Srdce ženy - Pečínka

Okolo druhé hodiny ranní zburcoval mládence Fritz na hlídku. Chvíli se rozcvičoval, pak si přes ramena přehodil plášť a zamířil k ohni. Německý rytíř se usadil vedle něj.

„Všechno je připraveno,“ sykl tiše Fritz. Přitom podal příteli hrnek bylinkového čaje. Očima mu naznačil, co má dělat.

Mládenec si přisunul hrnek ke rtům a zamumlal: „Kdy můžeme zmizet?“

„Prakticky ihned,“ odpověděl rytíř. „Stejně tu trčíme už dlouho. Čtvrt roku v tomhle zatraceném ležení – nic horšího mne nemohlo potkat!“

„To mi povídej,“ ušklíbl se trubadúr, otočil se k němu zády a vyhrnul si kytlici. Na jeho zádech se skvěly jizby od biče. „Člověk jednou odmítne tancovat, jak verbíř zapíská, a hned má ze zad kaši.“

Jeho přítel chápavě přikývl. Vtom uslyšeli dusot koňských kopyt. Fritz zamračeně vstal, obnažil svůj meč a postavil se před básníka. K ohni naklusal jezdec na vraníkovi.

„Přijíždím z Hugère,“ pravil s drkotajícími zuby. „Nesu dopis pro jakéhosi barda. Spěchá to.“

„Dej to sem a vypadni, než tě tu někdo nachytá,“ poradil mu břitce Fritz, vytrhl mu psaní z ruky a pleskl koně, který se se zaržáním vzepjal a tryskem vyrazil zpět. Rytíř schoval zbraň, posadil se k příteli a podal mu dopis. Když ho mladík dočetl, zbledl. Pak začal text číst znovu, pozorněji. Povzdechl si a nakvašeně jej hodil do plamenů.

„Co se děje?“ zeptal se Fritz.

„Dominique churaví,“ pravil chlapec. „Její bratr píše, že když jí má matka napsala, že mne naverbovali, padla do mdlob a od té doby to s ní nevypadá dobře.“ Zachmuřeně se zahleděl do ohně. „Někdy nevím, co ke mně vlastně cítí.“

„Říkal jsi, že když jí nevyznáváš lásku, tak jste docela přátelé.“

„Jo, a o to právě jde,“ přikývl mladík. „Když…“

Fritz ho objal kolem ramen. Mládenec zkormouceně pokračoval: „Víš, přál bych si být s ní… Přál bych si zas vidět její tvář, její modré oči!“ Na chvíli se zamyslel a pak vzhlédl. „Utečeme. Zítra. Už to tu nevydržím, musím ji vidět.“

„Fajn,“ usmál se přívětivě rytíř z Hamburku. „Fajn, tak zítra. Řeknu to Käthe, bude šťastná.“

„Ale nepůjdeme pryč. Chci se jim pomstít. Chci, aby pykali za to, co se kvůli nim stalo mé lásce. Zběhneme. Dáme se k nepříteli, sám jsi mne upozorňoval na to, že tam mám příbuzné!“ Fritz hvízdl.

Druhý den k večeru setkali se u ohniště, kde hlídala Käthe. Domluvili se, že oba Němci odlákají pozornost stráží, zatímco mladý básník uteče. Sotva zmizí z dohledu, bude hamburský rytíř předstírat, že kněžnu zranil. Až jí budou vojáci pomáhat, uteče rovněž. Poslední unikne z vojenského tábora sama žena. Běhá ze všech nejrychleji, proto nehrozí, že by ji vojáci dostihli.

Zdálo se jim to jako dokonalý způsob. Možná nebyl ten nejlepší, ale každopádně zafungoval. Té noci se tedy podařilo trojici kamarádů uprchnout z ležení a skrýt se v nedalekém lese. Bylo jim jasné, že sotva se rozední, začnou jej ostatní pročesávat, a tady tedy zůstat nemohou. Z toho důvodu se dali ještě téže hodiny na pochod.

Přebrodili jakousi řeku a v dálce před nimi se za ranními mlhami zvolna začaly rýsovat stany v barvách anglických.

„He, víte, co mne tak napadlo?“ zasmál se najednou Fritz. „Že nám vlastně nikdo nemůže říct, že zrazujeme svoji zemi. My jsme Němci, a tys Francouz!“

„Pravda, pravda,“ přikývl s úsměvem mladík. „Ale zabít nás za zběhnutí můžou tak jako tak.“

„Ty jsi mi věru optimista,“ zabručel rytíř z Hamburku.

