Srdce ženy - Královnina lest

Dominique I. Aimeé de Lammiere. Královna Gon. Dívka, kterou miloval. Ta dívka se během tří měsíců jeho nepřítomnosti změnila k nepoznání. Dominika, která bojovala v kruhu nepřátel na lodi, silná, odvážná a nezkrotná dívka, kterou znal, byla nadobro pryč a nahradila ji zchřadlá a pohublá holka spočívající na lůžku. Stačil mu jediný pohled na ni a okamžitě pochopil, že kdyby sehnal veškeré byliny světa, stejně by ji nezachránil.

Královna mírně pootočila hlavu směrem k němu. Teprve teď si všiml, že v místnosti nejsou sami. U stolku stála léčitelka Madame Xyllaia a omývala si ruce. Vzduch byl těžký, vydýchaný a prosycoval jej nezaměnitelný pach krve. Vládla tu napjatá atmosféra, neboť všichni věděli, že dnešní noc královna nepřežije.

Madame Xyllaia zvedla hlavu, otřela si ruce do suknice a přešla k milému básníkovi. Vyměnili si krátký pohled a všechno si jím řekli, aniž by museli vyřknout jediné slovo. Dokázali to jen lidé, kteří se velmi dobře znají, anebo dva léčitelé.

Sotva je žena opustila, Dominique Aimeé se nenápadně pousmála. „Tak ty jsi přišel,“ poznamenala slabě. Její zastřený hlas skomíral jako hořící svíce. „Chyběl jsi mi tu. Myslel jsi na mne vůbec?“ Mírně našpulila rty. I na smrtelném loži potřebovala žertovat.

„Každý den,“ přikývl se staženým hrdlem. „Nebylo noci, aby se mi o vás nezdálo, moje paní.“

„Pojď blíž,“ pravila. Udělal váhavě dva kroky, ale pak rychle přešel až k posteli, aby si to nerozmyslela. Klekl vedle lůžka, bylo široké. Uprostřed těch obrovských rozměrů, přikrytá mnoha pokrývkami a s hlavou na nespočtu polštářů, vypadala jeho láska tak malá!

„Jakpak bych nepřišel,“ pousmál se lehce, připomněv si její první slova, jimiž ho tu uvítala. „Vždyť jste mi vším, na čem mi na tomto a kterémkoli jiném světě záleží. Nikdy vás neopustím, vždycky tu budu s vámi, když na mě pomyslíte. Vždycky vás budu milovat.“

Jemně se dotkl její tváře a pohladil ji po temných kadeřích. Její kůže byla horká a suchá jako poušť, přesto se zdálo, že je královna při smyslech. Byla to bojovnice.

„Jsem šťastná, že jsi zde,“ zašeptala Dominique. Na rtech se jí mihl nepatrný úsměv. „Cítím, že už tu dlouho nepobudu. Rozum mi říkal, že se my dva více neshledáme, jsem ráda, že jsem jej neposlouchala.“ Blýskla po něm blankytně modrýma očima. „Prosím,“ hlesla. „Zůstaň tady u mne.“

„Kam bych šel,“ usmál se zkormouceně mladinký trubadúr.

Z vydýchaného vzduchu se mu začala točit hlava. Vstal a otevřel okno. Právě zapadalo slunce a komnatu zaplavila jeho kouzelná, oranžovo-žlutá záře.

„Miláčku,“ špitla královna. Obrátil k ní zrak. „Smím mít poslední přání?“

„Jistěže smíte,“ odpověděl s úsměvem, „avšak nesmí býti posledním.“

Zasmála se. Přivřela slastně oči. „Zahraj mi,“ pravila. Sklopil pohled k podlaze. Přešel k rohu místnosti, kde se dost nešetrně opírala o bíle omítnutou zeď loutna. Ušklíbl se. Toporně ji uchopil a vrátil se k oknu. Ach, ten pocit, ten pocit znova na ni hrát, dotýkat se jejích strun! Celé měsíce ho ruce svrběly. Chvíli ji zamyšleně ladil a pak spustil francouzskou lidovou píseň.

