Srdce ženy - Přelom století

Nikdy, ani v těch nejšílenějších snech a nočních můrách, jež si kdy mohl nechat zdát, ani v nejbizarnějších a nejfantastičtějších písních a příbězích, jež se mu kdy zrodily v hlavě, zkrátka vůbec ale vůbec nikdy si byl nepomyslel, že se kdy ocitne před ním. Před králem Alaonem Vznešeným.

Ztracený hrdý gonský král se před ním tyčil a jeho vyvýšená pozice na trůnu jen umocňovala symboliku jeho absolutní svrchované moci. Měl na hlavě zlatou, drahokamy posázenou korunu, přes ramena rudý sametový plášť lemovaný hermelínem a v rukou držel zlaté jablko a žezlo. Vypadal přesně tak, jak si ho básník představoval, a přece současně úplně jinak.

Mládenci, když tak před ním klečel, se hlavou honily děsivé myšlenky. Co s ním tento monarcha udělá? Byl dezertér, zběh, zabil mu dceru, té druhé způsobil těžké zranění, kdo ví, zda již také nezemřela – jaký trest si pro takového člověka vybere? Nejhorší na tom bylo, že tím vším ublížil i sám sobě. Lidem ze své země musí připadat jako zrádce, když se bil za nepřítele, s nímž oni sami ještě před padesáti lety bojovali. Vždyť Francouzi a Britové se nenávidějí snad co svět světem stojí, a on… Bojoval za ně. Zradil zemi, kde vládla jeho láska, zradil i ji samu. A nakonec ji zabil. Nevrazil jí dýku do hrudi, ani jí nepodal otrávenou číši, ale za její smrt byl zodpovědný. Alespoň to tak vnímal.

Ticho v sále se prodlužovalo. Byli tam jen oni dva a za celou dobu nepromluvili jediné slovo. Básník mlčel, věděl, že nemá právo promluvit jako první. Vždyť kdo byl on a kdo byl muž, jenž seděl proti němu? Potulný trubadúr, zběh a vrah, proti němuž se tyčil nejmocnější panovník, jaký kdy v Gonách vládl. Jenže on se k řeči neměl. Nakonec si řekl, že horší už t pro něj být nemůže:

„Zabil jsem vaši dceru,“ hlesl slabě. Po tom dlouhém nepřerušovaném tichu to však znělo, jako by ta slova zaječel.

„Sibyla to prý přežije,“ zavrtěl hlavou král. Mládenec na něj zůstal ohromeně civět – mluvil klidně. Ten muž se na něj nezlobil! Jako by ho zranění ani smrt jeho dcery vůbec nezasáhla, jako by to proň byly jen jakési figurky na pomyslné šachovnici, jen… Přípustné ztráty. Odporné.

„Zabil jsem Dominique Aimeé,“ sklopil hlavu trubadúr. Cítil, jak se mu do očí znova derou slzy. Sám v sobě se zapřísáhl, že slz už uronil dost, že bude vděčný za chvíle, jež mohl s královnou strávit, že bude vděčný za to, že aspoň jejich dcera přežila – ale něco v něm mu tuto přísahu bránilo splnit.

„Zemřela po porodu, za to ty nemůžeš,“ odpověděl stejně klidně vladař.

„Nemůžu…“ opakoval zničeně.

„Nemůžeš za to, nemáš důvod dávat si to za vinu,“ pokračoval on.

„Nemám důvod…“ opakoval dutě. „Jak nemám důvod? Jak nemůžu? Beze mne by se to…“ Zachytil pohled Alaona Vznešeného a zmlkl. Uvědomil si, že měl pravdu – pokud by to nebyl on, strávila by nebohá Dominique noc Bálu s někým jiným, devět měsíců by nosila pod srdcem dítě někoho jiného a pak… pak… Skončilo by to stejně. Jenomže takhle to byl on, čí dcera se zrodila z rituálu hříšné noci. Jaká to ironie, jaký to paradox, že všechno, čeho se kdy děsil a obával, všechny ty důvody, proč nechtěl spát s ženou a proč se stranil ženám a svým poblázněným, šíleným fanynkám – že to všechno se nakonec stejně vyplnilo. A ještě s nádavkem.

„Proč?! Proč mi tohle děláte?!“ neudržel se. Slzy mu stékaly po lících a on se je už ani nesnažil zadržet. „Byla to moje dcera, již čekala, já s ní strávil noc Bálu, to já zavinil její smrt!“ Nesnášel nespravedlnost. I když měla obvinit jeho samotného, i když byl on tím zločincem, nedokázal snést představu, že by nebyl za své zločiny potrestaný. Vždyť kolik podvodníků, lichvářů a vrahů unikalo právu, nechtěl být dalším. „Zradil jsem svou zemi, bojoval jsem za Brity, zběhl jsem z ležení!“ naříkal. Nedokázal pochopit, jak mu může po tom všem panovník odpustit.

