Petrohrad - První kapitola

„Jako by patřila někomu jinému,“ povzdechl si, hledě na svoji pravou ruku. Její hřbet hladil prsty ruky levé, ale nic necítil. V rameni se sice napojovala na jeho trup, ovšem přesto měl pocit, že mu již nenáleží.

Ve tváři se mu objevil škleb, jaký se zračí ve tváři člověka, jenž se až usilovně soustředí na určitou věc, činnost. On se soustředil na to, aby rukou pohnul. Připadala mu těžká jako z olova, ale byl na sebe náležitě pyšný, neboť ji dokázal lehce nadzvednout z desky stolu. Ihned se však roztřásla jako osikový list a dopadla s dutým úderem zpět na dřevo.

Plukovník zaklel. Dva měsíce si zval felčary z okolí, dva měsíce poslouchal jejich vyhýbavé odpovědi, jejich konejšivé úskoky, jejich lži, že to bude v pořádku. A věděl, že se všichni ti felčaři mýlí. Jenže jeho vysoké postavení jim bránilo mu případně ruku amputovat. Nikdo jen trochu rozumný se neodvažoval nejen zákrok provést, nýbrž jej byť i jen navrhnout nebo stínem dát znát, že na podobnou akci vůbec pomyslel. Pořád ještě to byla příliš riskantní operace, než aby se k ní někdo odhodlal, pokud existovalo jiné východisko. Pět z pěti lékařů, kteří muže navštívili, prohlásilo, že dokud plukovník nedostane sněť, je zbytečné o něčem debatovat.

Před dvěma měsíci se v souboji utkal se zpupným šlechticem, který odmítl splatit králi daně. Ačkoliv muže zabil, odnesl si z duelu zranění, po němž mu nezůstala jizva, nýbrž jedna ruka visící bezvládně podél jeho boku. Od té doby byl nervózní a roztěkaný, pil, a protože ani víno na něj nemělo žádný účinek a po dvou džbánech byl stejný jako před nimi, vyléval si vztek klením a hrubý byl občas i na manželku. Zlobil se na ni, na krále, na toho šlechtice a ze všeho nejvíc na sebe sama. Nejlepší šermíř království a je takhle potupně zraněn. Přívlastek, který získal už v nějakých devíti letech, se mu nyní zdál být jen pro smích.

Germaine Sallová, již desátým rokem jeho choť. Druhý důvod jeho nervozity. Po těch deseti letech dnes poprvé někde na opačném konci panství, daleko od svého manžela, právě přiváděla na svět jeho prvního potomka. První dítě za deset let.

Sám nevěděl, proč je tak nervózní. Děti, to bylo téma, kterému se převážně vyhýbal, ať už jej rozebíral s otcem nebo manželkou. Říkal si, když Bůh dá, tak bude, a protože mu ne Bůh, ale samotná jeho manželka v poslední době nedovolovala vyklouznout z jejího lůna včas, tak taky bylo. Ostatně Germaine (jeho manželka) mu i mimo lože nedovolila spoustu věcí a panství řídila ona. Král sice tvrz Hulé přiřkl plukovníkovi, ale od chvíle, kdy se sem nastěhovala, ji řídila Germaine Sallová. Stejně jako ode dne, kdy se poznali, řídila i převážnou část života svého manžela.

Plukovníkovi to ani tak nevadilo. Rád si hrál s myšlenkami, bude-li to narozené chlapec či dívka, jaké bude mít jméno, ale věděl, že si může vymyslet celé listiny jmen a Germaine stejně dítě pojmenuje po svém. Proto si umínil, že do jedné věci mu choť mluvit nebude, a sice do sňatku jejich dítěte. Tohle si zařídí sám. A už předem ví, kam je pošle – do Francie, na jih. Po staletí se tak posilovaly spojenecké vztahy mezi oběma zeměmi. Samotná babička plukovníka byla Francouzka.

Nalil si bílého vína, které ve džbánku stálo na stole, a vypil číši, pak si znova dolil. Miloval bílé víno, ať šlo o jakoukoli odrůdu, a v poslední době mu dělalo obzvláště dobře. Posledních sedm let nesnídal nic jiného.

Bylo mu sedmadvacet let. Byl vysoké štíhlé postavy, bledolící, ve tváři vynikaly smaragdově zelené oči tak pronikavé, které jako by prozrazovaly veškerou jeho minulost jediným pohledem. Jindy se pečlivě holil, protože však jeho bradýř onemocněl, nechal si tvář pokrýt vousy a zjistil, že nevypadá zase tak špatně. K jeho zajímavému vzhledu přispívaly i temně kaštanové vlasy, které mu spadaly v bohatých vlnitých kadeřích na ramena. Také o jejich délku plukovník v poslední době notně nedbal. Umínil si, že na oslavu narození svého potomka se zase dá upravit. Pečlivě se oholí, ale v posledních letech uvažoval, že by si nechal alespoň styl mušky nebo knírek. Nebo obojí, to bylo podle jeho názoru nejlepší variantou.