„Podívej, Dominique,“ šeptal přitom a v náhlém citovém rozpoložení jí zapomněl vykat. „Slunce nám zapadá, krvácí, usíná – umírá a již končí se den.“

Když dohrál a odložil nástroj stranou, opět přešel k loži. Pohledem se zeptal a pohledem mu bylo odpovězeno. Ani se nezul, ani se nesvlékl, tak jak byl, ulehl na lůžko. Ona ležela pod pokrývkami, on vedle ní na nich. Přivinul ji k sobě a cítil se slabý a bezmocný. Rozhodl se přečkat zlou noc s ní, protože i pro něj bude tato noc nocí nejhorší. Dominique vyčerpaná porodem, horkostí, zanedlouho usnula. Choulil se u ní, jako by ji chtěl zadržet, zabránit jí, aby zmizela z tohoto světa. „Zůstaňte se mnou, neodcházejte, neopouštějte mne,“ šeptal zmučeně. „Prosím.“

Bylo již málem k půlnoci, když se zvedl na loket. Naposled pohladil milovanou po vlasech a vetknul jí jemný polibek na bledé rty. Poslední polibek. Vstal. Odešel, ani se neohlédl. Odpoutal se od reality, která proň byla příliš bolestnou, než aby ji dokázal snášet. Kráčel nepřítomně, kam ho nohy nesly, a nevnímal okolí. Byl naprosto otupělý, cítil příliš velký smutek na to, aby plakal. Vlastně byl zničený natolik, že by mohlo na první pohled zdát, jako by ho smrt královny pranic nezasáhla. Nebyla to však pravda.

Ani nevěděl jak, nějak se dostal do své někdejší komnaty. Na stolku stálo několik drahých číší z temně zeleného skla. Bezmyšlenkovitě jednu vzal a začal si ji prohlížet, ale nevnímal ji. Jako by v ruce obracel vzduchem. Sklenice mu vyklouzla z ruky a roztříštila se o podlahu. Dostal příšerný vztek – hněval se na Dominique, na Robina, na svou matku, na verbíře, na Fritze, na Grahama z Londýna, na toho hradního pána, který jim servíroval lidi a nakonec i na sebe sama. Na to vlastně nejvíc. Vzal další číši a rozčileně jí mrštil o stěnu. A další. Zničehonic mu do očí vhrkly slzy. Teprve teď otupělost pominula a do srdce se mu vkradla taková bolest a trýzeň, že jí nedokázal vzdorovat. Proč já, myslil si, proč právě já!

Zalezl do truhlice. Byla dostatečně obrovská, aby se tu vešel třeba hned dvakrát, třikrát. Navíc to poslední, co ještě potřeboval, bylo, aby mu Robin vyjadřoval soustrast. Nestál o ni – chtěl zpátky královnu. A to nešlo.

Po lících mu začaly proti jeho vůli stékat první slané slzy. Před očima mu začaly vyvstávat živé obrazy vzpomínek – Dominika, beroucí ho za ruku na trhu na Guille, bojující v kruhu nepřátel na lodi, visící přes okraj lodi, vzpouzející se zajetí pirátů. Princezna sedící majestátně na trůnu i ležící na básníkovi s roubíkem v ústech. Noc Bálu Vyvoleného, milování následující noc v jizbě hostince, její svatba s Elystrem, korunovace, noc na hradě, bezbranná dívenka opírající se o zeď v jeho jizbě ten večer, kdy mu oznámila, že čeká jeho dítě. Nádherné okamžiky, jež spolu trávili na břehu moře a na lukách pod stromem. A nakonec i dnešní večer ve věži a její smrt.

Kdosi nadzvedl víko truhlice. „Taková spoušť,“ spráskl ruce zničený Robin, rozhlédnuv se po komnatě, po střepech na podlaze. „Vylez, postav se, dělej.“ Neochotně ho poslechl, ale dělal to nepřítomně. Hleděl jako by skrz svého přítele a on věděl, že ho momentálně do toho, co má před očima, vůbec nezahrnuje. „Rád bych tě s někým seznámil,“ pravil konejšivě. Mládenec si pomyslel, že na to opravdu nemá náladu, ne teď, když je Dominique sotva deset minut po smrti. Jeho kamarád odešel, ale hned se vrátil. Mládenci spadla čelist. Králevic držel v náruči uzlíček pokrývek.

„Dovol mi, bel ami, abych ti představil tvou dceru.“

„Dceru…“ opakoval nechápavě. Teď už se doopravdy neudržel a rozplakal se. Třesoucíma se rukama si od přítele přebral nanejvýš tak dvoudenní dítě.

Znovu ujížděl jako o život, byť by to nebyl ten jeho, o něj se obával. Pod pláštěm chránil před větrem a prvními sněhovými vločkami cosi, co mu bylo mnohem dražší než jeho zdraví, život. To poslední, co mu zbylo po jeho lásce.