„Ne.“ Zvedl hlavu. Slovo vyřčené ústy krále nedávalo smysl. Vždyť se přiznal, nic nezapíral, byl ochotný nést za své činy následky – proč to odmítá? „Prokázal jsi služby. Britové již nejsou nepřáteli Francouzů, nejsou nepřáteli ani Goňanů, vždyť právě tohle stvrdila tvá sestra sňatkem s lordem z Londýna.“

Zůstal na něj zírat s otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima. Uvědomil si, že má pravdu. Mír se stvrzoval sňatkem dvou lidí z odlišných národů již celá tisíciletí.

„Jak to myslíte, že jsem prokázal služby?“ podivil se. „Bojoval jsem s přáteli proti přátelům. Bojoval jsem takřka v občanské válce, dalo by se říct. O to horší jsem zrádce.“

„Zrádce bych byl já pro Francouze, pokud bych tě uznal vinným,“ namítl král. Básník pozdvihl obočí.

„O čem to mluvíte, vždyť já jsem jen obyčejný bard, sakra! Jenom pitomý bard, hlupák, jak říkala Domini… vaše dcera – miloval jsem se s vaší dcerou, miloval jsem se s královnou Gon, to vám taky zatraceně nevadí?!!“

„Vadí mi, že tady kleješ,“ zamračil se král, ale v očích mu plály ironické ohníčky. „Jakmile skončíme, odebereš se do kaple a odříkáš si deset otčenášů. Už dost. Ano – miloval ses s mojí dcerou a ona zemřela po porodu tvého dítěte. Na druhou stranu jsi ale hned dvakrát zachránil život mému synovi, zapomněl jsi? A taky jsi tak neuvěřitelně spravedlivý mladý muž, až je to snad nemožné.“

Došlo mu, že má už zase samozřejmě pravdu. Ano – opravdu Robinovi dvakrát zachránil život. Poprvé, když zabil jedovatého hada, jehož mu někdo podstrčil do ložnice, podruhé, když za něj vypil číši otráveného vína.

„Říkal jsi, že jsi jen obyčejný trubadúr,“ pokračoval vladař. „Nejsi.“

„No tak jsem slavný trubadúr, co to na tom mění,“ zabručel. Už ho unavovalo mluvit s králem o ničem.

„To je jedna věc. Ale ty nejsi vlastně vůbec trubadúr, že mám pravdu?“ usmál se potutelně Alaon Vznešený. Básník zvedl hlavu výš a udiveně se na něj zadíval. Poprvé. „Abych to shrnul – nepotrestám tě, nemám zač. Francouzský král by mne roztrhal na kusy, že jsem zabil dědice hrabství v Provence. Není-liž pravda, hrabě de Chann?“

Oněměle na něj hleděl. „Vy… vy to víte?“

Přikývl. „Abychom napravili vzniklé křivdy způsobené si navzájem, budeš oženěn s mojí dcerou.“

„Se Sibylou…“ zaúpěl mládenec. „To snad ne…“

„To skutečně ne,“ usmál se vladař. Zatleskal a otevřely se dveře. Do sálu vstoupila ta dívka v bílém s modrýma očima, která o něj tak dlouho pečovala. Zastavila se a pomalu si stáhla podviku z hlavy. Na ramena jí spadly temně kaštanové kadeře. Rty se jí roztáhly do širokého úsměvu.

„A jsme si kvit,“ prohlásila. Okamžitě ji pochopil. Pak se k němu rozběhla a on jen rozevřel náruč, aby ji objal. Byla naživu a měl ji u sebe, a to byly dvě věci, kterých si cenil víc než čehokoli jiného včetně vlastního života.

„Ach, moje Dominique!“ zvolal šťastně. „Jsem tak rád, že jste mi nezemřela. Co bych si bez vás jen počal.“

Král se usmál. Pak mu vyprávěl, kterak Robin poslal zprávu Madame Xyllaie. Stará léčitelka dlouho věděla, že Alaon se nachází ve Finském království, kde se snaží dohodnout mír. Když básník hrad opustil a odvážel svou dceru do Daiéry, přesunuli Dominique na tento hrad. Byli tu celou dobu, dokonce sama Dominique seděla v tribuně, když probíhal boží soud.