Najednou se zlehka pohnula klika u dveří, po které už několik desítek minut vrhal co chvíli zkoumavý pohled. Do jizby vstoupila služebná Constance.

Plukovník vyskočil překotně od stolu a i jeho tmavé obočí vyletělo vzhůru. „Už??!“ vyhrkl.

Mírně se pousmála a zavrtěla hlavou. „Přijel posel z Ykkhó, pane plukovníku,“ oznámila pokorným tónem, „a nese zprávu od krále. Má vstoupit?“

„Samozřejmě,“ potvrdil muž, a ačkoliv měl chuť s povzdechem se zhroutit zpět do křesla, zůstal stát bez hnutí jako socha.

Ve dveřích se zjevil muž tuctového vzhledu v tuctovém cestovním plášti s pistolí za opaskem. Ještě se celý chvěl po dlouhé jízdě v sedle, stál však vzpřímeně a hluboce se před pánem tvrze uklonil.

„Pane,“ prohlásil a napřáhl k němu ruku s dopisem. Zatímco muž zápasil s pečetí, pokračoval posel úzkostlivým tónem: „Britové zaútočili, vylodili se na jihozápadní hranici a plení, co jen můžou. Linie vojsk, kterou jsme tam okamžitě poslali, abychom přinejmenším zpomalili postup Britů, zatím odolává, ale padne-li, budou do pěti dnů tady v Agoulle.“

Vyměnili si s plukovníkem, jenž vzhlédl od své bitvy s dopisem, významný pohled.

„Jeho Veličenstvo vás žádá, abyste se uchýlil do hlavního města.“

„A co je tedy v tom dopise, pakliže jsi mi vše pověděl ty?“ nechápal mladý plukovník a válku, jež vedl s pečetí, vzdal.

„Tam je přímý rozkaz, abyste se mnou do Ykkhó odcestoval, pro případ, že by žádost nestačila,“ prozradil s poněkud potutelným podtextem posel.

Mladý muž zavrtěl hlavou. „Nemohu uposlechnout ani žádost, ani rozkaz. Nemohu opustit rodinu, ne pokud sem míří Britové.“

„Myslím,“ pronesl po krátkém váhání odvážně posel, „že nemáte na vybranou.“

Pierre d’Agoulle zlostí uhodil pěstí do stolu. Uhodil do něj levou rukou, a když si toho posel všiml, znova sebral odvahu, aby pokud možno nevinně podotkl: „Myslel jsem, že jste pravák…“

„Byl jsem,“ řekl plukovník. Pak na ex vypil sklenici vína na stole a vlhké rty si otřel do rukávu. Protože posel věděl, že další potutelná poznámka by už nemusela být tak okázale přehlédnuta, raději se hryzl do rtu a smlčel. Na to si d’Agoulle povolal Constance a nechal si od ní obléci a zapnout kabátec. Vlastní vlasy překryl parukou shodné barvy a pak oba s poslem vyběhli z jizby. Ještě za běhu na schodech si přehazoval přes rameno brašnu a bandalír se zbraní. Zkontroloval, zda má v mošně bambitku a váček střelného prachu, a to už byl čas nasedat.

 

Do Ykkhó dorazili o tři hodiny později a koně schváceně padli na zem hned za branou města. Museli pokračovat pěšky, a tak klusem zamířili nahoru k zámku. Stráže je ihned vpustily dovnitř. Posel však plukovníka zanechal v salonku a sám pokračoval až do síně, kde k audienci mělo dojít.

D’Agoulle klesl do křesla u krbu, neboť venku již bylo chladno, a přemýšlel. Proč je do toho zase tahán on? Chápal, že ho král chce ochránit, ale cožpak na jeho rodině nezáleželo? Právě teď, když by měl být na panství a nablízku manželce, je povolán skoro na druhý konec země kvůli pár Britům, kteří se vylodili kdo ví kolik mil od Agoulle? Kdyby chtěli na Agoulle zaútočit, už tam přeci jsou!

