Petrohrad - Třetí kapitola

A Marie de la Château-Mourt měl pravdu. Moře i Bůh jim přáli, a tak dopoledne šestého dne spatřili břehy Guille. O půl hodiny později přirazili ke břehu. Asi hodinu po nich připluly zbývající dvě lodě a vojáci se vyhrnuli ven také z nich.

„Tak, vážení,“ prohlásil autoritativně plukovník de la Château-Mourt, „dělejte si, co chcete, za pět hodin budete pěkně sešikovaní tady. Rozchod.“

Tři muži popadli Reného v podpaží. „Půjdeš s námi, nováčku!“ zasmějí se. „Naučíme tě, co dělá voják, když není vojna!“

„Pomoc,“ hlesl mladík, ale nechal se vcelku bez odporu odvléct pryč.

Plukovník d’Agoulle zamířil do města, na hradbách vlály barevné fábory, byla tu nějaká sláva. Město se jmenovalo Öö a leželo na ostrově nejseverněji. A tam. Prospekt za bránou lemovaly podle domů nesčetné stánky kupců místních i zahraničních, přeplněné zbožím. Dleli tu však také potulní umělci, kteří na jednom rohu dávali kolemjdoucím naslouchat libozvučným tónům louten či lyr nebo barokních kytar, na jiném zase vázali plátno do rámů a malovali portréty na počkání.

Do volajících prodejců chválících vlastní zboží a domluv o koupi se mísila němčina postaršího zpěváka. Chyběla mu jedna ruka, a proto na housle k jeho zpěvu hrál mládenec, který mu byl ve tváři nesmírně podobný, tedy šlo předpokládat, že se jednalo o jeho příbuzného. Když plukovník procházel kolem, milosrdenství mu nedovolilo nedarovat mužům každému po zlaťáku.

Milý králevic se zastavoval a kupoval. Tu nějaký šátek či tretku pro svoji manželku, tu stuhu do vlasů pro sebe, tu perník. V poslední době u sebe zaznamenal zvýšenou chuť na sladké, ačkoliv jindy preferoval spíše jednohubky. Pochutnávaje si na laskomině, kráčel dál prospektem a ohlížel se, co by ještě koupil.

Když dojedl (a netrvalo mu to věru nijak dlouhou dobu) položil ruku na jílec rapíru. Dodávalo mu to pocit většího bezpečí, jistoty. Prsty pohladil chladný kov. Vděčil mu za život, jeho kord ho zachránil už mnohokrát. Tak například zrovna před oněmi dvěma měsíci, kdy přišel o ruku. Tu už jeho rapír pravda ochránit nedokázal.

„Pomoc! Zloděj!!“ ozval se od jednoho stánku poděšený hlas nějaké ženy.

Plukovník okamžitě zaregistroval malého kluka prchajícího davem, pod kytlí měl nacpanou hromady jablek. Lidé, do kterých strčil, mu nadávali, nikoho však nenapadlo zloděje pronásledovat. Ne tak plukovníka. Vrhl se za chlapcem, ale ani jemu lidé hon nijak neusnadňovali. Vtom kdosi utíkajícímu zloději nastavil nohu, kluk upadl a jablka se vyvalila na zem. Dostali se za tu dobu již skoro na náměstí.

Zloděj zmizel neznámo kam, když se králevici podařilo dostat se ke kašně. Posbíral jablka, umyl je ve vodě a odnesl zpátky ženě ke stánku.

„Jsem vám navždy zavázána, bez vás bych byla ztracená,“ děkovala žena, div že před ním nepadla na kolena a ruce mu nezlíbala samou radostí. „Prosím, urozený pane, račte si vzít, kolik chcete, a zadarmo!“

Mladý plukovník namítl, že by to nebylo správné, vrátit jí zboží a hned si je zase odnést. Vzal dvě jablka a zaplatil zlaťákem, vždyť beztoho ani jiný peníz neměl. Žena byla v sedmém nebi, ale než stihla muži zase začít děkovat, už se jí ztratil v davu.

Vešel do krámku v podloubí, zvědav, co zde prodávají. Byl to kupec z východu, a kromě hedvábí a jiných exotických předmětů měl mezi zbožím i cizokrajná zvířata.

„A co je tohle?“ podivil se plukovník, ukázav na klec s holubem. „Nevypadá moc exoticky…“

„Poštovní pták,“ odvětil prostě stařík. „Až ze vzdáleného Ruska.“

„Doufám, je taky drahý,“ zabručel si pod vousy d’Agoulle. Popadl klec a rovnou s ní k mužíkovi. „Koupím jej,“ prohlásil a odpočítal stanovenou sumu. Aspoň otce si tím darem snad usmířím, pomyslel si spokojeně.