„Milé děti,“ pousmál se poté. „Bude chvíli trvat, než se s francouzským králem domluvím, ale jsem si jist, že nebude nic namítat. Proto nechám pozítří slavit vaše zásnuby a na Nový rok bude svatba. Ale pod jednou podmínkou – že se tady pan básník ujme majetku, jenž mu právem náleží a o nějž se posud laskavě staral jeho bratranec. Současně ode mne přijme titul gonského rytíře za své služby na bitevním poli.“

„Pche, za jaképak služby?! Vždyť jsem nic neudělal!“ bránil se.

„A taky mi nebude odmlouvat,“ pokračoval vladař, ale nenápadně se usmál. „Ještě něco: nedávno zemřel pán Xavier z Ykkhó, který mi spravoval tvrz na východě. Proto se od nynějška stáváš ty mým leníkem, dávám ti tuto tvrz jako předčasný svatební dar. Tvému bratranci se v Provence zalíbilo, myslím, že bude nadšen, pokud ho ustanovíš správcem svého majetku a jednou za pár měsíců se tam zajedeš podívat.“

„Nebude sám, komu se tím udělá radost!“ zasmál se mladík. „Rád tak učiním, můj králi.“ Poklekl před Alaonem Vznešeným na obě kolena a pokorně sklonil hlavu.

Ludvík XII. souhlasil. Počaly se konat přípravy a zároveň poslal král list do Říma, v němž žádal o rozluku manželství své dcery s britským Elystrem. Této žádosti bylo vyhověno, a proto se podle slibu na Nový rok mohla konat ona pompézní slavná svatba.

Jestliže básník tvrdil, že sňatek Dominique s Elystrem byl tím nejokázalejším a nejvelkolepějším, musel nyní své závěry přehodnotit.

Třicátého prvního prosince ho brzy ráno probudil houf komorných a Robin. Vyvlekli rozespalého mládence z postele, v rouše Adamově jej postavili před zrcadlo a začali ho strojit. Dívky v bílých přiléhavých šatech na něm vyzkoušeli nejrůznější módy evropských zemí, oděv gotický i renesanční, vymýšlely mu různé účesy a hrály si s jeho černými kadeřemi. Mladík se musel smát, když se v některých chvílích viděl. Uvažoval, do čeho asi našňoří jeho Dominique. Bude mít ty přiléhavé gotické šaty a hennin, nebo jí dají okruží, korzet a krinolínu a rukávy vycpané tak, že vypadají jako slepičí křídla? Bude mít korzet, nebo jí ponechají štíhlý pas, větší ňadra a širší boky, jak to udělala sama příroda? A co vlasy – nechají jí je krásně rozpuštěné? Zkoušejí také na ní šílené účesy a módní výstřelky?

Nebohý mladík neměl čas se ani najíst. Robinovi se sice podařilo mu nenápadně podstrčit chléb a kousek sýra, ale to mu mnoho nepomohlo. Když okolo desáté volali k obědu, vyletěl z komnaty, jako ještě nikdy předtím. Robin se smál a pomalu ho následoval.

Nabrali si z mísy hrášek a Robin si utrhl kuřecí stehno. Sedli si vedle sebe a chvíli jen žvýkali, než promluvil mladý králevic.

„Víš, nejsi sám, kdo bude slavit svatbu. Budu se ženit.“

„Vy?“ překvapeně naň pohlédl jeho přítel.

„Už to tak je,“ povzdechl si on. „Otec mě donutil. Mám si brát Japonku.“

Sklopil oči k zemi. Bylo mu ho líto – docela si dokázal představit, jak to pro něj s jeho… problémem musí být těžké. Jenže – otce musil poslechnout. Zvedl ruku a soucitně ho objal kolem ramen.

Po jídle se pokračovalo s maškarou. Konečně pozdě odpoledne utvořili na mládenci kostým, s nímž se zdáli být všichni spokojení. Nejironičtější mu na tom připadalo, že přes všechny ty šílenosti, jež na něm zkoušeli, je nakonec docela v běžném odění – prostá bílá hedvábná košile, přiléhavé bílé nohavice a rukavice. Vlasy mu stáhli do culíku u krku a k pasu mu připnuli tenký meč na znamení, že je šlechticem.

K večeru se všichni odebrali do kaple. Zde se postavili na předem určená místa. Následně do místnosti vstoupily nevěsty. První z nich byla snědá černovláska v narůžovělých tuctových šatech. Jenomže podle ní…

Měla na sobě bílé šaty (nebo jen košilku?) se širokými rukávy u zápěstí staženými do jakýchsi… balónků. Přes ně byla oděna v další, tentokrát růžové šaty bez přepásání a bez rukávů a navrch měla ještě tentokrát bílý surcot lemovaný hermelínem. Její temně kaštanové kadeře byly rozpuštěné, v poslední pětině své délky stažené úzkou delší ozdobou. Několik kadeří dívce spadalo přes ramena a ňadra ke klínu. Na vrchu hlavy skvěl se jí stříbrný řetízek jako čelenka.