Od nepřátelského ležení je dělila ještě jedna říčka. Když ji brodili, mládenec o cosi zakopl a s výkřikem žbluňknutím se svalil do studené vody. „Prosím tě, co vyvádíš?!“ vyjel na něj Fritz. „Jsi v pořádku?“

„Snad,“ přikývl. To už se ale přiřítili vojáci a cosi na ně křičeli.

„Spies! Spies! What are you doing here? Come with us, come, come!“

„Co to říkají?“ naklonil se rytíř ke svému kamarádovi.

„Jak to mám vědět?! Jsem snad Brit!“ utrhl se na něj on. Byl v ráži, protože zjistil, že ho po pádu do vody bolí došlapování na levou nohu.

Odvedli je k ohništi, kde se žilo hýřivým životem. Několik mužů hrálo na loutny a píšťaly a ostatní zpívali anglickou lidovou píseň. Povstal vysoký štíhlý muž s licousy. Vojáci, kteří trojici uprchlíků zajali, počali jeden přes druhého vysvětlovat, co se stalo. Nad ostatní vynikl hlas jednoho z nich, který prudce postrčil básníka kupředu a přitom rozčileně nadával: „He’s a Frenchman!!“

Vysoký Brit si barda změřil zaujatým pohledem. „Je to pravda?“ optal se k básníkovu překvapení francouzsky. „Jsi z Francie?“

„Jsem. Má sestra je provdána do Anglie,“ přisvědčil. „Jmenuje se Marion.“

„Marion de Chann?“ ujišťoval se muž. „Je to tvoje sestra?“ Vrhl se k mládenci a pevně ho objal. „Vítej, švagře!“

„Vy jste Graham z Londýna? Ten Graham z Londýna?“ užasl Fritz Mőrttner. „Ten nejlepší vojevůdce této doby!“ Muž s přehnanou skromností přisvědčil.

„Vstávej!“ volal ráno okolo šesté německý rytíř na svého kamaráda. „Vstávej, máme úkol!“

„Budu hádat,“ přikývl rozespale mladík a začal se oblékat, „máme zajmout nebo dokonce zabít někoho z našeho bývalého tábora, aby měli Angličané jistotu, že nejsme jen chytří zvědi.“

„Přesně tak,“ souhlasil uznale Fritz.

„Asi jim nedošlo, že kdybychom byli jen zvědi, už jsme mohli dávno zmizet,“ zabručel trubadúr. „Nicméně proč nepřiznat, že mi vyplnění tohoto úkolu bude maximálním potěšením a odplatou za to, co mi udělali,“ zazubil se následně.

Vybrali si snadnou oběť – naprosto neschopného i když silného muže, který měl tu noc hlídku. Básník ho pevně sevřel, a než stihl překvapený muž zareagovat, Němec mu mečem proťal krkavici. Z proříznutého hrdla vytryskl proud krve.

Mrtvolu dotáhli do britského ležení a vzájemně si dosvědčili, že se zabití oba účastnili. Poté byli konečně slavnostně přijati. Ale i když bylo vše v nejlepším, Fritz zamračeně hleděl do dálky, odkud před chvílí přitáhli tělo zavražděného.

„Tak se mi to nelíbí,“ zabručel, když k němu jeho přítel přistoupil. „Schyluje se k bitvě, cítím to. Mám strach, že ráno nás probudí ryk boje.“

„Připravíme se,“ přikývl mládenec.

Rytíř z Hamburku měl pravdu. Ráno vzbudily oba kamarády prapory a trubky zvoucí do boje. K britskému ležení se blížily šiky gonských vojsk. Sotva se Fritz s mládencem nachystali a vyrazili ven za ostatními, už zazněl první ryk bitvy.

Jenomže sotva se chtěli i oni vrhnout do boje, zazněl zvuk rohu a z lesa vyrazil vstříc dvěma vojskům proti sobě neznámý rytíř. Měl na sobě lesklé brnění, které bolestivě odráželo sluneční paprsky, a plavé jeho vlasy spadaly mu přes ramena jako dívce. Tak se leskl ve své zbroji a tak se nečekaně zjevil, že vypadal jako bytost odjinud. Kdyby to byla žena, řekl by básník, že se snad jedná o samu královnu víl.