Také si uvědomil, že už bude poledne a že zde strávil více času, než by řekl. I jeho žaludek, povzbuzen perníkem, se začal ozývat o nový příděl potravy. D’Agoulleovi došlo, že jako obvykle nesnídal, ale že také již od včerejšího večera vůbec pranic nejedl. I položil si ruku na břicho a otázal se muže, zda nezná poblíž nějakou hospodu.

Stařík ochotně přikývl, že hned za rohem je hostinec, i když se mu nezdá pro urozeného pána vhodný. Plukovník však jen mávl rukou, poděkoval, a aby měla jeho slova větší váhu, umocnil je pár mincemi navíc.

Rozhlížel se, kam by se v šenku usadil, a koho tu nespatří! U stolu u krbu seděli pospolu tři vojáci, všichni měli před sebou keramické pohárky vína, ale dva z nich pili významně méně rozvážněji než ten třetí. Toho jediného také plukovník poznal, byl to ten, se kterým se potkal na lodi, léčitel René. Sotva ho spatřil, učinil gesto, aby se k nim přidal.

„Doufám, že tu mají něco k jídlu,“ oznámil, ještě než si sedl, a pohladil si břicho.

„Něco se tu najde,“ odtušil voják René. Pak se naklonil k muži a polohlasně ho požádal o radu. Teprve nyní si plukovník všiml, že mají rozehrané kostky. „Připravili mne o všechno, už nemám co vsadit,“ stěžoval si voják.

Pierre d’Agoulle se potutelně usmál a zavolal si šenkýřku. Byla to asi padesátiletá žena, která vypadala, jako by měla neštovice. Plukovník chvíli váhal, ale pak si znova postěžoval jeho žaludek, a tak promluvil k ženě a požádal ji o číši vody a něco k jídlu, ať si nedělá škodu a klidně ohřeje něco ze včerejška. Pokrčila rameny a optala se, jestli je to všechno. Plukovník položil na stůl dva zlaťáky a odvětil, že pohostí i své společníky, zaplatil jim další vín a taky šenkýřku požádal o nůžky.

Ty žena přinesla jako první spolu s vodou pro plukovníka. Pierre je vzal a jedním pohybem ustřihl mladému vojákovi kaštanový culíček. Pak jej položil na stůl a dobral si ho: „Vidíš, a hned máš co vsadit.“

„A když to nebude stačit, sežene bradýře a oholíme tě!“ prohlásil jeden z vojáků a se svým společníkem se rozesmáli. Nato vzal ustřižený culík mezi prsty a polechtal jím Reného na líci. Ale mladík mu jej vytrhl z ruky a nakvašeně jej hodil do ohně.

„Sázím jednu noc s jedním z vás,“ pravil a smích rázem utichl.

„Fajn, stejně prohraješ,“ naparoval se jeden z vojáků a dopil své víno. To už jim šenkýřka donesla víno a plukovníkovi horký vývar. Blaženě vzdychl a hned se do něj pustil.

„Bon appetit,“ popřáli mu jednohlasně tři vojáci, kteří s ním seděli u stolu, a pokračovali ve hře.

„Co teď?“ ptali se sebe navzájem, když se mělo rozhodnout, který z nich splatí Renému dluh. Podívali se na sebe. Jeden z nich se po krátkém váhaní zvedl a usmívající se René ho vzal jemně za ruku a odvedl ho nahoru do jizby.

„Nejdou…?“ zajíkl se plukovník, který je pozoroval, když šli po schodech.

„Myslím, že jdou,“ řekl voják, který tu s ním zbyl.

„Jak se vlastně vy dva jmenujete? Znám jen Reného.“

„Já jsem Pierre, nahoru s Reném šel můj starší bratr Jaufré,“ odpověděl voják a vypil i druhý pohárek vína. Měl zrzavé vlasy s ofinou, které mu spadaly na ramena. Jeho bratr nosil naopak své světle kaštanové kadeře krátce střižené. Jinak si byli podobní jako vejce vejci. „Jsme tu oba rok.“

„A kdo byl ten třetí, který s vámi ráno Reného odvlekl?“ zajímal se plukovník. „Kde jste ho vůbec ztratili?“

„Évarista? Sedí tamhle u krbu,“ ukázal očima Pierre. „Nebylo mu dobře, René mu namíchal nějaký dryák.“ A vskutku; u krbu se hřál voják tuctového vzhledu, upíjel se šklebem ve tváři odvar a pokašlával. „Byl přidělený k plukovní kuchyni,“ vykládal dál voják Pierre.

Plukovník přikývl na znamení, že už by rád měl klid a dojedl polévku. Příjemně ho zahřála a on si náramně liboval, jak dobře pojedl.

„Co myslíte, jak dlouho tam budou?“ potutelně se zubil voják o chvíli později. „Já jim dávám hodinu.“

„Deset minut,“ řekl Pierre d’Agoulle a uzavřeli sázku.

Plukovníkovi se ten den nedařilo. Mladý Pierre na něm vyhrál zlaťák.