Po vzoru svého kamaráda vyšel básník kupředu, vzal do své levé ruky dívčinu a odvedl si ji zpět. Nejprve Robin se svou nevěstou, po sléze i on a Dominique poklekli před knězem, od něj si převzali bělostnou stuhu protkanou zlatem a vstali. Otočili se k sobě čelem a odříkali slib, namotávaje oba dva stuhu na pravou ruku. Sotva se jejich dlaně setkaly, políbili se.

Polibek pro milého básníka představoval vše, čeho se kdy děsil, veškeré jeho sny, naděje, noční můry i jeho tužby a přání.

Poté přesunuli se do hodovní síně hradu. Mladého barda však panovník ve vchodu zarazil a nařídil mu, aby tu chvíli počkal a s ostatními nešel dále. Sotva se slavnostně usadili v čele tabule, zaťukal vladař lžící o číši a povstal. Pokynul básníkovi, aby přešel k němu a před tabulí poklekl. Obešel stůl, a stanouc před mládencem, tasil meč.

„Ode dnešního dne přijmi titul rytíře, od nynějška jsi mým bratrem ve zbrani a druhem v boji, na lovech a zábavách, vesel se proto se mnou, když já budu se veselit, a smutni, bude-li mé srdce žalem usedat. Od dnešních dnů klekni přede mnou jen na jedno koleno, neb jsi mi v boji roven. Povstaňte, rytíři de Chann z Provence!“

Udeřil ho plochou stranou meče nejprve na jedno a poté na druhé rameno, schoval zbraň a napřáhl k bardovi ruku, kterou on vroucně s vděčností stiskl.

Nato se rozevřely dveře a vstoupil dobře oblečený muž se stříbrným řetězem kolem krku, jenž zdůrazňoval jeho postavení člena královské rady. Na stříbrném podnose nesl svitek pergamenu, k němuž byla přivěšena pečeť gonského krále. Alaon Vznešený jej sebral a předal novopečenému rytíři s prohlášením, že to je doklad o udělení tvrze na východě od Ykkhó jemu v léno. Poté prohlásil, že se však rovněž stává jeho zetěm, objal básníka kolem ramen a společně se vrátili ke stolu.

Místa byla obsazena následujícím způsobem: uprostřed se tyčilo vyšší křeslo krále Alaona, po jeho pravici se uvelebil králevic Robin, dále jeho nevěsta, Madame Xyllaia a Elystr. Zleva od vladaře si hověl mladý trubadúr, po jeho levici princezna Dominique Aimeé a následovala dvě místa, jež nikdo nezabíral. Vzhledem k tomu, že se král nemínil pustit do jídla (díky čemuž nesměli začít hodovat ani ostatní přítomní), bylo zřejmé, že tu ještě nejsou všichni.

Po chvíli král zatleskal. Otevřely se znovu dveře a vstoupila exoticky vyhlížející dívka. Měla na sobě volné nohavice a šátek ovinutý přes ňadra, druhý jí zakrýval ústa a nos. Štíhlé nahé paže jí zdobily zlaté náramky, k nimž byl připojen dlouhý temně žlutý závoj rovněž protkaný zlatem. Všechno na jejím oděvu vyjadřovalo její bohatství a zámožnost. Zrzavé vlasy měla rozpuštěné a při tanci na orientální hudbu jí létaly kolem hlavy. V rukou třímala čtyři zapálené louče, držela je dvě v jedné ruce, zapálenými konci od sebe. Byla zjevné, že se ohně nebojí (a vlastně se to jevilo, jako že k němu necítí ani žádný respekt), neboť s pochodněmi dělala takové extravagantní kousky, na které by si zajisté netroufl leckterý královský šašek.

Mládenci ta dívka připadala povědomá. Díval se na ni a snažil se pátrat ve vzpomínkách a vybavit si, kdo to je, ale nedařilo se mu to. Musel ji potkat těsně před odjezdem z Francie, a to mu byly méně než dva roky. Na to se i milému chlapci těžce pamatovalo. Mezitím exotická paní dotančila, pochodně odevzdala sluhům, kteří je vrátili na držadla na stěnách, a již potřetí se rozevřely dveře. Do síně vstoupil štíhlý vysoký muž s licousy, který měl obvázaný krk. Byl to Graham z Londýna.