Rytíř se zastavil vprostřed vojsk znepřátelených, tasil svůj blyštivý meč a mocným hlasem pravil:

„Toto je mé území, zde se mi bít nebudete. Prosím, uzavřete na pár dní příměří a přijměte pozvání na můj hrad – leží nedaleko odsud.“

Chvíli na něj všichni hleděli, ale jak byli vyjevení a ohromení nečekaným jeho příjezdem, meče jim samy padaly z rukou a s řinčením končily v trávě. Ani mladý bard nebyl s to jediného slova. Nevěřícně zíral na muže v blýskavém brnění a v nitru cítil obavu. Nezdálo se mu, že by mluvil pravdu. Ale podlehl většině, a ač nerad, musil se s nimi rovnou cestou na neznámého hrad ubírat. Podle Fritzova obličeje poznal, že s ním jeho pocity vůči cizímu jezdci ze srdce sdílí.

Usedli v obrovité hodovní síni, kde by se snad celá Evropa mohla najíst, a zamlklí sloužící jim donesli cínové talíře a pokrmem. Bývalo na mnoha hradech zvykem, že upečené maso donesli vcelku a každý si urval, co mu bylo po chuti. Zde ale všichni uviděli na svých talířích předem nachystané maso, mrňavé tenké kousíčky, které jako by krájela matka pro své pětileté dítě.

„Jen jezte,“ vybídl je s úsměvem rytíř, „je to to nejlepší, co mám. Tuhle delikatesu jinde nedostanete.“

Mladý trubadúr všelijak talířem otáčel a zamyšleně si prohlížel potravu. Něco se mu nelíbilo. To celé jako by bylo předem připravené. Na okamžik si pomyslel, není-li jídlo otrávené, ale nikomu z ostatních, kteří se samozřejmě nedali pobízet dvakrát, zatím nic nebylo. Jeden rytíř si pochvaloval, že něco takového ještě nikdy nejedl.

„Jezte,“ pobízel ho s úsměvem neznámý, „nebo mne snad chcete urazit?“

Zavrtěl hlavou. Na tom úsměvu se mu cosi nelíbilo, vypadal šibalsky, potutelně. Těžce si povzdechl a vzal tenký plátek do ruky, ale ta se mu tak roztřásla, že zase spadl na talíř. V té chvíli spatřil mládenec jakési podivné stíny. Posunul talíř o kousek dál, ale temná místa z masa nezmizela. Začal si je prohlížet pozorněji – tvořily písmeno. Možná to bylo K, nebo R, to nedovedl určit.

„Moment…“ zamumlal si po sebe. „Odkdy má maso…“

Měl co dělat, aby neomdlel. Všechny ty úšklebky, to vychloubání hradního pána najednou dávalo smysl. I poznámka jeho druha, že něco takového ještě nejedl, nabyla v novém světle mnohem větší děsivosti. Bodejť by taky jedl! Vždyť měli před sebou na talířích…

„Lidi,“ zašeptal zděšeně. „Lidi! To jsou lidi!!!“ Vyskočil a tasil meč. Fritz mrkl na jeho talíř a vzápětí učinil totéž. Za chvíli už s meči v rukou povstali od stolu obě dvě armády, a zapomenuvše na vlastní sváry, nepřátelství a rivalitu, vrhli se na rytíře. Sotva byl hradní pán po smrti, dočasné spojenectví padlo a bitva mezi Goňany a Brity se udála přímo v hradu.

Mládenci se podařilo zabít dva z nepřátel, ale pak musel ustoupit, aby ho další netrefil mečem do krku. Nevšiml si, že za ním je sloup lomeného oblouku, a udeřil se o něj do hlavy. Omráčený se svezl k zemi. Poslední, co slyšel, byl Fritzův zoufalý výkřik, když jakýsi voják zaryl kněžně z Berlína meč do krkavice.

Když znovu nabyl vědomí, byl obklopen mrtvými a umírajícími těly. Jediný voják nezůstal na nohou, a ti, kteří ano, byli již dávno kdesi pryč. Pochopil, že v této bitvě zvítězili Goňané. V hlavě mu tepala ostrá bolest, měl pocit, jako by měl lebku naplněnou střelným prachem, který mu tam neustále vybuchuje.