Do Daiéry dorazil mnohem dříve, než očekával. Seskočil z koně a zabušil na dveře své matky. Rozespalá žena mu otevřela záhy. Sotva ji spatřil, znova ho zaplavil pocit viny a hanby, že se odvažuje za ní ještě přijít a vůbec ji o něco žádat. Stáhlo se mu hrdlo natolik, že ze sebe dokázal vyrazit jediné slovo:

„Máti.“

Oklepal se a odhrnul lem pláště, pod nímž dosud tajil dceru. Ženě se ve tváři objevila radost. S mateřskou láskou si uzlík hadrů převzala a usmívala se. Pak zaraženě vzhlédla.

„Jak se jmenuje?“ zeptala se zcela nevinně. Mládenec však ztuhl. Tímhle se dosud nezaobíral – měl jiné starosti. S Dominique tohle probrat nestihl, mimo jiné i proto, že si myslel, že dítě stejně jako ona zemřelo. Okamžitě ho napadlo jméno, jenomže pokud by byla královna naživu, asi by se na něj za to neusmála. Proto si musel honem lámat hlavu, jak dceru Jejího Veličenstva pojmenovat.

„Antoinetta,“ prohlásil naoko rozhodně po sléze.

Neměl čas se zdržovat. Políbil matku a znova se vyšvihl do sedla. Tentokrát zamířil na opačnou stranu, ku hradu Sibyly, nejstarší ze sourozenců de Lammiere. Musel hodně bušit na bránu a hodně nadávat, aby ho v pozdní noční hodinu pustili dále. Vylíčil bývalé královně všechno – jak se seznámil s její sestrou, jak ji unesli, jak se do ní zamiloval, jak spolu strávili noc Bálu, jak si vzala jiného i jak mu potom řekla, že otěhotněla. Vysvětlil jí, že jí chtěl pomoci, když se vydal ke své matce, ale že ho chytili verbíři a on se musel bít. Jediné, co jí zatajil, byla jeho dezerce. Pak jí řekl o královnině smrti. Přiznal se jí, že za její smrt je zodpovědný on a že si zaslouží trest.

Sibyla II. de Lammiere se zamyslela. Vyprávění toho mládence bylo pravdivé, sama před necelou hodinou dostala zprávu o skonu své sestry. Ale na rozdíl od trubadúra si nemyslela, že by za to byl odpověden. Navzdory tomu si nemohla ho dovolit propustit – znala ten pocit a věděla, že zejména takoví básníci jsou schopni venku spáchat sebevraždu. Ačkoliv si mládence pozorně prohlédla a takřka ho dokonale odhadla, nebyla si tak úplně jistá, že je to právě on, který tvoří výjimku.

Rozhodla se tedy pro kompromis. „Dnes si již odpočiň, vážil jsi sem jistě náročnou cestu. Zítra nechť rozhodne boží soud, zdali skutečně leží vina na tvých bedrech. Služebné tě ustrojí a odvedou, nic víc nepotřebuješ znát.“ S tím mu ukázala komnatu, kde byl pro tuto noc prostor jeho, a vrátila se do postele. Věděla, že se potřebuje na zítřejší den dobře vyspat. Měla už svůj plán.

Stejně to věděl i mladý básník, ale spát se mu nedařilo. I on se okamžitě rozhodl, že udělá všechno, aby Sibyla zvítězila, poněvadž občas bylo pravda zapotřebí té „boží vůli“ trošinku pomoci.

Ráno ho probudily čtyři služebné, které ho okamžitě začaly česat a strojit. Oblékli ho do bílého a vlasy mu spletly do copánku. Takto jej vyvedli z místnosti a vedly dlouhou chodbou ku dvoukřídlým dveřím, za nimiž se rozkládala aréna. Sám prostor pro boj byl relativně veliký, ale ještě jej obklopovaly tribuny, na nichž seděli přihlížející. Po cestě zastavil ho Elystr, manžel královny Dominique. Při pohledu na něj mládenci blesklo hlavou, co mu asi řekli, aby mu vysvětlili pro něj záhadnou smrt jeho choti.

„Pomůžu ti,“ sykl mu do ucha Brit. „Protože’s ji znal. Jako já.“

Nenápadně přikývl a pokračoval v cestě. Ve středu arény už na něj čekala rovněž bíle oděná Sibyla. Vzájemně si podali ruce, pak se rozešli na opačné konce k hrazení a uklonili se. Nakonec se zvonu vprostřed sešli a losovali si zbraně. Členka královské rodiny získala meč, palcát a pochodeň, básník rovněž meč, řemdih a obouruční meč. Poslepu si vytáhli jednu ze zbraní a opět se vrátili. Zazněl gong a souboj začal.