Zaúpěl. Doufal jen v to, že, když už je tady, aspoň ho král nepošle až někam za moře do Británie vyjednávat příměří. Nebo nedej Bože rovnou do ležení. Přešel k oknu a zaregistroval ke svému ohromení, že se na nádvoří šikují vojáci. Většinu z nich neznal, byli tuctového vzhledu a především to byli noví rekruti. Ale pár z nich si matně vybavoval, když párkrát navštívil svůj regiment v táborech. Znervózňovala ho ještě jiná věc – nikde tu neviděl velitele pluku.

„Plukovníku d’Agoulle,“ uslyšel za sebou hlas posla. Obrátil se naň. „Smíte vstoupit.“

Rázným krokem zamířil ke dveřím. Prošel chodbou a na konci prudce rozevřel dvoukřídlé vysoké dveře tak třikrát vyšší než on sám. Navzdory tomu, že byl muž vysoký a silný, byť se silný na první pohled nezdál, v těch dveřích vypadal najednou titěrný.

„Á, Pierre d’Agoulle,“ pousmál se král. Stál u stolu u masivního okna a vrhal svůj dlouhý stín na mapu rozprostřenou před sebou. Nepotřeboval mít na hlavě korunu a na ramenou hermelín, aby vypadal majestátně, jak na krále náleží.

„Veličenstvo,“ zabručel nepříliš nadšeně on a naznačil hlavou mírnou úklonu. „Můžete mi vysvětlit, co se tady děje? S Brity nebyly potíže, proč se tu najednou vylodili a rozbíjejí na našem území nepřátelské stany?“

„Ovšem,“ přikývl zachmuřeně panovník a lehce se usmál na znamení, že je s květnatými slovy svého syna mimořádně spokojen. Nato ukázal na muže stojící opodál, oba drželi anglické zástavy a tvářili se nepříliš přítomně, ba dokonce znuděně. „Tohle jsou pánové Jacob John a jeho bratr Jonathan Jeremy, vyslanci Británie,“ představil je Richard VI. a na anglických jménech si div nezlámal jazyk.

„A?“ naklonil hlavu ke straně plukovník.

„Před měsícem bouře dohnala k anglickému pobřeží dvě z našich lodí, což Britové považovali za akt nepřátelství,“ vrhl významný pohled na oba britské vyslance, „i přesto, že jsme se jim to opakovaně snažili vysvětlit,“ dodal a obzvláštní důraz věnoval slovu „opakovaně“.

„Byly to válečné lodě?“ zajímal se plukovník.

„Ne.“

„Měly namířeno do Francie, proč bychom do Francie posílali válečné lodě?!“ utrhl se na plukovníka jeden z generálů, kteří spolu s králem stáli u stolu a shlíželi na mapu. „Ale to jste vy nemohl vědět, že? Vy se totiž o tuto zemi vůbec nezajímáte! Povedený králevic, jen co je pravda!“

„Dost, nechte ho,“ napomenul ho jeho druh, rovněž generál. „Má jiné starosti, nemám pravdu, pane plukovníku?“ A pohlédl na milého muže tak soucitně, že se musel lehce pousmát.

„Vážení, vážení!“ zvolal král. „Věnujme se prosím Britům, to je myslím starost celé země. Jste ochotni nám dát šanci vysvětlit celou situaci?“ S tím se obrátil na Brity.

„Není co vysvětlovat,“ pokrčil lhostejně rameny starší z nich. „Měli jsme dohodu, vy, VY jste ji porušili. Bouře? Výmysl! Těžko mohla být tak strašná, abyste se nedokázali Británii vyhnout! Myslím, že Británie je menší nežli Asie, nemám pravdu? Pane d’Agoulle, vy jste jistě vzdělaný v různých oblastech, prosím, opravte mne, jestli se pletu – kdybyste se chtěli vyhnout Asii, uznám, to je v bouři obtížné. Ale malý ostrov jako jsme my? Prosím vás, i Skandinávie je větší!“

Milý plukovník, neumě anglicky ani slovo, nerozumě muži ani slovo, jen pokrčil nerozhodně rameny.

„Prosím vás, to se přeci může stát každému!“ zvolal jeden z generálů.