Nebyl s to vstát. Připlazil se k prvnímu tělu, které našel, a přetočil jej na záda. Byl to jeho švagr, Graham z Londýna. V hrudi mu vězel nůž, ale muž ještě dýchal. Mladík zachoval chladnou hlavu. Tasil vlastní dýku. Na stole našel rozbitý džbán vína, v němž však zbylo posledních pár kapek. Do nich zbraň smočil a odtáhl zraněného vojevůdce na lepší světlo. Přimhouřil oči a na okamžik si snažil vybavit tajné zakázané kresby, jež se mu dostaly do rukou, ani už nevěděl, jak. Měl zoufale málo času a nesměl udělat chybu.

Provedl řez dlouhý jen pár centimetrů středem krku směrem k hrudi. Vtom za sebou uslyšel tichý vzlykot. Otočil se a uviděl hamburského rytíře. Byl k němu otočený zády, v náručí svíral mrtvé tělo Käthe von Berlin a plakal. Ještě nikdy ho mladík neviděl plakat. Věděl, že by ho neměl sledovat.

„Fritzi! Fritzi!“ volal. „Potřebuju tě!“ Ale přítel ho nevnímal. Mládenec vyskočil, popadl ho a přitiskl ho ke zdi. „Poslouchej mě!“ vyjel na něj. „Jí už nepomůžeš, tak se starej o ty, kterým ještě pomoci lze!! Rozumíš?!“ Přikývl. „Bezva, ten kanibal tady nemohl jíst jen lidi. Jdi do kuchyně a sežeň mi prasečí měchýř. Dělej!“ zařval. Rytíř si otřel slzy z tváří, oněměle přikývl a rozběhl se daným směrem.

Zpátky byl takřka okamžitě. Kuchyně byla nedaleko. Mladík vytáhl z mošny, kterou nosil stále při sobě, dutý rákos a zasunul jej do vzniklé rány. Na rákos nasunul měchýř, vytrhl si vlas a pevně dva předměty k sobě přivázal. Brit mezitím přestal definitivně dýchat. Začal pravidelně mačkat měchýřek.

„Přines horkou vodu a tolik hadrů, kolik najdeš,“ nařídil Fritzovi. Ten odběhl a zanedlouho se vrátil se vším, co trubadúr poručil. Ten mu pak nakázal, aby pokračoval ve stlačování měchýře, sám nalil na jeden z hadrů trochu vína, pak vytrhl nůž z rány a látku tam ihned přitiskl. Další namočil do horké vody a ještě ránu znovu čistil. Nakonec rytíři hruď co nejpevněji obvázal.

Právě když dokončoval uzel na obvaze, vrazil do síně jezdec na hnědákovi. Z hrudi mu trčely dva šípy. Dojel k mládenci, seskočil z koně a klesl mu do náruče. Z úst mu vytékala stružka krve.

„Přijíždím… z Ykkhó, můj pane…“ mumlal přerývaně. „Královna… královna umírá… shání se po jakémsi bardovi…“ Hlava se mu zvrátila dozadu.

Mládenci jako by se též do hrudi zabodly dva šípy. Zbledl jako stěna a rovnou se dral do sedla koně. Aniž by se s Fritzem rozloučil, aniž by mu co vysvětlil, tryskem vyrazil ze síně a ujížděl, jako by mu za patami hořelo.

Štval koně, zoufale mu tiskl boky stehny, jen aby užuž dorazili na Hugère, jen aby včas dorazil ke své lásce. Zpěněný bělouš letěl krajem a mladík měl co dělat, aby se udržel v sedle, přesto bodal koně do slabin a trýznil ho, aby jel rychleji. Takřka si nevšímal cesty. Proletěl branou města, a když ho z hradu zahlédli, málem nestihli ani včas spustit padací most; básník skočil s koněm, a ještě než dřevo dopadlo do prachu, už po něm přejížděl. Vřítil se na nádvoří hradu a z podloubí vyšel Robin.

Trubadúr prudce zastavil bělouše, skočil na zem a rozběhl se k němu. „Kde je? Co se stalo?!!“ ječel nepříčetně. Robin věděl, že mu to nedokáže stručně vysvětlit, a tak jen mávl rukou směrem k věži. Trubadúr se vyřítil po schodišti a prudce rozrazil dveře. V následující chvíli zůstal stát na prahu jako socha z mramoru.