ podivila se prázdně žena, když otevřela dveře a za nimi nalezla syna, jenž ji před pěti lety opustil. Chvíli si své dítě měřila, ale pak ustoupila a pustila ho do domu.

Povídali si a mladík jí musel vyprávět, co všechno zažil. Byl básník a o to delší jejich hovor byl, ale když konečně dospěl k princezně a problému, kvůli němuž za matkou přijel, snažil se mluvit co možná nejstručněji. Najednou ho žena zarazila. V dálce slyšeli bubny a kroky mnoha koní.

„Co se děje?“ podivil se mládenec.

„Verbíři,“ zamračila se Jacqueline de Chann. „Škoda, že‘s tu nebyl, bubnují tu už od rána. Neměl jsi sem jezdit, můj milý.“

„Však něco vymyslíme,“ uklidňoval ji bard, ale to už muži zabušili na dveře. Žena tónem, jaký nepřipouštěl žádnou další debatu, nakázala synovi, aby zalezl do spižírny. Teprve když se ujistila, že je v bezpečí, otevřela.

„Tak co, madam, synáček se nevrátil? Ptáme se tu po něm už dva roky.“

„Lituji, je někde ve světě, myslím… v Moskvě?“ omlouvala se servilně žena. „Já si každý den připomínám, musím mu říct, aby tu zůstal a konal své povinnosti, ale on se mi tu ani jedinkrát neukázal.“

„A copak je tohle?“ podivil se jeden z verbířů potutelně a zvedl loutnu, kterou mládenec pověsil na opěradlo židle. Přitom gestem rozkázal svým druhům, aby dům prohledali.

„To? To… No, tohle si tu zapomněl jakýsi tulák, ošetřovala jsem ho…“ vymýšlela si rychle žena.

„Aha,“ přikývl sarkasticky muž. Rozhlížel se po jizbě. „Jste tu sama?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou žena. „Jste tu se mnou vy. Ale než jste přišli – ano, to jsem tu byla sama. Jen já. Nikdo jiný tu se mnou nebyl.“

„Nikde nikdo,“ hlásili navrátivší se vojáci. „I když…“ Vrhli zkoumavý pohled na dveře od spižírny.

„Tam? Tam jsou jen zásoby!“ ujišťovala je nevinně léčitelka. Přesto muži zamířili k cíli a ten, který s ní rozmlouval, trhnutím otevřel. Pak za lem kytlice vytáhl milého barda ven.

„Ale, ale, madam de Chann!“ zvolal. „To je mi ta Moskva nějak blízko! A jak je tam krásně teplo – ani kožich váš synáček nepotřebuje!“ smál se. Pak ho vyvlekl ven, ani se básník nestihl rozloučit.

V ležení ho spolu s dalšími rekruty vystrčili z vozu. Obklopoval je rázem hlouček vojáků, kteří se přišli podívat a své nové společníky. Mládenci i ostatním, které odvedli, strčili do náruče kyrys, přilbici a meč. Ve chvíli, kde je předávali bardovi, vyšel z protilehlého honosně vyhlížejícího stanu voják s páskou přes oko. Mladík vytřeštil oči – protože to byl Fritz Mőrttner!

„Ty chodíš!“ zvolal rozradostněně básník, když ho jeho přítel odvedl zpět do stanu. „Když jsem tě viděl naposledy, nebyl jsi s to vstát z lože!“

„Já vím,“ přikývl Němec. „Asi… se stal zázrak, jinak to neumím vysvětlit.“

„Tak tady aspoň nejsem úplně sám!“ pousmál se mládenec. „Hele – tebe chytli, mne chytli…“

„Dostali i Käthe, je tu jako markytánka,“ upozornil Fritz.

„Utečme!“ zvolal odhodlaně trubadúr. „Proč nezběhneme?!“

„Blázníš?!“ vykřikl rytíř z Hamburku. „To je nemožné! Odsud se živý člověk nedostane. Celé ležení je střežené tucty vojáků, zabijí každého, kdo by se pokusil utéct. Anebo hůř.“

„Musí být způsob!“ nedal se bard rozhořčeně.

„No teda, to bych do tebe neřekl, že jsi až takový rebel,“ podivil se Fritz.

„Nebyl bych,“ přikývl on, „kdyby královna nečekala mé dítě. Potřebuje mne – a já ji. Jestli tady zemřu, jestli se někdo dozví o jejím stavu – je po ní.“ Fritz Mőrttner chápavě přikývl.

„Domluvím se s velitelem, aby nám dali hlídky společně. Můžeme plánovat. A ty nás tu můžeš bavit a nenápadně zjišťovat, zda někdo nesdílí naše pocity vůči tomuhle ležení. Přinejhorším můžeme přejít na druhou stranu – říkal jsi, že mezi Angličany máš příbuzné.“

„To je pravda…“ odtušil mládenec. „Budiž, jak míníš, Fritzi.“