„A že se to stane zrovna vám, zvláštní náhoda,“ ušklíbl se nelaskavě Jacob John. Jeho bratr mlčel a stál jako socha, tváře se ještě nepřítomněji než jeho bratr. Teprve po chvíli promluvil:

„Pánové, tohle by nikam nevedlo. Británie ráda zapomene na hloupé dvě lodě, ovšem… inu, řekněme to takhle: lépe ztrait pár zlaťáků než vést zbytečnou válku, že ano…“

Rozhostilo se naprosté ticho. Až plukovník si přiložil dlaň k uchu a natočil jej k Britům. „Co prosím?“ prohlásil. „Já snad zle slyšel, prohlásil-li jste, že máme poslat peníze za mír! NIKDY!“ rozkřikl se. „Vyděrači!“ zvolal a udělal několik rázných kroků k oběma vyslancům. „Radši bojovat proti hanebným intrikánům, než s nimi spolupracovat!“

„Pane d’Agoulle…“ ozval se generál, ale on ho utnul:

„Ne! Mám svou čest. Kým bych byl, abych dovolil posílat úplatky Británii za to, že na nás pro nic za nic nezaútočili! To by se pak ozvala Francie, Dánsko, všichni! Chcete posílat zlato po celé Evropě!“

Obrátil se ke králi. „Otče, jestli opravdu chcete přistoupit na takovou hanebnou nabídku, osedlejte oře, jezděte po Evropě a darujte každému státu dvě truhly zlata! Vždyť by to bylo stejné!“ Pochodoval po síni sem a tam. „To nedovolím. Já, plukovník Pierre Louis d’Agoulle, králevic gonský, vám říkám, pane Jonathane Jeremy, že Gony nikdy nepřistoupí na takovou dohodu! Když vy si nedáte nic vysvětlit, my se nedáme vydírat, a nedali bychom nikdy!“

Byl tak rozhořčený, že nenechal nikoho promluvit, a když konečně skončil, král ještě ani neotevřel ústa a už se oba Briti odlepili ode zdi, pohodily uraženě hlavami a jednohlasně zahrozili: „Jak chcete, vyjednávání tímto končí! Připravte se na porážku, ovce!“ A pak vyslanec bledý zlostí odešel ze sálu v patách se svým bratrem. Dveře za sebou nechali třesknout s takovou silou, až se ozvala tlumená ozvěna.

„Co jste to hergot udělal?“ obořil se král na milého plukovníka. „Vždyť kvůli vám je válka! Teď abych sháněl po Evropě spojence!“

„Ničeho nelituji,“ opáčil hrdě on. „Mám svou čest, a vy jistě také. Nevím, jak vás mohlo napadnout na něco takového byť i jen pomyslet, že byste na jejich šílenou nabídku přistoupil!“

„Jenomže někdy, milý princi, někdy jsou věci důležitější než čest, třeba blaho země,“ zanaříkal Richard VI. Třásl se po celém těle hněvem, sotva stál na nohou. Jeden z generálů mu přisunul od okna křeslo a panovník se do něj zhroutil, svěsil hlavu do dlaní a hodnou chvíli mlčel.

Plukovník stál pevně připraven vyslechnout svůj ortel. Nepocítil vinu, tedy ne za odmítnutí britské nabídky. Jen to ho mrzelo, že tím otci trápení způsobil. Bál se, co mu král uloží.

Jeho Veličenstvo zvedlo hlavu. „A vůbec,“ prohlásilo, „proč bych se já trmácel po Evropě, vždyť mám mladého a schopného syna. Očividně dost schopného, aby sám zapříčinil válku! Plukovníku d’Agoulle, zítra ráno nastoupíte na loď v nejbližším přístavu a vyplujete na moře. To je přímý rozkaz!“

„Ale…“ vzkřikl plukovník. „Co má žena? Mé místo je u ní, zejména teď…“

„Vaše žena, Pierre d’Agoulle, je v dobrých rukou. A vy mi zítra zmizte z očí!“

„Kam pojedu? Snad ne do Británie…“

„To vskutku ne,“ řekl král, ale v jeho tváři nebyl ani náznak úsměvu. „Ozvalo se Norsko, čelí nájezdům Švédů. Když my jim pomůžeme s tímto problémem, oni nám jsou ochotní pomoci s našimi problémy. Do Británie posílám Felixe Renairda, ten jim snad domluví. A vy, vy poplujete na sever. To je mé poslední slovo. Abyste neřekl, že mi na vás nezáleží, posílám s vámi váš regiment, aby vás ochránil, kolem Norska bude jistě spousta švédských lodí.“

V té chvíli vstoupil do síně komoří. „Co je?!“ zařval král, až sebou muž poděšeně trhl.

„Plukovník de la Château-Mourt přišel, pane,“ pípnul.

„Ať vstoupí!“ rozkázal král a plukovník vstoupil. Měl krátké černé vlasy, byl opálenější pleti a na sobě měl už spíše samé záplaty než uniformu, z níž jen občas někde prosvítal bílý kousek.

A Richard VI. k němu promluvil takto: „Plukovníku, svou hodností mi ručíte za to, že se králevici nic nestane,“ načež je oba propustil.