Sibyla se jako první vyřítila kupředu. Protože byla od mládence daleko, teprve po hodné chvíli rozpoznal, že mu míří palcátem na hlavu. Protože neměl štít, pozvedl k obraně meč. Čepel sice úder ztlumila, ale sama tlaku podlehla; meč byl zlomen a zbraň zranila mládence na hlavě. I když šlo jen o povrchové škrábnutí, vlasy se mu slepily krví. První kolo vyhrála bývalá královna.

Mládenec si šel pro novou zbraň, tentokrát to byl řemdih, po němž sáhl; ostnatá koule houpající se na řetězu na konci tenké tyčky. Byl překvapen jeho váhou, v ruce mohl držet tak dvě nebo tři kilogramy.

Ani tentokrát to nebyl on, kdo prve zaútočil. Když se však proti němu Sibyla rozběhla s mečem, rozhoupal řemdih a řetězem její zbraň omotal. Přitáhl ji k sobě, žena se v poslední chvíli pustila a ještě chvíli jela po podlaze, než se jí podařilo zabrzdit. Na své počínání však doplatil také bard, když se zbraň vracela, uhodila ho do hrudi. Mládenec odlétl k hrazení, narazil do něj a omráčeně se svezl k zemi též.

Nemohl se nadechnout. Zoufale lapal po dechu a před očima mu tančily drobné černé tečky, jichž se nedokázal zbavit. Teprve po hodné chvíli byl s to se těžce zvednout. Vtom zaregistroval, že Sibyla drží pochodeň. Hlavou mu blesklo, že to je jeho konec. Vzal poslední zbraň, jež mu zbývala, a pomalu se vydal vstříc své sokyni. Oba dva se zoufale snažili nevyhrát, i Sibyla se tedy pokoušela oheň směrovat jiným směrem, než se pohyboval mladý bard. To se jí však ne vždy dařilo. Zároveň se v ní totiž ozýval pud sebezáchovy a ona uhýbala před špatně mířenými ranami jeho meče.

Tak se jí podařilo ho zapálit. Mladík v první chvíli ztuhl, když spatřil plameny olizující jeho košili. Jenže ani on se nedokázal zbavit základního lidského instinktu, a tak se skácel na zem a začal válet sudy, aby ohnivé jazyky uhasil. Než se mu to podařilo, bok ho mučivě pálil a do očí mu vhrkly slzy. Neměl odvahu se podívat, co oheň způsobil.

Náhle si uvědomil, že nad ním stojí Sibyla a natahuje k němu ruku. „Vstávej,“ vybízela ho. Očima se rozhlédla kolem a výrazně ztišila hlas: „Oba dva víme, že to není o Bohu. Bůh může jednomu z nás fandit, ale ta síla, která zvítězí, je v nás. V tobě a ve mně. Otázka je, čí je mocnější. Dávám ti šanci prokázat svou pravdu, tak se zvedni.“

Neochotně poslechl. Vtom uslyšel zatleskání. „Chytej!“ zvolal Elystr a hodil mu meč. Zbraň dopadla před mládence, ale ten se na ni ani nepodíval. Pozorně si měřil Sibylu. Její počínání se mu ani trochu nelíbilo.

Shýbla se, sebrala zbraň a podala mu ji. Pak začal opravdu souboj, v němž byly síly takřka vyrovnány. Básníkovi se hlavou mihla poetická myšlenka: šerm je jako tanec – tanec smrti. Jenže když už se oba dva kryli delší dobu, začínali být unavení. Nakonec se Sibyla rozhodla to ukončit. Věděla, že ani jejímu protivníkovi nejde o to vyhrát a že by jí tudíž neublížil nijak vážně. Proto náhle jako by omylem a vyčerpáním zbraň upustila. Mládenec, který to nečekal a byl právě napřažený k útoku, nedokázal už meč zastavit a trefil ji do boku. Z rány se vyvalila krev. Žena vykřikla, chytila se za ránu a klesla k zemi; mládenec ještě chvíli těžce oddechoval, ale pak padl tělem k podlaze rovněž. Chvíli se ještě třásl, pak jeho tělo znehybnělo docela.

Elystr se vyřítil kupředu, klekl k oběma bojovníkům a přitiskl jim dva prsty ke krku. „Přiveďte ranhojiče!“ zvolal.