Básník se naklonil ke své novomanželce a zašeptal: „Odpusťte, paní – ale kdo to je? Ta dívka?“

„Ten muž je Graham z Londýna, největší vojevůdce této doby – a ona? Vždyť se přeci díváš na Lady Marion! Což ji vážně nepoznáš?“

Lady Marion… Ta slova zněla mládenci v hlavě mučivou ozvěnou. Lady Marion, Lady Marion… Sakra. Vstal. To už ho dívka zpozorovala, roztáhla rty do širokého úsměvu, vrhla se k němu, objala ho a chtěla ho políbit na obě tváře, jenomže on jí upjatě uhnul. Roztáhla rty do širokého zářivého úsměvu a dostala záchvat líbezného smíchu.

„Mon petit frère!“ smála se šťastně. „Excusez-moi!“

„Byla jste v Rusku, má lady?“ podivil se se stejným smíchem mladík. Horlivě přikyvovala. Pak bodře dodala, že se tam stavili cestou z Asie. Neopomněla přiznat, že ho velice ráda vidí. V duchu si pomyslel, že to je po těch zatracených šestnácti letech dost.

Oba manželé se posadili na ta dvě volná místa. Teprve poté se chtěl vladař natáhnout pro kus masa, ale jeho zeť se k němu naklonil a hodnou chvíli cosi tchánovi šeptal. Alaon Vznešený se začal usmívat. Zatleskal opět, aby utišil přítomné, a pokynul mládenci. Ten vstal a spustil:

„Já poznal dívku - nebo muže?

Chtěla meče, nikdy růže!

Jsa krásná, ctná a líbezná,

Z lásky je z ní žena má."

Dominique zrudla a povstala taktéž:

„Je pravdou, co mladý muž

O ní praví; radši nůž.

Ovšem pravda není nahá..."

Snažila se vymyslet vhodný rým, ale to už pohotově vstala lady Marion.

„Láska srdce ženy zmáhá."

Všichni se posadili zpět a slova francouzské šlechtičny sklidila obrovský potlesk. Aby nezůstal pozadu, zvedl se z místa králevic a překotně vyhrkl:

„Dívku, kterou sotva znám,

Dnes za choť svou jsem pojmul...

Verš od rýmu já rozeznám

Však jenom v rámci pojmů."

Síní zahučel pobavený smích a pár tlesknutí. Japonská dívka se zarděla, zvedla se z místa jakbysmet a nesměle se ozvala:

„Ač v zemi té jsem cizinkou,

Princ záhy získal ruku mou,

Budu ho ctít a milovat,

Z lásky syna chci mu dát."

Sotva usedla, Robin ji vetknul letmý polibek na hřbet ruky. Pak se konečně začalo hodovat, pít, zpívat, tancovat a smát.

Na parket se vydal i sám panovník a osmělil se požádat o tanec ykkskou léčitelku. Přidali se králevic s Haru a básníkova sestra se svým manželem. Také Dominique tahala básníka za rukáv, aby si šel zatančit.

Při tanci si několikrát vystřídali partnery, mládenec si zatančil se svou sestrou i Madame Xyllaiou, Dominique skončila v náručí anglického magnáta a Haru Marrilhá tančila se svým tchánem. Když se zase princezna s bardem potkali, špitla:

„Zmizme odsud, utečme někam do zahrady! Chtěla bych s tebou být sama..."

Znělo to tak mile a nenuceně, a přeci musel s úsměvem zavrtět hlavou. Umínil si, že s tělesnými rozkošemi si už nic začínat nebude! Nechtěl riskovat, že by Dominique znovu otěhotněla, už jednou při porodu málem zemřela - kdo ví, jak by to dopadlo příště??

Robina a jeho paní odvedl s jásáním takřka celý dvůr do ložnice, kde se konalo ukládání na lože. Zítra ráno bude na nádvoří viset bělostné prostěradlo zašpiněné krví nevěsty, aby všichni viděli, že došlo ke konzumaci a manželství bylo spečetěno společnou nocí. A pokud bude během této noci i naplněno, tím lépe.

Chvála Bohu za právo (nebo spíš povinnost?) první noci, myslil si básník. S princeznou se ztratili z davu, zmizeli v její komnatě a pak už bylo vidět jen kočár mířící temnotou k lesu.

Svatební noc strávili ve vzájemném objetí v komnatě nového domova. Tulili se k sobě a mazlili se, avšak byť Dominique naléhala, nic jiného neproběhlo.

Noc svatební minula a proměnila se v kalné ponuré lesní ráno. Bylo prvního ledna a začínal nejen nový rok, leč i nové století, psal se rok 1501.