Trubadúr vnímal, jak ho i skrz zavřená víčka bodá do očí nádherná zlatavá záře. Otevřel je a zamrkal. Ležel na loži, na něž dopadalo měkké světlo zhasínajícího slunce. Byl nahý a přikrytý jen pokrývkou, ale trup měl obvázaný vrstvou obvazů. Místnost naplňovala atmosféra, jež v mládenci vyvolávala klid a mír a z níž měl pocit, že je tady v naprostém, dokonalém bezpečí.

Do jizby vešlo několik dívek. Všechny byly bíle oděné do úzkých přiléhavých šatů a hlavy měly zahalené bělostnými podvikami, vypadaly jako jeptišky.

„Jé, podívejte, už se probudil!“ volaly s radostí a rozběhly se k němu. Se zájmem si ho prohlížely. Jedna z nich ho dokonce pohladila po vlasech a dala mu napít. Snad byla jejich vůdkyně, neboť jako jediná měla i šátek přes ústa a nos a jediné, co z ní bylo vidět, byly její blankytně modré oči. Oči, do kterých když se mladík podíval, chtělo se mu plakat. Protože takové měla jeho Dominique.

Druhý den mu dovolily vstát, všechny se naň usmívaly, smály se a povídaly si mezi sebou – jen dívka s modrýma očima mlčela a za celou dobu jediné slůvko nevyřkla. Dávala mu napít a hladila ho, vym2ňovala mu obvazy, ale nepromluvila. Ani když ostatním vždy gestem poručila, aby odešly a o samotě je zanechaly.

Mládenec se potuloval po paláci, prohlížel si krásné sály a zdobené síně, ale ani jemu nebylo do řeči. Mlčel a díval se kolem sebe, ale nepociťoval z ničeho radost. Necítil už ani smutek a ani zlost, měl v nitru děsivé, dokonalé prázdno.

Bloumal budovou jako tělo bez duše. Jednoho večera zabloudil do trůnního sálu. Vzpomněl si. Vzpomněl si, jak tu namísto jejího bratra jeho lásku pomazali. Viděl ji sedět tu pod baldachýnem jako tenkrát. Poprvé se mu oči zalily slanými slzami bolesti, vnitřní nevyléčitelné bolesti, od které ani čas neodpomůže jistě. Rychle sál opustil, ale tvář královny se mu před očima vznášet nepřestala.

Každé ráno ho budily ty dívky a čistily a převazovaly mu popálený bok. Modrooká dívka u něj vždycky zůstala aspoň o chvilinku déle než její společnice. Nevěděl proč, ale ty její oči mu připadaly smutné.

Tak uběhl týden a další a ještě třetí k tomu, až nakonec splynuly v měsíc. Ten se zopakoval. Krajina se začala barvit bíle sněhem a pomalu se blížily Vánoce. Mladík to skoro nevnímal, nevšímal si už ničeho, byl ponořen do vlastních chmurných myšlenek. Jeho radost a chuť žít jako by se smrtí královny vyprchaly. Pak jednoho dne zavlály červené prapory a byla velká sláva, ale mladík nevnímal, proč. Nezúčastnil se oslav, které nastaly, a nechápal je. Nesledoval dění kolem sebe. Od chvíle, kdy naposled hrál královně ve věži, se strun loutny netknul, ani neměl chuť hrát nebo zpívat.

Jednoho dne ráno k němu nepřišly bíle oblečené dívky, nýbrž tři vojáci v kyrysech, s meči u pasu a halapartnami v rukou. Přistoupili k jeho loži a nechali ho, aby na ně chvíli ohromeně zíral. Teprve pak pronesli:

„Jeho Veličenstvo vás chce vidět.“

Vás. Jak zvláštně to znělo, když mu někdo vykal. Jeho Veličenstvo? „Jeho Veličenstvo?“ podivil se. „Robin je králem?!“ Nechtělo se mu tomu uvěřit.

„Nikoli,“ zavrtěli hlavami vojáci. „Jeho Veličenstvo, král Alaon I. Vznešený.“

Zůstal na ně zírat s pootevřenými ústy. Alaon Vznešený byl monarcha, o němž slýchal v rozprávkách – hrdý gonský král, který před více než osmi lety beze stopy zmizel, když si vyrazil na lov. Považovali ho za mrtvého – tehdy se vlády ujal Sibylin manžel, a když ho zabila, potom ona sama.

Alaon Vznešený. Otec Sibyly, Robina a Dominique. Co mu asi může chtít muž, kterému zabil nejmladší dceru a druhou těžce zranil?